Les palestinských vlajek v prvních řadách pod pódiem a společný pokřik „Free Palestine“. Vzpomínka na vystoupení irské rockové skupiny Fontaines D.C. na největším pódiu festivalu Pohoda v polovině letošního července se mnou zůstane ještě dlouho. O nějakou hodinu později už skanduju stejná slova se slovenským rapperem Fvck_Kvltem, který na festival přivezl desku pojmenovanou Mŕtva revolúcia. V tištěném manifestu, který k desce vydal a který rozdává na koncertech, píše o tom, že je potřeba obnovit sílu politické imaginace, jež podle něj „stojí na počátku každé skutečné změny“. Když Fvck_Kvlt rapuje na Pohodě titulní skladbu, na projekční ploše za ním běží fotografie revolucionářů a revolucionářek, kteří se nebáli postavit za lepší svět.
Pořád je to jen jeden rapový a jeden rockový koncert, ale stejně mám v ten teplý letní večer na letišti u Trenčína neodbytný pocit, že tady krystalizuje něco, co jsem poslední dobou na pódiích festivalů zoufale postrádal. Na rok 2025 se možná bude jednou vzpomínat jako na letopočet, v němž hudebnictvo znovu našlo sílu stát za nějakým názorem a dát to jasně najevo. Genocida v Gaze se stala bodem zlomu, déle mlčet už nešlo. Byli to často právě hudebníci a hudebnice, kdo na brutální postup Izraele začali upozorňovat ve veřejném prostoru jako první, bez ohledu na důsledky, které to mohlo mít. A konečně se začali ozývat i u nás, kde to dlouho vypadalo, že veřejná diskuze je v tomto ohledu navěky zamrzlá.
Umělci se ale nově nestávají aktivisty, jsou jimi totiž od samotného počátku. „Nejsem politicky aktivní člověk, ale všechno, co dělám, je politické,“ prohlašuje chilský techno producent Ricardo Villalobos a připomíná tak, že tvořit umění samo o sobě znamená prosazovat určité životní hodnoty a stát si za nimi. Termín „angažované umění“ byl za normalizace zneužívaný, a dodnes tak má podivnou pachuť, ve skutečnosti ale žádné neangažované umění neexistuje. A když se umění od politiky programově odvrací, i to je politické gesto.
V Deníku Alarm nás zajímá kultura, která kriticky nahlíží na současný svět a klade nepříjemné otázky. Právě to by umění mělo dělat, protože nikdo jiný to tak dobře neumí. Místo udržování statu quo umění vyzývá k přetvoření světa novým a lepším způsobem. Aby to však umělci a umělkyně mohli dělat, je potřeba věnovat pozornost neutěšeným pracovním podmínkám v kultuře.
Kultura má ještě jeden účel: ukazuje diverzitu, připomíná, že společnost není jednolitá a že její jednotlivé vrstvy – třeba i ty skryté pod povrchem – mají svůj svébytný hlas. A právě umění mu leckdy dává šanci, aby byl ve veřejném prostoru slyšet. Proto nás i v kulturní sekci Alarmu zajímá umělectvo z queer nebo trans scény či národnostních menšin.
Jen pestrobarevná společnost může vzkvétat, a pokud tomu tak není, musí na to umělci a umělkyně upozorňovat, jako se to teď děje na Slovensku. Tamější dění kolem kultury pečlivě sledujeme, umělectvo se zde ocitlo v první linii na bojišti proti režimu Ficovy národovecké koalice. Sledovat aktivity Otvorené Kultúry! se vyplatí i nám, protože Česko po volbách patrně čeká podobný scénář a nutnost stejné mobilizace.
„V nelehkých časech nikdy nesmí umělci zůstat potichu. Je to přesně doba, kdy se mají pustit do díla. Není čas na zoufalství, sebelítost, ticho ani prostor pro strach,“ říkala spisovatelka Toni Morrison. Věřím, že umělců, kteří odmítají mlčet, bude stále víc, protože bez nich se jako lidstvo neobejdeme. Na Alarmu o nich budeme psát i díky vaší pomoci. Děkujeme, že zvážíte podporu našeho média a zapojíte se do naší současné kampaně. Kulturu ani Alarm neškrtnou!
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás