V únoru se na Letné a potom na dalších stovkách míst v zemi sešli lidé na podporu prezidenta Petra Pavla. V březnu potom rekordní čtvrtmilion lidí, také na výzvu spolku Milion chvilek pro demokracii, protestoval proti vládním záměrům omezit výdaje na obranu a nezávislost veřejnoprávní televize. U sousedů ve stejný měsíc proběhly masivní demonstrace na podporu slovenské kultury cíleně likvidované ministryní Martinou Šimkovičovou.
Ve vyprázdněném, individualizovaném prostoru se potom politika podřizuje tržní logice. Vybíráme si témata k rozhořčení jako zboží v supermarketu a stejně tak je konzumujeme.
Všechny tři protesty spojují stejné rysy: semknutí společnosti napříč demografickými kategoriemi, výrazné pokrytí v médiích i na sociálních sítích — a malý dopad na skutečný výsledek pojmenovaných kauz. Setkání na podporu prezidenta byla čistě manifestační a podpořila jeho postoj v situaci, kdy měl nad svými oponenty navrch mocensky, v míře oblíbenosti i intelektuálně. Další dva zmíněné masové protesty zatím nijak neovlivnily legislativní záměry české a ani personální politiku slovenské vlády. Tlak veřejnosti zafungoval jako performativní deklarace síly a sounáležitosti, konkrétní politické mechanismy ovšem zůstaly nedotčeny.
Od masové politiky k hyperpolitice
Tento paradox současnosti – nebývalý nárůst účasti na politických dramatech při absolutním minimu institucionální politické práce – tvoří jádro analýzy belgického politologa Antona Jägera v nové knize Hyperpolitics: Extreme Politicization without Political Consequences. Autor v ní mapuje vývoj od tradiční stranicky a ideově ukotvené politiky 20. století přes postpolitiku (reprezentovanou fukuyamovským „koncem dějin“) a antipolitiku, (do které řadí i koncept nepolitické politiky Václava Havla). Současná fáze, kterou je právě titulní hyperpolitika, není definovatelná stylem, ale jako všudypřítomný trend.
Je to prostředí extrémně dynamické, intenzivní a polarizující, jenže ideologicky nejasné a amorfní. Autor tento stav přirovnává ke šklebu bez kočky z Alenky v říši divů; k pokusům o revoluci bez jasně určených revolucionářů, k těkavosti a nevypočitatelnosti každodenních burzovních operací. Dnešní úspěch na takové burze se ale zítra může obrátit ve ztrátu. Vzpomeňme na hnutí Black Lives Matter, které vygenerovalo masu energie a popularity, krátkodobě ovládlo mediální prostor — a s odstupem mělo mizivý dopad. Financování a militarizace amerických policejních sborů převyšuje stav z první poloviny desátých let.
Každý se rozhořčíme sám
Belgický politolog se soustředí na popis amerického prostředí a všímá si úbytku členství v tradičních institucích, jako jsou politické strany a odbory. Z historických důvodů daných společenským tlakem v dobách státního socialismu není možné trendy automaticky překlápět do českých poměrů, počty členstva tradičních stran i odborových organizací ovšem dosahují jen zlomku čísel ve srovnání s obdobím před Národní frontou. Klasické politické strany ve veřejné debatě fúzovaly se sponzorskou, manažerskou a mediální třídou. Spíš než masové organizace s ideologickým základem teď připomínají obchodní kartely a volné aliance zvolených zástupců, publicistů, čekatelů na funkce a bohatých sponzorů.
Odklon od sdílených aspirací a zkušeností není projevem posledních let. Rozpad institucí popsal už americký sociolog Robert D. Putnam v přelomovém díle Bowling Alone. Na datech z USA prokázal, jak se od šedesátých let dramaticky propadla přímá politická i občanská participace, a to včetně zdánlivě banálních aktivit, jako je členství v lokálních spolcích, účast na veřejných schůzích nebo společné trávení času se sousedy. V současném individualizovaném prostředí sice internet radikálně snížil bariéry vstupu do veřejného prostoru a umožnil sebevyjádření každému, ale zároveň setřel rozdíly mezi organizovanými politickými aktéry a veřejností. Ta aktuálně osciluje mezi dlouhými fázemi apatie a krátkými momenty frenetické, nekoordinované aktivity, která vygeneruje obrovský počet interakcí, ale dlouhodobě společnost nijak nezmění.
Ve vyprázdněném, individualizovaném prostoru se potom politika podřizuje tržní logice. Vybíráme si témata k rozhořčení jako zboží v supermarketu a stejně tak je konzumujeme. Kauzy rychle vzplanou, obsadí mediální prostor a jakmile přestanou generovat dopamin, vyhasnou a nahradí je jiné. Roli odborů a politických stran převzali influenceři, algoritmy, nevládní organizace, PR experti a grifteři všech směrů. I u nás teď podcasty z garáže, silácké řeči v červených čepicích nebo twitterový nekorektní humor na pokyn stranického sekretariátu často zaberou víc prostoru i naší pozornosti než výrazné společenské nebo legislativní změny. Politika se stala zmateným a nečitelným provozem na dálnici v mlze: stíháme sledovat jenom izolované fragmenty, které zrovna zahlédneme, ale nemůžeme si pomoct: „Hyperpolitika odpovídá na volání po smyslu života, které od devadesátých let zůstává bez odezvy,“ píše Anton Jäger
Simulakrum spalující rivality
Čtenářstvo Alarmu nejspíš nepotěší Jägerův postřeh, že na takto vykolíkovaném hřišti má pravice a kapitál zřetelnou strukturální výhodu a dělá tak hyperpolitiku lépe. Vládnoucí třída disponuje penězi a podporou oligarchie a lépe využívá tradiční, konzervativní a zdánlivě nadstranické organizace, jako je americká National Rifle Association. Protože jí vyhovuje status quo, vystačí s výrobou nekonečných kulturních válek, které nabízejí simulakrum politické rivality.
Americkému vzorci, kdy dvě strany, dlouhodobě budující stejný systém, vedou vyhrocený mediální boj, v našem prostředí odpovídá stejně nesmlouvavý střet táborů Babiš a Antibabiš. Reálná politika obou hlavních aktérů, ODS i ANO, se ale liší jen v detailech a nemají problém spolupracovat na klíčových opatřeních ve prospěch vyšších tříd, jako bylo zrušení superhrubé mzdy. Hodnotové a kulturní přestřelky stoupenců obou stran ale živí mediální prostor už několik volebních období.
Zatímco individualistický životní styl je vlastní spíše pravici s jejím étosem volnotržní soutěže všech proti všem, levice historicky spoléhala na mobilizaci mas, jejich systematické vzdělávání a dlouhodobou participaci v institucích. To je ale v neoliberální ekonomice čím dál těžší. Proto se Jäger odvolává na studii Ernesta Laclaua a Chantal Mouffe Hegemony and Socialist Strategy. Ta argumentuje, že ekonomika není neutrální prostor, ale místo politického střetu. Levice musí jasně definovat svého mocenského protivníka a vytvořit funkční spojení mezi roztříštěnými boji (odborovými, feministickými nebo ekologickými), aby byla schopna nastolit novou hegemonii a ne jen participovat na bezzubém hyperpolitickém tlachání.
Není to snadné. Před patnácti lety oslovil radikální proudy veterán francouzského odboje Stéphane Hessel pamfletem Indignez-vous! (Rozhořčete se!). Jeho jádrem bylo, že právě rozhořčení nad nespravedlností, mocí peněz a destrukcí sociálního státu je primárním motivátorem politické angažovanosti. Jenže dnešní společnost, saturovaná hyperpolitikou, je do krajnosti rozhořčená pořád; bohužel každý den a týden novou efemérní kauzou.
Doktore, předepište organizování
Současný svět podle Jägera připomíná těžce nemocného pacienta. Ten neustále osciluje mezi hlubokým kómatem politické apatie a záchvaty horečnaté, nekoordinované aktivity na sociálních sítích a během občasných masových demonstrací, které nevedou k jedinému legislativnímu aktu. Pacientův nervový systém je přetížený a imunita zničená. Nedokáže se podívat pravdě do očí a přijmout, že tyto symptomy jsou pouze přirozeným projevem dlouhodobé systémové destrukce, kterou na institucích mezi jedincem a státem dlouhodobě provádí neoliberální řád.
Ten vznikl jako výsledek úsilí kapitálu ochránit trhy před demokracií a postoji většiny. Musel vyprázdnit politické strany a odbory a proměnit stát z vědomého aktéra politiky v nestranného rozhodčího. Konečný důsledek dostihl i původní stoupence takového zřízení; je jím individualizovaná a atomizovaná společnost, neschopná adekvátně reagovat na krize.
Jak pacienta uzdravit, není na první pohled zjevné. Stěží to půjde návratem k masové organizovanosti ve stranách nebo odborech. Bez výrazného omezení ekonomické a tím i politické moci oligarchů se i nerovnost v mediálním prostoru bude spíše prohlubovat. Nadějí zůstává pečlivé budování autentických lidových hnutí s postupně budovaným konsenzem na hodnotách a postojích, které přetrvají životní cyklus jednorázových virtuálních dramat.
Místo dopadu na sociálních sítích budou pracně vytvářet instituce pro případ krize, efektní selfíčka vystřídají nudnější schůze. Bude těžké najít motivaci i míru. Jäger to ukazuje s pomocí výroku belgického fotografa Toma Peeterse: „Moje generace neustále osciluje mezi vědomím, že je potřeba začít něco dělat, a to fofrem, a pocitem marnosti všeho dění. Dosáhnout skutečné změny se tak zdá prakticky nemožné.“
V našem prostředí nakonec takovým aktérem změny možná bude na začátku zmíněné hnutí Milion chvilek za demokracii, které důraz na institucionální práci začíná na svých manifestacích artikulovat. I autor tohoto textu tak možná ve snaze uzdravit pacienta bude muset spolknout hořkou pilulku a zapomenout na minulá období, ve kterých Chvilky působily víc jako volební mašina bývalé koalice než autentické lidové hnutí. Přechod od hyperpolitiky efektních gest zpátky k politice smysluplného zlepšování světa zabolí každého z nás, tím si buďme jistí.
Autor je učitel.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás