Jan Vejnar (scenárista a režisér)
V zahraničním filmovém průmyslu je to jednoznačně prodej studia Warner Bros streamovacímu gigantovi Netflix. Ještě není zcela dohráno, ale důsledky pro běžného filmového a televizního diváka budou zásadní. Na domácí scéně je to pak první kompletně zprodukovaná AI reklama pro velký subjekt, konkrétně e-shop Rohlík.cz. Opět jde o událost nikoli v pozitivním slova smyslu a překvapuje mne, že zatím nevyvolala větší společenskou debatu.
Z těch hezkých věcí bych zmínil vytrvale skvělý programming pražského kina Aero Jiřího Flígla, vynikající newsletter Hollywood 101 publicisty Václava Rybáře, z kulturních tipů pak třeba seriál The Studio a modernizovaný návrat k devadesátkovému blockbusteru jménem F1. Na české scéně pak například film Vojtěcha Strakatého Na druhé straně léta.
Antonín Tesař (filmový publicista)
Prodej společnosti Warner patří k nejdebatovanějším, ale také nejhůře posouditelným událostem roku už proto, že k ní zatím nedošlo a není jisté, kdo bude nakonec kupcem. Pozoruhodná je ale i vzhledem k tomu, jak význačný rok mají Warneři za sebou. Pod jejich křídla spadá jeden z největších komerčních hitů roku Minecraft film i extrémně dobře hodnocený prestižní titul Jedna bitva za druhou. Oba jsou pozoruhodné a důležité.
Minecraft je ultimátní multimediální frančízový produkt, kde se hroutí představy o tom, co je z čeho odvozené – je to filmová adaptace stylu youtuberských videí točených k počítačové hře. Jedna bitva zase patří k ambiciózním dramatům, v nichž rezonuje odevzdanost a apokalyptičnost současnosti – i když v nich dobro občas někde vítězí, rozhodně to neznamená, že zlo bylo poraženo.
Eva Klíčová (redaktorka Alarmu)
Extrémně mě letos bavil podivný Řek Yorgos Lanthimos svou akční divnokomedií Bugonia. Film upletený z prepersko konspirační konverzačky, který je zároveň vytuněný krvavými akčními scénami a scelujícím motivem kontaktu s mimozemšťany, jenž lze směle považovat za jeden z pilířů americké (nejen) béčkové kinematografie. Film je pak taky hodně aktuálně o tom, že všichni mají trochu pravdu, pálí jim to, jsou napěchováni historicky nebývalým množstvím informací a zároveň bloudí ve svých komnatách ozvěn naprostých pitomostí, kam sjeli králičí norou, aniž by si změny „osobního paradigmatu“ ráčili všimnout. Název odkazující na bizarní starořecký rituál nás navíc může uklidnit, že konspirace a úplně trhlé koncepty světa tu s námi byly tak trochu vždy, o čemž nakonec svědčí i zde reprezentovaná teorie ploché země, která se do lidských představ o vesmíru ráčila po několika staletích vrátit.
Tomáš Plocek (filmový publicista)
Kanadský komik Nathan Fielder se ve druhé řadě svého projektu Zkouška vydává na pole leteckých katastrof. Pomocí velikášských a obsesivně propracovaných simulací se v ní snaží dopídit příčin, které brání pilotům letadel a jejich kopilotům v efektivní komunikaci a tím předcházení možným neštěstím. Těžko zařaditelný formát na pomezí reality show, dokumentu a sociálního experimentu se skrytou kamerou posouvá hranice televizní zábavy, pátrá po kořenech systémových selhání a zároveň s notnou dávkou empatie odhaluje limity dokonalých, nacvičených situací. Míru trapnosti dokáže komik dovést až za hranu fyzické snesitelnosti a epizodu od epizody nepřestává udivovat propracovaností simulovaných prostředí – ať už se jedná o vybudování věrné repliky celého letištního terminálu nebo o inscenaci pilotova života. I navzdory „umělému“ světu dokáže Fielder dojmout svou odzbrojující autenticitou, kterou však diváctvo v rámci formátu nutí neustále zpochybňovat.
Martin Šrajer (filmový publicista)
Asi nebudu originální, ale žádnou z letošních filmových novinek jsem si neužil tolik jako Jednu bitvu za druhou, dynamický komediální thriller Paula Thomase Andersona. Máloco z americké produkce zároveň dokázalo tak dobře vystihnout nestabilitu dnešního světa, a přitom nabídnout určitou naději. Ačkoliv scénář vznikl před druhým funkčním obdobím Donalda Trumpa, film nemohl přijít ve vhodnější čas. Nenávist bují on-line i off-line, krajní nacionalismus je otevřeně podporován, aktivismus zaměňován s terorismem, názoroví oponenti eliminováni. Politická debata se proměnila v kulturní války založené na tak vyostřeném antagonismu, že empatie, (sebe)reflexe nebo snaha dobrat se pravdy jsou spíš vysmívané než ceněné. V takovém kontextu nepředstavují revoluční akt jenom bomby a manifesty, ale i solidarita a nesobecká, bezpodmínečná láska.
Karel Pučelík (publicista)
Na doporučení jsem zvládl všechny řady seriálu Bílý lotos (HBO). Občas jsem se musel přemáhat, protože nemám rád divné a trapné seriály – a tento je divný a trapný od začátku do hořkého konce. Musím ale uznat, že divnost a trapnost tu mají své místo. Bílý lotos je nekompromisní satirou a kritikou absurdních životů ultrabohatých. První dvě série byly v podstatě dlouhou přehlídkou marnosti a odpudivých charakterů, letošní třetí řada zkusila nabídnout i o něco hlubší zápletku. Tvůrci vesměs schytali kritiku za to, že dali toxickým postavám lidskou tvář, ale já jsem byl spokojen. Osobní krize jednoho z protagonistů nakonec onu toxicitu ještě zvýraznila. Žánr mě navíc přivedl k norskému seriálu Exit (od letoška na iVysílání ČT), který pracuje s podobným tématem, ovšem v norském stylu. A jak víme, severské seriály jsou nejlepší. Jinak obě díla jsou nejlepší reklamou pro daň z bohatství.
Timon Láska (publicista)
Jakkoliv bych zde rád naházel tipy na odzbrojující kinozážitky (za všechny jmenujme rozklad mysli při vrcholné taneční scéně Hříšníků a devastující projekci MMORPG metafilmu Eat The Night na letošní PAF Olomouc), událostí roku se bohužel staly zprávy posledních týdnů o akvizici Warner Bros. streamovacím gigantem Netflix. Bojím se vážných důsledků o budoucnost kinoprůmyslu. Pokud tato monopolizace obsahu skutečně proběhne, proběhnou zásadní omezení v počtu uvádění filmů do kin i době jejich uvedení, proti kterým CEO firmy Ted Sarandos otevřeně brojí. Nemáte dva týdny čas? Smůla, koukněte se na film doma. Co na to, že se cítíte sami. Do roku 2026 si tedy přeji malý zázrak, ať si můžu nezapomenutelné vizuální zážitky dál dopřávat na velkém plátně.
Jan Šíma (filmový publicista)
Největším překvapením pro mě byl snímek Ano režiséra Nadava Lapida. Satira na současný stav Izraele a společenskou konformitu rozhodně nepřekypuje subtilností. Naopak, metaforu zaprodaných umělců jako prostitutů i ztvárnění podvolení doslovným olizováním bot podává Lapid s až primitivní přímočarostí, díky níž však film působí o to svěžeji a provokativněji. Excesivita a formální roztěkanost první části ustupují pomalejší druhé polovině, v níž protagonista s výhledem na hořící Gazu hledá inspiraci ke složení hymny, která má společnost vybudit k pokračování další destrukce. Využití skutečné izraelské skladby s dětskými popěvky ale ukazuje, že i takto přepálená fikce zaostává za realitou. Z ostatních filmů mě nejvíce zaujaly Ptáče, Jedna bitva za druhou a gruzínský snímek Duben.
Klára Vlasáková (scenáristka, spisovatelka)
Nedokážu vybrat jednu jedinou událost, byť chápu, že je to pro anketu atraktivnější. Stejně jako je audiovizuální dílo výsledkem kolektivní práce a ne jednotlivců, neumím ani ze všech důležitých momentů roku 2025 spolehlivě ukázat na jeden zásadní. Zmínit je tak třeba určitě úspěchy českých a slovenských filmů na velkých festivalech – Karavan v Cannes, Otec v Benátkách nebo Nevděčné bytosti v San Sebastiánu. Ze zahraničních potom film Hlas Hind Radžab, Sirat, Drobná nehoda a Jedna bitva za druhou.
Z hlediska dalšího vývoje průmyslu bude zároveň napínavé sledovat, jak se vyvine boj mezi Netflixem a Paramountem o prodej Warner Bros. A v českém prostředí to platí o budoucnosti veřejnoprávních médií, v tomto případě České televize, kdy má nová vláda v programu zrušení koncesionářských poplatků. Šlo by o krok, který by poznamenal nejen samotnou ČT, ale také domácí filmový průmysl.
Standa Biler (redaktor Alarmu)
Pozici génia si u mě po seriálu The Curse potvrdil druhou řadou The Rehearsal Nathan Fielder. Jeho simulace reality je natolik důkladná, že vedle ní působí jako simulace sama realita. S trapností pracuje mnoho tvůrců, ale u Fieldera se z toho stává životní postoj a umění svého druhu. Ve světě nekonečné nápodoby, kdy se drobná odlišnost vydává za důkaz individuality, se Fielder vydává opačným směrem, v němž urputnou snahou zkopírovat do detailu jednání druhých objevil cosi děsivě autentického.
Filmem roku je pak pro mě jednoznačně Sirat, existenciální techno jízda pouštní krajinou kolabujícího světa. Spolu s albem Lux od Rosálie důkaz, že evropská kultura ještě nevymřela.
Viktor Palák (publicista)
Nejprve deepthroat, pak vzájemné představení. Pillion je za scénář v Cannes oceněný debut (!) Harryho Lightona. Alexander Skarsgård jako suverén a motorkář a Harry Melling jako jeho nesmělý partner v příběhu plném nebulvárně podaných kinků a složitého hledání lásky.
Lighton zvládá to, v čem opatrné, rádoby edgy filmy jako Babygirl selhávají – být zcela otevřený, ale nestavět sexualitu nad komplexnější vztahovou dynamiku. Po All of Us Strangers další procítěná gay smuténka na svátky, která ale dalece překračuje obě zmíněné škatulky, které jsem tu použil, abych se znovu dojal. Protože i spaní na rohožce u partnerovy postele může znamenat lásku.
Daniel Zeman (publicista)
Pro mě byla nejzásadnější událostí roku 2025 bezesporu zpráva o tom, že Netflix oznámil akvizici Warner Bros. – tedy studia, které po dekády definovalo hollywoodský průmysl. Nejde jen o další mediální megafúzi, ale o strukturální zlom: poprvé se dominantní streamovací platforma stává plnohodnotným vlastníkem klasického studia s globální výrobní, licenční a hlavně distribuční infrastrukturou.
Tento krok může definitivně rozbít dosavadní rovnováhu mezi streamem, kiny a televizním trhem. Netflix tím získává schopnost diktovat nejen formu obsahu, ale i jeho ekonomiku – od výroby přes globální uvedení až po monetizaci archivu, který sahá až do dob němého filmu. V důsledku to může urychlit konec středně velkých studií a proměnit film z kulturního produktu na čistě optimalizovaný datový tok. Na druhou stranu se mohou posílit role národních kinematografií, ostatně stačí se podívat na investice Netflixu v Jižní Koreji, Polsku či Francii. Ironií bude, pokud Hollywood takto přežije úpadek americké hegemonie, avšak v mnohem multilaterálnější podobě.
Ema Fischerová (publicistka)
Letos mě příjemně překvapil režijní debut Kristen Stewart, The Chronology of Water. Jedná se o adaptaci stejnojmenného memoáru americké autorky Lidie Yuknavitch, v němž vzpomíná mimo jiné na trauma způsobené sexuálním zneužíváním v rodině. Stewart přetavuje mechanismy traumatizované mysli do sebevědomé filmové řeči: vypráví pomocí opakovaných detailů, drobných náznaků a deformovaných útržků. Dále bych ráda zmínila Ptáče Andrey Arnold. Hlavní hrdinka, dvanáctiletá Bailey, žije ve squatu se svým bratrem a mladým nerozvážným otcem. Režisérka, která sama vyrůstala v podobném prostředí, nevytvořila dílo estetizující chudobu, ale komplexní vyobrazení obtížně uchopitelných, láskyplných vztahů. Fantaskní, až pohádkové scény film zasazují na křehký práh mezi dětstvím a dospělostí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás