„Od druhé světové války existuje snaha o vybudování systému, v němž by existovala určitá důvěra ve vládu práva na mezinárodní úrovni, která by měla ve svém centru lidská práva a kde by se vládnoucí třída měla zodpovídat ze svých činů. To se ukázalo jako velmi důležité pro dekolonizaci v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. A ukázalo se to být velmi důležité i pro konec apartheidu v Jižní Africe. Nyní je to všechno, od zákazu genocidy přes Všeobecnou deklaraci lidských práv až po zákaz agrese podle Charty OSN, ohroženo. To vše se nachází v první linii v Palestině. Pokud Izraeli projde genocida a další jeho zločiny, pokud mu projdou útoky na OSN. Pokud Spojeným státům, Velké Británii a Německu projde jejich podpora této beztrestnosti, celý tento rodící se projekt světa, který by se chtěl řídit lidskými právy a právním státem, se rozpadne,“ řekl v podcastu The Electronic Intifada Craig Mokhiber, bývalý americký úředník OSN pro lidská práva a specialista na mezinárodní právo.
Goldin přirovnala záběry z Gazy k antisemitským pogromům, kterým unikli její prarodiče v Rusku.
Záblesk toho, že by se mezinárodní právo mohlo aplikovat do praxe, proběhl 21. listopadu 2024, kdy Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta. Od té doby už ale několik zemí, které podepsaly Římský statut a měly by se rozhodnutím řídit, prohlásilo, že by vrcholné představitele Izraele nezatkly, nebo reagovaly velmi neurčitě. Francouzský prezident třeba prohlásil, že Netanjahu je imunní vůči stanovisku Mezinárodního trestního soudu, protože Izrael není v jeho jurisdikci. V březnu 2023 vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina kvůli válečným zločinům na Ukrajině. Přestože Rusko Římský statut stejně jako Izrael neratifikovalo, francouzská vláda tento krok uvítala a ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, v němž se uvádí: „Nikdo… bez ohledu na svůj status by neměl uniknout spravedlnosti.“
Maďarský premiér Viktor Orbán oznámil, že se nejen vzepře soudu, ale chce pro Netanjahua rozvinout červený koberec a pozve izraelského premiéra do Budapešti. To je samo o sobě špatné,“ řekl Orbán v rozhovoru pro maďarský státní rozhlas s odkazem na rozsudek. „Takže není jiná možnost. Musíme se postavit tomuto rozhodnutí, a tak pozvu izraelského premiéra, pana Netanjahua, na návštěvu Maďarska,“ dodal.
Rozsudek Mezinárodního soudního tribunálu zkritizovalo několik českých politiků včetně premiéra, ministra obrany a ministra zahraničí. „Nešťastné rozhodnutí ICC podkopává jeho autoritu v dalších případech, kdy klade na roveň volené představitele demokratického státu s vůdci islamistické teroristické organizace,“ uvedl český premiér Petr Fiala. Ministryně obrany Jana Černochová uvedla, že obvinění „by měla být podložena důkazy.“ Ministr zahraničí Jan Lipavský souhlasil s body vznesenými zbylými dvěma ministry a řekl, že Česko „bude vždy prosazovat dodržování mezinárodního práva.“ O pár dní později ale uvítal nového izraelského ministra zahraničí Gideona Saara, kterého ujistil v tom, že na podpoře Česka Izraeli se nic nemění.
Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock uvedla, že Berlín „přesně zkoumá, co rozhodnutí znamená pro implementaci v Německu.“ Hlavní mluvčí vlády Steffen Hebestreit ale novinářům řekl, že je „těžké si představit, že by na tomto základě mohlo být v Německu zatýkáno,“ s odkazem na zatykač.
Potlačování svobod u sousedů v Německu
Zvláštní zpravodajka Organizace Spojených Národů Francesca Albanese vyjadřovala nedávno v podcastu The Thinking Muslim obavy z toho, že nikdy předtím nebyla genocida omlouvána v takovém rozsahu na mezinárodní úrovni, jako je teď omlouvána a podporována genocida Palestinců a Palestinek západními státy. Západní vlády dokonce potlačují základní svobody ve svých státech, aby umlčely solidaritu s Palestinci.
Německo je jedním z charakteristických případů. 7. listopadu tohoto roku německý parlament schválil rezoluci s názvem „Nikdy více je teď – ochrana, zachování a posílení židovského života v Německu.“ Pro usnesení hlasovala většina všech stran.
Tato rezoluce říká, že jeho cílem je ochrana židovského života, ale ve skutečnosti opět spojuje antisemitismus a antisionismus a veškerou kritiku Izraele považuje za antisemitskou. Boj proti antisemitismu instrumentalizuje a omezuje ústavní práva, jako je svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda umění a akademické svobody. Říká, že vše, co má údajně antisemitský obsah, by mělo být zakázáno, mělo by přijít o financování, být postaveno mimo zákon a kriminalizováno. V odůvodnění se rezoluce odkazuje na antisemitské incidenty, které proběhly během Berlinále. Tento „antisemitský incident“ spočíval v tom, že byl oceněn film o izraelské okupaci Západního břehu. Z antisemitismu byl obviněn i židovský Izraelec.
Nadija Samour je právnička, která pracuje v European Legal Support Center (ELSC). Tato organizace zastupuje aktivistky a aktivisty všude v Evropě, kde čelí perzekuci v souvislosti s aktivismem obhajujícím práva Palestinců. V Bundestagu už byla před pěti lety schválena rezoluce o BDS. Samour si ale myslí, že tato čerstvá rezoluce má mnohem intenzivnější formulace. Zdůrazňuje, že v tom, že nejde o právně závazné usnesení, leží jádro problému. Aktuální rezoluce, ale i rezoluce proti BDS z roku 2019, jejímž cílem je implementovat kontroverzní definici antisemitismu IHRA, nejsou závazné. Záměrně vytvářejí právní šedé zóny. Kdyby byly závazné a šlo o zákon, bylo by možné se s nimi soudit. Ústavní soud by řekl, že jsou nezákonné, protiústavní, a tím by to skončilo. Ale protože toto usnesení je jen vyjádřením názoru Spolkového sněmu, není vymahatelné a je to proto celé velmi netransparentní. Existují pak případy, kdy projekt nemá nic společného s Palestinou, ale osoba, která o něj žádá, kdysi podepsala otevřený dopis na podporu kampaně BDS a kvůli tomu ho nedostane. Lidé jsou tímhle způsobem zastrašováni. Pro ty, kteří se ozvou, je cena, jíž zaplatí, velmi vysoká. Týká se to umělců, akademiků, všech kulturních pracovníků nebo učitelů. V závislosti na projektu se může týkat i studentů vysokých škol a žáků. Může se to nakonec dotknout i všech ostatních zaměstnanců v soukromém sektoru, což je velmi děsivé, protože usnesení se zaměřuje na veřejné instituce, jako jsou ministerstva nebo nadace, ale své zaměstnance začaly kontrolovat i soukromé společnosti.
Velmi znepokojivým případem jsou lidé bez německého občanství nebo občanství EU, tzv. rezidenti ze třetích zemí – uprchlíci, zahraniční studenti nebo jiní migranti. Usnesení, o kterém hovoříme, upevní používání migračního práva jako formy pronásledování. Imigrační úřady již procházejí účty lidí na sociálních sítích. Aktuálně také shromažďují informace o názorech lidí na internetu, což umožňuje zákon a je to běžný postup. Žádají policii, tajnou službu a státní zastupitelství o informace o každé osobě. Je velmi pravděpodobné, že migranti budou muset projít bezpečnostní kontrolou a odpovídat na otázky týkající se BDS a Palestiny. Lidé mohou být deportováni za příspěvek na sociálních sítích. Samour se domnívá, že brzy přijde i vlna deportací.
V srpnu skupina více než 100 židovských umělců, spisovatelů a vědců žijících v Německu zveřejnila otevřený dopis, v němž vyjádřila své rozhořčení nad navrhovanou rezolucí. Signatáři tvrdili, že rezoluce nebude chránit, ale ve skutečnosti „ohrozí“ Židy v Německu tím, že je bude spojovat s Izraelem, což je „notoricky známý antisemitský trop“. Skupina dodala, že rezoluce by měla dopad na velký počet nesionistických a antisionistických Židů a „uvrhla by tisíce izraelských a dalších židovských akademiků a umělců do podezření německého státu.“
Proč s tebou mluvím, Německo
Na vernisáži své retrospektivní výstavy This Will Not End Well v Nové národní galerii v Berlíně 22. listopadu 2024 pronesla americká fotografka a aktivistka Nan Goldin plamenný projev odsuzující izraelskou válku v Gaze. Goldin přirovnala záběry z Gazy k antisemitským pogromům, kterým unikli její prarodiče v Rusku. V silném projevu v atmosféře, která by se dala krájet, přímo oslovovala Německo: „Posloucháš mě, Německo?“ opakovala. Zdůraznila, že antisionismus nemá nic společného s antisemitismem a že boj proti antisemitismu se stal zbraní. „Toto město jsme dříve považovali za útočiště, nyní byly stovky umělců vycancellované. Někteří za něco tak banálního, jako je lajk na Instagramu. Mnozí z nich byli Palestinci, ale 20 procent z nich byli Židé,“ uvedla Goldin.
Jednou z nich byla třeba Iris Hafets z organizace Jüdische Stimme. Univerzita Martina Luthera v Halle a Wittenbergu zrušila její přednášku o historii německého „Staatsraison“ a německo-izraelských vztazích. Jako důvod univerzita uvedla „politickou neutralitu“ a také obvinění Hafets z antisemitismu. 21. prosince ji zatkla policie v ulicích Berlína za to, že držela nápis: „Jako Židovka a Izraelka říkám: Zastavte genocidu“ a „Antisionistická Židovka za svobodnou Palestinu“.
Kulturní prostory ukazují svou příslušnost ke státní ideologii rušením akcí i s organizacemi, jako je například Amnesty International poté, co vydala zprávu, že válku proti Gaze považuje za genocidu.
Jak se používá boj proti antisemitismu jako zbraň, pocítilo také kulturní centrum Oyoun, které přišlo o financování a prostory už vloni v říjnu kvůli konferenci s německým židovským hlasem solidarity o spravedlivém míru v jihozápadní Asii (na Blízkém východě). Na svém instagramovém profilu nedávno uvedli, že berlínský senát zrušil rozpočty na jejich financování, ale zato najal bezpečnostní firmu, která bude budovu chránit 24/7.
V hlavním městě se nově potlačování svobod přesunulo do potlačování kultury jako takové bez ohledu na míru (otevřené) političnosti. Plány na snížení rozpočtu na kulturu v Berlíně o desítky milionů eur vyvolaly obrovský odpor, přední umělecká zařízení uvedla, že byla nucena omezit představení, a další varovala, že budou uvržena do bankrotu.
Přibližně 450 institucí, které jsou alespoň částečně závislé na státních dotacích, od divadel a operních domů až po noční kluby a galerie, vytvořilo alianci ve snaze přimět k přehodnocení škrtů ve výši 130 milionů eur.
Během dne, kdy dopisuji tento článek, mi přišla zpráva od kamarádky, která organizuje protesty proti britské spoluvině na genocidě v Gaze na ostrově Jersey. Brzy ráno ji doma zatkla policie, zabavila jí deníček, snář, všechny sešity s poznámkami a veškerou elektroniku. Pro podezření z terorismu ji drželi několik hodin v cele a pak ji několik hodin vyslýchali. „Váleční zločinci jsou chráněni a my, kteří se jim snažíme vzdorovat, jsme kriminalizováni,“ říká mi Natalie v hlasové zprávě. V hlavě se mi ozývají slova Francescy Albanese o tom, jak se potlačování demokracie v souvislosti s palestinskou otázkou nebezpečně rychle šíří.
Autorka je editorkou sborníků Jestli mám zemřít, ať je to příběh a Na této zemi je pro co žít.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás