„Jsem tady šéf domu, starám se o chod baráku,“ říká Lukáš, zatímco cinká na zvonek. Je potetovaný, má nakrátko střižené vlasy a na rukou prsteny. Je mu 26 let. Lukáš už několik měsíců žije v terapeutické komunitě, kde se léčí ze závislosti na drogách. Nyní hrozí, že kvůli reformě sociálních dávek o bezpečné místo terapeutické komunity přijde. Stejně jako většina jeho spoluklientů ani on nemá žádné peníze. „Budeš nejlepší, díky,“ zubí se na známého, který mu na telefonu udělá hotspot, aby bylo naše spojení stabilnější.
Lukáš začal užívat, tak jako spousta lidí, v práci. Byl kuchař a v gastru mu drogy dlouho vůbec nepřekážely. „Celkově se tam hodně fetuje.“ Pak ho ale vyhodili z práce, z bytu a nakonec i z pracáku. Drogová kariéra mladého kluka trvala asi osm let. „Rodinu nemám. Ale kámoši mi hodně pomáhají. Už do mě investovali desítky tisíc, bez nich bych vůbec neměl šanci,“ popisuje. Když může komunitu na chvilku opustit, jezdí právě za nimi – nahrávají spolu písničky, točí klipy a toulají se po městě.
Minulý rok se Lukáš rozhodl dát svůj život dohromady. Už měl „odfetováno“, užívání mu nic nedávalo. Nastoupil na několik měsíců do psychiatrické léčebny v Bohnicích, odkud rovnou pokračoval do komunity, kde žije už půl roku. „Je to náročný. Pro hodně lidí je vůbec problém tady dodržovat pevnej režim. Od pondělí do soboty vstáváme v sedm ráno, program končí až v pět odpoledne. Práce, terapie a tak dál.“ Terapeutické komunity tímto způsobem učí klienty přebírat odpovědnost za svůj život.
Dokud byly žádosti o dávky směřované na místní úřady práce, úředníci věděli, co od komunity očekávat. Jaké tam jsou podmínky a v jaké situaci se klienti nacházejí.
Režim většiny komunit je podle Lukáše jako na vojně. Ze začátku zpravidla nemůžete vůbec opouštět pozemek, nemůžete se dívat na internet, máte přidělenou i maximální denní gramáž kávy… Čím déle v komunitě jste, tím víc pravomocí i zodpovědnosti získáváte. Třeba Lukáš jako šéf domu cinkáním na zvonek pravidelně oznamuje konec terapeutických i pracovních bloků. Po půlroce může z komunity i vyjíždět na víkendy. „U nás je to v klidu.“
Terapeutické komunity, jako je ta Lukášova, mají certifikáty Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky a jsou registrované jako pobytová sociální služba. Podle zaměstnanců několika různých zařízení je většina klientů plně závislá na dávkách a pomoci od státu. Někteří mají zkušenost s bezdomovectvím, drogy často provázejí také dluhy, ztráta zaměstnání a další těžké životní situace.
„Přibližně dvě třetiny klientů jsou v hmotné nouzi,“ říká terapeutka Anna, která si stejně jako ostatní zaměstnanci komunit, s nimiž jsem mluvila, přeje zůstat v anonymitě. Její pracoviště je v přírodě, mimo velké město. Za Annou je vidět ruch – svítí slunce, klienti čile pracují na zahradě, mezi nimi pobíhá pes. Na jejím pracovišti – stejně jako mezi Lukášovými spoluklienty – jsou lidé, kteří užívali i dvacet, třicet let. Často nemají vůbec žádné zázemí. „Často nejsou schopný se udržet ani na pracáku,“ podotýká Lukáš pobaveně. I jeho z pracáku vyhodili.
Dva tisíce v mínusu
Lukáš platí za ubytování a jídlo v komunitě necelých deset tisíc měsíčně, všechno ostatní je zdarma. Stejně jako ostatní „toxíci“ nemá ani on vůbec žádné příjmy ani majetek a je plně závislý na pomoci státu. Doteď mu dávky – příspěvek na živobytí a příspěvek na bydlení – vycházely na pobyt v komunitě tak akorát. Jenže od srpna má začít platit takzvaná superdávka (DSSP). A ta byla Lukášovi vypočtena jen na 7700 korun. Každý měsíc mu tedy budou chybět přibližně dva tisíce. Lukáš je pevný v tom, že chce v léčbě pokračovat. „Ale nevidím to moc světle.“
„Chápu, že nový systém udělali, aby lidi dávky nezneužívali. Ale my tady je fakt potřebujeme. Toxíci často nemají nikoho jinýho, kdo by jim pomohl.“ Lukáš i jeho spoluklienti se bojí, co bude dál. Nikomu z nich nově vypočítaná dávka nezaplatí jídlo a pobyt v komunitě. A venku většině z nich hrozí, že spadnou zpátky do závislosti. Chutě a stres jsou hlavně v prvních měsících léčby silné. Z nově vypočítané superdávky by navíc ani venku nepřežili v důstojných podmínkách.
Se zaplacením dluhů, léků, zubařů a dalších nutností Lukášovi v minulosti hodně pomohli kamarádi. Právě oni tvoří síť, o kterou se mohl opakovaně opřít, když na tom byl špatně. Jenže výpadek několika tisíc korun každý měsíc za něj jiní mladí kluci doplácet nemohou. „Podporu státu jsem vnímal jako motivaci. Chci se znovu začlenit, i když je to těžký,“ vysvětluje. Jenže na to potřebuje odbornou pomoc a pocit stability a zároveň dohledu, který nabízí komunita.
Lukáš na začátku rozhovoru opakuje argumenty minulého ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky o lidech, kteří „zneužívali dávky“. Po chvíli ale tato slova zpochybní: „Třeba to ani není pravda, třeba se to jen tak říká.“ Sám by možná podle někoho spadal do té samé kategorie, i když veškerou pomoc od státu využívá k tomu, aby se zbavil závislosti a začlenil se zpátky do společnosti.
Kdo je nemakačenko?
Takzvaná superdávka má plně nahradit stávající systém sociální podpory od srpna. Lidé, kteří dosud žádné dávky nepobírali, dostávají superdávku už teď. Velkou reformu, kterou úředníci MPSV plánovali už za působení Jany Maláčové (SOCDEM), nakonec dotáhl a prosadil právě Marian Jurečka (KDU-ČSL). Jurečka změnu rámoval tak, že má prý lidi motivovat k práci, zjednodušit papírování a pomáhat jen tam, kde je to opravdu potřeba.
„Já nebudu podporovat lidi, kteří prostě nepracují a pracovat by mohli,“ vysvětloval bývalý ministr rázně v rozhovoru minulý rok. Vycházel z představy, že v České republice existuje velká skupina lidí, kteří pohodlně žijí z dávek, místo aby chodili do práce. Jurečkovo ministerstvo tak v marketingové kampani na superdávku sdílelo i příspěvek, ve kterém stálo: „Dávkama akorát platíme nemakačenkům za lenost.“
Jak vysvětluje analytička sociálních politik Lucie Trlifajová, dávky v hmotné nouzi, které pobírají lidé bez zaměstnání, přitom dlouhodobě klesaly a v České republice je nezaměstnanost v rámci EU minimální. „Ve svém důrazu na nezaměstnanost je superdávka ukotvená v neoliberální logice devadesátých a nultých let, kdy se řeší obavy z morálních dopadů ‚příliš štědrého‘ systému. Prakticky to vede k tlaku na to, aby lidé pracovali za nízké mzdy,“ doplňuje socioložka. Prudce naopak poslední roky stoupaly žádosti o podporu v bydlení, což podle Trlifajové odráží chudnutí střední třídy a krizi bydlení.
Aby superdávka zamezovala domnělému zneužívání, vznikly v novém systému dvě skupiny žadatelů. První z nich jsou „zranitelní“ – děti, matky malých dětí, senioři, lidé s invaliditou II. a III. stupně a nově také vdovy první rok po smrti manžela. Tito lidé by měli být novým systémem zvýhodněni a v některých případech dostanou dokonce vyšší podporu než dříve. Do druhé skupiny, takzvaných „nezranitelných“, spadají všichni ostatní. Těm se podpora na bydlení, živobytí i složka na dítě výrazně sníží, což má kompenzovat takzvaný pracovní bonus.
„Spousta lidí, kteří jsou ve složité životní situaci, ale do takto úzce definovaných kategorií nezapadá. Vlastně ‚zranitelnost‘ v DSSP reflektuje nikoliv potřebu podpory, ale velmi striktně definovanou schopnost člověka pracovat,“ vysvětluje Trlifajová. A tak z dávkového systému vypadává Lukáš i zbytek „toxíků“ z terapeutických komunit. Ti totiž i přes extrémní sociální zranitelnost nejsou „zranitelní“ podle úzké definice superdávky. A pokud nebudou chodit do práce, dávky dostanou velmi nízké. Pokud vůbec nějaké.
Práce bez bonusu
„Já bych klidně dělal špatně placenou práci. Zvládl bych třeba vařit v nějakém chráněném bistru. Musel bych ale být hodně psychicky v pohodě. A vůbec nevím, jak by se to sešlo s terapeutickým plánem. Tady by se musel překopat celej systém,“ vysvětluje Lukáš. Nově příchozí nemohou prostor komunity první měsíce vůbec opouštět, na práci venku by navíc nebyl ani čas. Od brzkého rána klienty komunit zaměstnávají terapie, skupinky i pracovní bloky. V jejich rámci pečují o společný dům, o zahradu, o zvířata a dělají další aktivity, které jim pomáhají osvojit si opět základní životní návyky.
Za tyto aktivity nejsou klienti komunit placení, proto je superdávka nevidí a nemůže je odměnit bonusem. Ačkoliv lidi jako Lukáš intenzivně pracují na tom, aby se mohli zapojit zpět do společnosti, pro superdávku zůstávají v kategorii „nezranitelných“ a nepracujících, podle Mariana Jurečky pak možná v kategorii „nemakačenko“. Jejich dávky se tak výrazně snižují, pokud jim jsou vůbec přiznané.
„Úředníci na ministerstvu prezentovali DSSP na několika modelových příkladech, u kterých to vycházelo ‚hezky‘. Ty modely ale nezohledňují exekuce, nezohledňují nevyplácené alimenty, prekérní práce, kombinace více prací, složité rodinné konstelace… Řada lidí, a často právě ti zranitelnější, žije v mnohem složitější situaci. Tady se ukazuje, že není možné napsat kvalitní dávkovou reformu od stolu, bez komunikace s aktéry ze sociálních služeb. Kdyby k té debatě byli včas přizvaní, spoustu problematických východisek by bylo možné vychytat,“ vysvětluje Lucie Trlifajová.
Každá tisícovka se počítá
Výrazné snižování dávek lidem, kteří se léčí ze závislosti, má přímý dopad nejen na jejich psychickou pohodu. Dávková reforma také ohrožuje samu existenci některých terapeutických komunit. Ty jsou jako poskytovatelé sociálních služeb závislé na různých grantech a dotacích. Dostávají příspěvky od ministerstev, od měst, krajů a dalších subjektů. Platby od klientek a klientů, jako je Lukáš, tvoří sice jen relativně malou část příjmů, i ta je ale pro mnoho z nich zásadní. Každá tisícovka se v sociálních službách počítá. A pokud klienti nebudou moci platit, komunity budou měsíčně desítky tisíc v mínusu.
Podle několika různých zaměstnanců z různých pracovišť musejí dnes terapeutické komunity zkoumat alternativy i nejčernější scénáře. Například Anna přiznává, že přemýšlejí o možnosti snížit si úvazky nebo snížit počet klientů. „To je ale pak zase provázané s různými dotacemi… Motáme se v začarovaném kruhu.“ Už dnes má přitom v její komunitě většina terapeutů a terapeutek další práci, aby se vůbec uživili. Někteří dělají soukromé terapie, jiní třeba catering.
Václav, psychoterapeut a sociální pracovník na druhé straně České republiky, zažil, že v minulosti neměla jeho komunita vůbec žádné finance. Zaměstnanci tak museli sami na úřad práce a pobírat dávky. O klienty se pak starali zadarmo. „To je realita sociálních služeb,“ směje se. „Ministerstvo nikdy neuvidí reálné dopady superdávky. Sociální služby a neziskovky to dál ponesou na svých bedrech, dokud to bude aspoň trochu možné.“ Všichni zaměstnanci komunit znají těžké časy. „Několikrát jsme si museli vzít úvěr,“ svěřuje se Adam, terapeut z dalšího pracoviště. „Žijeme v permanentní nejistotě.“ Nejtěžší to pak bývá v momentech, kdy stát škrtá, utahuje opasky, doklekává na chudé nebo „motivuje k práci“ snížením sociální podpory.
Dělám, že je to v pořádku
Napětí zaměstnanců vnímá i Lukáš: „Celý dny řešíme jen superdávku.“ Terapeuti se přitom snaží brát stres na sebe, aby se Lukáš a další klienti mohli soustředit na řešení svých problémů. „Dělám, že je to v pořádku. Že to nevadí, jestli superdávka teď nevyšla. I když mi už vzadu v hlavě samozřejmě jedou čísla, co to pro nás znamená,“ vysvětluje Anna. Její organizace započítává klientkám a klientům dluhy. V tuto chvíli od nich nemají zaplacený půlmilion. Václavova komunita dluhy ani nezaznamenává. A u Adama se poplatky odvíjejí od příjmu klientů. Pokud mají nulový příjem, neplatí nic.
Žádný zaměstnanec komunity ani nenaznačil, že by vyhodil klienta, který nemůže zaplatit poplatky. Spíš se jim snaží pomoci, jak to jde, i finančně. Anna klientům třeba shání hygienické potřeby, které si dřív mohli kupovat z ušetřených peněz z dávek. „Šampóny, pasty, zubní kartáčky, mýdla. Dámské hygienické potřeby.“ Když si tyto věci klienti kupovali sami, zvyšovala se jejich sebedůvěra a samostatnost, trénovali tak na život po komunitě. Peníze si šetřili také na kauce, které je nutné platit i v chráněném bydlení, do něhož se má většina z nich po pobytu v komunitě přesunout.
„Když se skládáme na základní potřeby klientům, nepomáhá jim to cítit se dospěle a přebírat zodpovědnost za svůj život. Zasahuje to i do terapeutického vztahu,“ vysvětluje Anna. Stejně jako jiní zaměstnanci komunit řeší, zda a jak by mohla klientům v nouzi sehnat nebo i půjčit peníze. „Pro mě je profesionalita i o tom nenechat klienta padnout na dno. Že mu pomůžu, i když nemá žádné finance,“ doplňuje smutně.
Příjmy tříletého dítěte?
S novým systémem superdávky je i jiný problém, než jen snížení podpory lidem, co se léčí ze závislosti. Celý proces také komplikuje digitalizace v rámci systému Jenda a způsob, kterým se žádosti náhodně přidělují úředníkům po celé republice. Nově lidé neřeší dávky s místní úřednicí, která je zná. O konkrétních případech rozhoduje klidně i člověk na druhé straně země, kterému systém vygeneruje automatizovaný výpočet a on ho buď odsouhlasí, nebo zamítne. Tento nový výpočet je podle analytičky Lucie Trlifajové tak komplikovaný, že si ho sám žadatel nemůže ani zkontrolovat. Často se v něm nevyznají ani sociální pracovníci, a dokonce ani samotní zaměstnanci úřadů práce.
Jenda opakovaně odmítá dávky klientům komunit přidělovat a vyžaduje místy až absurdní dokumenty. „Nedávno jsme museli nechat tříleté dítě podepsat dokument o svých příjmech,“ směje se Anna. Dítě mělo samozřejmě příjem nula. Když pak chtěla mluvit s úřednicí, která o konkrétní žádosti rozhodla, dohledávala ji na druhé straně země.
Dokud byly žádosti o dávky směřované na místní úřady práce, úředníci věděli, co od komunity očekávat. Jaké tam jsou podmínky a v jaké situaci se klienti nacházejí. Věděli, jakou potřebují podporu. A když vznikla nějaká nejasnost, obě strany se znaly a jednoduše ji vyřešily. „To technické řešení mi přijde až dehumanizující,“ komentuje terapeut Adam.
Napjatou finanční situaci klienti a komunity provizorně řeší žádostmi o dávku mimořádné okamžité pomoci. „Tu většinou dostávají, ale to není systematické řešení,“ pokračuje Adam. On, Anna i Václav se proto v rámci různých pracovišť spojují a plánují společný postup. To ostatně potvrdil také vedoucí Sekce terapeutických komunit Asociace poskytovatelů adiktologických služeb (APAS) Jan Mokrý. „V tuto chvíli sepisujeme problémy, s nimiž se v rámci Jendy a superdávky terapeutické komunity potýkají,“ řekl redakci Alarmu.
Čekání na detox
Expert na závislosti Pavel Nepustil uvedl před pár lety v rozhovoru pro Alarm, že nejpodstatnějším faktorem pro zotavení ze závislosti je komunita. „Ať už na oddělení v nemocnici, v terapeutické skupině nebo ve společenství Anonymních alkoholiků.“ Podle Anny jsou přitom komunity a další pomoc pro závislé v České republice dlouhodobě plně obsazené. „U nás se čeká i na detox.“
Lidé v aktivní závislosti jsou přitom pro stát výrazně dražší než lidé v léčbě. Člověk, který užívá, může skončit v dluzích, na ulici nebo třeba ve vězení. „A když k tomu připočítáme i zdravotnictví, orgány činné v trestním řízení, rodinu, alimenty…“ pokračuje Anna, podle níž současná politika nefunguje pro její klienty, ale ani pro zbytek společnosti. Kvalitní léčba závislosti totiž není jen levnější, umožňuje také lidem, jako je Lukáš, znovu se zapojit do společnosti i do ekonomiky. Pracovat, platit daně, důstojně bydlet.
Dokud existují komunity a další sociální služby, i když podfinancované a v malém počtu, mají závislí možnost svou situaci řešit. „Lidi u nás jsou v relativním bezpečí, my je nevyhodíme. Bojím se ale srpna a toho, co se stane s těmi, kdo jsou na ulici. Pro ty bude superdávka úplně nejhorší,“ podotýká Václav na konci našeho rozhovoru. Václav, který už je smířený, že jako terapeut a sociální pracovník ponese potíže vyplývající z dávkové reformy na svých bedrech. I kdyby měl jít znovu na pracovní úřad a o klienty se starat zadarmo. „Mám tu práci rád,“ krčí rameny.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás