„Nejdůležitější volby v dějinách Izraele,“ stálo na titulní stránce Guardianu před otevřením volebních místností. „Izrael dnes rozhoduje o tom, jakým státem chce být,“ přikyvoval týdeník Respekt v titulku článku od Ireny Kalhousové.
Tato a mnoho dalších západních – ale i izraelských – mediálních rámování naznačovalo, že Izrael čekají podobné volby, jako zažilo letos na jaře Maďarsko. Že jde o volbu mezi demokracií a autoritářstvím, jehož představitele by snad šlo definitivně odstavit od moci. Světlo, nebo tma, Nebelvír, nebo Zmijozel – případně jiné černobílé schéma dle vkusu.
Už před volbami bylo zřejmé, že se jedná o naivní výklad, který izraelskou opozici lakuje narůžovo. Po volbách je jasné, že šlo také o chybný výklad celé situace.
Tři varianty zklamání
V době uzávěrky článku bylo sečteno téměř 90 procent hlasů. Ani chybějících zhruba 450 tisíc hlasů od na dálku hlasujících vojáků ale už nezmění celkový poměr. Ani vládní, ani opoziční blok nezískal většinu ve 120členném Knesetu. Podle posledních čísel připadá 53 křesel stranám stávající koalice premiéra Benjamina Netanjahua a 47 mandátů stranám opozice s bývalým generálem Gadi Eizenkotem v čele.
Rekordních 19 křesel pak zatím připadá dvěma stranám vedených Palestinci, kteří mají izraelské občanství. Zjednodušeně se jim říká arabské strany, což není zcela přesné, protože na obou kandidátkách najdeme i izraelské Židy. Převážně ale zastupují tzv. „Palestince 48“ – potomky těch Arabů, kteří nebyli vyhnáni při vzniku státu Izrael v roce 1948 a dnes tvoří zhruba pětinu izraelské populace. Na rozdíl od dalších milionů Palestinců žijících na okupovaných územích mají volební právo.
Po výsledcích z Izraele je zřejmé, že rozložení sil mezi dvěma sionistickými tábory zůstává zhruba stejné. Netanjahův Likud je dále nejsilnější stranou. Stejné počty křesel mají podle středečních propočtů také strany extremistů Smotriče a Ben-Gvira.
Povolební matematika může přinést čtyři možné scénáře. Všechny budou ale obsahovat porušení předvolebních slibů. Opozice může vzít do vlády „arabské strany“, což v kampani většina jejích politiků odmítala. Existuje k tomu ale precedent – během krátké vlády antinetanjahuovské koalice v roce 2022 v ní také byli zástupci Sjednocené arabské kandidátky – ideologicky islamistické, ale v reálné politice velmi pragmatické strany. Problém představuje také veřejné mínění – podle průzkumů 71 procent izraelských židů nechce mít arabské ministry. Jimi zvolení politici teď budou muset rozhodnout, jestli je pro ně důležitější politická nenávist k Netanjahuovi, nebo rasová nenávist k Palestincům.
Druhý možný scénář ponechává premiérské křeslo Benjaminu Netanjahuovi. V přepočtu na jednotlivé strany zůstává jeho Likud nejsilnější stranou, takže první pokus na sestavení většiny může od prezidenta dostat právě on. K tomu vládnutí by ale potřeboval přesvědčit některé z menších pravicových stran v „opozičním táboře“, aby přeběhly k němu. Na úrovni programu by to problém nebyl – politicky pravicových a proválečných jestřábů by se našlo hned několik.
Třetí a nejméně pravděpodobná varianta počítá s velkou koalicí mezi Likudem a stranami opozice, možná s rotováním premiérského křesla mezi Eizenkotem a Netanjahuem. Oba tábory by tím popřely hlavní náplň celé svojí kampaně.
Špatné poučení z krizového vývoje
Kvůli všem zádrhelům povolebních jednání nelze vyloučit ani poslední variantu – nikdo nesloží většinu a za pár měsíců se budou volby opakovat. V povolebních analýzách se proto často připomíná období mezi lety 2019 a 2022, kdy v Izraeli proběhlo pět parlamentních voleb.
Izrael tak dost možná čeká návrat do této politické nestability – nikoliv jasné vykročení jednou, nebo druhou cestou. Klišé o „nejdůležitějších volbách v historii, které vše jednou provždy rozhodnou“, se používá k mobilizaci vždy a všude. V několika případech to i skutečně platí. Nejvýraznějším je Maďarsko. Po jarním vítězství opozice se celý ekosystém okolo Orbánovy vládnoucí strany Fidés rozpadl takřka ze dne na den.
V drtivé většině těchto vyhrocených volebních soubojů ale výsledek neznamená, že by poražená strana jednoduše zmizela. Do Bílého domu se vrátil Donald Trump a stejně tak může příští volby v Polsku vyhrát ultrakonzervativní Právo a Spravedlnost, tentokrát v koalici s posílenou krajní pravicí.
Po výsledcích z Izraele je zřejmé, že rozložení sil mezi dvěma sionistickými tábory zůstává zhruba stejné. Netanjahův Likud je dále nejsilnější stranou. Stejné počty křesel mají podle středečních propočtů také strany extremistů Smotriče a Ben-Gvira.
Připomeňme také, jak izraelské období nestability skončilo – nejvíce extremistickou vládou v historii země, která měla už předtím dost brutální historii. Po útoku Hamásu ze 7. října následovala genocidní válka, ještě větší posun společnosti i politiky doprava a k větší agresivitě.
I po třech letech zvěrstev v Gaze, Libanonu a na dalších místech pak najdeme na Západě i v Česku zastánce analytického směru, který ze všeho viní Benjamina Netanjahua. Právě tato snaha – vyvinit činy Izraele obětováním jednoho zlého zkorumpovaného populisty – pak stojí za rámováním voleb jako křižovatkou mezi dobrem a zlem. Výsledky tuto představu ukazují jako chybnou. Netanjahu i Smotrič s Ben Gvirem zůstanou pevnými účastníky politického rozhodování země – ne-li i nadále ministry.
Rozdělená, nebo spojená země?
Zmíněná politická nestabilita Izraele není projevem „horkokrevné povahy“ nebo specifického politického systému. Jde o výraz hlubokých rozporů uvnitř izraelské společnosti. Podle historika Ilana Papého jde o natolik protichůdné síly, že dřív nebo později Izrael rozloží.
„Jeden z táborů lze označit jako ,Stát Izrael‘. Tvoří jej spíše sekulární, liberální a převážně, avšak nikoli výlučně, evropští Židé a jejich potomci ze střední třídy, kteří sehráli klíčovou roli při založení státu v roce 1948 a v něm si udrželi dominantní postavení až do konce minulého století. Prosazují ,liberálně demokratické hodnoty‘, což ale neovlivňuje jejich oddanost systému apartheidu, který je různými způsoby vnucován všem Palestincům žijícím mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Jejich základním přáním je, aby židovští občané žili v demokratické a pluralitní společnosti, z níž jsou Arabové vyloučeni,“ popisuje izraelský historik polovinu společnosti, kterou reprezentuje současná opozice.
„Druhým táborem je ,Stát Judea‘, který vznikl mezi osadníky na okupovaném Západním břehu. Těší se rostoucí podpoře i uvnitř země a tvoří volební základnu, která zajistila Netanjahuovi vítězství ve volbách z roku 2022. Jeho vliv v nejvyšších patrech izraelské armády a bezpečnostních složek exponenciálně roste. Stát Judea chce, aby se Izrael stal teokracií, která se bude rozprostírat po celé historické Palestině. K dosažení tohoto cíle je odhodlán snížit počet Palestinců na naprosté minimum. Sekulární Židé jsou pro ně stejně kacířští jako Palestinci, pokud se odmítají k tomuto úsilí připojit,“ vysvětluje Papé.
Navzdory tomu se Izrael jednoduše nevrací do roku 2019 – kvůli Gaze, Íránu a čím dál horší mezinárodní podpoře. I proto je pro vnějšího pozorovatele spor mezi vládou a židovskou opozicí především kosmetický. Žádná strana neprosazuje zásadně odlišný přístup ke genocidě v Gaze, válce s Íránem nebo okupaci Jeruzaléma a Západního břehu. Potenciální rozdíl by mohl přijít v poslední oblasti – tam současní ministři z osadnických krajně pravicových stran Itamar Ben-Gvir a Becalel Smotrič nahlas fandí osadnickému násilí a jeho pachatele aktivně vyzbrojují. Současná opozice by jej stejně jako většina „liberálního Izraele“ spíše přehlížela a nechávala armádu potichu hájit osadnické útoky – jako tomu bylo dlouhé roky před vstupem Be-Gvira a Smotriče do vlády.
Výmluvný je pohled na čtyři lídry opozice. Novou tváří a nakonec lídrem opozice se stal Gadi Eizenkot, bývalý náčelník generálního štábu. Právě z doby, kdy byl v čele armády, pochází jeho největší dědictví – je autorem neslavně proslulé „doktríny Dahíja“, která umožňuje ve velkém útočit na civilní infrastrukturu, aby vyvinula tlak na politické vedení nepřítele. Eizenkot ji vytvořil ve válce proti Libanonu a Hizballáhu v roce 2006 – jméno nese podle předměstí Bejrútu. Na mnohem větší škále ji současné politické a vojenské vedení aplikovalo v Gaze.
Naftali Benett vyrostl jako šéf kanceláře Benjamina Netanjahua a desátá léta strávil jako ministr v jeho vládách. Dnes bývalému šéfovi vyčítá, že málo bombarduje Írán. Další opozičník Avigdor Liberman rovnou podporuje etnickou čistku Gazy. I „nejlevicovější“ z opozičních předáků Jair Golan před volbami hlasoval pro vyloučení kandidáta arabských stran z voleb a s jednou ze dvou stran veřejně odmítl jít do koalice. Izraelská volební nabídka tak může být v lecčems povědomá českému voliči – magazín +972 ji shrnul bonmotem „50 odstínů pravice“. Skutečná „osudová volba“ pak v Izraeli nestojí mezi Netanjahuem a opozicí. Stojí mezi tím, jestli bude ve jménu „bezpečnosti“ dál pokračovat v apartheidu, útlaku a nekonečných válkách proti Palestincům a dalším sousedům. Bohužel zatím vše nasvědčuje tomu, že vláda i opozice si už dávno vybraly, jakým směrem půjdou.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás