„Nikdo není nikdo,“ zaznívá v jedné z klíčových scén nového snímku Andrey Arnold. Dosavadní kinematografii britské režisérky a scenáristky, která dospívala v 60. a 70. letech v sociálním bydlení v dělnickém Dartfordu, lze považovat za snahu povznášet postavy označované společností za vyvrhele. „Kdysi jsem četla Umění milovat [Ericha Fromma]. V knize byla kapitola o tom, že kapitalismus není slučitelný s láskou, protože láska je o dávání a kapitalismus o odebírání. Chci jen, aby lidé pochopili, že nikdo není odpadlík,“ řekla režisérka v rozhovoru pro časopis Vice, který vyšel v roce premiéry jejího amerického road movie American Honey (2016).
V Ptáčeti Arnold zachovává důraz na senzualitu obrazů, které slouží jako podstatnější vypravěčské prostředky než dialogy.
Osm let po natočení svého posledního hraného filmu o potulných prodavačích a prodavačkách časopisů a po filmařské odbočce k dokumentu se Arnold vrátila do rodné Británie, kde se odehrávaly i její předchozí snímky. Celovečerní debut Red Road (2006), zasazený do skotského Glasgow, vyprávěl příběh operátorky bezpečnostních kamer Jackie, která chce pomstít svého manžela a dceru. Fish Tank (2009) zachycuje život patnáctileté tanečnice Mii Williams, která žije v sociálním bydlení v Essexu a naváže problematický vztah s přítelem své matky. V adaptaci románu Na Větrné hůrce britské spisovatelky Emily Brontë (v české distribuci byl film uveden jako Bouřlivé výšiny) z roku 2011 se filmařka vydala víc na sever – do yorkshirských vřesovišť, v jejichž kulisách Heathcliff a Catherine Earnshaw prožívají trápení z nenaplnitelné lásky.
Nejnovější počin Andrey Arnold má geograficky i tematicky blízko k jejím kořenům. Protagonistka Ptáčete Bailey (Nykiya Adams) žije v padesátitisícovém Gravesendu, kousek od Dartfordu, s excentrickým otcem Bugem (Barry Keoghan) a nevlastním bratrem Hunterem (Jason Buda). Bailey se dozví, že Bug si chce vzít svou přítelkyni, se kterou čeká dítě. V těžké životní situaci se pak setkává se záhadným Birdem (Franz Rogowski), který neví, odkud přišel, ani kam míří.
Kouzlo městské divočiny
Na první dobrou se může zdát, že snímky Arnold odrážejí ponurou a bolestivou realitu jejích postav. Životy v sociálním bydlení, průmyslem poznamenaných britských regionech či dodávce mohou působit jako osudy bez vyhlídek, režisérka v nich ale nachází potenciál pro budování soběstačných komunit či nacházení svobody v městské divočině. Na rozdíl od předchozích snímků, které se držely realistické estetiky, se však styl Ptáčete mnohem výrazněji odvíjí od vnitřního světa dospívající dívky – a do děje pronikají explicitně fantastické prvky. Ty jsou úzce spjaté s přírodou, do níž se Bailey uchyluje před tlakem okolního světa.
Příroda – a zejména zvířata – ve filmech Arnold zastupují motivy úniku i ochrany. Platilo to už v krátkometrážním snímku Pes (2001), kde hlavní hrdinka metaforicky přijímá duši mrtvého psa, aby se ochránila před svou násilnickou matkou. Zvířata jsou klíčovými narativními prostředky, které často uzavírají děj a vývojový oblouk postav. Hlavní hrdinka Ptáčete Bailey, pro kterou domov není místem klidu, ale nestability, nachází útočiště v nahrávání videí zvířat, které si promítá na strop svého pokoje. Když se jednou nevrátí domů a usne na pastvině, narazí zde na titulního Birda, který hledá svou rodinu. Ten se stane dívčiným kamarádem.
Snímek naznačuje, že postava Birda skýtá mnohem víc než jen zapomenutou minulost. Díky zachování vágní zápletky o Birdově rodině (v ní se jako cameo objevuje Jason Williamson z dua Sleaford Mods a zazní i jejich skladba Jolly Fucker) a civilnímu projevu (skvělý Rogowski), zůstává jeho postava realistická, přestože do filmu vstupují nadpřirozené motivy. Fantastické vyústění není vynuceným výkladem alegorie, ale otevřenou možností. Není jasné, zda se nejedná o obranný mechanismus Bailey, která popouští uzdu fantazie tváří v tvář brutálním výjevům násilí – například po vzoru Faunova labyrintu (2006) od mexického režiséra Guillerma del Tora, na něhož Arnold v souvislosti s Ptáčetem odkazovala. Kým ale ve skutečnosti Bird je, zůstává ve fikčním světě okrajové.
Hledání funkčních vazeb
Výchozí inspirací pro náměty filmů Andrey Arnold jsou spíše jednotlivé obrazy či postavy než témata. V případě Ptáčete to byl „vysoký muže na střeše“, výjev, z nějž vyrostl Bird. Ten dívku sleduje a chrání z výšky – snímek si tak pohrává s metaforou strážného anděla, se kterou v minulosti pracoval i jiholondýnský producent Burial. Ten pro snímek vytvořil originální hudební doprovod, který podkresluje interní svět Bailey.
Konejšivý track s pomalým beatem a třepotajícími se zvuky malých objektů či zvonků, připomínající závěsný kolotoč, tvoří surreálnou zvukovou krajinu dětství. Burial v rozhovoru s již zesnulým teoretikem Markem Fischerem v roce 2012 vystihuje pocit, který se snaží zachytit i Ptáče: „Vidíš lidi a jsi od nich odpojen, nic pro tebe neznamenají. Jindy ale dokážeš investovat všechno do někoho, koho ani neznáš, tiše v něj věřit. Může se to dít v metru nebo obchodě. Doufáš, že to tak mají i ostatní.“
Při vší své mnohoznačnosti je Birdův vztah s Bailey čitelný jako obraz důvěry mezi lidmi pocházejícími z podobných socioekonomických poměrů, tedy velmi často z nefunkčních rodin. Arnold toto téma zpracovala už ve snímku Fish Tank, kde patnáctiletá hrdinka opouští svou matku a sestru a odjíždí se svým kamarádem do Walesu. Skupina podomních prodavačů sestávající z mladých lidí prchajících z domova v American Honey tvoří jakousi umělou rodinu s vlastní hierarchií a rituály. Bailey sice od rodiny úplně neprchá, ale jejím nejbližším člověkem se stává Bird, který s dospívající dívkou sdílí právě pocit vyvrženosti. Nová životní zkušenost Bailey je ztvárněná již zmíněnou zvířecí symbolikou. Přátelství, zvířata a „vyšší vědomí“, které ve filmech režisérky ztělesňují, ukuzují v Ptáčeti cestu k přežití a etice lidem z okraje společnosti.
Dnes je váš šťastný den
Arnold v minulosti přiznala: „Moje dětství bylo dost divoké, neznala jsem hranice. Myslím si, že je to patrné na mém režijním přístupu. Nejkomfortněji se cítím v chaosu. Čím chaotičtější natáčení je, tím víc si to užívám. Všimla jsem si, že pokaždé, když dělám film, si věci komplikuju. Je to, jako kdybych potřebovala průser. Chci, aby to bylo těžké proto, abych se cítila víc angažovaná.“ V Ptáčeti je tento přístup patrný zejména v intuitivním dokumentárním přístupu podtrženém dynamickou kamerovou prací irského kameramana Robbieho Ryana, v rychlém střídání akce a v kombinaci herců a neherců (Nykiya Adams a Jason Buda).
V Ptáčeti si Arnold také zachovává důraz na senzualitu obrazů, které slouží jako podstatnější vypravěčské prostředky než dialogy. To vše nový počin režisérky sdílí s předchozími filmy. Přesto právě snaha Arnold znovuobjevit svůj styl skrze výraznější vrstvení hudby (zejména skladeb irských Fontaines D.C., jejichž kytarista Carlos O’Connell ve snímku i vystupuje), speciální efekty a explicitně fantaskní rovinu dávají Ptáčeti jistou míru inscenovanosti a novinka působí méně spontánně než její dřívější tvorba.
„Nikdo tu není sám / Satelit je v každé domácnosti / Ano, universum je tady / Tady pro všechny / Každý papír, který budete číst, říká, že zítra je váš šťastný den / Tak jo, dneska je váš šťastný den,“ zní v závěru filmu slova skladby The Universal od britské kapely Blur. Píseň, původně ironická óda na konzumní technooptimismus, v Ptáčeti zaznívá se stejnou mírou nadsázky. Jedna z postav se na její naivně idealistický tón chytá. Film ji za to ale nesoudí, nechává jí možnost věřit, i když to možná nikam nepovede. Bailey tuto možnost přijímá – ne jako naději, ale jako něco, s čím umí žít.
Autorka je filmová a hudební publicistka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás