Když jde o genocidu v Gaze, ani na první pohled dobré zprávy nejsou dobré zprávy. To samé bohužel platí i v případě prohlášení izraelské armády z minulého týdne o výsledcích šetření v pěti případech.
Případ Hind se vyšetřuje z jediného důvodu. Byla na něj upřená největší mezinárodní pozornost. Příběh Hind se stal symbolem pro celou genocidu, během níž Izrael zabil 20 tisíc palestinských dětí.
Titulní stránky světových médií plnil především fakt, že začíná trestní vyšetřování ve věci zabití Hind Radžab a zbytku její rodiny. Dalo by se tedy doufat, že spravedlnosti bude učiněno zadost – alespoň v otázce nejlépe zdokumentovaného válečného zločinu, který Izrael během genocidy v Gaze spáchal?
Armádní prohlášení nebylo zveřejněno s velkou slávou, šlo o strohý report na webových stránkách. Už první věta jasně nastavuje tón, který si má čtenář odnést. „Přes tisíc dní vedou Izraelské obranné síly (IDF) intenzivní boje na mnoha frontách a plní širokou škálu vojenských úkolů v mimořádně komplexní operační realitě.“
Už tady začíná být zřejmé, že nejde o pouhé předání informace. Zabít 70 tisíc lidí, srovnat se zemí jejich domovy, bombardovat jejich nemocnice, znemožnit příjezd humanitárních konvojů a nakonec navzdory podepsaným dohodám okupovat 70 procent území – to vše lze zcela jistě označit za „širokou škálu úkolů“.
Pokud ale někdo takto zachází s jazykem, cílem prohlášení není „předávat informace“, ale „něco zakrýt“. „Když existuje rozpor mezi skutečnými a deklarovanými cíli, člověk se jakoby instinktivně uchýlí k dlouhým slovům a ohraným frázím – jako sépie, která vystřikuje inkoust,“ píše George Orwell v eseji Politika a anglický jazyk.
Izraelské prohlášení má především vyvolat určitý dojem. Něco takového tvrdit není kontroverzní ani v samotném Izraeli. Ponechme stranou, zda nestrannosti vyšetřování věří premiér Netanjahu nebo jeho ministři Smotřič s Ben Gvirem. Připomeňme jen citát posledního jmenovaného z minulého týdne: „Myslím si, že v Gaze by se měla provádět cílená zabíjení, při nichž by každou noc padlo 30 až 40 lidí. Nejen těch, kteří představují bezprostřední hrozbu – jsou tam lidé, kteří si nezaslouží žít. Neměli by žít. Vlastně to ani nejsou lidé.“
Izraelský deník Haaretz vydal den po oznámení text s vypovídajícím titulkem: „Armádní vyšetřování v Gaze nejsou profesionalita. Je to politické divadlo.“ Nešlo přitom o komentář jednoho radikálního externisty – text vyšel jako editorial, který vyjadřuje stanovisko redakce.
Co přesně má tedy publiku tohle izraelské divadlo předat? Zaprvé je to znecitlivění. Technický jazyk „vyšetřování incidentů“ zakrývá podstatu sdělení a taky vše, co se do té doby stalo. Jádro rozhodně není v tom, že „Izrael zahájil vyšetřování“, jak stálo na titulních stránkách světových médií.
Jak by zněla přesnější varianta? Izrael po dvou letech popírání přiznal, že střílel na auto se sedmičlenou rodinou.
Právě proto je dobré si připomenout, co přesně se vyšetřovalo.
Příliš zdokumentované „omyly“
„Prosím, odvezte mě pryč.“
„Tank je vedle mě.“
„Přijdete a vyzvednete mě? Hrozně se bojím, prosím přijeďte.“
Tohle jsou jen některé z děsivých vět, které v lednu 2024 říkala do telefonu pětiletá Hind Radžab. Kontext byl ještě děsivější. S celou rodinou, která jako drtivá většina obyvatel Gazy utíkala před izraelským bombardováním, se přesouvala autem. Na černou Kiu Picanto začala střílet izraelská armáda.
Nejdříve zabila dospělé, takže naživu zbyly Hind a její patnáctiletá sestra Lajan. Právě ta zavolala na dispečink Červeného půlměsíce, který později nahrávky zveřejnil. „Střílejí po nás, tank je přímo vedle nás,“ křičí do telefonu. Na nahrávce jsou slyšet výstřely a její hlas utichne. Později dispečink zavolá nazpátek, zvedne ho Hind. Dispečerky se ji snaží uklidnit a vyšlou za ní ambulanci se dvěma záchranáři.
Ti na místo nikdy nedojedou. Zhruba 50 metrů od Hindina auta je zasáhne rána – podle vyšetřování neziskové organizace Forensic Architecture nejspíš z izraelského tanku. Oba záchranáři útok nepřežijí.
O dva týdny později se ve vraku auta najde i tělo pětileté Hind. Vyšetřovatelé díky stopám v karoserii auta spočítají také celkový počet střel. Izraelští vojáci na Hind a její rodinu vystřelili celkem 335krát.
I z tohoto letmého popisu je tedy zřejmé, že to nebyl „incident“ ani „střelba“. Byla to chladnokrevná, krutá několikanásobná vražda.
Absurdní je, že armáda ve zveřejněném prohlášení vyvolává dojem, že Hind a Lajan zemřely z jiného důvodu, než je oněch 335 výstřelů. „V důsledku střelby zahynulo pět cestujících z tohoto vozidla a dva přežili: Hind Radžab a její sestřenice Lajan Hamada. […] O několik dní později byla z vozidla vyproštěna těla sedmi členů rodiny Hamadových, včetně těl Hind a Lajan.“
Symbol bezmoci
Co se teď bude dít dál? Od vojenského prokurátora teď případ přebírá vojenská policie, která bude sbírat důkazy. Ty pak předloží znovu prokurátorovi, který rozhodne o tom, zda se zahájí trestní stíhání. Už jen samotné zahájení vyšetřování je ale extrémně nezvyklé.
Sledováním vnitřních disciplinárních procesů tamní armády se přímo v Izraeli dlouhodobě zabývá lidskoprávní organizace Yesh Din. Ta ve zprávě za roky 2019 a 2020 uvádí, že z případů, kterými se zabývala vojenská prokuratura (to samozřejmě nejsou všechny činy, kterých se vojáci dopouští), jich do druhé fáze „vyšetřování“ prošlo 28 procent. To vypadá na slušné číslo. Jenže do něj spadají veškeré přečiny, kterých se vojáci dopouštějí. Může jít o neuposlechnutí velitele nebo třeba zločiny mezi vojáky. Jakmile šlo ale o stížnosti Palestinců na újmu způsobenou izraelskými vojáky, do fáze vyšetřování se dostala pouhá 2 procenta. Nelze se tedy divit přeživším z rodiny Hind Radžab, že izraelskému soudnímu systému nevěří. „Pro nás to není přiznání, ale spíše pokus izraelské armády ospravedlnit před světem, jak spáchala tento zločin a jak popravila Hind,“ říká její babička.
Případ Hind se vyšetřuje z jediného důvodu. Byla na něj upřená největší mezinárodní pozornost. Příběh Hind se stal symbolem pro celou genocidu, během níž Izrael zabil 20 tisíc palestinských dětí.
Záznam telefonátu, v němž zoufalá dispečerka mluví s dítětem uprostřed mrtvol jeho rodinných příslušníků, vystihl globálně prožívaný zmar z genocidy v době informačních technologií 21. století. V přímém přenosu sledujeme zabíjení dětí, kterému nemůžeme nijak zabránit. S lidmi z Gazy si sice můžeme napsat zprávy a každý den sledovat jejich vlogy, ale nemáme jak zastavit izraelské drony.
Jméno Hind proto nesla například aula, kterou obsadili v rámci protestů proti komplicitě svojí univerzity a vlády studenti Kolumbijské univerzity během jara 2024. Stejně tak se po ní jmenuje nadace, která stíhá izraelské vojáky za jejich válečné zločiny po celém světě včetně Česka. Její příběh pak dal vzniknout i celovečernímu filmu, který si během festivalové premiéry vysloužil rekordních 23 minut dlouhý potlesk.
Koho chrání právo?
Izrael zahájil vyšetřování v případě Hind. Nezahájil ho ale u zbylých 20 tisíc zabitých dětí. Izrael minulý týden veřejně komentoval pět případů, ale nikoliv zbylých 150, které vyšetřoval prokurátor. Těchto pět případů se lišilo tím, že mělo na Západě mediální pozornost. Z nich přitom do druhé fáze postoupil kromě případu Hind jen jeden další útok na zdravotníky (i když tehdy Izrael tvrdil, že jsou to členové Hamásu).
Ani mediální pozornost přitom není dostačující. Z oněch pěti případů tak armáda nenalezla žádný kriminální přečin v případě útoku na konvoj humanitární organizace World Central Kitchen, ve kterém bylo zabito sedm lidí. Podle armády organizace nenahlásila některé informace izraelské armádě, a proto došlo k útoku. WCK to hned druhý den ve svém prohlášení popřela. Armáda uznala „chyby v procesu“, ale nestal se žádný zločin. K podobnému závěru se tak může dospět i u Hind Radžab.
Vojenská vyšetřování nepřinesla žádné tresty ani v případě přiznaného a zdokumentovaného mučení palestinských vězňů ve věznici Sde Teiman. „Vojenský soudní systém nechce nebo není schopen vyšetřovat vojáky, kteří se dopustili trestných činů proti Palestincům. Navíc se ukázalo, že izraelská veřejnost, podněcovaná extremistickými a ultranacionalistickými politiky a médii, nedovolí účinné vyšetřování a potrestání pachatelů,“ připomíná širší realitu editorial Haaretzu.
Mít tohle na paměti je při čtení zpráv klíčové. Izraelská hra na vyšetřování nezajímá domácí publikum. Má sloužit pouze k tomu, aby se vojáci a velitelé jeho armády nestali cílem pro mezinárodní soudy. Ty totiž mají vyšetřovat jen ty přečiny, které řádně nevyšetří „domácí“ soudní systém.
V izraelském případě je jasné, že se tak v nejbližší době nestane. Spravedlnost tedy bude muset přijít právě od mezinárodních soudů jako ICJ či ICC. Druhý jmenovaný už ostatně stíhá tři izraelské ministry. Jen díky strachu z těchto soudů přestala izraelská média zkraje roku 2024 uvádět jména vojáků, o kterých se psaly oslavné reportáže.
Všichni světoví politici, kterým záleží na natolik základní hodnotě, že zabíjet děti je špatně, by měli udělat vše pro to, aby tyto instituce mohly vykonat svou práci. A postavit pachatele před soudy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás