Kosatce oslavují queerness. Umělkyně Barbora Lungová našla spojnici mezi uměním a zahradničením

Na návštěvu Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova jsem si snad ani nemohl vybrat lepší čas. Zahradnicko-umělecký projekt výtvarnice, pedagožky a environmentální aktivistky Barbory Lungové se mi na kopci zvlněné krajiny na úpatí Chřibů ukazuje na konci května v celé své (pomíjivé) kráse – právě totiž rozkvetl více než stovkou kosatců všech možných barev a vydrží to sotva pár týdnů. V latině je kosatec pojmenován po řecké bohyni duhy – proto je to zahrada duhová. Je tu ale ještě další důvod. V záhonech jsou kosatce vysázené tak, aby tvořily významové shluky podle svých druhových jmen. V jednom z nich je třeba „napsaná“ báseň, která má sloužit jako vyznání lásky umělčině partnerce. Proto odkaz na duhovou vlajku jako symbol queer identity.

Zahradničení tady funguje jako kritika patriarchátu, antropocentrismu i nedostupnosti veřejného prostoru pro všechny.

„Je to můj způsob, jak překódovat krajinu. V ní jsou zapsány mocenské struktury. Mezi pozůstatky kulturních dějin patří třeba boží muka. Moje zahrada je naopak dedikovaná queerness,“ říká Lungová, která svůj kosatcový ráj na kopci i okolní louku proměnila z užitkového pole, jež před lety koupila. Místo tak vrátila zpět přírodě, živým organismům, které zde mohou zase volně žít. 

Zahradu začala budovat před čtyřmi lety, kdy kvůli covidové pandemii musela na čas přestat cestovat mezi rodným Kyjovem a Brnem, kde učí na Fakultě výtvarných umění. „Procházela jsem se po okolí, po opuštěných vinohradech a viděla jsem tam kvést kosatce. Když jsem si pak na internetu listovala katalogy a databází sbírek kosatců, kterou mají v Průhonicích, zjistila jsem, že existuje neuvěřitelné množství odrůd a některé mají opravdu fascinující jména,“ vysvětluje Lungová. V současnosti je registrovaných přes 60 tisíc různých druhů kosatců a kvůli nedostatku slov jsou povolené už i více než dvouslovné názvy. 

Právě způsob, jakým šlechtitelé kosatcové odrůdy pojmenovávají a jak se do toho propisují různé genderové stereotypy, ji zaujal. „Žádná jiná rostlina nepřitahuje tak excentrická pojmenování, která ale pořád odráží ustálené kulturní obrazy“, říká a ukazuje mi záhonek, v němž jsou vedle sebe odrůdy pojmenované Lady of the Night, Pussycat Pink, Flashy Showgirl, nebo Cheerful Coquette. V dalším záhonu mají své místo kosatce s „queer“ jmény jako třeba Gay Head, Gay Hussar, Gay Parasol nebo Gay Nights.

Jedním z klíčů k záhonku s milostnými básněmi vyprávěnými názvy kosatců je velkoformátová kniha nazvaná Květomluva aneb Intimní rozpravy z lesbického života a několika zahrad, skrze kosatce. Detailní malby kosatců na ručním papíře doplňují milostné vzkazy. Sedím u dřevěného stolu na kopci, poslouchám cvrčky a listuji si jediným exemplářem knihy, na které Lungová pracovala dva roky. V záhonu se pak na dálku snažím najít verš „Say You Will / Birthday Girl / Love Me True / Wicked Woman“.

Rostlinné graffiti

Ze zahradničení se v postcovidovém období stal módní trend, skrze který se lidé z měst znovu učí žít s přírodou. Podle Barbory Lungové to souvisí i s pokračující klimatickou krizí. „Člověk má pocit, že může alespoň něco málo změnit, byť je to samozřejmě hlavně psychologická obrana,“ povzdechne si. Sama zahradničí od svých 13 let, kdy se na pozemku u chalupy pokoušela vysázet jabloně a hrušky. Její záliba se ale se světem umění, v němž se pohybuje od střední školy, propojila až docela nedávno. To když na internetu objevila časopis Antennae, který v roce 2007 založil italský kunsthistorik a teoretik Giovanni Aloi. 

Věnuje se v něm propojování vizuálního umění a přírody a do velké míry s ním předznamenal současný nehumánní obrat v humanitních vědách. V jeho centru je poznání, že lidé musí začít brát ohledy i na další bytosti žijící na planetě. Pro ekosystém zeměkoule jsou totiž možná důležitější než my sami. Pro Lungovou bylo také zásadní setkání se zahradou filmaře Dereka Jarmana v anglickém hrabství Kent, o níž psal posmrtně vydané deníky.

Když mi vypráví o své cestě do Anglie, míjíme napůl shnilý strom, jehož mrtvé dřevo může být domovem tisíců živočichů. I zdánlivě neužitečná věc v krajině se zde stává zásadní součástí přírodního koloběhu. Jak do něj ale vstupují lidé? „Fascinuje mě historie zahrad. Co všechno se za ně dá ještě považovat,“ říká Lungová a vysvětluje, že z historického hlediska vlastně není úplně jasné, kde u indigenních národů vést hranici mezi drobnými intervencemi v přírodě a promyšlenou produkcí potravin. Zvláštní kapitolou jsou pak lesní zahrady, které vznikaly malými zásahy do porostu.  

I v současném umění jsou zahrady „in“ a kolem tématu prorůstání ochranářství a vizuality se točí i její dizertační práce, na níž v současnosti také pracuje. Kvůli uměleckému výzkumu na FaVU pak v posledních letech obcházela komunitní zahrady ve Velké Británii a procházela se sídlišti na slovenských maloměstech, kde mezi paneláky pěstují zeleninu. „Na zahradách je skvělá jejich nízkoprahovost a inkluzivnost a jsou velmi důležité pro texturu města. Je to prostě úžasný vynález, který může spojovat lidi různých vrstev,“ vysvětluje.

Baví ji ale také spontánní zahradnické „vlamování“ se do městského prostoru. Tento fenomén mapoval sociálně-antropologický projekt Partyzánky s motyčkou, který Lungová před dvěma lety vedla s dalšími umělkyněmi a sociálními antropoložkami  na brněnské FaVU. Sama si takový „guerilla gardening“ vyzkoušela na parkovišti před svým ateliérem umístěným ve strojovně bývalé kotelny na jednom malém kyjovském sídlišti. 

Poslední zelené plochy v prostoru, který se město rozhodlo necitlivě vybetonovat a „věnovat“ autům, osadila růžemi, kosatci, pivoňkami a dalšími okrasnými květinami. Vzniklo autorkou pojmenované Nejkrásnější parkoviště v Kyjově, umělecká intervence, v níž momentálně auta musí bojovat o místo s bujnými kvetoucími keři. „Krásou vzdoruji hnusu. Je to takové rostlinné graffiti, kterým si rostliny berou zpět městský prostor,“ konstatuje s úsměvem.

Jinak ale auta v Kyjově vítězí na celé čáře. Lungová se roky angažovala v městském zastupitelstvu, sedí v komisi životního prostředí a bojovala třeba za řádnou péči o městské stromy nebo obnovení polních cest v okolí města. Své nynější zahradnické aktivity ale bere jako převedení aktivismu do praxe poté, co nad lokální politikou už tak trochu zlomila hůl. Na Kyjov ale jinak nedá dopustit. Vracela se sem ze studií v Brně i ze studijních pobytů v zahraničí. „Nikdy jsem odsud nechtěla odejít a přistoupit na logiku, že když chci něco dokázat, musím žít ve velkém městě,“ říká a popisuje, jak je pro ni uklidňující výhled na profil pohoří Chřiby, které se zvedají za městem. Za bezmála půlstoletí, kdy zde bydlí, se zde podle ní nic dramaticky nezměnilo.

Folklór a fašismus

V její malířské tvorbě, kterou byla Lungová dosud více známá, hrají důležitou roli i slovácké lidové tradice. Byť trochu jinak než by možná jeden čekal. „Místní folklór mi nikdy k srdci nepřirostl. Šla jsem jednou s kamarádem z Ameriky na besedu u cimbálu a viděla, jak je v tancích všechno genderově a hierarchicky uspořádané a bylo mi z toho špatně,“ vzpomíná. Výjevy společných tanců mužů v krojích a další lidové rituály jsou vystopovatelné v cyklu obrazů Moravské horory z let 2009-2013, kde mužské figury vykazují silné homoerotické prvky. Projevy agresivního machismu – třeba u fotbalistů – převrací Lungová v oslavu queerness. Podvratně podkopává genderové stereotypy a zbavuje je jejich moci. 

„Hodně jsem tehdy četla o propojování folklóru a fašismu ve třicátých letech minulého století, kdy do Blatnice pod Svatým Antonínkem na tradiční pouť přijel třeba Emanuel Moravec; a na hodonínsku lidé volili české fašisty nejvíc v celém Československu. Podobně se k folklóru hlásí i dnešní autoritáři, jako jsou třeba Fico nebo Orbán,“ říká. 

Téma nicméně už opustila, propojení je až příliš zjevné. Její obrazy si totiž hýčkají spíše jistou vizuální záludnost a zvláštní snovou, často až surreální atmosféru. Jako třeba ty z cyklu Four Balls, na nichž jsou postavy dvou mužů, často skutečných historických či fiktivních postav, mezi nimiž je cítit silné erotické napětí, ale jinak jejich queerness můžeme jen tušit. Jako třeba když se na obraze Boxer potkává Cary Grant s hypotetickým milencem, který jde právě boxovat.

Kurátor Marek Pokorný v textu k výstavě Charisma, která autorku představila minulou zimu v ostravské galerii Plato, popisuje malbu Lungové jako kombinaci „důvěrně známých žánrů, postav, ikon či příběhů alegorických i filmových“, pro kterou je zároveň typické „míchání popkultury se sakrálními předobrazy“. Na brněnské Filosofické fakultě Lungová vystudovala anglistiku a filmovou vědu, proto není divu, když na obraze Dva věky muže ze zmíněné série starý Clint Eastwood se zalíbením pozoruje své mladší já.

Obrazy z o něco mladší série (im)perfectly Queer obývají hlavně ženy a jsou ve znamení vyrovnávání se s genderovou nonkonformitou. Svoji queerness přitom Lungová (znovu)objevila teprve před několika lety a dnes se k ní hrdě hlásí. Homosexualita byla podle ní dříve u velkých jmen ve výtvarném světě často vymazávaná, typickým příkladem je Andy Warhol. Dnes jsme se ale už možná ocitli uprostřed exploze těchto témat. „Je to už skoro mainstream, možná jsme už na hraně sebeexploatace minoritní identity,“ říká Lungová, ale jedním dechem připomíná, že vzhledem k aktuální politické situaci je šíření povědomí o genderové diverzitě nutnější než kdykoli jindy. 

Roky malovala ve svém kyjovském ateliéru a vystavovala v Brně v menších, nekomerčních galeriích, často na skupinových výstavách. Větší pozornost k ní nakonec přitáhla až zmíněná výstava v galerii Plato. Paradoxně se to stalo ve chvíli, kdy malování na čas ustoupilo jejím ekologicko-angažovaným aktivitám. „Začalo mě bavit hledat jiné umělecké formáty, ale věřím, že čas na malbu zase přijde,“ říká. 

Když porota Ceny Jindřicha Chalupeckého vloni zrušila věkovou hranici 35 let, stala se Lungová spolu s další letošní laureátkou Karolínou Rossí prvním oceněným autorstvem vyššího věku. Že by jí ale cena nějak změnila život, nečeká. A když se ptám na zvýšený zájem sběratelů nebo galerií, mluví o „principu předběžné opatrnosti“. Za roky na výtvarné scéně si už vybudovala vlastní svět na okraji, v němž je jí dobře, a odmítá ho nyní vyměnit za velikášské ambice. 

V Duhové zahradě v Kameníkách se propojují hlavní témata, s nimiž Lungová pracuje celou svoji kariéru – zahradničení tady funguje jako kritika patriarchátu, antropocentrismu i nedostupnosti veřejného prostoru pro všechny. Zároveň jsme zde svědky inovativní konceptuální hry se jmény květin. Zahrada má ale také sloužit jako místo pro setkávání queer lidí. Piknik v zahradě na kopci s nádherným výhledem do okolí se ostatně koná i ve stejné odpoledne, kdy Kyjov opouštím. Samozřejmě s velkou náručí kosatců.