V Maďarsku se připomíná výročí revoluce. Před sedmdesáti lety vyšli do ulic Budapešti demonstranti volající po reformách, které političtí vůdci země přislíbili už v roce 1953. Tehdy byla do čela vlády jmenována tvář reformního hnutí Imre Nagy. Jen o dva roky později byl ale nekompromisně odstraněn a reformy odvolány. Revoluce vypukla 23. října 1956 jako spontánní snaha reformy opět přivést k životu. Po krvavých potyčkách s maďarskou státní bezpečností se revoluce hned druhý den rozšířila napříč zemí a napříč společností, načež se podařilo prosadit návrat Imre Nagyho do čela vlády. Ani ne po dvou týdnech do Budapešti vtrhly sovětské tanky a revoluci utopily v krvi. Nagy s dalšími členy vlády byli uneseni do Rumunska a brzy popraveni.
Lukács i Kosík měli v době potlačení pražského jara na mysli scénář podobný tomu srbskému. Psali o široké alianci studenstva, dělnictva a kulturního undergroundu.
Navzdory časovému odstupu není vůbec samozřejmé, jak si dnes odkaz revoluce vykládat. Na obou stranách železné opony byla revoluce propagována velmi podobně jako národní (kontra)revoluce namířená proti socialistickému uspořádání společnosti a poválečné sovětské okupaci. Viktor Orbán rád vyzvedává tento nacionalistický rozměr a vzpomínku na povstání užívá k vymezování se vůči Evropské unii. Oblíbil si frázi, že „socialistickému“ Bruselu je třeba odporovat stejně jako kdysi sovětské Moskvě. Je známým paradoxem evropské krajní pravice (včetně Orbána), že národní svébytnost bohužel pouští z hlavy, když dojde na bezpodmínečné podvolení se USA například v otázce Izraelem páchané genocidy nebo regulace amerického digitálního kapitálu.
Současný maďarský premiér Péter Magyar ve slavnostním proslovu sice také zdůrazňoval národnostní aspekt revoluce, ovšem místo útoků na EU mluvil o ochraně liberální demokracie před hrozbou autoritářství. Jinde ale Magyar výraznou změnu nepředstavuje. O francouzských protestech mluví jako o následcích migrace, k níž se staví podobně jako Orbán. A během oslav revoluce byl z náměstí před parlamentem vykázán pár demonstrantů upozorňující na izraelský únos maďarského občana, který na Západním břehu pomáhal Palestincům se sklizní oliv.
Je pravda, že odpor proti trvající sovětské okupaci byl nezpochybnitelnou součástí maďarské revoluce. Národní suverenitu bychom ale měli považovat spíše za nutnou podmínku jakýchkoli dalších reforem, nikoli za konečný cíl. V zemi plné sovětských vojáků šlo sotva usilovat o společenskou proměnu. Není náhodou, že stejně o národní svébytnosti smýšlel český filozof Karel Kosík v roce 1969. O jaké proměně je ale řeč?
Reformy ohlášené Nagym v roce 1953 byly zpočátku schváleny konzervativními komunisty, snad zčásti i kvůli povstání plzeňských dělníků o pár týdnů dříve. Jednalo se vesměs o drobné ekonomické změny s účelem zvýšit životní úroveň a o vyšší toleranci opozičních názorů. Maďarská revoluce tak zpočátku měla i tento pragmatický charakter, v čemž se právě blížila dobovým dělnickým bouřím v Plzni nebo v Berlíně. Z tohoto pohledu šlo sotva o snahu podstatně změnit směřování maďarské společnosti. Nabízí se ale i interpretace, pro kterou je maďarská revoluce součástí demokratizujících tendencí, které přesahovaly do šedesátých let a vyvrcholily pražským jarem.
Intelektuál ministrem kultury
Jedním z ministrů Nagyho vlády byl i filozof György Lukács. Ten je známý především pro knihu Dějiny a třídní vědomí. Sepsaná v revoluční atmosféře raných dvacátých let se dodnes oprávněně považuje za práci pokládající základy západního marxismu. Důležitější pro naše poměry ale je, že Lukács hrál roli i při vzniku progresivní, nedogmatické socialistické teorie ve východní Evropě padesátých a šedesátých let. Už krátce po pádu fašistického Maďarska se Lukács vyjadřoval ke směřování nově vznikající republiky. Rázně vystupoval proti zastupitelské demokracii parlamentního střihu, jejímž ústředním nedostatkem byla podle Lukácse nemožnost skutečně prosadit zájmy lidu. Ty totiž odporují zájmům úzké menšiny, která se křečovitě drží politické moci.
Místo toho Lukács prosazoval radikální demokratizaci poválečné Evropy v duchu přímé, lidové demokracie. „Jednou ze základních idejí lidové demokracie,“ tvrdil Lukács, „je přetvoření politiky v osobní zájem celého života každé osoby.“ Tato důsledná politizace se ale zásadně liší od dnešní hyperpolitiky. V té sice politika prorůstá každodenností, ovšem zpravidla nevede k politickým důsledkům. Lukács by tento paradox vysvětlil tendencí zastupitelské demokracie kultivovat pasivního atomizovaného jedince, jehož politická činnost se točí jen kolem volební urny. Stačí si vybavit v Česku časté odsuzování demonstrací proti libovolné vládě argumentem, že tato vláda byla přece demokraticky zvolena.
Naproti tomu v Lukácsem míněné lidové demokracii musí být politizace každodennosti doprovázená možností konkrétní změny. Každý může přímo zasahovat do utváření společenského života na všech úrovních, ať už je řeč o sousedských spolcích, místní samosprávě, zaměstnaneckých organizacích či otázkách mezinárodní solidarity. Jen tímto demokratickým sepjetím člověka se světem je možné překonat odcizení vlastní kapitalismu. V letech před maďarskou revolucí měl tak Lukács mnohem blíže k dělnickým radám demokratického socialismu, ke kterému se ostatně přímo hlásil, než ke vznikajícímu autoritativnímu režimu.
Demokratizace, nebo zánik
Maďarská revoluce naplnila Lukácsovu demokratickou představu nejen svými požadavky, nýbrž především způsobem uskutečnění. Studenstvo po celé zemi vytvářelo na komunistické straně nezávislá levicová sdružení MEFESZ, která se sama hlásila k principům přímé demokracie. Tyto spolky mimo jiné vysílaly své zástupce do továren po celé zemi, kde dělnické rady rostly jako houby po dešti a staly se účinným nástrojem revoluce. Ostatně byla to tato dělnická centra, která sovětské invazi odolávala i po pádu Budapešti. K revoluci se ale přidala i inteligence či zástupci katolické církve. Spíše než vnitřním selháním, o kterém mluvil například Karel Kosík v případě pražského jara, se tak maďarská revoluce vyznačovala nemilosrdně krvavým zásahem zvnějšku.
Lukács sice na rozdíl od Nagyho a dalších unikl popravě, nicméně příští dekádu strávil ve vnitřním exilu bez možnosti zasahovat do veřejného dění. K politice se vrátil výrazně až v roce 1968, kdy se opět vyslovil – pravděpodobně v odpovědi na rozdrcení pražského jara – pro nutnost demokratizace východní Evropy. Souzněl tak s radikálním křídlem československých reformistů, ke kterým patřil i zmíněný Karel Kosík. Oba spojovalo přesvědčení, že východoevropský socialismus byl na míle vzdálen naplnění socialistických principů. Místo aby ekonomický systém sloužil člověku, slouží člověk ekonomickému systému. Ke stejnému závěru došel i Rudolf Bahro v NDR nebo desítky do gulagů poslaných levicových disidentů v SSSR.
Lukács a Kosík se potkali také v nastínění řešení, které viděli v demokratizaci společnosti bez odstranění socialismu. Privatizace, tj. znovuzavedení soukromého majetku, by jen roztříštila společnost do soukromých zájmů jedinců a znemožnila její uvědomělý vývoj. Toto roztříštění kolektivního zájmu se dnes katastroficky odráží mimo jiné v naší neschopnosti adekvátně reagovat na hrozbu klimatického kolapsu. Proto oba filozofové místo volání po odstranění socialismu apelovali na potřebu jeho radikální demokratizace.
Podobně jako Lukácsova poválečná vize měla i tato politická restrukturalizace společnosti vést k přímé a všední demokracii prostupující celý společenský život jedince. Lukács i Kosík ale zároveň upozorňovali, že demokratizaci nelze provádět plánovaně z mocenské pozice. Každá politická struktura, která nevzniká přičiněním samotného lidu, končí v ustrnulosti. Stává se z ní prázdná forma vzbuzující nezájem či dokonce nechuť. To hrozí i progresivním institucím jako např. Úřadu pro práva zaměstnanců nedávno založeném v New Yorku. Místo centralizace je třeba navázat spojenectví s těmi vrstvami společnosti, které demokratizaci mohou dodat potřebnou setrvačnost a proměnlivost, a vytvořit tím skutečně masová hnutí. Jsou to právě a pouze tato hnutí, tvrdil Lukács, která v historii vybojovala vyšší míru demokratizace.
Už dva roky jsme svědky takového masového hnutí v Srbsku, kde po tragédii v Novém Sadě vypukly studentské protesty. Místo aby studenstvo podlehlo osudu hyperpolitické doby a vrátilo se po pár týdnech do školních lavic, vytvořilo národní síť studentských plén a pracovních skupin. Podobně jako maďarské studenstvo v roce 1956 uspělo to srbské v rozšíření hnutí mimo kampusy a velká města mobilizací občanské společnosti a výjezdy na venkov. V posledních měsících sestavilo kandidátku do předčasných voleb a sepsalo vlastní, silně anti-korupční program. Tato kandidátka nakonec nejen zvítězila, ale dokonce dosáhla parlamentní většiny. Díky vítězství ale paradoxně hrozí, že masové hnutí teď složí ruce do klína a dá se všanc nově zvoleným, neodvolatelným politikům. V Česku podobný osud potkal hnutí Milion chvilek, které po vítězství SPOLU v roce 2021 slepě a tragicky vložilo absolutní důvěru v novou vládu.
Lukács i Kosík měli v době potlačení pražského jara na mysli scénář podobný tomu srbskému. Psali o široké alianci studenstva, dělnictva a kulturního undergroundu. Kosík byl přívětivější k nesocialistickým vrstvám společnosti, tj. sociální nebo křesťanské demokracii. Shodli se také v tom, že bez demokratizace můžeme čekat jen natření dosavadní diktatury nanovo a neodkladný zánik východoevropského socialismu. „Poslední příležitost pro toto [stranické] vedení,“ prohlásil v roce 1969 Kosík o spojenectví s lidem, „jinak padne svou vlastní vinou, a neschopností.“ Normalizace znamenala stvrzení tohoto vývoje.
Obnova demokratického socialismu
V prostředí české levicové teorie se většinou navazuje na autorstvo západního marxismu a postkoloniální, feministické či queer teorie, popřípadě českého anarchistického hnutí. Na poli politické praxe se také mluví spíše o západních subjektech jako Die Linke či Demokratických socialistech Ameriky (DSA), jak ilustruje nejen nedávný článek Tomáše Obůrky. Rozhodně se nejedná o irrelevantní teoretické a praktické paralely. Kaliban a čarodějnice od Silvie Federici se týká naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti téměř stejně jako té francouzské či britské.
Zároveň ale platí, že západní teorie emancipace vděčí za mnohé východoevropskému autorstvu. Ústřední pojem tzv. primitivní akumulace, na který Federici napříč knihou spoléhá, nebyl nikým vypracován lépe než Rosou Luxemburg. Podobně Sophie Lewis v knize Zrušte rodinu odkazuje na sovětskou revolucionářku Alexandru Kollontaj. Feministická teorie stanoviska zase přiznaně navazuje na Lukácsovy Dějiny a třídní vědomí, zatímco Kosík si našel široké publikum u latinskoamerické levice.
Související článek:
Věřím, že se k těmto západním proudům hlásíme, a to navíc bez vědomí této provázanosti, částečně proto, že je to o poznání snazší než navázat na naše vlastní komplikované dědictví. I tady může posloužit Lukácsův příběh jako vhodná ilustrace. V letech před druhou světovou válkou se Lukács rozhodl usmířit se se stalinismem, kterému nejprve rázně odporoval. Zpětně tvrdil, že se jednalo o taktické rozhodnutí za účelem boje proti fašismu. Přesto není ve světle této podpory stalinismu snadné brát vážně „humanistického“ Lukácse padesátých a šedesátých let.
Kosík sice tento stalinistický cejch postrádá, pořád se ale jednalo o člena KSČ aktivního v letech 1945 až 1970, kdy byl ze strany vyloučen. Pro mnohé je pak ještě větším zločinem, že socialistické myšlenky neopustil ani po roce 1989. V naší nechuti přihlásit se k těmto autorům se ale na jedné straně paradoxně blížíme normalizační logice a na druhé té neoliberální, tedy dvěma režimům, kterým je progresivní levicové smýšlení trnem v oku a které jinak s radostí kritizujeme.
Lukácsův odkaz nečelil represím jen ze strany stranické ortodoxie před i po revoluci, ale o desetiletí později také ze strany Orbánovy vlády, která v roce 2018 uzavřela Lukácsův archiv. Kosík v podobném duchu v devadesátých letech psal, že pražské jaro bylo pohřbené jak normalizačními komunisty, tak neoliberálními politiky. Pro jedny se jednalo o kontrarevoluci, pro druhé jen o umírněnou epizodu socialistického teroru. Na jedné straně tak máme například několikaleté uvěznění studentstva, které po potlačení pražského jara založilo demokratizační Hnutí revoluční mládeže. Na druhé pak silný antisocialistický sentiment polistopadové společnosti, proti němuž Kosík vystupoval např. odmítáním protikomunistického zákona. Ten považoval za nevzdělané srovnávání pražského jara s normalizační diktaturou. Vymanění se těmto dvěma režimům, přemostění normalizačních a polistopadových let a navázání na naši vlastní progresivní levici je dosud neuskutečněný projekt.
Zavrhnout minulost?
Na úrovni politické praxe se může zdát, že toto přemostění není nutné. Zmíněný článek Tomáše Obůrky podává recept pro českou levici inspirovaný strategií DSA. Tato inspirace je na místě, jak dokládá berlínské vítězství Die Linke, která přímo konzultovala s týmem Zohrana Mamdamiho. V nakladatelství Alarm zase brzy vyjde kniha Nadvláda menšin od britské novinářky Ash Sarkar. Ta levicovým subjektům správně doporučuje prioritizaci ekonomických nad kulturními tématy.
Zároveň ale platí, že tuzemské poměry se značně liší od poměrů ve Spojených státech, kde DSA spoléhá na pragmatismus socialismu kanalizací (anglicky Sewer socialism), a od poměrů v Německu, kde hrůzy socialistického dědictví chřadnou v porovnání s těmi nacistickými. Naproti tomu jakýkoli politický projekt, který se u nás staví do opozice ke kapitalismu, nutně čelí naprosto legitimní otázce, proč bychom se měli vracet k idejím, jejichž realizace vedla v minulém století k nezpochybnitelné diktatuře a neomluvitelnému teroru.
Pochybením je už ale přistoupení na to, že tato diktatura byla skutečně plnohodnotnou realizací socialistických principů. Diametrálně odlišnou, zdánlivě alibistickou odpovědí je po boku Lukácse, Kosíka a řady dalších levicových disidentů tvrdit, že socialistické režimy východní Evropy selhaly právě proto, že jejich ideje byly naplněny jen na poli státní propagandy. Součástí tohoto úsilí by mělo být i opětovné promýšlení historických událostí jako například dnes připomínané maďarské revoluce. Úspěchy DSA, Die Linke a dalších levicových subjektů sice dodávají levici potřebnou naději, pořád je ale potřeba se dříve či později vyrovnat s vlastní historií a navázat na tradice, které nám blízkým jazykem artikulovaly možnost alternativního světa.
Autor je spolupracovníkem Lukácsova archivu v Budapešti.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás