Hudební festival Glastonbury, konaný na farmě u vesničky Pilton v hrabství Somerset, má dlouhou historii, která sahá až do konce šedesátých let. Tehdy navázal na seance hippies a dodnes si hýčká svého volnomyšlenkářského ducha, který z něj udělal jednu z nejpopulárnějších letních akcí svého druhu v Evropě. Lístky se obvykle vyprodají během několika minut a i letos do areálu zavítalo 210 tisíc lidí. Zájem byl ale mnohem větší, posílený i tím, že příští rok si Glastonbury dává „úhor“ – jak o roční pauze mluví hlavní pořadatel a majitel farmy Michael Eavis. Další ročník nás čeká až v červnu 2027.
Kromě proslulé atmosféry láká fanoušky na víkend na farmě tradičně nabitý program. Letos mezi headlinery byli The 1975, Neil Young, Olivia Rodrigo, Charli XCX, The Prodigy nebo třeba Pulp. Všechna vystoupení ale v mediálním pokrytí nakonec překonaly propalestinské projevy, které se od nejrůznějších hudebníků ozývaly celý víkend. A také způsob, jakým k nim přistoupila veřejnoprávní BBC.
Na letošním Glastonbury popová scéna znovu objevila svůj hlas a bude zajímavé sledovat, co s ním ještě dokáže.
Největší obavy byly pochopitelně spojeny se severoirskou trojicí Kneecap, která si za své propalestinské postoje vysloužila v Německu zrušení koncertů, do USA ji nepustili a v Anglii ji vyšetřuje protiteroristická policie. O zrušení jejich sobotního vystoupení na scéně West Holts hodně usiloval i britský premiér Keir Starmer, šéf festivalu Eavis se ale za kapelu postavil. Televize BBC, která z Glastonbury vysílá přímý přenos, ovšem raději Kneecap z programu vypustila.
Moc si nicméně nepomohli. Místo Kneecap na West Holts Stage ve studiu přepnuli na Other Stage, kde hrálo australské punkové kvarteto Amyl & The Sniffers, jehož zpěvačka se během přímého přenosu pustila do dlouhého politického projevu týkajícího se kolonizace. Zmínila v něm i to, že politici na celém světě ignorují utrpení Palestinců. „Všechny vlády dělají úplné hovno,“ zaznělo od Amyl mimo jiné v televizním přenosu.
Kdo chce změnu, musí se ozvat
Mnohem větší šok už tehdy ale v BBC měli za sebou. Před Kneecap se zhruba o půl čtvrté odpoledne na West Holts Stage postavilo londýnské punk-rapové duo Bob Vylan, jejichž koncert televize přenášela. Diváci tak mohli vidět, jak se za frontmanem objevil na displeji velký nápis „Svobodu Palestině: OSN mluví o genocidě, BBC tomu říká konflikt“ a pak rapper začal skandovat: „Death, death to the IDF!“ (IDF jsou izraelské ozbrojené síly, které mimo jiné operují v Gaze.) Došlo i na heslo „From the river to the sea, Palestine must be free“.
Britský premiér Keir Starmer vzápětí prohlásil vystoupení Bob Vylan za „otřesný projev nenávisti“ a veřejnoprávní televizní stanici vzkázal, že když se něco takového začalo dít, měla přenos okamžitě přerušit. Mluvčí BBC vyjádřila lítost, že se tato slova dostala do vysílání, a oznámila, že inkriminovaný koncert zmizí z archivů, nicméně záběry se už mezitím začaly šířit po sociálních sítích. Podle konzervativní lídryně Kemi Badenoch „si Západ zahrává s ohněm, pokud dovolí takové projevy“. Místní policie z hrabství Somerset oznámila, že si vyžádala televizní záznam a bude zkoumat, zda nedošlo k porušení zákonů.
K ostrým reakcím se v neděli přidali samotní pořadatelé festivalu. Podle tiskové zprávy byli „zděšení prohlášeními“, která „byla přes čáru“. Ve zprávě také zaznělo: „Všechny, kteří se na festivalu podílejí, chceme upozornit, že na Glastonbury není místo pro antisemitismus, hate speech nebo podněcování násilí.“
Z dua Bob Vylan se během jednoho dne stali mediální psanci a vypadá to, že americké úřady jim odejmou víza, s nimiž měli na konci října vycestovat do USA na turné. Zároveň se ale do streamovacích žebříčků vrátily jejich desky. Loňské album Humble as the Sun v pondělí figurovalo na 75. místě globálního streamovacího žebříčku. Sama kapela se k situaci vyjádřila následovně: „Učit naše děti, že k tomu, aby se něco změnilo, je nutné se ozvat, je jediný způsob, jak udělat tento svět lepším místem. Jak stárneme a náš vnitřní oheň může začít pohasínat pod tlakem povinností dospělého života, je nesmírně důležité, abychom budoucí generace povzbuzovali a inspirovali, aby po nás převzaly pochodeň. Ukažme jim hlasitě a viditelně, jak je správné jednat, když chceme a potřebujeme změnu. Ať nás vidí pochodovat v ulicích, vést kampaně přímo v terénu, organizovat se online a hlasitě o tom mluvit na každém pódiu, které se naskytne. Dnes to může být změna ve školních obědech, zítra změna v zahraniční politice.“
Mít svůj hlas
Bob Vylan na sebe možná přes víkend strhli největší pozornost, ale Glastonbury letos obecně patřilo propalestinským protestům. V publiku vlály černo-bílo-zeleno-červené vlajky, písničkářka Nilufer Yanya hrála před bannerem „Víc akce, víc hluku, méně strachu, svoboda Palestině“ a vystoupení písničkářky Nadine Shah ukončil sbor hlasů palestinských dětí opakujících „Jsem pořád naživu“. Zpěvačka Jade Thirwall nechala fanoušky skandovat hesla, podle nichž britská vláda ospravedlňuje genocidu v Gaze. „Free Palestine“ se křičelo i při vystoupení irské zpěvačky CMAT, hardcorové kapely Turnstile nebo písničkáře Inhalera (syna Bona z U2). „Už to nelze zatajovat, Izrael jsou váleční zločinci,“ prohlásil Mo Chara z Kneecap na pódiu, pod nímž stálo 30 tisíc lidí.
Politika ke Glastonbury patřila vždy. V osmdesátkách festival posílal část výdělku organizaci Campaign for Nuclear Disarmament, která protestovala proti umístění nukleárních zbraní na britském území a Eavisova rodina dodnes sponzoruje Oxfam nebo Greenpeace. Na konci stejné dekády se Glastonbury stalo místem, kam se sjížděli travelleři z anarcho-rave scény, kterých se všude báli. V roce 1990 se nicméně střetli se security a tvrdý zásah proti někomu, koho účastníci vnímali jako nositele ducha hippies, byl symbolickým momentem zlomu, kdy festival přestal být součástí subkultury a stal se více komerční akcí.
V roce 2016 se festival konal těsně před hlasováním o brexitu a muzikanti hojně vyjadřovali podporu setrvání v Evropské unii. V roce 2019 křičel z hlavního pódia rapper Stormy „Fuck Boris“, což byl vzkaz tehdejšímu nepopulárnímu konzervativnímu premiérovi Johnsonovi. V roce 2017 oproti tomu na festivalu uvítali tehdejšího vůdce Labour Party Jeremyho Corbyna, který pár týdnů předtím překvapivě těsně prohrál volby.
Ještě než festival letos vůbec začal, prohlásili jedni z headlinerů, poprocková skupina The 1975, že se záměrně vzdávají všech politických prohlášení. „Nepotřebujeme víc politiky, potřebujeme víc lásky a přátelství,“ řekl zpěvák Matty Healy, ačkoliv jeho kapela často politicky vystupuje. Zastali to za ně ale tentokrát mnozí jiní a festivalem zazněl hlas mladé generace, pro kterou jsou hudba a politická angažovanost spojité nádoby.
Když Kneecap vystoupili v květnu na královéhradeckém festivalu Rock For People, chtěli zastupitelé za ANO otevřít diskuzi, jak je možné, že na akci, která má být apolitická, zazněly propalestinské hlasy. Cílem bylo nejspíš zpochybnit dotace, které festival dostává od města, nicméně koalice stížnost odmítla projednávat. Na celé „kauze“ je nejvtipnější (a zároveň nejsmutnější) představa, že hudební festivaly mají být z podstaty apolitické. Podle ní by muzikanti neměli nikoho vyrušovat svými názory – vždyť lidé se chtějí u hudby hlavně bavit a ne se zabývat politikou, ta patří mimo brány festivalu. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak – umění je vždy nositelem nějakého politického názoru a platí to dokonce i v případě, kdy se tváří, že žádný nemá. V současné situaci možná mohou politici mlčet nebo mlžit, protože je to pro ně výhodné, ale hudebnictvo by nemělo. Jeho úkolem je stát na straně utlačovaných a bezbranných, protože to je v souladu s hodnotami, z nichž vyrůstá pospolitost hudebních festivalů.
Mediální panika kolem posledního červnového víkendu je do značné míry výsledkem šoku, že umělci mají nějaké politické názory a nebojí se za ně postavit. Na letošním Glastonbury popová scéna znovu objevila svůj hlas a bude zajímavé sledovat, co s ním ještě dokáže.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás