Jméno 87leté Maricarmen Abascal zaznívá v posledních dnech ze všech španělských i světových médií. Právě násilné vyklizení jejího bytu totiž spustilo ve Španělsku vlnu protestů za práva nájemnic a nájemníků. Už v den plánované evikce přišly Maricarmen do místa jejího bydliště podpořit desítky lidí, kteří přespali před jejím domem a následně se pokusili vyklizení zabránit. Setkali se ale s poměrně brutálním policejním zásahem a Maricarmen byla nakonec ze svého bytu vyklizena.
Tomu nasvědčuje i ohromné množství podpory veřejnosti i médií, jejichž zájem stále přetrvává a která do značné míry přejímají narativ nájemnických odborů.
Vyhození téměř 90leté ženy policií z bytu, kde žila celý svůj život, si ale španělská veřejnost nenechala líbit. Už o pár dní později se podařilo zmobilizovat téměř 300 tisíc lidí, kteří přišli seniorku podpořit na demonstraci v centru Madridu a následně začali okupovat jedno z hlavních náměstí, Puerta del Sol.
Od těchto událostí uplynul již týden. Od té doby se podařilo dosáhnout nejen toho, že se Maricarmen může vrátit do svého domova se sníženým nájemným, a že nájemnické odbory ve Španělsku získaly silný politický hlas. Kromě toho se proměnil také způsob, jakým vůbec můžeme přemýšlet o odborovém organizování lidí žijících v nájmech.
Lepší zákony, více spekulantů
Podobně jako téměř všude v Evropě je i ve Španělsku situace nájemnic a nájemníků poměrně tristní. Nedostatečná ochrana, nevyhovující podmínky, přepálené nájemné a neustálá nejistota, zda bude člověk moci i za rok dál bydlet na stejném místě, jsou jen některé z problémů, kterým lidé žijící v nájmu čelí.
Stejně jako u nás i ve Španělsku lidé často dávají více než polovinu svých příjmů za bydlení. V Madridu je situace ještě výrazně horší než ve zbytku země – průměrný nájem tam prakticky dosahuje výše čisté průměrné mzdy běžného člověka. Trh s bydlením je tak pro lidi mladší 35 let téměř uzavřený a většina z nich je nucená bydlet u rodičů či ve spolubydlení.
Oproti Česku mají nájemnice a nájemníci ve Španělsku sice výhodu v tom, že jsou zde zákonem zavedeny víceleté smlouvy – na 5 let u malých a na 7 let u velkých pronajímatelů. Jejich trh s bydlením ale na rozdíl od Česka zejména ve velkých městech dlouhodobě sužují investiční fondy (někdy také označované jako „vulture funds“ – v doslovném překladu supí fondy). Ty na španělském trhu s nemovitostmi za výhodných podmínek skupují celé budovy i s nájemnictvem za účelem spekulace a následně zvyšují nájmy takovým způsobem, že lidé žijící v domě i několik desetiletí nemají na to, aby nájem dále platili.
Tak tomu bylo i v případě Maricarmen, která ve svém bytě žila už od roku 1956. V roce 2018 budovu odkoupila investiční firma Urbagestión Desarrollo e Inversión, která vlastní několik bytových domů v Madridu, včetně těch, které jsou umístěné na nejprestižnějších lokalitách podél madridské hlavní ulice Gran Vía a jsou ohodnocené zhruba na 13 milionů eur. Po odkoupení bytového domu tímto investičním fondem se Maricarmen zvedlo nájemné z původních 500 eur (v přepočtu zhruba 12 tisíc korun) na neuvěřitelných 2650 eur (65 tisíc korun). Vzhledem k tomu, že důchod, který Maricarmen pobírala, činil pouhých 1300 eur (32 tisíc korun), nebylo reálné, aby nové nájemné uhradila.
Obrátila se proto na Madridské nájemnické odbory (Sindicato de Inquilinas e Inquilinos de Madrid), jejichž členové a členky v minulých týdnech zorganizovali nejen blokádu samotného vyklizení, ale i několik následných protestů a v neposlední řadě i stále probíhající okupaci náměstí Puerta del Sol.
Maricarmen, nejsi sama
Do španělské metropole jsem dorazila původně proto, abych se zúčastnila mezinárodního setkání nájemnických odborových organizací. Jenže stejný víkend začala právě okupace jednoho z největších náměstí v centru Madridu, Puerta del Sol. Nebylo tedy nijak překvapivé, že z naprosté většiny plánovaného programu brzy sešlo a veškerá pozornost i organizační kapacity se soustředily na probíhající protesty.
Když jsme v sobotu večer po skončení oficiální demonstrace dostali instrukce rozbít na náměstí stany za účelem symbolické okupace za práva nájemnictva, byli jsme přesvědčeni, že se jedná o akci na jeden večer a většina lidí během noci odejde. Když ale ani po třetí ráno nepřestávali proudit další lidé se stany a spacáky, bylo jasné, že celá akce nabývá nečekaných rozměrů. Během několika následujících dní se Sol proměnil k nepoznání. Několik málo stanů ze sobotního večera se během následujících dnů rozrostlo na 1300 a v centru Madridu tak vzniklo paralelní město s vlastní infrastrukturou.
V neděli večer byl celý střed Puerta del Sol pokryt nově vztyčenými stany, a když večer začínaly koncerty, nebylo prakticky možné dostat se do prostoru uprostřed náměstí, odkud dav neúnavně skandoval hesla proti pronajímatelům a fašismu. Prostorem se tak nesly věty jako „Tady jsou antifašisti“, „Maricarmen, nejsi sama“, nebo třeba „Co je? Co je? Nemáme domov“.
Se Sylvií, členkou madridských odborů, stojíme na kraji, odkud je provizorní pódium vidět jen minimálně. Vypráví mi o svém zaměstnání v biochemické laboratoři, kde zkoumá různé typy rakoviny, ale říká, že do práce se jí následující den nechce. I když nečekala, že akce nabere takových rozměrů, nepřekvapuje ji to. Ve španělské společnosti, a zejména pak ve velkých městech, jako je Madrid, to podle ní už dlouhou dobu vře jako v papiňáku. „Vystěhování Maricarmen byla poslední kapka. Ukázalo se, že lidi jsou frustrovaní a chtějí se situací něco dělat,“ vysvětluje.
Bezedná solidarita
V noci se na náměstí nespí nejlíp. Lidé jsou hlasití, popíjejí a do toho tak jednou do hodiny projede policejní auto se zapnutými sirénami. Na náměstí ke všemu není žádný stín, a tak se stany už s vycházejícím sluncem stávají téměř neobyvatelnými. Pondělní ráno pak sice přináší příjemné ochlazení, ale i vytrvalý déšť. I s tím se obyvatelé stanového města vypořádávají překvapivě dobře.
Náměstí, kde na první pohled nejsou patrné skoro žádné pevné body, za něž by bylo možné cokoliv pověsit, se halí do modrých odstínů a téměř celé se překrývá obřími modrými plachtami, které protestující zavěsili za lampy a propletly mezi sebou tak, že zahalily téměř celé stanové městečko. Mezi stovkami stanů tak vznikají větší či menší uličky, které vedou napříč okupovaným náměstím i do pomyslného centra, kterým se stává oranžový stan madridských nájemních odborů. Samotné ulice a přilehlá náměstí jsou označená kartonovými cedulemi a nesou nejrůznější jména, nejčastěji připomínající zásadní momenty nájemnického hnutí či témata dalších skupin, které se k okupaci v posledních dnech připojily. Projít se tak můžete třeba po Calle de la Rabia (ulice Hněvu) a zastavit se na Plaza de Gaza či Plaza de Precarías (náměstí Nejistých pracovních míst). Nejvíce lidí ale proudí po dvou hlavních ulicích – Calle Maricarmen a Calle de 26 de Septiembre (ulice 26. září), připomínající den, kdy okupace vypukla.
Kvůli dešti není pod plachtami prakticky k hnutí. Odpoledne si bereme směnu v oranžovém odborovém stanu, kam přicházejí všichni, kteří buď něco potřebují, nebo naopak přinášejí věci, kterých je nedostatek. Vlna solidarity na místě je obrovská. Lidé nosí extrémní množství jídla, často je vidět, že vzali, co měli doma ve spíži. Několika starším lidem říkám, že jídla na místě už je hodně a ať si ho nechají. Jedna stařenka ale trvá na svém a z obří tašky na kolečkách postupně vytahuje 20 vařených vajec, sklenici s tuňákem naloženým v oleji, pytel vařených brambor a mrkve a ovoce v krabicích po kilech. „To máte na salát,“ říká, a spolu s druhou dobrovolnicí rezignovaně přebíráme všechno, co nám podává.
Po chvíli už ale musíme zavést stop stav na přijímání jídla. Lidé z kempu nepřicházejí ani tolik pro jídlo jako hlavně pro pláštěnky, izolepy a kýble na zachycování dešťové vody. Těch je akutní nedostatek, stejně jako tyčí, které se používají k vylévání vody, jež se v loužích zachytává v provizorních plachtových střechách. Všem, kteří chodí a ptají se, co je potřeba, říkáme o kýble a tyče. Do půl hodiny máme na místě alespoň 30 kusů od obojího.
Euforická nálada, která v kempu panuje, je nakažlivá. Všichni si uvědomují, že prožívají historický okamžik a celá akce má obrovskou podporu veřejnosti. Z některých organizátorů a organizátorek ale zároveň cítím i velkou únavu. A taky nervozitu z toho, že masu lidí na náměstí už nikdo nemá pod kontrolou.
Shodí nájemníci parlament?
Mluvčí nájemnických odborů Miriam nás ubytovává u sebe doma. Vypadá ztrhaně, zájem médií je obrovský a v posledních dnech dala desítky rozhovorů v několika jazycích. „Kdyby to bylo jen na mě, už bych s okupací skončila. Politicky to ale nedává smysl, máme teď výhodnou pozici a musíme toho využít,“ říká a zároveň doufá, že v následujících dnech na sebe více odpovědnosti vezmou hnutí a kolektivy, které se k okupaci připojily.
Co bude s protestním stanovým městečkem na Puerta del Sol nelze nyní dost dobře předvídat. Vládní zákon o bydlení neboli Dekret Maricarmen, na jehož projednání protestující čekali a který sliboval mnoho z věcí, o které nájemnické odbory dlouhodobě usilují, byl v pátek 2. října španělským parlamentem zamítnut. Původně obsahoval mimo jiné i zákaz evikcí zranitelných osob do roku 2030, plošné prodloužení všech nájemních smluv do roku 2029 nebo dočasný zákaz vstupu investičních fondů na španělský trh s bydlením.
Miriam i mnozí další byli k zákonu skeptičtí. Žádný ze zmíněných problémů podle nich totiž neřešil systémově ani dlouhodobě – navíc měli podezření, že část pojednávající o smlouvách na dobu neurčitou, která by nájemníkům poskytla skutečnou jistotu bydlení, bude ze zákona vyňata. Mnoho formulací bylo navíc velmi vágních a nebylo jasné, kdo spadá do kategorie „zranitelného nájemnictva“, ani kteří spekulanti s bydlením patří do kategorie investičních fondů.
I tak ale členové a členky odborů doufali, že zákon v nějaké podobě projde. Tato naděje definitivně pohasla, když byl zákon v pátek 2. října španělskou vládou odmítnut. Kromě pravicové opozice (PP a Vox) pro něj totiž nehlasovala ani katalánská separatistická strana Junts. Premiér Pedro Sanchéz (PSOE) odmítnutí dekretu ostře kritizoval a zmínil možnost rozpuštění parlamentu a vyhlášení předčasných voleb – definitivně prý rozhodne během víkendu. Jeho vláda vlivem těchto událostí nyní čelí své zatím nejvážnější krizi a řada jejich dřívějších podporovatelů a podporovatelek cítí, že vláda nedělá dost, aby vyřešila krizi bydlení. Madridské nájemnické odbory, které původně uvažovaly o ukončení okupace tento víkend, se vzhledem k okolnostem rozhodly s okupací náměstí pokračovat. Mají v plánu situaci eskalovat a na příští týden chtějí vyhlásit generální stávku
Ovládnutí mediálního prostoru
Další vývoj Puerta del Sol i v ulicích Madridu zůstává nejistý. Nejsilnější pozici si stále uchovávají Madridské nájemnické odbory, většina aktivního členstva už je ale na pokraji sil. Mimo blokádu evikce Maricarmen a demonstrací na její podporu lidé z nájemních odborů zorganizovali i mezinárodní setkání nájemnických organizací a už týden zajišťují fungování celé infrastruktury okupovaného náměstí. Navíc se musejí vypořádávat s extrémním nárůstem nového členstva – jen během několika dnů od evikce Maricarmen mají Madridské nájemnické odbory přes 2000 nových členů a členek a očekávají, že toto číslo ještě poroste. Před zahájením protestů přitom bylo členstva zhruba 4000. Kromě toho dochází v posledních dnech k zakládání nových buněk nájemnických odborů v dalších městech. Tento obrovský úspěch madridským odborům na jedné straně zajišťuje do budoucna silný politický hlas, stejně tak ale představuje obrovský nápor na již tak vyčerpané stávající členstvo. Velká očekávání zároveň můžou vytvořit vnitřní napětí a nespokojenost.
Byť jsou madridské odbory stále vnímány jako hlavní organizace stojící za nájemnickými protesty, zainteresovaných skupin je mnohem více a jejich strategie se různí. To zvyšuje pravděpodobnost konfliktu mezi jednotlivými organizacemi. Zároveň se tak snižuje šance na jednoznačné ukončení protestů. Někdo tvrdí, že stačí, když se všichni jednou dobře vyspí, ale já si tímto optimismem nejsem tak jistá. Ptám se Miriam, co si o situaci myslí. „Lidí je na místě tolik, že ukončení okupace už je mimo naši kontrolu. Můžeme v nějaký moment říct, že z Puerta del Sol odcházíme, ale je tam spousta kolektivů a lidí, u kterých je dost možné, že nebudou chtít odejít, a my jim nebudeme říkat, co mají dělat. Ať se lidi rozhodnou sami,“ říká mluvčí.
Španělské nájemnické hnutí čeká v následujících dnech, týdnech a měsících mnoho náročné práce a vyjednávání. Z toho, co jsem měla možnost vidět, se jedná o nesmírně schopné, vytrvalé, a hlavně dobře zorganizované lidi. Málokdo zde pochybuje o tom, že budou odbory do velké míry úspěšné a že protesty takových rozměrů musí vést alespoň k částečnému zlepšení situace nájemnic a nájemníků ve Španělsku.
Tomu nasvědčuje i ohromné množství podpory veřejnosti i médií, jejichž zájem stále přetrvává a která do značné míry přejímají narativ nájemnických odborů. Velké španělské deníky jako El País nebo El Diario o události denně reportují a nadpisy článků jsou často přímé citace mluvčích nájemnických odborů. Stejné rámování najdeme i například v deníku AS, který se zaměřuje primárně na sport a madridské fotbalové kluby. Vládní zákon o bydlení navíc běžně média pojmenovávají jako Decreto Maricarmen – takže je legislativa nyní neodmyslitelně spjata s protesty posledních dnů.
Celoevropský problém s bydlením
Nájemní bydlení samozřejmě není problém jen ve Španělsku. Bylo až překvapivé zjistit, kolik lidí z různých evropských zemí čelí podobným problémům jako nájemnice a nájemníci v Česku. Na mezinárodním setkání, které protestům předcházelo, se téměř všude zvedalo téma řetězení krátkodobých nájemních smluv. Tuto praktiku zná velmi dobře drtivá většina z nás, co bydlíme v nájmu v České republice – smlouvy dostáváme stále dokola pouze na jeden rok. Cena tím pádem může vyskočit zcela libovolně. Stejně jako ve Španělsku i v Česku lidé ve velkých městech dávají často více než půlku výplaty za nájem. Každý rok tak hrozí, že si budou muset příští rok hledat nové bydlení na trhu, kde si musí vybírat mezi spolubydlením nebo sklepní kójí s rychlovarnou konvicí a mikrovlnkou.
Byť je španělský kontext v mnohém odlišný, příklad madridských protestů ukazuje, že skrze kolektivní akci je možné výrazně posílit pozici lidí v nájemním bydlení. Celospolečenskému protestu ale předcházely roky budování nájemnických odborů. Od jejich vzniku v roce 2017 se podařilo nabrat tisíce členů, úspěšnými kolektivními akcemi zlepšit podmínky na úrovni bytů, domů i celých bloků. V českém prostředí se za práva lidí žijících v nájmu staví Iniciativa nájemnic a nájemníků (INN), která byla založena v roce 2022.
Autorka je studentka a členka Iniciativy nájemníků a nájemnic.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás