Nálepka filmu, který zachycuje soudobá politická napětí doby, je často spíše prokletím než cestou k úspěchu. Přílišné pohlcení ve společenské atmosféře totiž může znamenat ztrátu odstupu a tím i zajímavé perspektivy pro komentování společenského dění. Existují ale i snímky, jejichž dojem aktuálnosti vzniká jaksi mimoděk a současně se neomezují jen na evokaci politického zeitgeistu. Právě to je případ nového snímku Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou.
Záběry razií na uprchlíky, potlačování demonstrací či policejních provokací ale dokládají, že i v rámci Hollywoodu přetrvává ochota riskovat.
Tematicky i žánrově pestrá filmografie tohoto režiséra se vzpírá nalezení výrazných kontinuit mezi jednotlivými tvůrčími obdobími. V jeho tvorbě na přelomu nultých a desátých let můžeme najít pomyslnou trilogii snímků, které představují kroniku důležitých historických momentů Spojených států. Až na krev příběhem nelítostného těžaře zachytilo zrod dravého amerického kapitalismu. Enigmatický snímek Mistr na pozadí vztahu sektářského vůdce a jeho nového učedníka vypráví o hledání smyslu a vlastního místa v poválečné Americe. Neonoirová Skrytá vada zase sleduje postupné vyhasínání změn konce šedesátých let na počátku nové dekády.
Ve své novince, která je volnou adaptací postmoderního románu Thomase Pynchona Městečko Vineland, se Anderson vrací do současnosti s příběhem o skupině bývalých levicových revolucionářů. Epický rozsah starších snímků zde doplňuje vyhraněnější politický náboj i doposud nejvyšší rozpočet, který je patrný z řady bravurně zvládnutých akčních sekvencí. Navzdory velkoleposti a intenzitě ale Jedna bitva za druhou představuje především humanistický film o solidaritě a udržování kontinuity v boji za lepší svět.
Ztratit se v revolučním zápalu
Aktivistická skupina French 75 je zapojena do řady ilegálních akcí, od osvobozování vězněných uprchlíků po vydírání politiků prosazujících protipotratovou legislativu. Mezi její nejvýraznější členy patří mezirasový pár Perfidie (Teyana Taylor) a specialisty na výbušniny pod přezdívkou Ghetto Pat (Leonardo DiCaprio). Úvodní sekvence přepadení detenčního centra výborně ustavuje rytmus i ladění celého snímku. Díky precizně zrežírované akci má tento akční úvod nebývalý spád.
Nasazení a vážnost jednotlivých revolucionářů však narušuje stejně tak komické jako zneklidňující setkání Perfidie s plukovníkem Stevem Lockjawem (Sean Penn). Toho se Perfidie během přepadení rozhodne svést a následně sexuálně ponížit. Sama ale netuší, jakou fascinaci tím v něm vyvolá. Lockjaw jí kvůli své posedlosti dovolí v nezákonných činnostech pokračovat výměnou za navázání sexuálního vztahu.
Úderná montáž jednotlivých přepadových akcí navozuje revoluční zápal. Ten ale shazují možná až příliš performativní revoluční zvolání jednotlivých členů skupiny. Aktivismus tak nepůsobí jen jako projev upřímné snahy o zlepšení světa, ale i jako cesta k osobnímu uspokojení. Tento rozpor je nejvíce patrný u Perfidie, kterou nebezpečnost jednotlivých akcí bezesporu přitahuje. Její snaha o naplnění vlastních potřeb působí poněkud sobecky, zvlášť když po narození dítěte sama přiznává, že dráhu profesionální revolucionářky nedokáže sloučit s rolí matky.
Film v pohybu
16 let po zmařené akci, kvůli níž musela Perfidie odejít do ústraní, vychovává jejich dítě pouze její partner, který se nyní skrývá pod jménem Bob Ferguson. Vztah Boba s jeho dcerou Willou (Chase Infinity) má však poněkud netradiční dynamiku. Je to spíše alkoholem a marihuanou věčně omámený otec, který potřebuje péči a dohled ze strany své samostatné dcery. Politické přesvědčení ho sice neopustilo, jeho aktivistická minulost se ale stala něčím, co si jen nostalgicky připomíná sledováním politických filmů jako je Bitva o Alžír.
Z této letargie však Boba probouzí pronásledování, které po letech spouští plukovník Lockjaw. Ten usiluje o přijetí do tajného uskupení bělošských nacionalistů. Kvůli jejich posedlosti rasovou čistotou se snaží zakrýt stopy, které by mohly odhalit jeho dřívější sexuální poměr. Jeho vyhrocená maskulinita a tvrdý zevnějšek vytvářejí ostrý kontrast k Bobovi, zároveň ale zakrývají jeho neschopnost přijmout sebe sama i svou minulost. Od počátku pronásledování se zbytek filmu mění ve dvouhodinovou jízdu, která nikdy neztrácí energii či tempo.
Anderson ve svých starších filmech proslul virtuózními kamerovými jízdami, které ale někdy hraničily s okázalou exhibicí tvůrčího talentu. Tentokrát dynamičnost kamery přirozeně dokresluje chaotičnost celkového dění. Jedna bitva za druhou je podobně jako nedávný snímek Brutalista natáčen na širokoúhlý formát Vistavision, který filmu dodává patřičnou velkolepost. Ani ta ale nepůsobí samoúčelně a nenarušuje plynutí filmu, který je stále v pohybu. Příkladem toho je i vtahující závěrečná honička, kde celá akce sestává jen ze tří aut rychle jedoucích za sebou. Kamera z předku auta snímá vlnitý terén silnice a jen díky tomuto jednoduchému nápadu dokáže navodit hypnotickou závrať.
Solidární vazby
Jedna bitva za druhou nenuceně kombinuje různé žánry i nálady. Anderson znovu spolupracuje s Johnnym Grenwoodem z Radiohead, jehož pulzující soundtrack tentokrát není vystavěn kolem hlavního motivu, ale spíše se proměňuje dle jednotlivých prostředí a situací. Dramatický útěk před pronásledovateli se díky DiCapriově komediálnímu talentu chvílemi přibližuje přepálené grotesce, aniž by to snižovalo vážnost situace. Armádní razie totiž neohrožují jen Boba a jeho dceru, ale i uprchlíky, kteří se poblíž skrývají.
Komediální tón snímku udává i Benicio Del Toro, který zde ztvárnil Willina učitele bojového umění, senseie Sergia. Jeho stoický klid sice vtipně kontrastuje s chaotickým děním a Bobovou neohrabaností, nepředstavuje ale jen komickou figurku. Naopak film doplňuje méně okázalými, ale o to upřímnějšími gesty solidarity. Zatímco sledujeme Boba, jak se přes telefon snaží zjistit polohu své dcery, a v ulicích dochází k násilnému potlačení demonstrací, v druhém plánu připravuje Sergio bezpečný únik ilegálních migrantů, kterým doposud poskytoval útočiště.
Přestože Jedna bitva za druhou byla natočena na začátku minulého roku, záběry ze zatýkání nelegálních uprchlíků působí jako bezprostřední reakce na stupňující se represe pod Trumpovou administrativou. V Andersonově scénáři však tyto politické prvky nefungují jen jako (nezáměrné) aluze na současné dění. Film naopak tyto události popisuje spíše jako projevy opakujícího se cyklu.
„Jsme v obležení už stovky let, nebuď tak sobecký,“ odbývá Sergio Bobovu omluvu za to, do jakých problémů jej zatáhl. Tyto problémy nejsou jen dlouhodobější, ale také zasahují daleko větší skupinu lidí. V průběhu filmu se objevují zdánlivě nemotivovaná gesta solidarity a výpomoci, která protagonistům nabízejí i náhodné vedlejší postavy. Zatímco Lockjawova vysněná rasistická skupina je exkluzivní a paranoidní kvůli obavám o rasovou čistotu svých členů, na druhé straně si i navzájem neznámí lidé podávají pomocnou ruku.
Udržet kontinuitu v boji
Tato vzájemná sounáležitost do filmu navrací prvky Andersonových starších děl. Jinak odlišné snímky Hříšné noci či již zmíněný Mistr sdílely zájem o rodinné vazby, které mezi lidmi vznikají i bez ohledu na pokrevní příbuzenství. V Jedné bitvě za druhou se objevují tajná hesla či pozdravy, které slouží jako znak příslušnosti k určitému společenství. Bobova neschopnost vybavit si hesla své bývalé skupiny sice rozehrává nejkomičtější momenty, výsměch však míří spíše k příliš svazujícím pravidlům aktivistů. Film důrazem na solidární gesta ukazuje, že ani tato pravidla, ani biologické příbuzenství nejsou pro mezilidské vazby rozhodující.
Přes veškerou chaotičnost se Jedna bitva za druhou postupně proměňuje v intimní příběh otce, který v doslovném i přeneseném významu hledá cestu ke své dceři. Velkolepé záběry často střídají detaily tváří, které pronikají do nitra postav. Počáteční Bobovo míjení se s jazykem a politikou identit mladší generace z filmu postupně ustupuje přesvědčení, že různé generace i skupiny se podílejí na stejném boji.
Jedna bitva za druhou jako produkt studiového systému samozřejmě nenabízí radikální výzvu ke vzpouře vůči společenským nespravedlnostem. Záběry razií na uprchlíky, potlačování demonstrací či policejních provokací ale dokládají, že i v rámci Hollywoodu přetrvává ochota riskovat. Pokud film opouští revoluční náboj úvodní části ve prospěch mezigenerační blízkosti a širších solidárních vazeb, nepůsobí to jako rezignovaný ústupek. Dojemný závěr se symbolickým předáním pochodně aktivismu ukazuje, že ve světě plném nespravedlností má největší smysl pečovat o to, aby ve snaze o změnu přetrvala kontinuita.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás