„Tento track je věnovaný všem slovenským občanským aktivistům a aktivistkám, kteří aktuálně bojují za záchranu kultury!“ Jsem na koncertě skupiny Berlin Manson na bratislavské lodi Pink Whale a na slova zpěváka Adama Draguna reaguje dav fanoušků pod pódiem souhlasnými výkřiky. Kapela pak spustí píseň Vyhor s refrénem „Ešte jeden deň a vyhorím“. Kultura, které si obyčejně široká veřejnost příliš nevšímá, se u našich východních sousedů stala hlavním bitevním polem. Proti destruktivní politice ministerstva kultury se postavila široká koalice kulturních pracovníků, umělců a umělkyň, aktivistů a aktivistek, kteří se snaží zachránit nezávislost svého sektoru a přesvědčit veřejnost, že pronikání národovecké agendy do kultury je nebezpečné. Nevídaně aktivizovaná slovenská kulturní scéna zároveň stíhá upozorňovat na nevyhovující pracovní podmínky, které se s nástupem nové vlády ještě zhoršily.
Do čela protestů proti ministerstvu Martiny Šimkovičové (nominované Slovenskou národní stranou) se přesně před rokem postavila Otvorená Kultúra!, nestranická občanská iniciativa sdružující přes čtyři sta institucí a dva tisíce jednotlivců. Občanské protesty koordinuje společně s déle fungující organizací Anténa, což je občanské sdružení spojující slovenská kulturní centra a organizace. Na Slovensku se pravidelně protestuje, je vyhlášená stávková pohotovost a vede se legislativní boj, všechno ve jménu ochrany kultury před ničivými kroky politiků.
Místo kolaborace s vládou zahájila slovenská kulturní obec loni v září stávkovou pohotovost. Samolepky s logem „Kultúrny štrajk“ vidím v Bratislavě na každém rohu.
Základy hnutí položila petice žádající odvolání kontroverzní ministryně, pod kterou se vloni v lednu na internetu podepsalo rekordních 190 tisíc lidí. Šimkovičová tehdy povolila svému ministerstvu kontakty s Ruskem a Běloruskem a přinutila odstoupit ředitele bratislavské Kunsthalle, kterou následně zrušila. Jenže to byl jen začátek. Od té doby už stihla vyměnit nepohodlné vedení většiny kulturních institucí a snaží se rozvrátit systém státní podpory kultury.
„Tehdy nám došlo, že se potřebujeme zorganizovat, začít dělat nějaký typ odboje a postavit se tomu válci změn,“ vzpomíná na události z konce loňské zimy Ivana Laučíková, režisérka a vedoucí katedry animované tvorby na bratislavské VŠMU, která žije v Liptovském Mikuláši. Popisuje mi, jak se díky výzvě signatářům petice připojila ke vznikající organizaci a začala přes platformu Slack spolupracovat s lidmi, které předtím osobně neznala. „Máme teď velmi silný, dobrý a hlavně intenzivní vztah,“ říká mi. Dnes působí jako jedna z dvaceti koordinátorek aktivit Otvorené Kultúry! a ve své pracovní skupině má na starost strategii. Stala se z toho každodenní práce. Ministerstvo kultury chrlí legislativní změny a odvolává z institucí další a další odborníky a Otvorená Kultúra! musí okamžitě reagovat. Naštěstí si na to už vytvořili zavedené postupy a každý ví, co má přesně dělat a na koho se obrátit. Svolat protest kulturních pracovníků je tak otázka několika hodin, stejně jako podat žádost o prošetření na Generální prokuraturu Slovenské republiky. Pořád je to ale šachová hra s nejasným výsledkem.
Návštěvy v depozitáři
Po nástupu do funkce ministryně kultury začala Šimkovičová rychle jednat. „Dotkli se každého jednoho zákona, který určuje fungování kultury. Mezi prvními byly úpravy způsobu jmenování řídících pracovníků muzeí a galerií, aby si do nich mohli volit své lidi bez jakékoliv kontroly,“ vzpomíná Laučíková. Následně začala smršť výměn ve všech důležitých kulturních institucích od Slovenského národního muzea přes Národní divadlo až po Literární centrum. Velké pozdvižení vyvolalo na konci léta odvolání ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé, která byla následně obviněna z toho, že nezvládla rekonstrukci sídla galerie. Znovuotevřená budova architekta Vladimíra Dědečka je přitom novou dominantou bratislavského nábřeží Dunaje a rekonstrukce je velmi ceněná po celém světě. Tehdy snad i posledním pochybovačům došlo, že za čistkami jsou ideologické motivy.
Ministerstvo se zaštiťuje tím, že změny probíhají ve jménu optimalizace. Vláda Roberta Fica navíc před koncem loňského roku přišla s konsolidačním balíčkem, který nařídil zeštíhlení veřejné správy o deset procent. To dalo novým vedením institucí další šanci zbavit se politicky či ideologicky nepohodlných kulturních pracovníků. „Je to další odborné oslabení institucí. Pod rouškou takových změn se tam může dít cokoliv a nikdo to už teď neuhlídá,“ připomíná Laučíková.
K nové garnituře na ministerstvu patří národovecká rétorika. Mluví o tom, že chtějí vybudovat silnou slovenskou kulturu postavenou na tradicích a upevňovat konzervativní pohled. „Ve skutečnosti ale žádná ze změn, které zatím udělali, nebyla na podporu původní kultury. Ministerstvo omezuje nebo ruší dotační programy i na podporu folklorních souborů a renovaci hradů a zámků,“ dodává Laučíková.
A vy jste kdo?
Další zásadní změny, jimiž nová vláda zasáhla do kulturní politiky, se týkají fungování Fondu na podporu umění (FPU). Dříve nezávislý orgán rozděluje s pomocí odborných komisí státní finanční podporu ve výši zhruba 20 milionů eur více než čtyřem tisícům institucí nebo jednotlivců po celém Slovensku a na jeho existenci jsou závislí umělci a umělkyně stejně jako malé galerie, divadla, knihovny nebo hudební kluby.
O FPU se bavím s Danielem Vadasem, jedním z koordinátorů Otvorené Kultúry!, který se věnuje centrům experimentální hudby a sleduje, jak se zmatky kolem Fondu podepisují na fungování nezávislé hudby, ve které se poslední roky dějí na Slovensku velmi zajímavé věci. „Dopady toho, co ministerstvo dělá, budou devastační. Nemůžeme čekat čtyři roky, až se vymění vláda, a doufat, že pak všechno zázračně vstane z popela,“ říká a popisuje, jak se za poslední rok změnil chod rady FPU, do níž ministerstvo v rozporu se zákonem jmenuje vlastní lidi bez ohledu na jejich odbornost. Mnozí z nich přitom nesplňují ani základní požadavek, aby měli pětiletou praxi v oboru, o němž rozhodují. Jména dvou nominantů ministerstva nedávno Otvorená Kultúra! nechala prošetřit Generální prokuraturou.
Chod FPU je paralyzován a některé dotační programy nebyly vypsány, což v konečném důsledku znamená, že nezávislé instituce po celém Slovensku nedostávají peníze. Viditelnou obětí nových pořádků jsou akce spojené s LGBTQI+ komunitou, které ministerstvo automaticky posílá pod čáru. Podporu tak nedostal třeba divadelní festival Drama Queer, ačkoliv podle odborné komise patřil k nejlépe hodnoceným.
Protesty před sídlem FPU na bratislavské Cukrové ulici jsou pravidelným koloritem posledních dní. „Když zasedá rada, sejdou se dole pod okny lidé z daného oboru, kteří nebyli do komisí z politických důvodů jmenovaní, čtou nahlas svoje životopisy a pak se komise přes otevřená okna sborově ptají: „A vy jste kdo?“ popisuje Vadas jednu z taktik. Větší demonstrace kulturní obce, kterých jsme byli svědky vloni a na kterých se sešlo i deset tisíc lidí, se ale letos zatím nekonaly. Částečně kvůli počasí, ale také proto, že protesty proti Ficově vládě se pořádají i z jiných důvodů, než je destrukce kultury. V současnosti se pochopitelně týkají zahraničněpolitického směřování Slovenska.
Podle Vadase se během rok podařilo dostat témata kultury do centra zájmu slovenské veřejnosti. „Kultura na Slovensku nikdy nezajímala tolik lidí,“ říká. Podepisuje se to třeba na tom, že ministryně Šimkovičová je dnes suverénně nejméně důvěryhodnou ministryní vlády. Podle průzkumů jí nedůvěřuje 79 % lidí. Dalším výrazným úspěchem je, že se daří upozorňovat veřejnost na nevyhovující pracovní podmínky lidí v kultuře. Propaganda ministerstva se nicméně snaží šířit – hlavně své sociální sítě – obraz líných, elitářských umělců napojených na státní podporu. To, že jí část lidí naslouchá, bohužel umožňuje polarizace slovenské společnosti, v níž je cítit silný antagonismus mezi bohatými městy (tedy hlavně Bratislavou) a chudým venkovem. Realita je ale taková, že většina lidí působících v kultuře živoří v nejistých pracovních a finančních podmínkách a podpora FPU cílí na celé Slovensko. „I my vstáváme ráno do práce,“ znělo oblíbené heslo prosincového protestního pochodu Bratislavou, kterého se zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí.
Necitlivé škrty nebo rozklad institucí se ale už týkají i knihoven nebo muzeí v malých městech a silně je pociťují i lidé na periferii. A tak zatímco se Slovenská národní strana na billboardech chlubí, jak prostřednictvím svého ministerstva zastavila financování LGBTQI+ projektů, veřejnosti snad konečně dochází, co všechno stát skrze podporu kultury financuje a že to rozhodně není jen hrstka uměleckých institucí v Bratislavě.
Zděšení a odhodlání
Slovenské ministerstvo kultury nejspíš opisuje od Maďarska, kde se také v přístupu ke kultuře prosazuje národovecká agenda. Změny, které Orbánovým věrným trvaly roky nebo dokonce dekádu, teď ale Šimkovičová a spol. prosazují se závratnou rychlostí. Pohání je nejspíš snaha poškodit kulturu tak důkladně, aby se změny už nedaly vrátit zpět. Slovenská národní strana, za kterou byla ministryně do funkce nominovaná, se do parlamentu před rokem a půl dostala jen o půl procenta a je to zvláštní slepenec národoveckých veteránů a osobností dezinformační scény, kterou posílila nedávná covidová pandemie. Za vše hovoří fakt, že sama ministryně je i nadále tváří kontroverzní televize Slovan šířící konspirační teorie.
Podpora nejmenší koaliční strany ve Ficově vládě je dnes už dávno hluboko pod pětiprocentní hranicí zajišťující vstup do parlamentu, a navíc se dál drolí. Premiér ale za Šimkovičovou neochvějně stojí, nejspíš proto, že potřebuje poslance zvolené za SNS k udržení vládní parlamentní většiny, která je už teď minimální.
Razantnost, s níž ministerstvo postupuje, každopádně mnohé překvapila. Zděšení ale rychle vystřídalo odhodlání. Kulturní obec drží pospolu a neděje se to, co v Maďarsku, kde se někteří umělci a umělkyně nebo kulturní pracovníci „vyhladovělí“ roky škrtů a šikany nakonec rozhodli jít Orbánovi na ruku. Oproti tomu slovenští národovci mají velký problém shánět do rozhodovacího procesu FPU odborníky, kteří by vyhovovali zákonům. Místo kolaborace s vládou zahájila slovenská kulturní obec loni v září stávkovou pohotovost. Samolepky s logem „Kultúrny štrajk“ vidím v Bratislavě na každém rohu.
Práce v protestním hnutí je samozřejmě náročná a děje se často na úkor osobního života aktérů, kteří pokračují i ve své špatně placené kulturní práci. Rebelie ale má i svůj radostný rozměr a přispívají k němu i momenty, kdy ke slovu přijdou neortodoxní protestní taktiky. Když si loni v srpnu země připomínala výročí Slovenského národního povstání, zorganizovala Otvorená Kultúra! před ministerstvem štafetový protest, kde se po dobu tří týdnů střídali lidé a předávali si transparent s heslem „Začnite s vysťahovaním“. To byla šifra, kterou slovenští partyzáni v srpnu 1944 použili jako pokyn k odstartování povstání a na Slovensku nese silný symbolický význam. Tady byla použita jako vzkaz ministryni. S transparentem se fotily známé osobnosti z řad kulturní obce a šířily po internetu povědomí o protestu, který přišel po první vlně propouštění z významných uměleckých institucí.
Nejvyšší vlajka
Berlin Manson už na hlavním pódiu dohráli, a zatímco program festivalu Myšačka pokračuje, já sedím v polotajné kuřárně lodi Pink Whale, jejíž majitel Ľuboš Šoška mi vypráví historku o nejvyšší vlajce Slovenské republiky. Když do Slovenské národní galerie na konci léta nastoupil prozatímní ředitel Anton Bittner (mezitím už také odvolaný), první věcí, kterou udělal, bylo, že pořídil vysoký stožár, na který by mohl nechat vyvěsit slovenskou vlajku. To, že v galerii žádná nebyla, byl jeden z absurdních důvodů odvolání předchozí ředitelky Kusé. Nastal ale problém. Architektonická podoba budovy SNG neumožňuje umístění stožáru na unikátní střešní přemostění, a kdyby byl za ním, nebyla by vlajka vidět.
Lidé z Pink Whale, která kotví asi pět set metrů od budovy SNG, vycítili příležitost, rychle pořídili co nejvyšší stožár a vlajku vyvěsili. Novému vedení galerie pak poslali přes média posměšný vzkaz: „Uvědomujeme si těžkou situaci SNG a rozhodli jsme se jako malý příspěvek k blahu a rozkvětu našeho národa osadit stožár a vlajku na lodi Pink Whale, která je v těsném sousedství SNG, a tím vyřešit zásadní problém naší první galerie. Aktem národní angažovanosti jsme ušetřili cenné zdroje daňových poplatníků a uvolnili potenciál Ing. Antona Bittnera, PhD., MBA, pro řešení krizí v jiných oblastech.“
Na podobnou podvratnou notu hrálo i vtipné virální video ze začátku letošního února, na němž slovenští herci a herečky bezelstně přiznávají, že „jsou koordinováni ze zahraničí“. Byla to reakce na výrok ministryně Šimkovičové, která obvinila herce a herečky Slovenského národního divadla, že připravují státní převrat financovaný a řízený ze zahraničí. Ano, řídí nás cizina, přiznávají herci ve zmíněném videu. „Třeba Shakespeare nebo Gogol.“ Jak jinak reagovat na absurdní vyjádření, než něčím podobně absurdním?
Na Pink Whale potkávám i Zuzanu Bujačkovou ze slovenského Literárního klubu. Překladatelka, dramaturgyně knižního festivalu BRAK a organizátorka akcí v bratislavském Rómerově domě mi vypráví o situaci ve Slovenském literárním centru, kde všichni zaměstnanci v polovině února podepsali dopis s výzvou k odstoupení dočasného ředitele Gustava Murína, který sem byl ministryní dosazen letos v lednu. Druhořadý spisovatel a další postava z konspirační scény údajně své zaměstnance šikanuje, a přitom je sám nesmyslně obviňuje z kyberšikany a vyhrožuje jim vyhazovem nebo obviněním z defraudace.
Vyhoření nehrozí
Pozice síly, z níž slovenští národovci na ministerstvu dnes konají, vytváří obrovský tlak na kulturní scénu. „První věc, kterou můžeme v tuto chvíli dělat, je snažit se vykonávat co nejlépe svoji práci,“ říká překladatelka, ale jedním dechem dodává, že je to náročné a trvá to už příliš dlouho. „Občas mi někdo říká, že olivový olej taky vzniká pod tlakem, a proto je tak dobrý, ale my bychom už raději fungovali bez tlaku,“ dodává Bujačková.
Nejvýraznějším vedlejším efektem kulturního odboje je podle ní spojování jednotlivých aktérů, které dává protestům na síle a zároveň zlepšuje jejich práci. Když se následující týden bavíme po Zoomu, Bujačková mi vypráví o rychlém protestu na podporu zaměstnanců Literárního centra, chystá se zveřejnit otevřený dopis slovenských spisovatelek proti násilí páchanému na kulturních institucích a později ve stejný den plánuje strávit nějaký čas na další demonstraci před Fondem na podporu umění.
Zajímá mě, jestli při tomhle šíleném tempu nehrozí vyhoření. „Moje máma mi říká, že když děláš něco, na čem ti záleží, vyhoření ti nehrozí,“ říká mi s úsměvem a vypráví o tom, že je důležité si v kolektivech vzájemně pomáhat, obzvláště v současnosti, kdy situace v mezinárodním měřítku vypadá ještě o něco víc beznadějně než před rokem. Zásadní je teď propojování lidí, nakonec i proto bude mít květnový knižní festival BRAK téma „Vazby“.
A kde bere optimismus? „Jsem přesvědčená, že lidi, kteří byli dosud potichu, konečně pochopili, že přišel čas na to, ticho nebýt. Postavit se na náměstí, napsat něco na internet nebo se pobavit s jinými lidmi.“ Boj, který slovenská kulturní obec vede, totiž není nutně zaměřený jen proti národovcům na ministerstvu, ale vede se také symbolická válka o ty, kteří dosud mlčky přihlížejí. „Nechceme přesvědčovat lidi o své pravdě, ale spíše vysvětlovat, co děláme. Musíme jim dát prostor, aby si všimli a pochopili, že to děláme pro budoucnost slovenské kultury, která je teď v ohrožení,“ říká.
Poté, co si pokusy o zglajchšaltování kultury zažili v Polsku za vlády Práva a spravedlnosti, Maďaři v nich fungují od roku 2010 a Slovensko se s nimi musí vyrovnávat od podzimu 2023, čeká možná podobné ohrožení nezávislosti kulturních institucí i Česko, kde se letos na podzim dá očekávat výměna vládní garnitury. U předsedy hnutí ANO není těžké si představit, jak ochotně šermuje výrazy jako „optimalizace“ nebo „tradiční národní kultura“, které jsou nyní tak v kurzu na ministerstvu Martiny Šimkovičové. U našich východních sousedů je teď ale dobře vidět, že kulturní sektor se tak lehce nevzdává. Z Bratislavy odjíždím přesvědčený, že na Slovensku budou za nezávislost svého sektoru bojovat do posledního dechu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás