Lucie Trlifajová je antropoložka a analytička sociálních politik. Dlouhodobě se věnuje výzkumu chudoby a jejích dopadů na společnost, stejně jako minimální důstojné mzdě a českému dávkovému systému. Pracuje v Centru pro společenské otázky a v Sociologickém ústavu Akademie věd České republiky.
Lidem postupně chodí výpočty nových superdávek. Jde o největší dávkovou reformu za posledních dvacet let. Jaký měla cíl? Proč chtělo ministerstvo sociální dávky reformovat?
V roce 2014 doznívala ekonomická krize a od té doby postupně klesal počet příjemců dávek – zejména dávek hmotné nouze. Jenže pak přišel covid a hlavně energetická krize, kdy na krátkou dobu převládla představa, že negativní dopady na domácnosti jdou nejlépe zmírnit pomocí sociálních dávek. Na podzim 2021 se tak uvolnily stropy na uznatelné náklady na bydlení, zmírnily se podmínky a vznikla státní kampaň, aby lidé brali dávky. A tak naprosto radikálně stoupl počet příjemců příspěvku na bydlení.
Pro to, aby se práce vyplatila, je klíčová vyšší nezabavitelná částka pro lidi v exekucích, která umožní pokrýt alespoň základní potřeby, nebo adekvátní minimální mzda.
V roce 2021 čerpalo příspěvek na bydlení 153 tisíc domácností a celkově to stálo 6,7 miliardy korun. V roce 2024 už ho bralo 286 tisíc domácností a stálo to 20 miliard. V roce 2025 pak počet příjemců dále rostl. Nárůst počtu lidí, kteří pobírali tuto dávku, ale odpovídal tomu, jak rostl počet domácností, které vydávaly víc než 40 % příjmu na bydlení. Nárůst tedy ukazoval zhoršování ekonomické situace českých domácností a krizi bydlení, ne chybu dávkového systému – naopak by se dalo říct, že systém dobře zafungoval.
S růstem nákladů se měnila i dikce MPSV – ministerstvo tehdy například vydávalo zprávy o tom, jak dávky na bydlení čerpá třeba někdo v Pařížské ulici. Podporovalo tak dojem, že dávky čerpají lidé s „příliš vysokými“ příjmy. Je pravda, že i člověk s příjmem čtyřicet tisíc mohl v Praze dosáhnout na podporu bydlení. Jenže když má v Praze člověk příjem čtyřicet tisíc a bydlí v komerčním nájmu, může mít opravdu problém to bydlení zaplatit. Ve veřejné diskuzi to přitom bylo rámované tak, že tito lidé vůbec nemají mít na dávky nárok.
Pokud nežijete v tržním nájmu, tak si vůbec nemusíte uvědomit, jak vysoké jsou ve skutečnosti náklady na bydlení. Možná i lidé na ministerstvu věřili, že třeba rodina s příjmem šedesát tisíc měsíčně má dost peněz. Rámování reformy bylo tedy takové, že dávky mají být dobře „zacílené“, což prakticky znamená, že mají jít jen těm lidem, kteří jsou opravdu hodně chudí a kteří to „opravdu potřebují“. Jenže v ekonomicky nejisté situaci se lidé, které by příjmově šlo označit jako nižší střední třídu, ocitají často jen proto, že potřebují zaplatit bydlení.
Kromě toho, že starý dávkový systém prý platil bydlení bohatým lidem, argumentovalo ministerstvo složitostí systému a také tím, že je třeba dostat lidi do práce. Konkrétně si pamatuji reklamu ministerstva, kde bylo napsané: „Dávkama akorát platíme nemakačenkům za lenost.“ Existoval v České republice opravdu takový problém, že by lidé nechtěli pracovat a žili spokojeně jen z dávek?
Velký příběh okolo takzvané superdávky říkal, že tak „dostáváme lidi do práce“. Jenže s tím, jak se od roku 2014 zlepšovala ekonomická situace, dávky hmotné nouze, které brali převážně lidé bez zaměstnání, dlouhodobě klesaly. Celkem je bralo směšně málo domácností, asi 60 tisíc. Česko mělo nejnižší nezaměstnanost v EU. To, že stoupaly právě dávky na bydlení, a také na děti, odráželo chudnutí pracující střední třídy. V tomhle kontextu byl hlavní cíl, že je potřeba dostávat lidi do práce, absurdní. Ve svém důrazu na nezaměstnanost je superdávka ukotvená v neoliberální logice devadesátých a nultých let, kdy se řeší obavy z morálních dopadů „příliš štědrého“ systému, zatímco je potlačená jeho ochranná a redistributivní funkce. Prakticky to vede k osekávání a stigmatizaci podpory a k tlaku na to, aby lidé pracovali za nízké mzdy.
Součástí téhle logiky je i modelování rozdílů mezi tím, kolik peněz má domácnost, když člověk čerpá dávky, oproti tomu, když pracuje. Na téhle logice, „že se práce musí vyplatit“, stál už systém hmotné nouze, který vznikl v roce 2006. Předcházely tomu různé analýzy a propočty, takže už v tomto zákoně existovaly mechanismy, které „motivovaly“ lidi k práci. Nicméně už v té době to moc nefungovalo. Nebylo to ovšem proto, že by se před superdávkou o finanční motivaci k práci neuvažovalo – ale proto, že modely nereflektovaly reálnou situaci lidí, hlavně problém exekucí, s kterými se potýká většina dlouhodobě nezaměstnaných, a také prekérní práce. Zároveň tyhle modely vůbec nezohledňují, že skutečná finanční motivace lidí k práci se neodvíjí od toho, jestli mají o stovku víc nebo míň, ale jestli se prací mohou uživit.
A tenhle problém opakuje i nový systém. Problematika exekucí, která je u nás klíčovým faktorem a která tlačí lidi do šedé ekonomiky, byla v modelech, které reformě dávek předcházely, téměř ignorovaná. Něco málo se objevilo kolem insolvencí, ale to potom neprošlo. Stejně tak nebylo vyhodnocováno, jestli domácnostem zůstanou částky na pokrytí reálných životních potřeb. Po dávkové reformě bude pro většinu nezaměstnaných příjemců dávek, kteří jsou v exekuci, finančně zcela neudržitelné začít legálně pracovat, zejména za trochu vyšší mzdu, s kterou by mohli splácet dluhy. Ne nevýhodné, ale neudržitelné.
Zmínila jste hmotnou nouzi. Můžete pro čtenářstvo stručně shrnout, jak tedy fungoval dávkový systém doteď?
Dlouhodobě existovaly dva systémy dávek – hmotná nouze pro ty nejchudší, kteří nemají žádné příjmy, a státní sociální podpora, která měla pomáhat nízkopříjmovým domácnostem – lidem, kteří pracují za velmi nízké mzdy. Každý tento systém měl vlastní dávky na bydlení, jedna se jmenovala doplatek na bydlení, druhá příspěvek na bydlení.
Tento trochu komplikovaný systém měl svou logiku. Každý z těch dvou pilířů mířil původně na jiné lidi a fungoval na jiném principu. Hmotná nouze měla za cíl měnit jejich situaci, státní sociální podpora naopak měla finančně stabilizovat pracující s nižšími příjmy. Pravda, bylo trochu náročné se v tom zorientovat, proto se už roky mluvilo o slučování. Zároveň, jak byly systémy během posledních dvaceti let postupně omezované, ztrácely legitimitu. Příjemci dávek byli často spojováni s nejchudšími skupinami, Romy, obchodem s chudobou – a na tuhle logiku často nasedaly výzvy, aby se systém změnil. Ale i když reforma slibovala zjednodušení a „motivaci lidí pracovat“, co jsem pozorovala, bylo klíčovým kritériem snížení celkových nákladů na sociální dávky. I když je dobré, že žádosti budou posuzovány jednotně, nový systém není výrazně jednodušší na pochopení. Natož na výpočty, v těch se to neuvěřitelně komplikuje.
A jak tedy funguje nová superdávka?
Dávka státní sociální pomoci (DSSP) slučuje logiku hmotné nouze a státní sociální podpory. A za mě nefunguje ani pro jednu z obou zmíněných skupin dobře. Není ani flexibilní, ani nenabízí podporu pro stabilizaci chudších pracujících. Podpora je osekaná a vypadávají z ní lidé na obou stranách. Nižší střední třída dostane méně, bude podrobena větší kontrole (majetek, bankovní účty), a zároveň dostanou méně nebo ze systému úplně vypadnou ti nejzranitelnější.
Dávka má několik složek, které vlastně kopírují logiku předchozích dávek. Pořád má jiné podmínky pro lidi bez příjmů (či s velmi nízkými příjmy) a pro pracující. Při přípravě ministerstvo nejprve řeklo, že sníží podporu na bydlení a děti a bude to kompenzovat nově zavedeným pracovním bonusem (bude tedy „motivovat lidi k práci“). Když jsme je upozornili, že takto ze systému vypadávají senioři, vytvořili kategorii „zranitelných domácností“, pro které budou platit jiné podmínky – zejména jde o vyšší uznatelné náklady na bydlení a energie. Tento princip přebrali z humanitární dávky pro Ukrajince. Nastavením dvojích standardů se ale už tak složité výpočty neuvěřitelně komplikují.
Zranitelná domácnost je ta, kde jsou všichni členové zranitelní. Zranitelné osoby jsou děti, senioři, invalidé 2. a 3. stupně, žena pečující o dítě do čtyř let v partnerství nebo do sedmi let, pokud je sama. Nebo také vdovy první rok po úmrtí manžela. Spousta lidí, kteří jsou ve složité životní situaci, ale do takto úzce definovaných kategorií nezapadá. Vlastně „zranitelnost“ v DSSP reflektuje nikoliv potřebu podpory, ale velmi striktně definovanou schopnost člověka pracovat. U „nezranitelných“ se oproti tomu počítá, že mohou jít do práce, a snížené dávky se proto mají kompenzovat pracovním bonusem. Ten je ale velmi nízký a odvíjí se od velikosti domácnosti. Podle analýz z loňska nám vycházelo, že u jedince pracovní bonus mizí někde nad minimální mzdou, u samoživitelky s jedním dítětem kolem 22 tisíc čistého. Když jde o rodinu dvou pracujících se dvěma dětmi, ztrácí nárok s celkovým čistým příjmem kolem padesáti tisíc. Přesto vycházelo, že bude mít o pár tisíc méně než před reformou. Navíc většina příjemců dávek nejsou úplné rodiny s více dětmi, třeba 70% samoživitelek má jedno dítě.
Sice se říká, že DSSP má být zjednodušení, ale ona je plná různých křížících se podmíněností, které to celé extrémně komplikují. Dřív bych vám nárok na dávky spočítala na kusu papíru, teď k tomu potřebuji Excel se složitými vzorečky a funkcemi. Nejenže se v tom nemohou orientovat úředníci, je tam i minimální možnost ze strany žadatelů kontrolovat, jestli je to vůbec celé správně spočítané. Je také těžké cokoli plánovat. Složitost toho systému ovšem zároveň znesnadňuje jeho kritiku.
Úředníci na ministerstvu často prezentovali DSSP na několika modelových příkladech, u kterých to vycházelo „hezky“. Ty modely ale nezohledňují exekuce, nezohledňují nevyplácené alimenty, prekérní práce, kombinace více prací, složité rodinné konstelace… Řada lidí, a často právě ti zranitelnější, žije v mnohem složitější situaci. V tomhle se ukazuje, že není možné napsat kvalitní dávkovou reformu od stolu, bez komunikace s aktéry ze sociálních služeb. Kdyby k té debatě byli včas přizvaní, spoustu problematických východisek by bylo možné vychytat.
Je fascinující, jak vlivné naopak byly technologické systémy a modely. Ministerstvo bylo třeba nadšené, že vyhladilo různé skoky v tom, jak se při vyšším příjmu snižuje nárok na dávky pro děti. Jako by tohle bylo to nejdůležitější. Když ze strany občanské společnosti pak přišly požadavky na různé změny, opakovaně zaznívalo, že „to v systému nejde“. Teď se odsouvá platnost superdávky kvůli technologickým systémům výplaty. Lidé, kteří ty systémy tvoří a tváří se, že do nich vidí, pak mají obrovskou moc.
Už jsme zmínily, že v posledních letech rostl počet domácností, které žádaly o podporu v bydlení. Jak se rostoucí ceny nájmů promítly do superdávky? Dokáže pomoci lidem v bytové nouzi?
DSSP trošku pomáhá některým skupinám v kategorii „zranitelných“. Třeba samoživitelka s dítětem do sedmi let může dostat o trochu vyšší podporu než dnes. Ale u velké části lidí se podpora snižuje. Například nízkopříjmoví samostatně žijící lidé nám v modelech vycházeli tak, že by nebyli skoro schopni zaplatit běžný nájem, i když pracují. Obecně se podpora snižuje pracujícím domácnostem, včetně těch s dětmi, které mají jen trochu vyšší příjmy, nejsou takzvaně zranitelné, a jsou v nájmu za běžné komerční ceny. A pak třeba těm, kteří jsou fakticky zranitelní, ale nespadají do té oficiální kategorie. Takoví, kteří jsou zabydlovaní v rámci programů housing first, kteří teď žijí v terapeutických komunitách… Pár příkladů na datech pro rok 2025 najdete nebo si můžete spočítat na webu Kalkulačka.centrumspot.cz. Kalkulačka ale zatím není aktualizovaná pro rok 2026, není tam zohledněné, že bylo nakonec odloženo zvýšení životního minima.
Ve snižování podpory hraje klíčovou roli změna započítávání nákladů na bydlení – tzv. normativní nájem. DSSP vychází z informací o tom, kolik platili za nájem příjemci dávek v první polovině předcházejícího roku. Teď je to dost podhodnocené vůči reálným cenám nájmů. Ale taky je možné, že se normativy budou ještě hýbat – je to takový black box, hodně zvláštní mechanismus. Neříká nic o tržních cenách nebo o dostupnosti bydlení. My jsme přitom schopní určit, kolik kde stojí aktuální komerční nájmy. Máme cenové mapy od ministerstva financí.
Jaké hlavní problémy tedy mohou vznikat v oblasti bydlení?
Snižování dopadne pravděpodobně na všechny, kteří platí běžné komerční nájmy a nejsou zranitelní. Nejostřejší dopady pocítí jednotlivci. Ať už pracují za nižší mzdu, nebo jsou bez příjmu, ale podle ministerstva by měli být práceschopní, budou jim dávky sníženy tak, že obtížně dosáhnou na komerční nájmy. Je možné, že je DSSP bude vytlačovat na ubytovny, které mohou nově vycházet líp než běžné nájmy – kvůli způsobu, kterým DSSP pracuje s energiemi. S výjimkou nejchudších totiž nerozlišuje, zda a jak vysoké náklady na energie máte. Dostanete stejný objem peněz, pokud bydlíte ve velkém domě i pokud bydlíte v panelákovém bytě, kde skoro není potřeba topit. Nebo na ubytovně.
Zároveň lidé přicházejí o možnost řešení nedostupnosti bydlení, kterou dřív pokrýval příspěvek na bydlení. Lidé se mohli přestěhovat do levnějšího bytu, kde byly vyšší výdaje na energie. DSSP ale takový krok znevýhodňuje – na energie přispěje všem stejně, nehledě na to, v čem bydlí a jestli mohou svou spotřebu ovlivnit. To je zvlášť paradoxní v rámci aktuální debaty o energetické chudobě. Očekáváme, že vývoj cen energií bude mít velmi nerovné společenské dopady, proto taky v rámci sociálního klimatického fondu a ETS II mohla část evropských peněz jít přímo domácnostem jako kompenzace vysokých energetických nákladů. To se pro český kontext kompletně odmítlo, mimo jiné proto, že to prý má řešit dávkový systém. Jenže současný systém s fixními paušálními náklady přesně tuto ochrannou funkci ztrácí. Neumožňuje zohlednit, jak energeticky náročnou budovu kdo má, s jakými zdroji energií, ani jak může jejich spotřebu individuálně ovlivnit.
Další problém může nastat u lidí v hmotné nouzi. Vedle snížení podpory jde i o samotný proces jejího přidělování. Hmotná nouze vyžadovala velkou kontrolu, ale zároveň dokázala reagovat na aktuální měsíční výkyvy. Nově se bude tento proces dělat po třech měsících. Existuje tedy riziko, že pokud v chudších domácnostech, které nemají žádné rezervy, prudce vzrostou náklady na bydlení nebo na energie, nebo se někdo přestěhuje, odstěhuje nebo ztratí práci, potrvá tři měsíce to znovu posoudit. Mezitím ti lidé nebudou mít peníze na to zaplatit nájem. A jakmile nezaplatí nájem, nebudou mít papír, že zaplatili nájem, a ztratí tak nárok na dávku. A celé se to rozsype. Tato neflexibilita je velké riziko. A bude brát obrovskou energii sociálním pracovníkům, kteří budou ještě víc než dnes řešit podobné krize, místo aby podporovali rodiny ve věcech, které jim skutečně pomohou.
Je podle vás možné se superdávkou ještě hýbat? Jak reaguje stát na občanskou kritiku, které jste se i vy hodně věnovala?
Je těžké pochopit, kdo je vlastně ten aktér, který v tomto vyjednává. Minulý týden MPSV poprvé pozvalo nevládní organizace k debatě o dopadech superdávky. Chyběla ovšem řada organizací, které se aktivně účastnily veřejné debaty v posledních dvou letech a DSSP dobře rozumí. Zato byly pozvány soukromé nadace jako Women for Women, Agrofert Foundation, dokonce Provident Financial… To před deseti lety nebylo vůbec představitelné, že by nadace Ivany Tykač měla řešit dávkový systém. Trochu mi přijde, že se v tomto ohledu vracíme do 19. století. Roste význam nadací superbohatých, které suplují nefunkční sociální systém. To je podpora nikoliv na základě potřeb a práv, ale na principu hierarchické, často moralizující charity. Možná uvidíme nějaké drobné změny, hodně se mluví o samoživitelkách, rodinách s dětmi, jako tématu současného ministra, a třeba i ty nadace tyto problémy vidí. Ale takové nadace z povahy nemohou dát ministerstvu funkční občanskou kritiku, která je potřeba.
Zároveň si nejsem jistá, jestli debatu, kterou potřebujeme vést, lze nechat na neziskovkách, které často stojí na obrovské energii pár lidí a jsou v mocensky stále slabší pozici. Protože jsou dávky složité, zdá se, že v jejich nastavení má jít o hledání technických expertních řešení – ale skutečně zásadní je přitom debata o tom, jak jako společnost vnímáme a řešíme měnící se sociální problémy, rostoucí nerovnost. U problémů, o kterých jsme se bavily, navíc dávky ani nejsou nástrojem pro adekvátní dlouhodobé řešení. Více než 20 miliard vyplácených na bydlení není jen podpora „chudých“, ale taky transfer veřejných peněz vlastníkům bytů.
Exekuce nebo bydlení jsou dobrým příkladem toho, že tu máme daleko levnější nástroje, než jsou kompenzace přes dávky, a to jsou regulace, které navíc často nestojí skoro nic. Pro to, aby se práce vyplatila, je klíčová vyšší nezabavitelná částka pro lidi v exekucích, která umožní pokrýt alespoň základní potřeby, nebo adekvátní minimální mzda. U rostoucí nedostupnosti bydlení se potřebujeme bavit o stropech na nájemné a danění. Pro řešení obchodu s chudobou potřebujeme funkční zákon o podpoře v bydlení. A k tomu je potřeba, aby se do těchto debat zapojilo daleko víc z nás.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás