Nežiju na Slovensku a nevidím do dění ve slovenských kulturních institucích. Jen cítím, že i mě se to týká. Někdy se zapomíná, že naše kulturní scéna, a určitě to platí o scéně současného umění, je česko-slovenská. Nemluvě o mé vlastní rodině, jejíž jedna část je slovenská, polovina týmu v instituci, kde pracuji, je slovenské národnosti či má slovenský původ. U některých kurátorů, kurátorek, umělců, umělkyň a produkčních v Česku je těžké posoudit, zda jsou Češi nebo Slováci – tak dlouho jsou klíčovou a zásadní součástí české scény. Obě scény jsou provázány pupeční šňůrou a kulturní aktéři volně přechází z jedné na druhou. Cokoliv se týká slovenské kulturní scény, se týká i nás a není to od nás jakýmkoliv způsobem oddělitelné. Snad si to i mí čeští kolegové a kolegyně plně uvědomují. Ostatně to, co se děje na Slovensku, se svým vlastním, svojským způsobem odehrálo v Maďarsku či Polsku. A fašistické tendence, které sledujeme tam, můžeme rozpoznat i u nás.
Martina Šimkovičová si nikdy žádné uznání ani zásluhy v kulturním poli nevydobyla, vtrhla do něj jako tank a snaží se ho spálit a asi i nahradit čímsi konzervativnějším, „slovenštějším“, „normálnějším“.
Proč fašistické? Generální tajemník služebního úřadu Ministerstva kultury Slovenské republiky Lukáš Machala na tiskové konferenci pronesl jednu zajímavou větu. Obrátil se ke všem „poctivým“ Slovákům, kteří podle něj tvrdě pracují a odvádějí daně a na nichž pak parazitují nenormální a progresivismem prolezlí kulturní aktéři. Já jako levicově uvažující člověk bych souhlasila s tím, že se Slováci nemají nejlépe, že často dřou a nic z toho nemají. Jenže moje odpověď by byla, ok, pojďme usilovat o to, aby se Slováci měli lépe, aby nemuseli tak dřít a nic z toho nemít. Nemusí to tak přece být. Machala ale volí klasickou fašistickou smyčku jako z učebnice. Srozumitelný vztek slovenské veřejnosti nasměruje na „nenormální“, „neslovenské“, „progresivisty“, kteří na těchto Slovácích parazitují. Vlastně je to jedno, že jde zrovna o kulturní pracovníky a pracovnice. Můžete za ně dosadit i další „parazity“, „nenormální“ atd. V čem to pomůže „normálním“ slovenským pracujícím? Udělá jejich životy lepší panslovanské a vlastenecké umění (a co to vlastně je?), po kterých volají Machala a Šimkovičová?
Něco podobného jsme nedávno zažili v kauze s Kačou Olivovou, respektovanou umělkyní a pedagožkou pražské AVU. Kauzu rozdmýchal Daniel Vávra, herní vývojář a moderátor VOX TV. Také jsme o jejím umění slyšeli ledacos – mluvilo se o něm jako o čemsi perverzním, úchylném, nemocném, co nedobrovolně dotují daňoví poplatníci. Fašisti ví, proč je cílem jejich kritiky kultura a umění (nebo Romové a další menšiny nebo LGBTQ+). Kdokoliv, kdo má ve společnosti nestabilní postavení a lze na něj dobře nasměrovat hněv nespokojených lidí, se hodí a v dobách krizí to přináší úspěch a podporu. Protože je mnohem těžší to, oč se v důsledku vždy snaží levice – snažit se krize skutečně řešit a zlepšit život úplně všech.
Co si budeme říkat, kulturní scéna je převážně liberální a někdy i levicová. Je také polem, které je mimořádně otevřené mladým lidem, jejich názorům, snům, problémům. Mladí umělci a umělkyně přináší nové impulzy a zásadním způsobem proměňují celý tento prostor. Jakkoliv i u nás probíhá něco jako generační válka, vesměs se pohybují v tolerantním prostředí, kde se kritičnost podporuje a odlišnost přijímá či aspoň toleruje. Jde ale také o velmi exkluzivní pole, kde je velmi těžké přežít, a to především finančně. Je charakteristické malým nebo žádným finančním ohodnocením, lidé do své umělecké praxe musí finančně investovat, a to i když se chtějí prosadit komerčně. Pro někoho, kdo nemá finanční rodinné zázemí, má pečovatelské závazky a potýká se s jakýmikoliv zdravotními potížemi, je skoro nemožné v něm přežít. Ale i pro osoby ze střední třídy to není jednoduché. Lidé, kteří pracují v kultuře, jsou zranitelní. A obzvlášť ti, na které není tak vidět – neumělecké profese v institucích, produkční, edukátorky a edukátoři, umělkyně a umělci, kteří se pohybují na okraji spíše než ve středu. Kultura ale vidět je a krajní pravici dlouhodobě všude v Evropě a USA triggeruje, že má na tuto sféru velmi malý vliv.
Vybít si frustraci a zlost
Jak ale levici upozorňuje Naomi Klein ve své poslední knize Doppelganger: A Trip Into the Mirror World (2023) – v destruktivních útocích fašistů na demokratické instituce je vždy zrnko pravdy a velkou roli v něm hraje selhání liberálů i levice. Platí to i o kulturním poli. Bývá exkluzivní, elitářské, kompetitivní, vládne v něm meritokracie. Lidé, kteří se považují za „kulturní“ se rádi povyšují nad těmi, kdo „kulturní“ nejsou, byť kultura je široký pojem a lidé, kteří nemají chuť, možnost, finance a čas docházet za vysokou kulturou, mohou být stejně kulturní, ne-li kulturnější. I kultur může být mnoho. A diskuse o tom, kdo určuje, co je kultura a jak ji podporovat, je důležitá a měla by být co nejdemokratičtější. Že často není, je smutný fakt. Jasně, Martině Šimkovičové a Lukášovi Machalovi vůbec nejde o nic podobného.
Šimkovičová sesazuje ředitele a ředitelky, ale není to jen o vedoucím managmentu kulturních institucí. Tito lidé se tu neobjevili jen tak. Celá společnost do nich prostřednictvím svých daní investovala. Dlouhá léta investovala do celé kulturní a vzdělanostní infrastruktury, jejíž jsou oni výsledkem. Frontální útok na osoby v čele institucí, které umělecká obec respektuje a za kterými stojí, jsou útokem na veřejnými prostředky dotovanou infrastrukturu – síť škol základních, středních i vysokých, celou řadu kulturních institucí, kterými tito lidé prošli, kde získali vzdělání, zkušenosti a svou expertizu. Jejich odvolání je hozenou rukavicí lidem, kteří tuto infrastrukturu vybudovali, a v podstatě vyhození peněz daňových poplatníků, kterými se Machala i Šimkovičová ohání, oknem. Lze se bavit o tom, jak tuto infrastrukturu učinit demokratičtější, inkluzivnější, transparentnější, jak ji reformovat. Nové ministryni o to nejde, chce ji naopak zničit v kontextu obecnějšího fašistického útoku na slovenskou společnost, najít snadné viníky frustrace řady Slováků a Slovenek, a to vše bez jakéhokoliv receptu a alternativy lepšího života. Frustrace a zlost se vybije, odnesou to skuteční lidé, jejichž životy se notně po všech stránkách zhorší anebo budou muset odejít ze země, aby své štěstí hledali jinde. Ale nic se vlastně nezmění, nikomu jinému se tím život nezlepší. To je tragická komedie fašismu.
Martina Šimkovičová si nikdy žádné uznání ani zásluhy v kulturním poli nevydobyla, vtrhla do něj jako tank a snaží se ho spálit a asi i nahradit čímsi konzervativnějším, „slovenštějším“, „normálnějším“. Vše, co vypustí z úst, je pro člověka vychovaného a socializovaného v kulturním poli směšné, protože kdokoliv se základním kulturním vzděláním ví, že slova „normální“ a „národní“ nic moc neznamenají, protože ledacos, co dnes vnímáme jako „normální“ a „národní“, bylo kdysi nenormální a protinárodní. Jenže tento výsměch jen dále živí představy o exkluzivním a elitářském kulturním poli, které se dívá svrchu na všechny ostatní, zatímco v klidu parazituje na veřejném sektoru. Spíš bychom se měli soustředit na to, nakolik je to boj za kulturu fašistickou a autoritářskou, kulturu, kterou neurčují ti, kteří si získali respekt svých kolegů a kolegyň skrze konkurzy, výběrová řízení, soutěže, výstavy, filmy a další počiny, ale kterou má určit někdo, kdo má politickou moc nebo kdo je s politickou mocí zadobře.
Útok na veřejně dotovanou kulturní infrastrukturu proběhl i v Česku. I my tu slýcháme řeči o perverzním umění, které parazituje na penězích daňových poplatníků, kteří tvrdě pracují. A dokážu si představit, že ministerstvo kultury dostane do rukou třeba Motoristé a SPD a ministrem se stane nějaký další bojovník proti veřejně dotované kultuře. Co s tím?
Mimo to, že je třeba bojovat a bránit se, bychom se měli také zamyslet nad tím, proč je kulturní pole tak, jak ho známe, soutěží, která zná jen vítěze, ne poražené. Měli bychom se zbavit meritokracie, která vládne kulturnímu poli, a uznat, že privilegia a finanční zázemí hrají důležitou roli v tom, jestli uspějete či nikoliv. A bojovat za to, abychom to změnili. Pak bude totiž antifašistická kulturní fronta mnohem silnější a podobným útokům odolá mnohem lépe. A to neplatí jen o kultuře, že.
Autorka je ředitelka organizace tranzit.cz
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás