Když minulý pátek neprošel španělskou dolní komorou parlamentu zákon o bydlení prosazovaný vládou v čele s Pedrem Sánchezem, ožily spekulace o předčasných volbách. Realita se z nich stala v pondělí, kdy ve zhruba desetiminutovém projevu premiér Pedro Sánchez oznámil, že rozpustí dolní komoru a na 29. listopadu vyhlašuje předčasné volby s odůvodněním, že chce „rozšířit progresivní koalici“.
Zda Španělsko zůstane poslední baštou evropské stranické levice, rozhodnou také Sánchezovi koaliční partneři nalevo od jeho sociální demokracie. Momentálně jsou na pokraji rozkladu.
Hlavním důvodem je ale především parlamentní pat, který nastal po rozkolu vládních socialistů s pravicovou katalánskou stranou Junts, která vznik menšinového kabinetu v roce 2023 umožnila. Právě strana v čele s tváří katalánského hnutí za nezávislost Carlesem Puigdemontem se při hlasování o zákonu o bydlení přiklonila na stranu pravicové opozice.
Ačkoli by se vyhlášení předčasných voleb mohlo zdát jako unáhlený krok, ve skutečnosti Sánchez znovu ukazuje svůj cit pro načasování, když vše vsadil na jednu kartu. Španělsko totiž v posledních dnech zažívá dlouho nevídané demonstrace, jejichž součástí je stanová okupace největšího madridského náměstí Puerta del Sol. Jde v nich právě o nedostupnost bydlení a mají širokou podporu u odborových organizací. Právě nájemnické odbory ve spolupráci s dalšími organizátory protestů oznámily, že na 11. listopad svolávají generální stávku.
Jak rozsáhlá bude, zůstává ale nadále otázkou. K výzvě se sice připojily některé regionální odborové svazy (například největší galicijská organizace CIG nebo nejpočetnější baskické odbory ELA a LAB), španělská konfederace podnikatelských organizací CEOE či konfederace malých a středních podniků CEPYME ale vyhlášení stávky zkritizovaly. Ke kritice se následně přidala pravicová opozice v podobě Lidové strany (Partido Popular, PP) a krajně pravicového hnutí Vox. Premiér Sánchez uvedl, že „generální stávka proběhne kvůli otázce, která se podle jeho názoru dotýká mnoha pracujících a jejich rodin“, takže vláda bude „respektovat toto ústavní právo“.
„Strana pronajímatelů“
Mírný tón Sáncheze a jeho kabinetu je jasná strategie: opřít se o tradičně levicové téma, mobilizovat demotivované voliče a zvrátit zatím nepříznivý trend ve volebních průzkumech. Ve španělském veřejném prostoru totiž konečně dominuje téma, u něhož není tím hlavním terčem kritiky Sánchez a socialisté. Po korupčních skandálech okolí předsedy vlády a migrační krizi v Ceutě tak přišlo téma, kde silnější kritice než vláda čelí pravicová opozice, která se zákonu o bydlení v parlamentu postavila.
Tragický rozměr celému tématu dodalo ve středu úmrtí symbolu protestů Maricarmen Abascal, sedmaosmdesátileté seniorky, jejíž násilné vystěhování vyvolalo statisícové demonstrace včetně střetů s policejními složkami. „To není smrt, to je vražda. Jsem sakra naštvaná, díky za váš boj, Mari Carmen,“ napsala na sítě europoslankyně za levicové hnutí Podemos Irene Montero. „Zku***syni,“ komentoval smrt ženy na adresu pronajímatelských firem lídr Republikánské levice Katalánska Gabriel Rufián.
„Upřímnou soustrast rodině a blízkým Maricarmen. Objímám také všechny, kteří dnes tuto ztrátu prožívají jako svou vlastní. Odpočívejte v pokoji,“ vzkázal premiér Sánchez. Naopak lídr Voxu Santiago Abascal (se ženou není nikterak příbuzný) ze smrti seniorky obvinil španělskou vládu.
Jenže právě ani vládní levice nemůže spoléhat na to, že se od demonstrujících dočká bezvýhradné podpory. „S těmito politiky jsme skončili. Už na jejich nesmysly nenaletíme,“ vzkázala vládě mluvčí Španělské unie nájemníků Valeria Racu. Podle Racu se Sánchez „nemá čím chlubit“ a Socialistickou stranu (PSOE) Racu označila za „stranu pronajímatelů“. „Osm dní moci lidu dosáhlo více než osm let progresivní vlády,“ řekla Racu a dodala, že demonstranti budou i nadále tlačit na politiky „bez ohledu na to, kdo této zemi vládne“.
Kritika je to pochopitelná. Mezi lety 2015 a 2025 vzrostly průměrné ceny bydlení ve Španělsku o 80 procent a nájmy prudce o 87 procent, zatímco platy se zvýšily pouze o 30 procent. Nárůst cen zasáhl zejména mladé Španěly, protože podle nejnovějších údajů španělského Národního statistického ústavu žije 69 procent Španělů ve věku 18 až 34 let s rodiči. Horší situace je už jen v Chorvatsku.
V Madridu za celou Evropu?
Sánchez ale zřejmě poslechl rady svých poradců i výzvy několika regionálních lídrů a rozhodl se jít do rizika. A to i přesto, že jeho strana aktuálně v průzkumech s přibližně 26 procenty zaostává o nějakých osm procentních bodů za Lidovou stranou. Navíc potenciální levicoví spojenci socialistů jsou v průzkumu daleko za trojicí PP, PSOE a Vox. Výzkumné agentury nicméně svá data sbíraly ještě před pátečním hlasováním a je tak možné, že skutečná čísla budou pro levici příznivější.
Zdánlivě se má přitom vláda o co opřít. Španělsko už delší dobu nepatří do hanlivě pojmenované skupiny ekonomicky strádajících zemí PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko), od konce pandemie covidu-19 patří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky starého kontinentu.
Zemi navíc díky tomu, že 60 procent elektrické energie pochází z obnovitelných zdrojů, nepostihla energetická krize tolik jako zbytek Evropy. Díky čínským investicím se navíc jihoevropská země stává (k nelibosti mnoha spojenců) lídrem v elektromobilitě. Za Sánchezovy vlády navíc výrazně vzrostla minimální mzda.
Jenže středně vysoké mzdy takřka žádný nárůst nezaznamenaly, naopak ceny nemovitostí a pronájmů ano, k čemuž je nutné přidat ještě ne zrovna zkrocenou inflaci. Kromě zaměření se na tuto oblast se tak dá očekávat, že kampaň socialistů bude stát i na hrozbě, která tu nebyla od pádu diktatury Francisca Franca: tedy že součástí vlády bude krajní pravice. V posledních volbách Sánchezovi tato taktika vyšla, tentokrát se ale zdá, že by varování před rostoucím vlivem Voxu nemuselo stačit.
Potenciální voliče bude chtít také Sánchez oslovit svou zahraniční politikou, v rámci níž jako jeden z posledních levicových předsedů vlád v EU (další najdeme v podstatě už jen v Dánsku a po zářijových volbách znovu také ve Švédsku) neváhá kritizovat kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa, postup Izraele v Gaze označuje za genocidu a veřejně se staví i proti „technooligarchům“ v čele s Elonem Muskem.
Z ulic do parlamentu a zpět
O tom, jestli Španělsko zůstane poslední baštou evropské stranické levice, rozhodnou ale také Sánchezovi koaliční partneři nalevo od jeho sociální demokracie. Momentálně jsou však na pokraji rozkladu. Dosavadní koaliční partneři Sumar a Podemos se aktuálně v průzkumech pohybují okolo šesti, respektive tří procent. Vedení hnutí Sumar navíc definitivně opouští jeho předsedkyně a vicepremiérka Yolanda Díaz.
Právě hnutí Podemos (později koalice s menšími stranami pod názvem Unidas Podemos – UP) a také hnutí Sumar se od poloviny minulé dekády snažily (podobně jako Vox na opačném konci politického spektra) narušit španělský bipartismus tvořený socialisty a lidovci. Tyto dvě strany vládly nepřetržitě od konce Francovy diktatury v sedmdesátých letech. Oproti socialistům nabídlo Podemos o něco radikálnější program – například otevřeně volalo po konci monarchie a silně hájilo právo autonomních oblastí na sebeurčení, ale také slibovalo odstoupení od dohody o volném obchodu či navrhovalo základní nepodmíněný příjem. Součástí populistického programu, který se vymezoval vůči „tradičním politikům“ a jejich „kastě“, pak byla i silná podpora přímé demokracie.
Hnutí Podemos vyrostlo na demonstracích proti úsporné politice pravicové vlády, což mu přineslo masivní úspěch ve volbách v roce 2015. Získalo 20 procent hlasů a 69 křesel v dolní komoře, tedy jen o dvě procenta a 21 křesel méně než socialisté. Jenže roli lídra levice hnutí nepřevzalo a jeho podpora od té doby postupně klesala. V roce 2023 tak došlo k volebnímu spojenectví s hnutím Sumar, které založila ministryně práce a bývalá členka koalice UP Díaz. Ještě ten samý rok se ale aliance rozpadla.
Poslední, nebo nová naděje levice?
V polovině října se plánuje představení platformy Široká fronta (Frente Amplio), která napodobí zmíněné Unidas Podemos a pokusí se spojit malé subjekty z levicového politického spektra. Odklad představení platformy ale naznačuje, že zřejmě v současnosti probíhá boj o to, kdo se postaví do jejího čela.
Kromě některých současných členů vlády se totiž ve španělském tisku spekuluje o populární bývalé starostce Barcelony a aktivistce v oblasti bydlení Adě Colau nebo o jedné z výrazných tváří levicového tábora a předsedovi Republikánské levice Katalánska Gabrielu Rufiánovi. Pro Sáncheze jde o trochu paradoxní situaci: na jednu stranu rozhádaný levicový tábor může z obav z propadnutí hlasu nahnat více voličů do náruče PSOE, zároveň ale může špatný výsledek vznikající Široké fronty uzavřít Sánchezovi cestu zpět do premiérského křesla.
Možná i proto aktuálně probíhá vyjednávání o vytvoření koalice zahrnující všechny levicové subjekty (včetně PSOE) pro senátní volby, přičemž socialisté dokonce mají být nakloněni této strategii i pro volby do dolní komory parlamentu – minimálně ve vybraných regionech.
Hlavní otázkou nadcházejících týdnů ale zůstane, kam se přesune podpora aktivistů z více než 1200 stanů na madridském náměstí a jejich podporovatelů napříč Španělskem. Na rozdíl od hnutí Indignados, které před 15 lety stálo na počátku hnutí Podemos, tentokrát organizátoři dorazili s konkrétním seznamem požadavků: pozastavení vystěhování, výstavba většího počtu sociálních bytů a zastropování cen nájemného. Nyní bude záležet na levicovém táboře, zda dokáže na požadavky desetitisíců Španělů srozumitelně a důvěryhodně odpovědět.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás