demokracie

Rychle rostoucí majetkové nerovnosti vyvolávají v zahraničí debaty o globální dani z majetku a dalších opatřeních. Jak je na tom Česká republika?

Britští superboháči žádají o vyšší daně. Čeští mlčí. Zdanění superbohatých je přitom podle světových ekonomů jediný způsob, jak zastavit rostoucí oligarchizaci, která dnes dopadá na každého.

Motoristé chtějí ovládnout fondy rozdělující desítky miliard. Pozornost odvádí kopáním do organizací, které dělají z Česka lepší zemi.

Je před volbami a ze všech stran slýcháme, že je třeba zachraňovat demokracii. Ale žijeme v ní vůbec?

Arogantní vystoupení amerického viceprezidenta J. D. Vance na mnichovské konferenci dokonale ilustruje, jaké má Trumpova administrativa plány s Evropou.

Experti vyjadřují obavy z toho, jaký dopad bude mít na systém mezinárodního práva a stav demokracie ve světě, zůstanou-li izraelské zločiny beztrestné. Zároveň si všímají trendu potlačování základních svobod v souvislosti s umlčováním propalestinského aktivismu.

Čeští politici fandí Trumpovi. Možná neví, na jakém kontinentu Česko leží. Nového ultrapravicového prezidenta, který chce demontovat právní stát, obdivují zástupci stran, které se ohání demokracií a směřováním na Západ.

Demokracie nepotřebuje sbory starých – a proto údajně moudrých – mužů a několika málo žen. Potřebuje spíš politickou imaginaci.

Je oprávněná interpretace událostí v České televizi jako možné maďarské cesty, nebo se jedná o odůvodněné změny nového ředitele?

Nerovnosti stále rostou a s každou další krizí jsou větší. Otázka, co s tím, se ale v současné politice neobjevuje.

Řetěz tragických událostí, jenž vyvrcholil vražděním na pražské filozofické fakultě, vyvolává pocit, že musíme něčemu takovému propříště zabránit. Způsoby, jak a proč to udělat, se ale mnohdy radikálně rozcházejí.

Výročí demokratické revoluce ze 17. listopadu roku 1989 opět poskytlo mnoho příležitostí si zrekapitulovat, v jaké společnosti vlastně žijeme. A v čem se liší od ideálů, s nimiž revoluce proběhla.

Demokracii dnes neohrožuje komunismus, ale konzervativní pravice. I proto je antikomunismus zcela neaktuální. Navíc nám brání mluvit o hrozbě, kterou pro demokracii znamená svět velkých peněz.

Pro českou občanskou společnost není účelové chování vládní koalice při hlasování o valorizaci důchodů důvodem pro znepokojení.

Populismus je definován příliš zjednodušeně. Nejde přitom jen o akademické pochybení, ale o hmatatelný problém pro demokracii a politický diskurs.

S výzkumnicí a politoložkou Lenkou Hrbkovou z brněnské Masarykovy univerzity o ženách v politice, blížící se prezidentské volbě i strategiích, které ženy, aspirující na politickou kariéru, volí.

Vedle hry na demokracii přinesl 17. listopad také demokracii skutečnou. Stejně jako před lety ji uskutečnili studenti.

Idea demokracie nemá jen politickou, ale i ekonomickou dimenzi. Ta je integrální součástí nerůstového hnutí. Jak vypadají alternativy současného korporátního uspořádání?

Opatrné vládní pokusy o řešení energetické krize budí hlavně rétorický dojem. A taky obavy z kolapsu demokratického státu. Na tento pocit, že systém dlouho nevydrží, si pamatuji z konce osmdesátek.

Diskuse o výši minimální mzdy by ve světě, kde je jedním z hlavních problémů koncentrace moci, měla být doplněna diskusí o maximálním příjmu. Jak by pomohl s nerovností, klimatickou krizí či zlepšováním demokracie?

Jednání Fialovy vlády zatím ponejvíce připomíná vládu Andreje Babiše v časech epidemie. Neadekvátní reakci na krizi doprovází zmatená, nebo chybějící komunikace. Místo pomoci nabízí moralizování.

Východoevropské společnosti se od nadšeného budování demokracie a kapitalismu v devadesátých letech posunuly k autoritářství a nacionalismu. Příčin je celá řada.

Desáté výročí „arabského jara“ opět připomíná, že demokracie nepředstavuje univerzální model společenského uspořádání.

Nejnovější práce britského historika Martina Conwaye Western Europe’s Democratic Age se vrací k autorově osvědčenému konceptu europeizace.

Výroční zpráva o extremismu ukázala, že extremisty ani nepotřebujeme – politické strany na nenávist a rozeštvávání stačí samy. Řešit bychom měli spíš deficit demokracie.

Namísto budování socialistických modelů shora se nová levice ptá, jak vytvořit pluralistický ekosystém demokratického vlastnictví. Decentralizace je jednou z cest, jak posílit demokratickou účast a zodpovědnost.

Byli to právě čeští liberálové, kdo ještě donedávna ztotožňoval starost o sociální práva s gulagy. Liberalismus přitom není to samé, co liberální demokracie, a základy evropské demokracie stály hlavně na sociální politice.

Přestože je pro mladší generaci obtížné vcítit se bez cynismu do symboliky a slovníku masivních antibabišovských demonstrací, můžou právě ony tvořit účinnou obranu proti orbánizaci české politiky.

Národní muzeum poskytlo Andreji Babišovi prostor pro mediální prezentaci jeho pojetí sametové revoluce. Uzavřený prostor sálu navíc zamezil tomu, aby ji mohly zpochybňovat hlasy občanské veřejnosti.

Listopad 1989 byl okamžikem, kdy se většina české společnosti sjednotila a vytvořila lid jako sebeorganizující se politický subjekt. Jeho vůli se však naplnit nepodařilo.