Když se probojovávala existence druhé parlamentní komory, pravice mluvila o tom, že se jedná o „pojistku demokracie“. Levice kontrovala tím, že jde o „pojistku pravice“ – tam, kde není politika soubojem idejí a programů, ale soubojem popularity jednotlivců, levice automaticky ztrácí. Václav Havel snil o komoře „osobností“, které budou na základě své moudrosti a životních zkušeností korigovat pokleslou stranickou politiku. Nenaplnila se ani jedna z těchto představ, i když levicové varování bylo nejblíže realitě. Ukázalo se nicméně, že pokud je pravicová vláda dostatečně asociální a nepopulární, může se i Senát posunout dočasně nalevo. Senát je ale především komorou s ostudným deficitem legitimity. Senátoři reprezentují zanedbatelné množství voličů – k volbám do druhé komory parlamentu jich chodí pravidelně méně než pětina.
Diskriminace – jen dočasná?
Jako již tradičně, i po letošních volbách vyšlo několik článků, které na tuto skutečnost upozorňují, ani ty chytřejší z nich se ale nerozhodly zmínit klíčový problém: právo být zvolen do Senátu je (stejně jako u prezidenta) založeno na věkové diskriminaci. Instituce, která má být „pojistkou demokracie“, neguje klíčový aspekt demokracie, tedy rovnost práv. Umíme si snad představit, že by do některé instituce v Česku někdo nemohl být zvolen na základě genderu, barvy kůže nebo sexuální orientace? Že ne? Proč potom tolerujeme diskriminaci na základě věku?
Myslet si ale, že dějiny demokracie i naše demokratické možnosti končí sborem moudrých starších pánů (a několika dam) takřka bez voličské legitimity znamená nesmírně se ochuzovat.
Jistě, lze argumentovat, že většina jednotlivců do daného věku doroste, diskriminace je tedy jen dočasná. Stačí si jen třeba dvacet let počkat… Jenže sami dobře víme, že po dvaceti letech už nemůžeme reprezentovat své mladé já, že jsme někdo jiný. (Co bychom ostatně museli být za netečné bytosti, kdybychom se za dekády zkušeností nezměnili?)
Pochopitelně, dá se snadno namítnout, že k politickému jednání jsou třeba zkušenosti, případně šermovat příklady Kristýny Kočí a Dominika Feriho. Nejsem věkový šovinista, který by očekával spásu od mladší generace. Jenže ani zkušenosti nečiní lidi lepšími, často naopak. Špatná zkušenost vede k usazování špatných úsudků. Proti obrazům Feriho či Kočí lze postavit Roberta Šlachtu či Janu Zwyrtek Hamplovou; řekl bych skoro, že ti druzí dva mohli být bez svých „zkušeností“ snesitelnějšími a soudnějšími lidmi, než jsou s nimi. Ale nemusíme ani zacházet tak daleko – jaké úžasné „zkušenosti“ ztělesňovali třeba oni mužové, kteří v Senátu obscénně dlouho seděli, a někteří stále sedí, v zásadě proto, že se jim v prezidentské volbě podařilo neporazit Miloše Zemana (a během toho byli často v televizi)?
Proměna generační citlivosti
Věkové omezení je dnes přitom mnohem palčivější problém, než jakým bylo v devadesátých letech, kdy je zákonodárci zavedli. Generační spor perspektiv se stal široce (snad až příliš) přetřásaným tématem, a to v posledku z dobrých důvodů. Představa, že všichni máme stejné zkušenosti, jen ti starší jsou moudřejší, protože mají zkušeností víc, je přinejlepším archaická (pokud kdy vůbec mohla platit). Je jiná zkušenost číst prognózy klimatické změny v šestnácti a v šedesáti. Je jiná zkušenost prožít covid-19 a související opatření jako náctiletý a prožít to po čtyřicítce. Je jiná zkušenost vstupovat do kyberprostoru jako dospělý a zcela jiná vyrůstat jako digitální domorodec. V celé řadě konfliktů dnes vidíme proměnu generační citlivosti a generační rozestupy. Může se nám to líbit nebo nelíbit, můžeme tomu dávat různá hodnocení i význam ve vztahu k jiným tématům, je to ale skutečnost, před kterou nemůžeme utéct.
Může se nám to líbit i nelíbit – sám patřím mezi ty, kterým se současný důraz na generační odlišnosti zas až tak nelíbí. Myslím si, že ty nejpodstatnější otázky jdou napříč generacemi a to, co nejvíce potřebujeme, je dialog mezi různými generacemi a různými zkušenostmi. Jenže i tak platí, že dobrým východiskem takového dialogu opravdu není instituce, v níž se všem pod čtyřicet automaticky zakazuje mluvit.
Senát by měla napadnout antidiskriminační žaloba kandidáta nebo kandidátky usilujících o kandidaturu. Při stávajícím složení Ústavního soudu lze těžko vkládat mnoho nadějí do úspěchu takové žaloby. Mohla by ale být dobrou příležitostí k rozpravě o platnosti ústavních principů, o generacích a moci, i o tom, jaká témata padají ve věkově diskriminační politické rozpravě pod stůl.
Potřebujeme demokratickou imaginaci
Na nedávné debatě v Praze v rámci Sociálně-ekologického fóra uvedl polský filosof Jan Sowa jako jeden z důvodů krize levice, že nemá vlastní přístup k demokracii. V ekonomických otázkách se ještě jakž takž liší od pravice a středu (aspoň někdy). Ale v otázkách demokracie, tedy toho, jak má být organizována politika, se zcela přizpůsobila institucím liberální demokracie a nepřichází s alternativami ani tehdy, když jsou tyto instituce ve velké krizi. Sowa připomněl, že to je velká změna – od Babeufa za Velké francouzské revoluce až po revolty roku 1968 měla levice vždy svůj vlastní, odlišný pohled na demokracii, a to jí dávalo sílu.
Ano, ona nejistota levice má také své dobré důvody. Některé návrhy na vylepšení demokracie celkem hanebně selhaly a sousloví jako „sovětová demokracie“ či „lidová demokracie“ se stala záminkami pro tyranie. Jiné levicové návrhy zas vycházely z představy, že běžní lidé rádi dlouho schůzují, což není příliš realistický předpoklad.
Jan Sowa ale narážel na jiné možné demokratické reformy. Jednou z nich je třeba losování, před kterým jako před alternativou voleb varuje Jindřich Šídlo. Náhodně vybraní lidé, kteří by měli reprezentovat celek, by se nemuseli prodírat soukolím stranické politiky, shánět si sponzory, všelijak se zaplétat. Jistě, nezískají řadu podstatných zkušeností – lze si ale opět klást otázku, zda se bez některých zkušeností nerozhoduje lépe. Zkušenosti, které je třeba získat k tomu, aby se dnes člověk do Senátu dostal (nechat se dostatečně dlouho otloukat stranickým hierarchiemi nebo nějak jinak získat peníze na kampaň, vesměs od místních bohatých) se nejeví jako nejideálnější výbava k moudré politice.
Jak připomíná politický teoretik Jan Bíba, jedna z prvních institucí, která připomínala dvoukomorový parlament, existovala v raně novověké Florencii – a způsob jejího obsazování představoval předmět setrvalého sporu. Zatímco stoupenci oligarchické vlády bohatých prosazovali volbu členů, při níž se daly uplatnit výhody plynoucí z jejich majetku, slávy a moci, stoupenci demokratičtějších postojů prosazovali losování. To totiž všechna zvýhodnění vyruší a umožní zahrnout i dosud opomíjené menšiny, jak ukazuje Bíba i pro současnost.
Losování ale nemusí znamenat jen změnu způsobu obsazování už nadefinovaných politických míst. Jan Sowa v nedávném rozhovoru mluví o možnostech občanských panelů – malých shromáždění volených losem, která projednají argumenty různých stran k některé podstatné otázce a poté vydají doporučení rozhodovacímu tělesu nebo referendu. Výsledkem je, že otázky veřejného zájmu nejsou rukojmím etablovaných zájmů a stávajících politických stran, ale mluví se o věci samé. Podle Sowy sehrály občanské panely rozhodující roli v prosazení práva na interrupci a manželství stejnopohlavních párů ve většinově katolickém Irsku (rozpravy občanských panelů předcházely referendům), kde by se tyto změny patrně nikdy neprosadily „standardními cestami“ stranické politiky. Občanské panely přitom alespoň částečně řeší problémy klasických referend, kterým hrozí, že se stanou „demokraciemi bez rozpravy“, zmanipulovanými a unesenými demagogickými kampaněmi.
Demokratické experimenty se přitom nevyčerpávají losováním a občanskými panely. Jsou tu i další možnosti – třeba participativní rozpočty. Debata o nových demokratických institucích je zatím ve svých počátcích. Myslet si ale, že dějiny demokracie i naše demokratické možnosti končí sborem moudrých starších pánů (a několika dam) takřka bez voličské legitimity (takhle jsme si to vymysleli v devadesátých letech, takže se nic lepšího vymyslet nedá!) znamená nesmírně se ochuzovat.
Autor je politolog a publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás