Dávka státní sociální pomoci (DSSP), takzvaná superdávka, čelí od své implementace ostré kritice expertek a expertů, stejně jako sociálních služeb. Mezi problémy, které na jaře pojmenovalo samotné Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), patřily například špatně nastavené normativy na bydlení. Ty nepočítaly s reálnými tržními cenami nájmů, ale s cenami, které v průměru platí příjemci dávek v dané lokalitě (často ubytovaní v městských bytech nebo například u známých). Proto klientům v komerčních nájmech superdávka uznávala výdaje na bydlení výrazně nižší, než byla realita. Normativy na bydlení MPSV po kritice v červnu upravilo a rozšířilo kritéria „zranitelných“ domácností. Zásadní problémy superdávky však podle Platformy pro sociální bydlení, centra SPOT a také sociálních pracovnic z RUBIKON Centra, Naděje a Romodromu přetrvávají.
Dávky, daně, exekuce
Na čtvrtečním tiskovém brífinku Platformy pro sociální bydlení upozornila antropoložka a analytička sociálních politik z centra SPOT Lucie Trlifajová na několik zásadních problémů DSSP. „Systém byl vytvořen na modelových příkladech. Rodiče a dvě děti, matka samoživitelka a dítě… Ale z terénní práce víme, že nejchudší domácnosti to takhle jednoduché nemají. Často se jedná o takzvané patchwork families. Jde o situace, kdy je domácnost vícegenerační nebo třeba partneři nejsou sezdaní,“ popisuje analytička Trlifajová. V těchto případech superdávka podle ní často selhává.
Neziskový sektor nemůže dlouhodobě suplovat nefunkční státní administrativu.
Pro lepší pochopení nové dávky představuje Trlifajová aktualizovanou kalkulačku Dávky, daně, exekuce. Právě v ní se projevují některé paradoxy nového dávkového systému i věčný problém exekucí. Trlifajová prezentuje několik příkladů, kdy superdávka funguje demotivačně – pokud by žadatelé vydělávali legálně více peněz, zůstal by jim paradoxně na menší disponibilní měsíční příjem. Takto nastavený systém žene podle analytičky řadu lidí do práce načerno.
Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení upozornil, že kromě problému s exekucemi a demotivačním pracovním bonusem nebyly stále vyřešeny některé další otázky v oblasti bydlení. Kromě normativů je komplikace také to, že klientky a klienti pobytových služeb – například azylových domů nebo terapeutických komunit – jsou v systému vnímáni jako „domácnost“ podle pokojů. Dostávají tedy dávky společně, což ve výsledku může znamenat, že každému zbyde na živobytí například 1200 korun na měsíc.
Klienti ztrácejí důvěru
Brífinku se zúčastnily také sociální pracovnice, které popsaly vlastní zkušenosti se systémem Jenda i s žádostmi o dávku státní sociální pomoci. První z nich byla Lenka Duchačová z organizace Romodrom v Písku. Ta poskytuje zranitelným ženám bydlení v rámci projektu Housing First. V tomto programu je třeba platit nájem, na který má přispívat superdávka. Jenže ta už několik měsíců nepřišla. Za klientky tedy platí samotný Romodrom z vlastního fondu a klientkám se mezitím načítá dluh. „Neziskový sektor nemůže dlouhodobě suplovat nefunkční státní administrativu,“ zdůrazňuje Duchačová. Upozorňuje také, že by její klientky dávno skončily na ulici, kdyby nebyly v kontaktu právě s Romodromem.
Na průtahy i administrativní zátěž upozorňuje také koordinátorka Housing Youth, pražského projektu Naděje, Kateřina Sehnoutková. Její prací je zabydlovat mladé lidi se zkušeností s bezdomovectvím. Sehnoutková apeluje na to, že je pro ni jako sociální pracovnici zásadní budovat vzájemnou důvěru s klientkami a klienty. Místo toho ale musí pořád řešit byrokracii. „Nejsme schopni předvídat, jak žádost o superdávku dopadne. Táhne se to dlouho, lhůty se překračují, natahují a klienti pořád dokládají to samé. A u klientů dochází k rezignaci,“ popisuje.
Podobné zkušenosti sdílí Gabriela Hendlová z organizace RUBIKON Centrum, která pomáhá lidem po výkonu trestu. Také ona uvádí, že ačkoli žádosti vyplňují pečlivě, systém Jenda a Úřady práce od klientů znovu a znovu chtějí dokládat dokumenty, které už mají. U jedné žádosti se to podle ní může stát až desetkrát. „ Snižuje to v očích klientů naší kredibilitu jako sociálních pracovníků a pracovnic, ačkoliv my jsme všechno doložili správně. Úřady práce nám ani nedovedou vysvětlit, proč se to děje,“ popisuje. „Skutečně to generuje extrémní zmatek.“
Hendlová svá slova dokládá kazuistikou jednoho svého klienta – seniora, jehož pohybové možnosti jsou kvůli věku a zdraví omezené. Tento klient musel na úřad dvanáctkrát jít něco doložit, ačkoli měl papíry vyplněné sociálními pracovnicemi a pracovníky. Dávku dostal až čtyři měsíce poté, co podal žádost.
Hluboce se omlouvám…
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO) byl s problémy superdávky konfrontován tento týden na TV Nova. „Nějaké těžkosti samozřejmě systém Jenda má a všem občanům, ale hlavně úředníkům, se opravdu hluboce omlouvám,“ řekl a slíbil, že vyplatí v zákonném termínu všechny listopadové dávky. Dvakrát přitom zopakoval, že superdávku i systém Jenda „zdědil“ po svém předchůdci. Nezmínil ale, že by měl v plánu nějaké úpravy.
„Z našeho pohledu je nepředstavitelné, aby stát dávkovou politiku nechal v tomto stavu. Vzhledem k tomu, že se ministerstvo dle svých prohlášení k žádné zásadní změně nechystá, je pro nás zásadní apelovat na státní orgány a změnu řešit dřív, než ji české domácnosti pocítí naplno. Nová rozhodnutí o výměru dávek začínají v těchto dnech přicházet a už teď máme zprávy, že se situace řady domácností dále zhoršila. Je nutné jednat,“ uzavírá Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení krátký čtvrteční brífink. Před rozloučením ještě zdůrazní, že příběhy, které jsme slyšeli, patřily klientům sociálních služeb, kteří se mají, kam obrátit. Velké množství žadatelek a žadatelů ale tuto podporu vůbec nemá.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás