Scenáristická matrice, kdy do luxusního dovolenkového resortu připlouvají loďky s vesměs bohatými Američany, jejichž existence je následně stižena geniem loci a interakcí s vesměs chudými místními, má evidentně dost nosný potenciál navzdory tomu, že původně šlo o covidové opatření, jak zajistit bezpečné natáčení na izolovaném místě. To potvrzuje i třetí řada seriálu Bílý lotos, u níž si lze opět naléhavě uvědomit, že slovo destinace má stejný základ jako destiny – osud.
Kromě dějového rámce seriálovou antologii sjednocuje ještě několik ingrediencí: sugestivní hudba (Cristobal Tapia de Veer), pozvolné tempo vyprávění, v němž se linky osudů sbíhají k finálnímu vyvrcholení téměř nenápadně, výjimečný casting nebo náladové záběry jako z populárně naučných dokumentů. Protože jsme tentokrát v Thajsku, přízračnou atmosféru a narůstající napětí mají na svědomí sekvence často poděšených reakcí opičí tlupy, záběry na zmáčenou tropickou flóru, mezi níž najdeme smrtelně jedovaté chrastouny, nebo na dunivé vlny oceánu. V Bílém lotosu jsou i tyto audiovizuální okolnosti zápletek plnohodnotnou součástí vyprávění, a tak je například jasné, že když se mohutné oceánské vlny vzedmou v něčím snu, znamená to blížící se pohromu, ale taky smrt, která je jako návrat domů.
Třetí řada má díky osvojení principu pomíjivosti o něco revolučnější náboj.
Podobně jako v předchozích sériích ale Mike White kromě příznačných lokálních symbolů sceluje zápletky zastřešujícím tématem. V havajské jedničce šlo o koloniální dědictví, v italské dvojce mužská sexuální nadřazenost. Thajská série podobně pracuje s buddhismem. Jeho tři základní pravdy, že vše je pomíjivé, vše přináší utrpení a bytí je sen, se nám připomenou v několika variantách osudů postav zkoušených buddhistickým koloběhem nejen života, ale, jak lze opět očekávat, i smrti. Rychlému vzniku i zániku tu podléhá všechno, a hlavně to, na čem lidem záleží: bohatství a pocity štěstí nebo zamilovanosti.
Zvláště pro příchozí z hyperkonzumních USA je střet s východoasijským „amor fati“ (tedy miluj svůj osud) téměř devastující. Ve skupince, která se tentokrát potkává v thajském luxusním resortu Bílý lotos, převažují traumatizovaní, vyčerpaní a vnitřně vystrašení lidé. Divák během následujících retrospektivních osmi dílů tipuje, kdo asi nepřežil úvodní pasáž, v níž se jógově meditační ozdravovna pro boháče promění v krvavé místo činu. A protože ani třetí řada nezůstává co do vrstevnatosti témat, zápletek a možných interpretací diváctvu nic dlužná, jakkoli zde bude zmíněna jen menší část z nich, je třeba vyslovit varování, že tato recenze obsahuje spoilery.
Život jako sen v podání Ratliffových
Jeden z luxusních apartmánů dočasně obývají Ratliffovi – byznysmen Timothy (Jason Isaacs) s manželkou Victorií (Parker Posey) a třemi dětmi, respektive dospívajícími Piper (Sarah Catherine Hook) a Lochlanem (Sam Nivola) a už dospělým Saxonem (Patrick Schwarzenegger). Příslušnost k americké ekonomické aristokracii tu mimo jiné znamená, že blahobyt tu zajišťuje patriarcha Timothy, už poněkud uštvaný finanční žralok, který se záhy po příjezdu dozvídá, že ve firmě šmejdí FBI, a vzápětí, že je všemu konec, nic nelze zachránit, že přijde o všechno a podle všeho skončí ve vězení. Rozhodne se však situaci před zhýčkanou rodinou utajit, k čemuž je mu nápomocná součást pobytu koncipovaná jako digitální detox, kdy všichni svá zařízení vhodí na týden do režného pytle. Superbohatá rodina se ve vteřině ocitne v dokonalé nevědomosti, v přeludu o své vlastní existenci, jenž může kdykoliv vyprchat prostým zapnutím mobilu.
Jediným probuzeným z rodiny, jakýmsi situačním Buddhou, zůstává Tim. Vědomí tvrdé reality, která z dosavadního statusu rodiny učinila pouhý přelud, se rozhodne od počátku utišit alkoholem a lorazepamem, který sebral z Victoriiných bohatých zásob, přičemž se okamžitě propadl do závislosti. Tím srovnal krok s manželkou, jejíž život se v benzodiazepinové otupělosti svlažované alkoholem podle všeho odehrává už dlouho. Timotyho poznání světa jako místa utrpení a permanentní intoxikace vrhá do spirály snění o sebevraždě a přípravy na ni, případně na její rozšířenou verzi, kdy se rozhodne všudypřítomnými plody jedovatých plodů chrastounů otrávit všechny členy rodiny, kteří nedokážou žít bez blahobytu – tedy téměř všechny.
Brilantních hereckých výkonů je v seriálu opět řada a i méně výrazné postavy jsou herecky skvělé. Victoria v podání Parker Posey přesto vyčnívá a videa s ní právem zaplavila internet. Victorie, která z polospánku a za stavu nevědomosti opovržlivě komentuje zbytek osazenstva residence i světa, je přesně tou magnetizující postavou, která nesmírně irituje i fascinuje zároveň. Protahovaně nadřazený přízvuk, s nímž Posey shůry pronáší výrazy jako „búúúdhism“, „loréézépem“ nebo „thaeiléénd“ si údajně osvojila sledováním reality show Southern Charm – příznačně sledující život tradiční jižanské smetánky pyšnící se rodokmeny i okázalým životním stylem, které se v nastalé trumpovské éře dostává zadostiučinění. Victorie, jejíž nitro je ve skutečnosti svíráno strachem z chudoby – což tu de facto znamená jen nedostatek luxusu, pronáší své snobské knowledge nejen oním líně manýristickým způsobem, ale seriálem příznačně propluje v luxusních pyžámkových kaftanech, ale nakonec i skutečných pyžamech, s umrtveným Timem po boku. Dva okoralí snobové středního věku, kteří si svět uvědomují jen v míře, jež k jejich vědomí prostoupí skrze bublinkovou fólii závislosti.
Mladé Ratliffovi pak výmluvně charakterizuje kompozice scény z úvodního příjezdu lodí, kde ve vedle sebe sedí Saxon s tmavými brýlemi, Piper se sluchátky a Lochlan s lahví v ústech ucucávající limonádu, a bezděčně tak připomínají tři moudré opičky, z nichž jedna nevidí, druhá neslyší a třetí nemluví. Symbol, který má dnes i svou emoji variantu, pochází ze středověkého Japonska a nejen na Dálném východě je výrazem životní strategie vyhýbání se zlému. To se může v mnoha individuálních situacích ukázat jako efektivnější než se snažit zlo západním způsobem vymýtit. Tyhle opice jsou ale stejně dobrovolně nevědomé jako jejich rodiče.
Zániku však podlehnou i jiné jistoty. Platí tu totéž, co od první série (explicitně v třetí epizodě Mysterious Monkeys): sexuální energie spojená s hierarchií, kdy zkrátka stále zůstáváme tlupou primátů. Jenže i fyzicky nejvitálnější Saxon s naprosto nekomplikovaným vztahem ke světu odplouvá domů jako vlastní stín. A těžko hádat, jestli jej zasáhla obava z rodinného úpadku nebo znejišťující zážitky ohledně jeho představ sexuality a pozice na „sexuálním trhu“. Všechno se děje rychle a nečekaně, stejně jako se hloubavá adeptka života v buddhistickém klášteře Piper k úlevě vlastní matky promění v další nositelku luxusní kabelky.
Právě rychlé proměny hrdinů a jejich poznání, že je třeba nevidět a neslyšet, jako by zároveň charakterizovaly excentrický vztah Američanů k materiálnímu světu, ono oddání se bohatství nebo naopak halasné zřeknutí se všeho, což se oboje míjí s buddhismem. Amplitudu tohoto těkání naplňuje i vedlejší postava Freda (Sam Rockwella), jehož posedlost thajskými prostitutkami jej táhne kruhem proměn, kdy se sám jako ladyboy stane jednou z nich, aby svůj excesivní život přeplněný sexem, pitím a drogami proměnil do striktní meditace a abstinence… a zase zpátky.
Sex ve městě: deziluzivní verze
Hrdinky populárního seriálu Sex ve městě, ikonického pro přelom devadesátých a nultých let, tak trochu připomíná trojice 40+ kamarádek, které si do Bílého lotosu vyrazily užít své od dětství trvající přátelství. Jenže zatímco Carrie Bradshaw stačilo vymrsknout sloupek, aby se pak v lodičkách od Manola Blahnika mohla nést Manhattanem za dalším sexuálním dobrodružstvím spolu se stejně lehkomyslnými a sebevědomými kámoškami, naše udržované „šelmy“ už to tak jednoduché nemají. Jestliže Kate (Leslie Bibb) zůstává bokem, když kámošky zděšeně zjistí, že je aktivní křesťankou z republikánské komunity, emancipované voličky demokratů se poněkud překvapivě znesváří soubojem o svedení hotelového trenéra. Především Laurie (Carrie Coon) tvoří vůči lehce naivní Kate protipól v podobě kariérně orientované rázné Newyorčanky. A trojici doplňuje stárnoucí herecká hvězda Jaclyn (Michelle Monaghan). Jenže ani ony nejsou zrovna šťastné. Zatímco Laurie je po letech oddané dřiny v byznysu doslova frustrovaná, stárnoucí Jaclyn pro změnu deptá život ve světle mediální pozornosti, která je jen málokdy laskavá. Stabilní partnerské zázemí nemá ani jedna.
Ze začátku to navíc vypadá, že se ze svých jógamatek, díky nimž si všechny vysloužily „hodnoty, jako by byly o polovinu mladší“, pro jistotu ani nevzdálí. Pan Božský se ale přece jen objeví. Sice není zrovna božský a stane se aktérem nepříjemných prozření, nakonec ale zajistí, že hrdinky budou odjíždět se vzájemným ujištěním, že co se stalo v Thajsku, zůstane v Thajsku. Jistě, i Sex ve městě v sobě má spoustu řekněme deziluzivních momentů, v lotosové romanci se ale strach stává všudypřítomným. Zatímco na jógamatkách ulpívá tiše a nenápadně, když trojice opustí resort, hystriónsky směšně se zhmotní v panickém úprku před vodními pistolkami dětí při pouliční slavnosti.
Nové geopolitické afinity pak seriál bezděčně ilustruje i epizodickým flirtem trojice milfek s gangem zlodějíčků v Thajsku se ukrývajících Rusů. Přitažlivosti nebrání ani jejich velmi omezená komunikace v angličtině, extravagantní ohoz a tetuáž nebo jejich útočné o generaci mladší přítelkyně. Kulturnímu porozumění jde ale nakonec vstříc i aktuální MAGA styl, jehož definici seriál trojicí žen naplnil: povinná blond, opálení, výrazné barvy a vzory, záplava šperků, zlata, log, rozevlátosti a topů z neostré hranice území svršek – spodní prádlo. Lotosovská loud luxury tak definitivně zabouchne dveře za dlouze mizející quiet luxury, kterou reprezentoval především seriál Succession. Čekají nás prostě ryčné časy – a zdaleka nejen v módě.
Trojice zároveň smutně implikuje rozpaky některých žen před výdobytky liberálního feminismu, kdy ženské kariéry zůstávají v přetrvávajících společenských nerovnostech podstatně dráže vykoupeny než ty mužské – zatímco Kate přece vypadá tolik spokojeně. Mike White tím komentuje i pokrytecké mlčení kolem liberálního feminismu, když nechá mentálně kolabující uštvané skoro padesátnice vrhat oči zalité slzami k trad-wife kultuře a estetice, která se tu jeví skoro jako nějaké vykoupení.
Nirvána a exportní buddhismus
Thajsko se v Bílém lotosu hemží nerovnými páry – postaršími bohatými chlápky s o dekády mladšími partnerkami, které jsou svým dědkovitým cukroušům někdy i opravdu oddané. Mezi nimi se nápadně vyjímá pár připomínající hipíky, kteří hledávali před dekádami štěstí na konzumem nezkaženém Východě: Rick (Walton Goggins) a Chelsey (Aimee Lou Wood) – vlastními traumaty rozervaný štvanec a jeho strážný anděl. Svobodomyslná Chelsey Ricka neustále vším úsilím své mladistvé energie, idealismu a nutno říct, že i autentickým prožíváním budhismu, neustále vytahuje Ricka z bažiny nekonečného koloběhu hořkosti, msty a soužení. Rickovi je ale rodinné trauma prokletím, jehož se prý zbaví výhradně tváří v tvář domnělému vrahovi svého nikdy nepoznaného otce.
Osud tu má bohužel mystickou povahu, a přestože Chelsey naplno pochopí dvojí hadí znamení osudu – nejprve když jí před očima zmizí zlatý hadí náramek, který užuž měla nadosah, a podruhé, když ji kousne jeden z hadů, které zhulený Rick vypustil z terárií, protože mu jich bylo líto. Právě Rickova snaha spasit svět plazů ve chvíli, kdy sám je zcela ochromen nenávistí, ztělesňuje dokonale povrchní a účelové osvojování buddhismu.
Vlny mainstreamu
Že se v trojce nepotkáme s Tanyou (a tedy Jennifer Coolidge), bylo bohužel zřejmé už v roce 2022. Zůstal s námi ale dědic jejího jmění, někdejší přítel Greg (Jon Gries), který se příznačně převtělil v Garyho. Garyho linka zároveň ustupuje do pozadí, a tak kromě několika úsporných dialogů víceméně mlčky sedí – jakkoliv působivě. Mezi staré známé patří také lázeňská manažerka Belinda (Natasha Rothwell) z první série, která s Gregem vytvoří jednu z napínavých linek. Nově se v seriálu naopak objevují asijští herci, přičemž bez ohledu na míru bohatství žádná z jejich postav není tak vnitřně rozleptána jako běloši. Což je dost možná dáno právě tím, jak podotkne starý Ratliff zmožený benzodiazepiny a whiskey, že Thajsko je země, kde všichni něco hledají, nebo se tu skrývají. Míněno samozřejmě všichni cizinci, včetně aspirantů budhismu, jógových i sexuálních turistů nebo expatů, kteří zde v kultuře trochu nihilistické podnikatelské morálky skryli svůj nabytý majetek.
Obraz Thajska tu odpovídá zemi adaptované na globalizaci, která klidně tu a tam vytvoří nějakou tradici, jakou představuje třeba full moon party. Příkladem nekonečného koloběhu západo-východních apropriací tu může být poněkud pitoreskní role Sritaly, manželky majitele luxusních hotelů včetně Bílého lotosu, v podání Lek Patravadi Mejudhon, skutečné thajské pop star. Do děje je přitom zakomponován i její hit z devadesátých let, který nejen performuje pro turisty, ale zhlédneme i dobový videoklip. Přestože je Lek thajskou ikonou, dobové video působí značně bizarně nejen na seriálového Freda, který jej ocení charakteristikou „It’s like MC Hammer, Peter Pan. It’s got a little… Pippin“. White kousavě komentuje křečovitou amerikanizaci (nebo taky modernizaci) místní kultury, respektive její závislost na globálním kulturním hegemonovi (jehož součástí je i veškerá streamovaná audiovize včetně Lotosu). Zároveň je to ten stejný typ rýpavosti, kterým si hýčká západní publikum, liberály, boháče i vyznavače jógy a buddhismu.
Jestliže po zhlédnutí první série v člověku zůstala hořkost z neměnnosti koloniálního řádu, kde chytají zloděje ti, co si nakradli dříve, třetí řada má díky osvojení principu pomíjivosti o něco revolučnější náboj. Boháči už nejsou nikde v bezpečí – tedy jsou a nejsou, někteří ano, jiní ne – a pomíjivá a nestálá se tu nakonec ukáže i chudoba. Je to ale jen propracovanost scénáře, kamery, dialogů i skvělé výkony herců (kteří mimochodem všichni dostali stejný a nijak závratný honorář za každý natáčecí den), co umožňuje vést nad seriálem nekonečné debaty s pokusy o výklad, což se momentálně děje. Dokud to nesmete vlna zájmu o další hit.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás