Filmař Dužan Duong zaujal studentskými snímky Mat goc (2014) a Bo Hai (2017). Jeho debutový celovečerní film je celý ve vietnamštině, všechny role hrají neherci, které našel na facebookových fórech, a příběh je vyprávěn nelineárně a ze tří perspektiv (spoluautory scénáře jsou Lukáš Kokeš a Jan Smutný). Letní škola, 2001 se odehrává v dnes už zbourané chebské tržnici Dragoun, kde má stánek s oděvními padělky trojčlenná rodina přistěhovalce Zunga. Bojují s Českou obchodní inspekcí i nejistými vyhlídkami do budoucnosti a do toho se jim po letech ve Vietnamu vrací domů sedmnáctiletý Kien. Snímek nahlíží do života Vietnamců v Česku s humorem i syrovostí a svou autenticitu staví na detailní znalosti prostředí, ale i na DIY přístupu k filmařině. Jde o první český film od vietnamských tvůrců, který nepotvrzuje laciné stereotypy, ale jde hlouběji. Měl předpremiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, tento týden vstupuje i do kinodistribuce.
O Letní škole, 2001 jsem se dozvěděl z plakátu ve výloze vietnamské večerky ve Strašnicích, kolem které jsem šel někdy na začátku července. Je to pokus o neobvyklý marketing?
Tohle jsme plánovali dlouho před tím, než měl film jít do kin. Věděli jsme, že naše komunita je silná a můžeme s ní počítat. Využili jsme toho, že po městech jsou večerky a nehtová studia a že budou náš film propagovat. Takže máme po celé republice brigádníky, kteří chodí a vylepují plakáty.
Ve večerce se odehrává tvůj krátkometrážní debut Bo Hai, který získal nominace na Českého lva i Ceny filmové kritiky. Ale to byl rok 2017. S dlouhohrajícím debutem přicházíš až po dlouhých osmi letech. Proč takové zpoždění?
Nejdelší fáze bylo psaní scénáře. Od začátku jsem věděl, že chci, aby to bylo atypické, aby ten příběh neměl tradiční strukturu, čímž jsem si na sebe upletl bič a pět let jsem to snažil uchopit.
Točil to se mnou můj štáb, můj gang, se kterým jsem předtím dělal všechno, a ta energie se podle mě do filmu propsala.
A zároveň mi dlouho trvalo zjistit, jaké je moje téma. Všechno jsem si musel postupně uvědomit a přiznat si, že to jsou věci, která nemám pro sebe úplně dořešené. Nebylo to vždycky o rodině, návratu z Vietnamu… Kluk, který se vrací do Čech z Vietnamu, nebyl původně hlavní hrdina.
Způsob vyprávění filmu je neobvyklý, divák si skládá příběh jako skládačku z perspektiv tří postav. Podobně radikální je vlastně i to, že film je celý ve vietnamštině, nebo to, že v něm jsou jen neherci. Je to docela odvaha vstoupit na pole celovečerní tvorby takhle nekompromisním způsobem…
Od začátku jsem věděl, že to takhle musí být. Nemohl bych natočit další film typu Na střeše, další rádoby vietnamský film, který ale dělají Češi. Řekl jsem si, že musíme být autentičtí, a pokud někdo chce objevit nový svět, tak jim ho musíme ukázat. A ne ukazovat to, na co už jsou lidi zvyklí.
DIY přístup ale byl, předpokládám, spíše otázkou finančních možností?
Hodně si zakládáme na tom, že umíme za málo peněz udělat hodně muziky, a vlastně nás i baví, že máme omezený rozpočet a musíme přemýšlet, jak z toho vytřískat maximum, aby to mohlo konkurovat filmům, které mají i trojnásobně víc peněz. Natáčení se neslo v rodinném, kamarádském duchu. Točil to se mnou můj štáb, můj gang, se kterým jsem předtím dělal všechno, a ta energie se podle mě do filmu propsala.
Když jsme se před léty seznámili, byl jsi vyhledávaným tvůrcem hudebních klipů. Točil jsi třeba pro Zrní nebo Vypsanou fixu. Co tě to naučilo?
Děláš krátká videa, protože víš, že na dlouhou věc ti nikdo nedá prachy. Je to i trénink, zvládneš řemeslo, dá ti to návyky. A při točení klipů jsem poznal svůj gang, na který jsem se teď mohl spolehnout. Je ale zásadní nenechat se pohltit těmi krátkými formáty, pokud máš ambici dělat i dlouhé. Neusnout na vavřínech, že děláš reklamy nebo videoklipy a máš s nimi úspěch, protože to neznamená, že celovečerák bude taky takhle dobrej.
Mluvíš o tom, že se nechceš přizpůsobovat stereotypům, které české mainstreamové diváctvo má o Vietnamcích, a film skutečně nabízí velmi autentický vhled dovnitř komunity. Je nějaká domácí inspirace, něco, na co jsi mohl navázat?
Když jsme začali psát scénář, tak moje generace mileniálů teprve dorůstala. Jsme vlastně první Vietnamci v Čechách, kteří se mohou umělecky vyjadřovat. Pokud se ale můžu podívat i za hranice, inspirací byl třeba Ocean Vuong, americký spisovatel vietnamského původu, který zpracovává téma identity. Věřím, že jsme otevřeli dveře a bude toho teď ve střední Evropě víc.
V Česku ale už teď máme pár vietnamských influencerů, osobností, které obě kultury přemosťují.
Ano, třeba Chilli, která mluví o jídle a dělá vtipná videa. Ale mě to zase tak moc nezajímá, protože to dělá pro Čechy.
Ještě mě napadá rapper Renné Dang. Ten ale tvrdí, že vietnamsky neumí, a se svojí identitou vlastně moc nepracuje…
To ne, ale v rozhovorech mluví o tom, že nikdy neměl tátu a jak se s tím vyrovnává, což je dost silný vietnamský element.
Stejně jako u zmíněného krátkého filmu, je i v Letní škole, 2001 jádrem příběhu generační konflikt. To je něco, co už z českých filmů vymizelo. Možná, že i to je téma, které je specificky vietnamské, ne?
Je to tak. I během natáčení jsem zjistil, že traumata, která ve filmu zpracovávám, sdílí strašně moc lidí, kteří jsou buď v mém věku, nebo mladší. Ukazuje se nám to i na předpremiérových projekcích, kde za mnou chodí vietnamští kluci a holky a říkají mi, že tam viděli svůj život, svého tátu, mámu. Pro Vietnamce, kteří vyrostli v Čechách, má film tuhle velmi osobní rovinu.
Předpokládám správně, že příběhy postav vycházejí z konkrétních zážitků konkrétních lidí?
Co se tam děje, vychází ze sdílené zkušenosti, proto je to univerzální a Vietnamci se v tom poznají. I kdyby byly třeba jednotlivosti jinak, ten kulturní setting nebo zkušenost s imigrací u rodičů, to je něco společného a zároveň zásadního při utváření člověka. Takže máš pocit, že koukáš na svůj vlastní život…
Nejmladší mužský hrdina – školák Tai – sice už umí perfektně česky, ale zase se musí vyrovnávat s postižením sluchu. Proč tenhle motiv?
Chtěl jsem, aby všechny tři postavy byly v něčem společensky hendikepované. Aby to byli trochu lúzři, kteří neví, co se životem. Proto vyprávím jenom o těch třech mužích, ztracených duších, které hledají souznění. A odpověď na jejich problémy je to, že v rodině nemají být proti sobě, ale spolu a vzájemně se otevřít.
Pak je tam ještě učitel Viktor, který podle mě zastupuje Vietnamce, kteří naopak chtějí splynout s většinovou společností a vymazat svoji identitu. Nechce mluvit Vietnamsky, přistupuje na společenské kompromisy i v otázce sexuality. Jde o negativní postavu?
Určitě není na sto procent pozitivní, ale je to postava, která je uvnitř nešťastná. To, jak stojí na pomezí obou kultur a jejich způsobu přemýšlení, působí dojmem, že má všechno vyřešené, ale nemá. Prostě další duše, která se hledá.
K filmu dáváš spoustu rozhovorů, ale jeden byl i pro vietnamský youtube kanál TamdaMedia, kde se s tebou baví vietnamsky. Došlo mi, že přes asimilaci do většinové společnosti si vietnamská komunita dál udržuje i vlastní komunikační kanály, paralelní kulturu, která generuje i vlastní hvězdy.
Pořád je tady dost Vietnamců, kteří neumí česky. Přijeli sem v osmnácti studovat vysokou školu, po pěti letech zůstali a dělají nehty, což je teď častý osud nových Vietnamců. Komunita je něco jako tvoje záchranná síť. Vietnamci jsou hodně komunitní lidi a radši se baví se svými než s lidmi, kteří jsou jim neznámí.
Tvůj osud byl trochu jiný. Narodil ses ve Vietnamu a do Čech přiletěl ve čtyřech s rodiči, kteří se usadili v Chebu, kde se film odehrává. Umíš česky, vietnamsky asi méně, než by se čekalo, ale pořád jsi jednou nohou ve vietnamské kultuře. Jaké bylo tvoje vyrovnávání se s touhle identitou?
Když jsem byl malej, tak jsem se strašně styděl za to, že jsem Vietnamec. Chtěl jsem být jako ti bílí kluci, kteří mají bílý holky. Chtěl jsem to mít jednoduchý. Ale postupem času jsem rád, za to, že jsem měl jiný background. Můžu ho teď využívat jako své bohatství, je to vlastně sociální kapitál. Nechci zapomenout na svoje kořeny, mám dvouletého syna a ukazujeme mu vietnamskou kulturu. Je to pro mě druhá šance, jak se k těm kořenům skrze něj vrátit. Mluvíme s ním vietnamsky i česky.
V závěru filmu se tržnice Dragoun bourá a rodina, která předtím žila uzavřená ve svém komunitním světě, si ve městě zakládá restauraci a učí Čechy jíst vietnamská jídla. Přijde mi to jako epilog za nějakou érou. Podobný komunitní život na tržnici, v níž se pohybuje Zung a jeho rodina, už dnes nenajdeme?
Pár tržnic ještě je, ale doba, kdy Češi jezdili nakupovat fake oblečení západních značek nebo vypálená CD Linkin Park za padesát korun, už je pryč a můžeme na ni jen vzpomínat. Když teď Vietnamci dělají nehty nebo gastro, otevírají se českým zákazníkům. Další stupeň pak jsme my s filmy a kulturou vůbec.
Mluvil jsi už o reakcích mladých lidí. Co ale na film říkali tvoji rodiče a jejich generace?
Těm se na filmu zase líbilo něco jiného. Viděli to trápení své generace, viděli tam svoji historii a jsou podle mě rádi, že to nebude úplně zapomenuto. Já říkám, že ten film je geneze Vietnamců v Čechách, jsou tam zastoupené všechny generace. Tedy ty do roku 2001.
V čem to bude mít tvůj syn jiné než třeba Tai?
Budou před nimi jiné výzvy. Nechci teď znít úplně zpátečnicky, ale možná, že jejich hendikepem budou technologie a závislost na nich. Už nebudou mít ty manuální skills, nebudou umět napsat text. Ale to už nijak nesouvisí s rasovou identitou, ta už bude pro generaci alfa passé.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás