Rozhodnutí vedení České televize ukončit vysílání pořadu 168 hodin je novinářstvem a částí zainteresované veřejnosti vnímáno s podezřením. Jde o politické rozhodnutí, důsledek tlaků ne nepodobných slovenské či maďarské mediální krajině? Hrozí nám „středoevropský“ scénář zglajchšaltování médií veřejné služby? Anebo jde o odvážný krok nového ředitele udělat vítr v zatuchlé instituci? Odpověď na tuto otázku je potřeba hledat v širším kontextu, protože se ani tak netýká osoby generálního ředitele Jana Součka, ale stavu televizního „rodinného stříbra“.
V podstatě cokoliv, co se děje v České televizi od vánoční krize v roce 2000, nabývá politického rozměru. Za poslední čtvrtstoletí se kolem média vířily vlny prakticky neustále, aniž by s tím Rada ČT byla schopna něco konstruktivně udělat – anebo ke krizím přímo sama přispívala. Za vše připomeňme rok 2013, kdy se část novinářů a novinářek postavila proti svému vedení s obviněním, že zasahuje do vysílání ve prospěch Miloše Zemana. Kauza se nikdy nevyřešila, protože ji tehdejší ředitel Petr Dvořák obratně zametl pod koberec, v čemž ostatně ve své funkci vynikal, a i proto se v ní udržel tak dlouho. Důsledkem byl odchod velkých jmen, jako byla Daniela Drtinová, a vznik DVTV. Ostatně podezření, že jde ČT na ruku té či oné politické straně, je takřka národním konsenzem, jen chybí shoda na tom, komu že svým vysíláním vlastně prospívá. To ukázala i pandemie, kdy televize minimálně v prvních měsících působila spíše jako krizová komunikační linka vlády než nezávislé médium, jež by podrobovalo mocenská rozhodnutí kritickému zkoumání.
Hrozba polského, maďarského či dnes již i slovenského scénáře státní normalizace médií veřejné služby se totiž stala bičem na jakoukoliv kritiku práce televizních redakcí.
A tak i když ve veřejném prostoru převládá názor, že veřejnoprávní novinářstvo je hrází proti Babišovým mocenským choutkám, pokrývání covidu dokládá, že za Dvořáka televize chutě rezignovala i na svůj boj s oligarchou, pokud to bylo výhodné pro její vztah s establishmentem. Tím střídavě získávala a ztrácela sympatie v různých segmentech společnosti. V celku se to však vyrovnává, takže si dlouhodobě drží průzkumy veřejného mínění podporovanou pověst nejdůvěryhodnější televize v zemi. Nutno ale podotknout, že měřená důvěra je podporována i zábavními pořady a celkovou značkou „národní“ televize a neodráží zcela, jak lidé věří zpravodajství. Obecně je totiž u nás důvěra v žurnalistiku mizerná (31 procent dle Digital News Report 2024) a i důvěra ve výkon novinářstva ČT setrvale klesá.
Hráz demokracie?
Změna nastala ve chvíli, kdy se v Radě ČT objevily obskurní postavičky jako Hana Lipovská nebo Luboš Xaver Veselý. V souvislosti s nástupem konspiračních narativů ve veřejném prostoru, s globálním příklonem ke kritice liberální demokracie a s válkou na Ukrajině to především středopravicově orientovaná část společnosti začala vnímat jako ohrožení nezávislosti média. Do jisté míry správně, protože úsilí o odstranění Petra Dvořáka z postu generálního ředitele a okopávání kotníků novinářstvu mělo za cíl změnit fungování zpravodajství a publicistiky. Nová situace ale znamenala zlom, který posílil značku České televize i pozici Dvořáka, jehož manažerismus a pragmatismus byly náhle zapomenuty. Najednou se z obrany televize a jejího šéfa stala nejen otázka politická, ale dokonce morální výzva obrany demokracie. To je z hlediska samotných demokratických hodnot přinejmenším přemrštěné hodnocení situace a neprospívá to dalšímu vývoji.
Hrozba polského, maďarského či dnes již i slovenského scénáře státní normalizace médií veřejné služby se totiž stala bičem na jakoukoliv kritiku práce televizních redakcí. Nový generální ředitel Jan Souček nastupoval loni do situace, v níž jakékoliv rozhodnutí jeho vedení může být – a je – vykládáno jako ohrožení nezávislosti. V takové situaci by tedy uspěl v očích zainteresované veřejnosti pouze tehdy, pokud by nedělal nic a jen udržoval Dvořákův odkaz. To by však bylo pro ČT zhoubné.
I když nelze podceňovat snahy politické reprezentace přitáhnout si k sobě média veřejné služby ještě více, než jak jim to umožňuje zákon (připomeňme jen, že i kodex schvalují poslanci čili jakákoliv jeho odborná reforma se automaticky stane politickým bojem), liberálové zapomínají na to, že veřejná služba má reprezentovat realitu celé společnosti a poskytovat prostor pro diskuzi všech názorových a postojových skupin, nikoliv jen těch, které odpovídají dobrému „demokratickému“ vkusu. A k tomu je nutné podotknout, že středopravicoví politici a političky za poslední dekádu neudělali vůbec nic, co by pomohlo nezávislost České televize zvýšit. Používali ji jen jako jeden ze střípků své permanentní antibabišovské předvolební kampaně.
Budování klubu privilegovaných
Každá instituce přirozeně popírá zákon entropie a směřuje k co největší stabilitě. A to nejen prostřednictvím standardizace výroby, která nakonec nehledí na realitu okolo, ale samospádem reprodukuje zažité mechanismy. Funkcionáři se opevňují na svých pozicích, významné tváře korporace střeží pečlivě dobyté kóty a s postupem času se zvláště mezi těmi nejnižšími patry pracujících šíří vyhoření, marnost a rezignace.
Petr Dvořák byl nejdéle působícím ředitelem České televize, svoji funkci zastával dvanáct let. Čili o pět let více než předtím vedl Novu, v níž načerpal svoje mediálně manažerské schopnosti, které pak aplikoval i do veřejnoprávního zpravodajství. Když nastupoval, zažívaly redakce velký otřes, mnohem větší než dnes za Součka. Například jeho vedení rozdělilo týmy novinářů a novinářek podle jejich výkonnosti, označilo je barvami a iniciovalo mezi nimi soutěž o to, kdo bude připravovat Události. Tuto hlavní novinářskou relaci hned po svém nástupu Dvořák ostře kritizoval a jím dosazený šéf zpravodajství Zdeněk Šámal se zaměřil především na ČT24, které osekal především magazíny a výrazně redukoval rozmanitost vysílání stanice ve prospěch hlasatelství v proudu zpráv. Snížil tím prostor pro nové tváře, které by chtěly ve vysílání formovat vlastní novinářskou značku a mít svůj pořad tak, jako tomu je třeba na CNN, BBC nebo i mezinárodní Al Džazíře, kde působí řada bývalých novinářů a novinářek z prestižních redakcí. V zahraničí je běžné, že zprávami to nekončí, a dobrá žurnalistika ústí do vzniku svébytného pořadu, který nese značku podobně jako relace Fareeda Zakarii, Christiane Amanpour nebo Laury Kuenssberg.
Je logické, že na prvním programu zatíženém diváckým očekáváním zábavních formátů není tolik místa pro publicistiku jako na ČT24. Zákon efektivity tedy vedl k tomu, že postupem času se ve vysílání ve svých pozicích opevnila malá skupinka privilegovaných tváří České televize, v čele s Václavem Moravcem, Norou Fridrichovou, Markem Wollnerem nebo Michaelou Jílkovou. Pouze prvnímu zmíněnému bylo ale umožněno mít svoji vlastní značku (Otázky Václava Moravce, Fokus Václava Moravce), což nijak nemění skutečnost, že všichni svoje pořady vedli takřka po čtvrtstoletí pevnou rukou. Není proto divu, že se Václav Moravec zastal v roce 2013 vedení ČT proti Drtinové – i přes občasná prohlášení o svém odchodu z televize byl Dvořákovým chráněncem, kolem něhož vedení vystavělo vysokou obrannou zeď mj. i etického panelu, jenž nikdy o ničem skutečně nerozhodl. Součkovo rozhodnutí jej rozpustit tedy bylo více než smysluplné.
Mezi mladými novináři a novinářkami z České televize je dnes v soukromých i výzkumných rozhovorech přes všechnu vnější loajalitu znát špatná nálada reflektující nedostatek perspektivy ke kariérnímu růstu a únava z toxického prostředí. Autoritářské praktiky, bossing či sexuální obtěžování nejsou v tak velké instituci nic nečekaného, problémem ale je, že minulé vedení je neřešilo. Minimálně dokud nevypukla kauza Marka Wollnera a Nory Fridrichové. Dořešit je však musel už nový ředitel, který zdědil stát ve státě spíše než otevřenou a demokratickou mediální instituci. A to ve chvíli, kdy navíc musí hledat politickou podporu v reformě financování České televize a jen opatrně našlapovat kolem možných legislativních změn, které by skutečně mohly ohrozit nezávislost zpravodajství.
Ti, kteří by v hierarchii televize měli možnost postoupit výše, většinou střet se systémem buď prohráli, anebo odešli dobrovolně – jako Daniela Drtinová, Světlana Witowská či Linda Bartošová. A je rovněž příznačné, že šlo zhusta o ženy. Vždyť vedení České televize bylo po dvě dekády pánským klubem, ve kterém historky o Wollnerově sexuální šikaně podřízených musely působit podobně jako lechtivé anekdoty ve viktoriánském klubu džentlmenů. Těžko věřit, že o tom nikdo nevěděl.
Polykrize mění status quo
Jan Souček nastoupil na post generálního ředitele ve chvíli, kdy dorostla mladá generace novinářů a novinářek, pro něž jsou způsoby starého světa jako ze seriálu Šílenci z Manhattanu nepřijatelné. Čili v době, kdy už nelze uplatňovat pouze pragmatická hlediska udržování statu quo nebo dbát na dobré vztahy s establishmentem. Českou společnost napíná polykrize, jež má svoji ekonomickou, společenskou i politickou rovinu – a jak se stále znovu ukazuje na příkladě konfliktů na Blízkém východě či migraci, projevuje se i nenávistně, rasisticky a útočně. Oproti Dvořákovi dělá Souček zatím spíše kosmetické změny, ty ale přesto vzbuzují silný odpor. Jak vidno, spíše z neznalosti kontextu toho, co se v televizi děje.
Pořad 168 hodin Nory Fridrichové byl na obrazovce od roku 2006 čili skoro dvacet let. Z původně čerstvé a místy satirické publicistiky se za tu dobu proměnil do podivného formátu ve stylu „co si Fridrichová myslí o světě“ s už zcela vyčerpanou tečkou ve stylu „borec na konec“ v podobě nicneříkajících Malostranských korekcí Miroslava Koreckého. Za tu dobu proslul především virálními videi, jako byla pověstná „rozcvička“ Václava Klause před novoročním projevem nebo jeho osvojení protokolárního pera v Chile. Několikrát byl pořad na přetřesu na Radě ČT kvůli nevyváženosti (zhusta spravedlivě), ještě víckrát se k oficiálnímu přezkumu vůbec nedostal a kritika se šířila spíše mezi veřejností – jako když do reportáže o útocích Hamásu v Izraeli nebyl zařazen rozhovor s rodinou Yary Abu Aatayi a její svědectví, a reportáž tak zůstala úplně bez palestinské perspektivy. Kauza s Markem Wollnerem, jež vypukla před více jak rokem a její dnešní dozvuky v bulváru jsou spíše komickou tečkou, navíc demaskovala Fridrichovou jako osobnost. Celkově vzato není příliš důvodů, proč by si kdokoliv měl v důležitém vysílacím čase ve svém médiu držet takto vyčerpaný formát.
Rozhodnutí Součkova vedení by jen sotva vzbudilo nějakou pozornost, kdyby nešlo o prominentní a privilegovanou tvář televize. O to více, že pořad 168 hodin se dodnes tváří jako nestranná publicistika. Pořad nazvaný „Týden Nory Fridrichové“ by si bylo určitě možné představit do budoucna lépe, protože diváci by alespoň měli jasno, na čem jsou. Ale není vlastně načase dát prostor novým tvářím, názorům a postojům?
To se samozřejmě týká i Václava Moravce. Souček našlapuje opatrně a uznává potřebu Moravcovu dominantní pozici rozředit například diskuzním pořadem moderovaným ženou. Bylo by potřeba ale učinit ráznější kroky, které by zajistily televizi větší otevřenost, možnost uplatnění novinářů a novinářek, kteří se přes tyto vyvolené výše nedostanou, a především posílit rozmanitost toho, co lze v televizi vidět a slyšet. Protože za demokratické ideály nelze bojovat autokratickým chováním, ale kritikou, dialogem a neustálou proměnou. Jen tak lze zajistit, že Česká televize bude nezávislá – především na své vlastní tendenci opevňovat dosažené pozice a status quo. K tomu je nutné rozpustit klub privilegovaných.
Autor je etik médií.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás