Nathan Fielder založil svou kariéru na paradoxu: vytváří až maniakálně kontrolované prostředí, aby odhalil chaotičnost lidské existence. Ve druhé řadě seriálu Zkouška, která je opět nezařaditelným hybridem dokumentu, skryté kamery a experimentálního divadla, tento koncept aplikuje ve větším měřítku. Labyrint plný skutečných a inscenovaných situací je temnější, spletitější a plný zrcadel, které Fielderovi reflektují jeho vlastní identitu a tvůrčí postupy. Zatímco v první sezóně pomáhal vybraným jednotlivcům s přípravou na různé stresující životní situace, v šestici nových epizod ho zajímají systémová selhání.
Čím víc dbáme o co nejvěrnější simulaci mezilidských vztahů, tím víc nám uniká jejich živá, nevyzpytatelná substance. Simulace se stává klecí.
Fielder zjistil, že k častým příčinám leteckých neštěstí patří nefunkční komunikace mezi pilotem a kopilotem. Realistickými nápodobami událostí, k nimž běžně dochází před letem a během letu, se snaží zjistit, proč muži a ženy v kokpitu nedokážou sdílet své obavy, odporovat autoritě nebo konstruktivně reagovat na chyby, k nimž při pilotování dochází. Závěry svého výzkumu a návrhy zlepšujících opatření chce Fielder následně předložit kongresovému podvýboru pro letectví. Jeho cílem tedy není nic menšího než reformovat americkou leteckou dopravu.
Jde o absurdně ambiciózní plán a Fielder se jej snaží naplnit tak komplikovanými způsoby, že máte čím dál větší pochybnosti, že toho někdy docílí. V tom ale tkví podstata seriálu. Vyprávění o řešení konkrétního problému je totiž paralelně metanarací o (ne)schopnosti moderního člověka vypořádávat se s nekontrolovatelností okolního světa. Nácvik představuje hlavní náplň seriálu, stává se důležitějším než to, k čemu má ve výsledku sloužit.
Fielderova metoda spočívá ve vytváření extrémně realistických replik vybraných lokací (například terminálu houstonského letiště), v najímání herců a hereček a trénování dialogů tak, aby nebyl opomenut žádný možný vývoj konverzace. Snahou je vyloučit z mezilidské komunikace jakékoliv riziko a být na všechno připraven. Vzniká tak baudrillardovská hyperrealita – simulace natolik věrná, že nahrazuje samotný život. Baudrillard však před ztrátou kontaktu s realitou varoval. Fielder v inscenování nachází novou formu pravdy.
Limity lidskosti
Ve třetí epizodě Fielder inscenuje život slavného pilota Chesleyho „Sullyho“ Sullenbergera – od dětství přes první lásku až po hrdinské přistání na řece Hudson v roce 2009. Kanadský komik neopomíjí žádný formativní okamžik ze Sullyho životopisu. Vážně žádný. Aby vstřebal vše, co utvářelo pilotovu osobnost, nechává se například v přestrojení za mimino krmit mateřským mlékem z prsu obří loutky, která ztvárňuje jeho matku. Třicetiminutový sled podobně nečekaných a bizarních scén vyvolávajících smích, stud, zhnusení i dojetí (někdy všechno naráz) ale podobně jako ostatní epizody nakonec vede k hlubšímu poznání.
Fielder díky intenzivnímu ponoru do role přestává rozlišovat mezi nápodobou a skutečností. Začíná mimoděk přejímat některé Sullenbergerovy osobnostní rysy. Objevuje v sobě empatii, rozhodnost a odvahu, o nichž ani nevěděl, že jich je schopen. Jestliže první sezóna zkoumala Fielderovu posedlost kontrolou nad vnější realitou, leitmotivem té druhé je jeho vnitřní konflikt. Kromě limitů své metody poznává i limity své lidskosti a toho, kým dokáže být.
V jiné epizodě Fielder inscenuje svůj střet se streamovací platformou Paramount+, která ze své videotéky odstranila kontroverzní díl jeho staršího seriálu Nathan for You. Fielder v něm satirizoval praktiky firem vydělávajících na nacismu. Tak jako Paramount+, jehož nabídka je plná dokumentů o Hitlerovi. Na korporátní cenzuru komik ve Zkoušce reaguje tím, že vedení společnosti vykreslí jako nácky. Herec v nacistické uniformě, který hraje německého manažera Paramountu, ovšem v jednu chvíli vystoupí z role a obviní Fieldera z manipulace. Smyslem jeho simulaker prý není upřímný zájem o pochopení druhé strany, ale výsměch.
Tato interakce se dotýká jádrové myšlenky celého projektu: může člověk, který se neustále skrývá za inscenaci, někdy projevit autentické emoce? Fielder provádí v druhé polovině série další nečekaný úkrok a uvedenou otázku dává do souvislosti s autistickým maskováním.
Mezery v simulakru
Impulsem k takovému přerámování jsou pro Fieldera online reakce na jeho dřívější tvorbu, potažmo pochybnost, zda sám není na spektru. Posedlost plánováním sociálních situací, fixaci na detaily, snahu předvídat každé slovo a gesto a další znaky Fielderových televizních alter eg vnímali někteří neurodivergentní diváci a divačky jako dramatizaci svých vlastních strategií přežití ve světě, který odmítá neohrabanost, emoční nečitelnost a mlčení.
Když ovšem lidé na spektru napodobují neurotypické chování, aby zapadli do společnosti, zároveň skrývají své přirozené projevy. Touha lépe se připravit na svět je od něj odcizuje. Pro Fieldera jde stejně jako v případě letectví o metaforu obecnějšího psychosociologického jevu. Čím víc dbáme o co nejvěrnější simulaci mezilidských vztahů, tím víc nám uniká jejich živá, nevyzpytatelná substance. Simulace se stává klecí. Fielderovým záměrem ale není tuhle klec co nejrychleji rozbít a opustit. Přijímá ji jako prostředek k introspekci. Nechává svou postavu – a tím i sebe – podlehnout vlastní metodě. Na konci seriálu už nevidíme potměšilého loutkovodiče, ale muže, který nejistě, ale s pokorou, čelí životu, jemuž nerozumí.
Druhá řada Zkoušky svou strukturou ještě víc než ta první připomíná myšlenkový experiment, který otázky klade, ale nezodpovídá. Vyprávění je rozbité, plné odboček, překryvů a návratů. Na rozdíl od tradiční reality TV, která klade důraz na emoce, příběh a identifikaci s postavami, Fielder svůj seriál zakládá na antiempatii. Podobně jako Brecht, nechávající ve svých hrách herce, aby komentovali děj a připomínali divákům, že sledují inscenaci, nás Fielder vytrhává z děje a konfrontuje se samotnými mechanismy reprezentace. Místo ztotožnění přichází odcizení. Závěrečná epizoda, ve které se Fielder ve snaze o maximální nacítění na situaci pilotů učí sám řídit letadlo, sice přináší víc napětí a silnější katarzi než poslední díl Mission: Impossible, ale příběh uspokojivě neuzavírá. Jen nastoluje nová dilemata.
Ústřední výzva, s níž se druhá řada Zkoušky vypořádává, nakonec netkví v tom, zda lze simulací změnit svět, ale jestli v dnešní optimalizované realitě algoritmů, AI a pečlivě kurátorovaných online profilů vůbec existuje nějaká autentická zkušenost bez masek a inscenování. Není manipulace s reprezentací základní podmínkou moderní existence? Fielder alespoň v tomhle případě dochází k určitému závěru, byť pronesenému tiše a rozpačitě. Ale právě to mu paradoxně dodává na přesvědčivosti. Protože existuje-li nějaká autenticita, pak v okamžicích, kdy scénář selže, kdy herec vypadne z role a tok vyprávění je přerušen trapným tichem. Právě tehdy – nedokonalí, nepřipravení a nejistí – jsme sami sebou.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás