KSČM
Kateřina Konečná jako politička nahlas a intenzivně kritizuje růst nerovností a pokles životní úrovně velké části společnosti. Její protivládní koalice ale neskrývá sympatie k autoritářům a konspiracím.
KSČM by udělala nejlépe, kdyby do boje o prezidentské křeslo nevysílala nikoho. To by ale ve straně vedené Kateřinou Konečnou museli chvíli přemýšlet.
Komunistická strana si po volebním debaklu zvolila nové vedení. Radikální změnu kurzu – třeba po vzoru německé Die Linke – ale nečekejme.
Spíš než „komunistická“ byla KSČM od devadesátých let nacionalistická a konzervativní strana. Její posun k asociální pravici ale dál pokračuje.
KSČM podala návrh zákona, podle kterého by přišly o státní podporu některé neziskové organizace. Další by mohly prosazovat pouze státní politiku a musely by se zdržet kritiky vlády.
Rozhovor s lídryní pražské kandidátky KSČM o tom, jakou politiku si komunisté představují pro hlavní město a proč se jim nedaří uspět u mladých lidí.
Debaty kolem nové Babišovy vlády znovu ukázaly, jak málo se umíme poučit z minulých chyb.
Antikomunismus dřív sloužil jako bič na sociální demokracii, dnes se jím opozice marně ohání po Babišovi. Na jeho porážku to nestačí.
V Praze a dalších městech lidé protestovali proti vznikající vládě Andreje Babiše s podporou KSČM.
Existence stávající české komunistické strany nemá žádné opodstatnění. Nejenže není levicová, ale není ani trochu sociální.
Kardinál Duka kritizuje Zemana za sbližování s komunisty a společnost za „radikalizaci“. Sám přitom požaduje cenzuru a s Okamurou se shodne v otázkách bezpečnosti.
Komunisté vsadili na staronového předsedu Vojtěcha Filipa mimo jiné proto, že je může konečně dostat do vlády.
Během uprchlické krize, ukrajinsko-ruského konfliktu a nyní při podpoře koalice velkokapitálu a krajní pravice se jasně ukázala povaha KSČM. Není to pěkný pohled.
Vyjednávání o vládě má zatím jeden hlavní výsledek – neformální spojenectví ANO, SPD a KSČM.
Minulý týden prošel v Poslanecké sněmovně prvním čtením zákon, který nás v oblasti dluhové politiky aspoň trochu přibližuje vyspělým zemím.
Patálie s parlamentní hlídačem policejních hlídačů skýtá dobrý vhled do svérázné nepolitické politiky. I na úspěšné vyzařování ideologií, které nás oslepují.
Kapitalistický pořádek by mohl hlídat zkušený komunistický kádr.
Levice utrpěla v těchto volbách historickou porážku. Co je její příčinou a jaké plyne z tak markantní prohry poučení?
Migrační politika není klíčovým tématem voleb a strany se kontroverzní problematice spíše vyhýbají. Rozhodující bude, komu připadne Ministerstvo vnitra.
Každá identita bez nepřítele chřadne a uvadá. Pro pravici už tuto funkci neplní komunisté, jejich místo zaujala „nová levice“.
Spolupráce ČSSD s KSČM není dobrý nápad, ale antikomunismus v tom nehledejte.
Dotované neziskovky, genderový džihád, extremistické požadavky menšin. Politické strany v Česku mají společného nepřítele.
Silný stát pro českou levici neznamená redistribuci bohatství směrem k chudým, ale respekt k autoritám a flexibilní pohled na lidská práva.
Letošní volby zrcadlí možné budoucí změny zásadního charakteru. Je namístě zhodnotit možnosti autentické levice v nadcházejícím dění.
Promýšlet různá hlediska současné vládní krize je podstatné i s ohledem na budoucnost parlamentní levice u nás.
Zmatená Ransdorfova švýcarská akce na krátko rozvířila i debaty o KSČM a komunismu samém. Zatím je jasné jen to, že Ransdorf je komunista.
Demokratické pozdvižení na jihu Evropy se šíří celým kontinentem. Ovlivní to i naši zatuchlou politickou periferii?
Co nejvolnější trh mezi USA a Evropskou unií v podobě TTIP je na spadnutí. Česká levice zatím přemýšlí, jak jej obhájit.
Volby 2014 jsou jako noční bouřka, v níž se naráz zablesklo a my jsme na chvíli spatřili skutečné obrysy české politiky.