„Dneska jsem poprvé spal s čepicí, vypadal jsem jako blázen,“ vypráví mi Petr. Je konec dubna, teploty v noci klesají k pěti stupňům, a Petr někde četl, že z hlavy uniká nejvíce tepla. Ani s čepicí na hlavě se ale dobře nevyspal, zabral až k ránu. V autě je v noci zima a zatopit se bojí. Co kdyby se vybila baterie? Auto je to jediné, co Petrovi zbylo, když se majitelka jeho předchozího domova rozhodla po roce znovu zvednout nájem – na částku, kterou si už nemohl dovolit. „Občas parkuju u domu, kde jsem bydlel. Na zvonku je pořád moje jméno.“
Petrovi je padesát a bez domova je už dva měsíce. „Aspoň že přichází teplo, bude to lepší.“ Na lavičce v krajském městě, kde spolu mluvíme, sedíme oba ještě zabalení do teplých bund. „Nechcete kafe na zahřátí?“ ptám se, ale Petr skromně odmítá. Kafe z kavárny si teď dovolit nemůže a nechat se ode mě pozvat nechce.
Bez výstavby obecních bytů, bez kvalitního zákona o podpoře v bydlení a bez pravidel, která by chránila nájemníky, jsou dávky jediným mechanismem, který dělí člověka od života na ulici.
Petr je bez domova, ale má práci. Pracuje v místní továrně. Má krátké a dlouhé týdny, dvanáctihodinové směny. Denní i noční. Měří teploty, tlak, kontroluje, aby všechno v laboratoři sedělo. Prací v továrně si vydělá měsíčně mezi 32 a 36 tisíci čistého. Pracuje tam už sedm let. Má dvě malé děti, na které posílá výživné celkem devět tisíc korun. „V jednu chvíli jsem si musel vybrat, jestli přestanu podporovat děti, nebudu mít co jíst, anebo nebudu bydlet. A tak jsem tady.“
Další rok, nová smlouva
„Neuměl jsem si to představit, že budu bez domova. Nějak to k tomu směřovalo, ale neuměl jsem si to představit,“ říká Petr. Po rozvodu v roce 2022 se přestěhoval do malé garsonky, nájem měl být 9 tisíc korun plus 2,5 tisíce za energie. Přišel ale další rok, nová smlouva a nárůst nájmu o 20 %. A pak další rok, zase nová smlouva a nový nárůst. O dalších 15 %. „A najednou jsem byl na patnácti tisících.“ Majitelka mu navíc dlouhodobě odmítala posílat vyúčtování a vracet přeplatky. Petr se soudil. Po roce vyhrál a své peníze dostal zpátky.
To už bydlel ve větším bytě, do kterého se přestěhoval v roce 2024: „Když už budu platit tolik, tak aspoň aby tam měly děcka zázemí.“ Nový byt byl pěkný a měl 47 metrů čtverečních. Nacházel se ale na kraji města blízko letiště. „Žádnej luxus v centru.“ Když Petr podepisoval další smlouvu na jeden rok, realitní makléř ho ujišťoval, že se nájem zvedat nebude. Že zůstane na 15 tisících. Tehdy Petr požádal o příspěvek na bydlení, aby mohl platit alimenty a zároveň nájem. Výplata v továrně na obojí nestačila. O pobírání příspěvku ve výši 4 tisíce korun nikomu neřekl, ani tehdejší přítelkyni. Ta se lidem, kteří pobírají dávky, posmívala.
Na začátku letošního roku, dva roky po nastěhování, ale i nová, „slušnější“ majitelka nájem navýšila. Tentokrát na 20 tisíc měsíčně včetně energií. Petr se ptal, proč je takové navýšení nutné. Prý fond oprav a zdražení stavebních materiálů. „Ale vždyť ten dům už stojí…“ Otec dvou dětí se dostal do situace, kdy mohl buď podepsat předraženou smlouvu s vidinou dalšího navyšování, nebo přijít o domov. „Je to vlastně vydírání,“ říká.
Díra v systému
Petrův příběh je od začátku protkaný politikou. Možnost pronajímat byty na krátkodobé smlouvy je totiž politické rozhodnutí, stejně jako nulová regulace cen bydlení a nedostatek městských a dostupných bytů. Letos v zimě Petrův osud navíc drasticky ovlivnila nová a ostře diskutovaná legislativní změna.
Ministři práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) a po něm i Aleš Juchelka (ANO) se rozhodli zrušit dosavadní systém sociální podpory a příspěvku na bydlení a nahradit ho takzvanou superdávkou (DSSP). A z této superdávky padesátiletý Petr jako jednočlenná, takzvaně „nezranitelná“ domácnost vypadává. Superdávka mu byla vypočítána na nulu. Ačkoli pro něj má nový systém dávek platit až od srpna, o příspěvek na bydlení ve výši čtyř tisíc přišel už v březnu, v momentě, kdy nepodepsal novou, dražší nájemní smlouvu na rok.
Jedním z důvodů, proč Petrovi byla zamítnuta žádost o superdávku, je to, že nový systém nezohledňuje reálné ceny nájmů. Pracuje pouze s uznatelnými náklady na bydlení, takzvanými normativy, podle nichž má stát nájem společně s energiemi ve městě, kde Petr bydlí, 11,5 tisíce korun. Systém Jenda, který superdávky vyhodnocuje, uzná tedy Petrovi náklady 11,5 tisíce, ačkoliv podle cenových map ministerstva financí jsou reálné tržní ceny výrazně dražší. Což si myslí i pronajímatelky, které Petrovi v posledních letech neustále zvyšovaly nájmy.
Pokud by Petr opravdu platil 11,5 tisíce, mohl by s penězi vyjít. S nájmem 20 tisíc měsíčně to ale bez podpory od státu nejde. „Na jídlo a všechno ostatní by mi zbyly každý měsíc asi tři tisíce,“ vypočítává. Na to, že zavedení superdávky výrazně ohrozí jednočlenné domácnosti, přitom upozorňoval PAQ Research již v prosinci minulého roku.
Zatím nekradu jídlo
A tak Petr přišel o domov. „Každý den přemýšlím, kde budu spát,“ říká. Zatím využívá své auto, přespává v práci nebo u bývalé partnerky, když je s rodinou zrovna pryč. „Ale o tom nesmí vědět její novej, on je strašně žárlivej, by ji zabil. A taky je mi to blbý, ona má už vlastní život.“ Když spí v jejím bytě, lehá si do kuchyně.
Většinu osobních věcí si Petr schovává ve skříňce v práci. Má tam spacák, karimatku, oblečení, instantní jídlo. V práci se může umýt i oholit. Akorát na něj nesmí nikdo přijít. Přespávat v továrně je zakázané. A vždy, když se rozhodne to riskovat, musí hledat výmluvy, proč zůstává v práci déle. Nebo ráno dělat, že zrovna přišel.
„Když mrzne, tak vás to donutí dělat takovýhle věci. V kancelářích je topení. K tomu se vždycky přitulím, abych měl záda v teple.“ Jenže v práci nemá Petr směny každý den. Ve volném čase, který by měl sloužit k odpočinku, musí vymýšlet, co se sebou. Přes den bloumá po městě, sedí v autě nebo jede za dětmi. Dojíždění autem přitom stojí další peníze a každá cesta ho tak zároveň oddaluje od vize, že bude mít brzy zase domov.
Když je Petrova bývalá přítelkyně s rodinou doma a v práci nemá šichtu, nebo se mu nechce riskovat, spí v autě. Sklopí si přední sedačku, schová mobil a klíče do kapsy, zamkne. V autě je ale zima. „Kdybych se mohl aspoň zahřát alkoholem,“ směje se. Jenže Petr nepije, nikdy mu to nechutnalo. „Ne každej bezdomovec chlastá. Já taky nechlastám.“ Když je po noční směně, nevyspí se vůbec. V autě nejsou žaluzie, které by si mohl zatáhnout, aby mu nesvítilo do očí.
Kolemjdoucí si občas myslí, že je Petr kriminálník. Když sedí v autě moc dlouho, protože nic jiného dělat nemůže, ťukají mu na okénko a vyptávají se, co tam dělá. „Jednou mi mladá holka začala vykládat, že se v té ulici kradou auta. Jasně, já tady budu v poledne krást auta, když jsem přitom sám v autě. Koho tohle napadne?“ vypráví otráveně. „Zatím nekradu ani jídlo. Ale mám pochopení pro lidi, co to dělají.“
Pomoc od svého bezprostředního okolí padesátiletý muž nečeká ani nevyžaduje. O jeho situaci skoro nikdo neví. „Máma by měla kecy, že jsem si měl koupit vlastní byt. Ale za co, když jsem sám a na hypotéku nedosáhnu?“ Většina jeho kolegů z práce bydlí buď ve vlastním, nebo pořád u rodičů. „To pak mají pěkný auta, když je ještě v padesáti živí máma,“ směje se. „No a v nájmech jsou většinou rozvedený kluci jako já.“
Kdo zneužívá dávky?
Jedním z důvodů, proč se Petr bál svěřit svému okolí, že pobíral příspěvek na bydlení a pak že je bez domova, je strach, aby nevypadal, že „vysává stát“. „Přitom jsem platil celý život daně.“ Petr sleduje političky a politiky, jak mluví o lidech, kteří žádají o dávky. Vzpomíná například na Mariana Jurečku a jeho předvolební ceduli s otázkou „Mají být dávky bez práce?“ nebo výroky MPSV o „nemakačenkách“.
Na sociálních sítích pročítá skupiny k nové superdávce i debaty, které provázejí tuzemskou sociální politiku už bezmála třicet let. Sleduje výroky o zneužívačích dávek (naposledy opakované ministrem Juchelkou minulý týden), o neplatičích nájmů, o tom, že si chudí mají najít práci. „Ale ‚zneužívačů‘ je minimum. A hrozně moc těch, kdo berou dávky, normálně pracuje. Nechápu, proč tomu lidi nevěří. Nebo nechtějí věřit.“ Petr uvádí data o tom, kolik lidí bere dávky hmotné nouze, vysvětluje systém nové dávkové reformy i díry v něm. „Lidi nemají informace a politici do nich pořád hustí, že se dávky zneužívají a že stojí hrozně moc peněz.“
Když s Petrem mluvím, mám pocit, že se v politice a dávkových systémech orientuje lépe než většina lidí, kteří o nich přednášejí ve veřejném prostoru. Jeho zájem není teoretický, politika a zákony hmatatelně ovlivňují celý jeho život. Politici, kteří roky neřešili krizi bydlení a kteří prohlasovali novou superdávku, mohou za to, že je dnes bez domova. To jejich rozhodnutí zapříčinila, že Petr každý den musí přemýšlet, kde bude večer spát. „Pan Bartoš bydlel v nájmu. Proto tlačil ten zákon. Věděl z praxe, jak to funguje. Všude to vysvětloval. Ale ten už je pryč,“ vzpomíná na bývalého ministra pro místní rozvoj.
Zákon o podpoře v bydlení, o kterém Petr mluví, má být implementován letos. Jak konkrétně bude znít, přitom stále není jasné – už minulá vláda výrazně omezila progresivní návrhy, ta současná dokonce diskutovala, že zákon zruší úplně. Petr má za to, že ať debata dopadne jakkoli, zákon mu nepomůže, protože má práci a v zásadě běžný plat. Stejně tak si myslí, že by kvůli příjmům nedosáhl na sociální bydlení v krajském městě. Alimenty ve výši devíti tisíc, které je rozhodnutý dál platit, se při těchto výpočtech neberou v úvahu.
Východní skanzen
Petr se pokusí najít další nájem. Šetří si na to všechny vydělané peníze, které mu zbydou po zaplacení alimentů, čeká také na vrácení kauce od bývalé pronajímatelky. Pokud sežene cenově přijatelný byt, bude potřebovat našetřené desítky tisíc. Kauce, realitní služby a první nájem… Spolubydlení není pro otce dvou malých dětí řešení. Ani obcházení realitních kanceláří nebo bydlení načerno. Petr chce mít vše legální a v pořádku. „Jenže realitka stála poprvé 11 tisíc. Podruhé už dvacet. Za podpis jedné smlouvy.“ Vše okolo bydlení se výrazně zdražuje. A Petrova mzda roste každý rok jen o pár set korun.
O drastickém zvyšování cen bydlení i navazujících služeb mluví v rozhovoru ředitelka Platformy pro sociální bydlení Barbora Bírová. „Obecně už v českém kontextu není vůbec rozhodující, jakou mají lidé výšku příjmu nebo zda jsou zaměstnaní. Jednoznačně nejzásadnější je, jak vysoké člověk platí náklady na bydlení. To je určující parametr chudoby v dnešní době,“ shrnuje současnou situaci. Petr jako člověk, který byl roky ohrožený ztrátou bydlení a dnes žije v bytové nouzi, práci Platformy pro sociální bydlení dobře zná.
„Nechápu, proč politici nepřevezmou zákony z Německa nebo Rakouska. Tam neexistují blbosti jako smlouvy na rok. Mají tam omezený růst nájmu o inflaci (systém je trochu složitější, nicméně v těchto zemích opravdu není pro majitele snadné zvyšovat nájem – pozn. red.), a jsou v pohodě. A nemusíte se klepat každý rok, že vám to zase zdraží,“ pokračuje Petr. Podle něj není regulace problém, ale potřeba. „Copak je v Rakousku komunismus?“ směje se. „V Česku jsme jako v nějakém východním skanzenu.“
Člověk aby se bál bydlet
Podle Barbory Bírové se do bytové nouze dostává stále častěji i střední třída. Pracující lidé, jako je Petr. Zabránit tomuto vývoji by mohly daně z nemovitostí, narovnání nájemních vztahů nebo třeba regulace růstu nájmů. Podle ředitelky Platformy pro sociální bydlení ale taková opatření narážejí u politiků. Pokud byla minulá vláda k otázce bydlení zdrženlivá, ta současná se snaží téma kompletně vymazat ze své agendy.
„Aktuální kroky ministerstev pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí naznačují systémový rozvrat infrastruktury pro dostupné bydlení, která se budovala roky. Namísto slibovaného rozvoje dochází k faktickému zastavení klíčových investic i odborné podpory,“ vysvětluje Bírová. Ministerstvo pro místní rozvoj se například letos rozhodlo škrtnout peníze pro projekty související s bydlením a ukončilo spolupráci s řadou odbornic a odborníků, kteří se tématu věnovali.
Petr se pokusil kontaktovat i samotného ministra Aleše Juchelku. Ten poslední týdny v médiích uvádí, že plánuje normativy na bydlení upravit – v některých obcích je zvýší, v jiných sníží. Petr ale o svůj domov již přišel. Věděl totiž, že po zavedení superdávky nebude mít na placení nájmu. Nemá už ani nájemní smlouvu, kterou by v systému mohl doložit.
V debatách o příspěvku na bydlení i superdávce často zaznívalo, že stát nemá dotovat drahé nájmy. Jenže bez výstavby obecních bytů, bez kvalitního zákona o podpoře v bydlení a bez pravidel, která by chránila nájemníky, jsou dávky jediným mechanismem, který dělí člověka od života na ulici – a který od života na ulici dělil dosud i Petra.
„Nájemníků je málo, politikům za to nestojí,“ ukončuje naši rozpravu na lavičce v krajském městě Petr. Podle otce dvou dětí zákony píší lidé, kteří nikdy nezažili nouzi a kteří rozhodně nežijí v komerčním nájmu s mediánovým platem. Nájemníci pak podle něj nemají dostatečnou politikou sílu, ostatně v České republice žije v nájmu jen přibližně 20 % lidí. „Nejhorší na tom všem je, že se někam nastěhujete, a hned se začnete bát, co bude. Jak to bude stoupat nahoru. Člověk aby se bál dneska bydlet,“ říká Petr. „Jsem na tom hůř a hůř a hůř… Ale nesmíte na to moc myslet.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás