Kateřina Konečná je pořád ještě „komunistka“, dokonce „předsedkyně komunistů“ či „šéfka KSČM“. Může být užitečné si říct, co „komunistka“ – kromě popisu faktického členství v organizaci KSČM – vlastně znamená. A přiznat si, že neznamená vůbec nic. Bez ohledu na to, jak moc máme nebo nemáme rádi kapitalismus, jak hodnotíme emancipační sny dělnického hnutí devatenáctého a dvacátého století a co si myslíme o současném ekonomickém systému, jedno je jisté: Kateřina Konečná s tím nic neudělá a nejspíš s tím nic ani udělat nechce. Spojuje se s lidmi, kterým připadá jako největší nepřítel ekologie a migrace, nikoliv oligarchie a rasismus.
Třídní boj skončil, oligarchové vyhráli a KSČM se přizpůsobila situaci. Z levice toho u Konečné ale zůstalo pořád hodně. Vyzývá k vyššímu zdanění korporací a k většímu přerozdělování, které by se použilo k vyšším důchodům a mzdám. Zastává se zaměstnanců, lidí v sociální tísni a řady dalších, které kapitalismus hází přes palubu. Vzhledem k její politické praxi je však obtížné jí to tak docela věřit. Konečná se na sítích ráda chlubí pochvalami od českého byznysu, ale spolupracovat v rámci frakce v europarlamentu s evropskou levicí nechce. Právě třeba spravedlivější korporátní daně se ale nedají prosadit bez co nejširší evropské spolupráce.
KSČM se po krátkém pokusu o liberálnější a otevřenější směřování v letech 1990–1993 s Jiřím Svobodou jako předsedou dala na cestu konzervativní, nacionalistické a nostalgické strany.
A pro velké peníze má Konečná ještě jednu úlitbu – boj za fosilní paliva. Budoucnost bez fosilních paliv je přitom nutná, pokud má lidstvo přemýšlet nad přežitím v současném měřítku. Dopady klimatické krize navíc už dnes výrazně disproporčně dopadají na chudší nebo zdravotně znevýhodněné lidi. V tomto boji si ale Konečná vybrala stranu oligarchie. Green New Deal a ekologická opatření liberálních vlád si jistě zaslouží kritiku zleva, kterou koneckonců Konečná artikuluje, když mluví o nerovné distribuci nákladů na zelenou transformaci a zdůrazňuje sociální rozměr. Ignorovat ale kvůli tomu klimatický rozvrat je solidární především vůči uhlobaronům a fosilním korporátům. Výběr politických spojenců Konečná sice zasvětila porážce vlády, ale dostali se jí tam i popírači vědy – největší spojenci fosilních kapitalistů.
Nová koalice
Samozřejmě, za Kateřinou Konečnou stojí nedávný volební úspěch. Na rozdíl od Šmardovy SOCDEM se její KSČM, respektive ona sama, do europarlamentu dostala. Koalice „vlasteneckých a levicových stran“ Stačilo! získala skoro deset procent hlasů a dvě křesla. Právě to k ní táhne část osiřelých levičáků, kteří slyší na sjednocování protivládních sil.
Fialova vláda, která v sobě kombinuje pravičáckou asociálnost s profesní nekompetencí, je pro Konečnou sladký nepřítel. ODS se u vlády vždy chovala jako z antikapitalistických učebnic. Ve fialovské liberální variaci se navíc diskredituje i celý další velký nepřítel polistopadových komunistů, a to havlovská rétorika lidských práv. KSČM navíc stojí v opozici také proti zahraniční orientaci vlády, a to jak proti podpoře Ukrajiny, tak Izraele. Nic z toho však samo o sobě nemuselo na dobrý volební výsledek stačit, konkurence různých protestních, nacionalistických stran a hnutí byla obří a značka komunistů netáhne už ani jako nostalgický normalizační folklor.
Konečná přesto dokázala zabalit samu sebe a svoji stranu do marketingově přitažlivější podoby. Dokázala zúročit svoje časté vystupování v CNN Prima News, přijít s vlastním pořadem Bezobalu a především dokázala vycítit trendy v segmentu voličstva, ze kterého chtěla dostat hlasy. Konečná tvrdě kritizuje důsledky vládních pravicových opatření na lidi. Všímá si, jak pravice oslabuje práva zaměstnanců, jak se spoustě lidem kvůli inflaci žije čím dál hůř a jak těžké je pro obrovské množství domácností vyjít z měsíce na měsíc. Že k tomu přidává sympatie k Rusku a autoritářským režimům, není nic nového a je to také součást dědictví po normalizační KSČ.
KSČM vznikla v roce 1990 jako pohrobek někdejší autoritářské státostrany KSČ. V polistopadovém systému se komunisté nabízeli zejména jako strana silného a ochranitelského státu. KSČM se po krátkém pokusu o liberálnější a otevřenější směřování v letech 1990–1993 s Jiřím Svobodou jako předsedou dala na cestu konzervativní, nacionalistické a nostalgické strany. Ale nacionalismus, konzervatismus i nostalgie se změnily. Pád KSČM pod pět procent ve sněmovních volbách v roce 2021 to ukázal víc než jasně. O to větší je nyní úspěch Stačilo!
Všichni pravicoví spojenci
Konečná na cestě KSČM směrem k obdivu k autoritářství a nerovnosti bohužel udělala další kroky. Neutrálně znějící „vlastenecké“ v úspěšné koalici „levicových a vlasteneckých sil“ Stačilo! znamenalo opravdu leccos. Například také miliardáře a agrobarona Zdeňka Jandejska na kandidátce. Sám Jandejsek má k socialismu a kolektivnímu vlastnictví opravdu daleko, o jeho proruských názorech nemluvě. Jandejsek v minulosti varoval před vládou ČSSD, která chce příliš rozhazovat, promoval Andreje Babiše jako ideálního premiéra pro Česko a usiloval o zákony více ochraňující české zemědělce. Takovéto postoje lze označit za národní kapitalismus oproti globalismu, ale rozhodně to není nic, co by přímo pomáhalo zaměstnancům a pracujícím. Sám Jandejsek se ani k levici nehlásí, koalici Stačilo! promoval ve videu s tím, že se na kandidátce „najdou pravicoví i levicoví kandidáti“, a právě proto podle něj stojí za podporu.
Na pátém místě této kandidátky se objevila dokonce „sestra z brněnské JIP“ Petra Rédová, která v minulosti dokázala být bizarní i v rámci dost bizarní antivaxerské scény. A někdejší antivaxerský aktivista Ondřej Dostál se vedle Konečné také stal druhým zvoleným europoslancem koalice Stačilo! Dostál i Rédová byli častými mluvčími nejen na antivaxerských demonstracích, ale i na navazujícím protivládním hnutí „proti bídě“ a taky proti Ukrajině a uprchlíkům z Ukrajiny. Na všech těchto demonstracích se objevovala i KSČM a její předsedkyně.
Konečná s Dostálem jsou snad jediní z politiků angažujících se v sérii velkých demonstrací na Václavském náměstí během podzimu 2022 a jara 2023, kterým se podařilo přetavit tuto energii do volebních zisků. Právě ve „Václaváku“, jak se někdy přezdívalo nesourodému protestnímu hnutí, v jehož čele se vystřídali Ladislav Vrábel a Jindřich Rajchl, je potřeba hledat ideologické a personální kořeny koalice Stačilo! Protože v duchu Václaváku „proti bídě“ (a uprchlíkům před válkou) Konečná pokračuje ve své politice.
Krajně pravicová, antiimigrantská a protiukrajinská povaha Vrábelových a následně Rajchlových demonstrací byla nepřehlédnutelná. Protivládní argumenty sice měly i silný sociální rozměr, ale navrhovaná řešení i kritika vlády – vykreslované jako progresivní totalitáři, zelení probruselští šílenci a podobně – byla vedená z antilevicových pozic. To se propsalo do rétoriky kandidátů a kandidátek Stačilo. „Znárodňovací program dnes razí především Piráti a celá pětikolka je přímo posedlá snahou vše zregulovat, omezit, zakázat a vychovávat,“ pustila se nedávno do vlády kandidátka Stačilo! na jihomoravskou hejtmanku Rédová.
Když přišla před pár lety do České republiky intelektuální debata o konzervativním socialismu, komunisté se museli smát. Kulturní konzervatismus a ekonomický socialismus v Česku kombinovali už pěkných pár let, když po roce 1989 nenavázali na svoje vlastní lepší tradice a zůstali obhájci normalizačních pořádků a morálky. Antiněmecké a antizápadní resentimenty se ale postupně změnily a po roce 2015 s uprchlickou krizí nabraly nové významy i novou intenzitu, která ještě změnila podobu v rozjitřené covidové a postcovidové době. Konečná se dokázala zorientovat a přinést do tohoto prostředí sociální akcent a úspěšně znovu nakopnout komunistickou stranu. Láska k Orbánovi, neskrývané sympatie k evropské ultrapravici a tolerantní postoj k Putinovi běžné v tomto prostředí ale ukazují, že hranice mezi konzervativními socialisty a konzervativními autoritáři je příliš tenká.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás