Nový dokumentární film izraelských režisérů Yuvala Abrahama a Rachel Szor vyvolal bouřlivou debatu ještě předtím, než byl po své premiéře na festivalu v Benátkách uveden do kin. NAZA přináší anonymizované svědectví 24 Izraelců, kteří po 7. říjnu působili na různých pozicích ve zpravodajských a vojenských jednotkách IDF a rozhodli se otevřeně promluvit o své zkušenosti.
Systém dohledu nad palestinským obyvatelstvem je tak rozsáhlý, že lidé pracující v jednotce viděli a slyšeli téměř všechno. Jak vysvětluje jeden z nich, byl to pocit, jako kdyby se člověk stal Bohem.
Dlouhé ovace vestoje na benátském festivalu však část izraelské veřejnosti vnímala pouze jako další doklad globálního vzestupu protiizraelských nálad a jeho tvůrce na sítích vykreslovala jako „levicové zrádce“ a užitečné idioty západní levice. Izraelský ministr kultury dokonce požadoval, aby byli režiséři zbaveni izraelského občanství. Premiér Benjamin Netanjahu nyní nařídil, aby byla odhalena totožnost účastníků a zahájeno trestní stíhání kvůli „zveřejnění přísně tajných informací“. Právě tyto reakce – byť nepochybně umocněné nadcházejícími volbami v zemi – tak dodatečně stvrzují, proč bylo nutné rozhovory důsledně anonymizovat, a to i za cenu toho, že budou působit méně věrohodně.
Kvůli vyostřené debatě okolo uvedení filmu by se tak dalo spíše předpokládat, že se jedná o osmdesátiminutový neúprosný „soud“ nad izraelským postupem v Gaze. Realita je ale trochu odlišná a nejlépe ji shrnuje titulek článku Eitana Nechina v deníku Haarec: „Viděl jsem NAZU. Ve zdravém Izraeli by byla ukázána ve večerních zprávách.“ Film je sice vůči jednání izraelské armády jednoznačně kritický, nicméně sleduje téměř výhradně izraelskou společnost a její zkušenost s válkou.
Uvěřitelnost výpovědí podporuje i skutečnost, že sami vypovídající nepřicházejí s jasnými soudy ohledně svého jednání či postupu izraelské armády. Tuto rovinu režiséři podpořili i tím, že se rozhodli nechat výpovědi „mluvit za sebe“. Snímek tak respondenty nekonfrontuje s reálnými dopady jejich činů ani jejich výpovědi nedoplňuje údaji o počtu zabitých Palestinců. Přímo do Gazy se přesouvá až na úplný závěr. Tím jen umocňuje dojem, že svědectví jsou adresována zejména izraelské společnosti a motivována upřímnou snahou Abrahama a Szor zcela nezanevřít na společnost, ve které sami žijí. A to navzdory tomu, že se kvůli nenávistným reakcím izraelské veřejnosti nyní režisérská dvojice bojí vrátit zpět do své vlasti.
Obsah rozhovorů je zdrcující. Přesto svědectví ve filmu pouze potvrzují to, o čem lidé na místě či novináři a novinářky, včetně Yuvala Abrahama (Sicha mekomit, +972 Magazine), informovali od počátku války. Je proto pravděpodobné, že lidé, kteří vnímají izraelskou genocidní válku v Gaze jako spravedlivý boj dobra se zlem, budou jeho obsah stejně přijímat s výhradami. Snímek ale naznačuje, že přinejmenším na začátku války jej tak nejspíše vnímali i jeho respondenti. Nicméně kombinace nových technologií, překotné rychlosti rozhodování a nenávistné atmosféry umožnila tak bezprecedentní rozsah zabíjení a destrukce, kterému nakonec nedokázali tiše přihlížet ani ti, kteří s válkou ideologický problém nutně neměli.
Snímek tak mimo jiné sledováním perspektivy řadových vojáků poukazuje na „banalitu zla“, kterou umožňuje odstup od válečného pole i složitost administrativních a rozhodovacích procesů. V tomto ohledu promlouvá nejen k izraelské společnosti a lidem, kteří dosud odmítali za jakoukoliv cenu kritizovat IDF, ale také k těm, kteří si nedokážou představit, že by stáli na místě některého z protagonistů.
Továrna na cíle
Název snímku je akronymem pro hebrejské „nezek agavi“ – tedy armádní termín používaný pro odhadování „vedlejších škod“ izraelských útoků. Jinými slovy: „NAZA“ vyjadřuje odhad počtu jejich civilních obětí, včetně žen a dětí. Izraelci poukazují na to, že samotný systém vyhodnocování těchto „vedlejších škod“ byl v IDF vyvinut jako součást snahy ztrátám na civilistech předcházet, a to především ve složitých podmínkách vedení války v hustě obydlených místech, jako je Gaza.
Jak se ovšem film snaží ukázat, vypočítávání „NAZA“ zpravodajskými službami se stejně jako každá jiná armádní strategie nikdy neděje ve vakuu a způsob, jakým izraelská armáda jednala po 7. říjnu, jakoukoliv „morální hodnotu“ tohoto systému znehodnocuje. Roli v tom hraje především souběh dvou faktorů. Prvním z nich je využití umělé inteligence při vyhodnocování toho, koho má Izrael v Gaze bombardovat. Za druhý klíčový faktor lze považovat všudypřítomnou atmosféru nenávisti a pomstychtivosti, již mnohokrát zmiňují také vypovídající ve filmu.
Když Hamás 7. října na jihu Izraele brutálně povraždil na 1200 lidí, včetně přibližně 800 civilistů, celá země byla naprosto paralyzována. Šok ale rychle vystřídala vize odplaty, kterou poháněly genocidní výroky nejvyšších politických představitelů Izraele. Představa, že Gaza musí za neomluvitelné zločiny proti lidskosti pykat a že žádný její obyvatel není zcela nevinen, se samozřejmě promítla také do způsobu uvažování o „vedlejších škodách“ – a pokročilá umělá inteligence dokázala tuto odplatu „naplňovat“ rychleji než kdy dříve.
Snímek pomocí výpovědí sleduje způsob, jakým operuje AI systém Lavender, jejž Yuval Abraham detailně popsal již ve svém investigativním článku z roku 2024. Zjednodušeně řečeno, Lavender skrze obrovské množství dat vypočítává pravděpodobnost toho, že je daný jedinec součástí vojenského křídla Hamásu. Tyto výsledky následně vyhodnocují zpravodajci, kteří je předávají velitelským jednotkám pro rozhodnutí o cíleném úderu. Jak ale upozorňují někteří vypovídající, chybovost tohoto systému byla odhadnuta samotnou armádou přibližně na 15 procent.
Na konci složitého systému výpočtů a dat řízených umělou inteligencí sice vždy stál člověk, ale naléhavost situace spolu s rychlostí AI výpočtů jednotku proměnila – slovy jednoho z protagonistů – v „továrnu na cíle“. Dohromady s dehumanizačními narativy, jimiž byla izraelská společnost v té době zcela nasáklá, se palestinští civilisté proměnili v pouhá čísla. Odsouhlasoval se tak vyšší počet „NAZA“ než kdy dříve, a čím výše Lavender zhodnotil postavení daného člena v hierarchii Hamásu, tím byl povolen vyšší počet kolaterálních ztrát. Zatímco u níže postavených členů se podle svědectví povolovalo až 15 „NAZA“, u výše postavených cílů byl tento počet daleko vyšší – v jednom případě bylo dle svědka ve filmu údajně povoleno i 500 „NAZA“.
Zvláště alarmující je skutečnost, že cíle byly bombardovány se svými rodinami ve vlastních domech – a často v noci – jelikož právě tak to bylo podle vypovídajících „nejsnadnější“. To umožnil sledovací systém Where is Daddy? Zpravodajci s jeho pomocí odposlouchávali telefony potenciálních cílů včetně jejich rodinných příslušníků. Když se tak například někdo z rodiny zmínil, že se táta vrátí brzy domů, systém rychle upozornil vojáky na možnost útoku. Právě využití systémů Lavender a Where is Daddy? tak zatím nejzásadněji zpochybňuje izraelskou obhajobu, podle níž IDF nikdy záměrně a systematicky civilní obyvatelstvo nezaměřují, a pokud ano, je to kvůli „lidským štítům“ přítomným u vojenských objektů.
„Jako Bůh“
Systém dohledu nad palestinským obyvatelstvem je tak rozsáhlý, že lidé pracující v jednotce viděli a slyšeli téměř všechno. Jak vysvětluje jeden z nich, byl to pocit, jako kdyby se člověk stal Bohem. Jednotliví zpravodajci se tak v podstatě stávali hráči a celé prostředí jednotky mohlo snadno připomínat živé hraní některých videoher.
„Gamifikace“ války ve snímku dostává nejhrůznější rozměr, když jeden z vypovídajících popisuje, jak sledoval „hru“ izraelských sniperů přímo v Gaze. Ti se „bavili“ tím, že mířili na civilisty, kteří se snažili dostat ke konvoji s humanitární pomocí. Ve chvíli, kdy překročili určitou hranici, aby se ke konvoji dostali, začali být bez rozdílu stříleni.
Pocit toho, že se jednotlivec v jednotce „stává Bohem“, však kromě bezbřehé možnosti sledování Palestinců dostává druhý rozměr i kvůli samotné jednotce 8200, kterou prošli někteří ze zpovídaných v dokumentu. Ta je součástí vojenského zpravodajství izraelských obranných sil a pro armádu systematicky monitoruje palestinské životy na Západním břehu a v Gaze. Jedná se o nejprestižnější pozice v IDF, které po armádě otevírají dveře v podstatě kamkoliv.
Být rekrutován přitom není nikterak jednoduché – do jednotky se po složitých testech a výběrovém řízení dostanou jen ti nejlepší z nejlepších. Podstatné přitom je, že jednotka se většinově skládá z mladých lidí od 18 do 22 let, kteří si zde plní svou povinnou vojenskou službu. Fluktuace lidí v jednotce je tak opravdu vysoká a po skončení služby lidé nejčastěji míří do izraelského high-tech sektoru. Mezi společnostmi spojovanými s prostředím jednotky 8200 jsou často zmiňovány Waze či Wix, ale také třeba NSO Group, která stojí za kontroverzním špionážním softwarem Pegasus.
Motivace pro to ve filmu vypovídat – ač ve filmu zazní spíše implicitně – jsou tak poměrně nasnadě. V jednotce pracují mladí, vysoce vzdělaní a úspěšní lidé, kteří tvoří jádro liberálního Tel Avivu a izraelského snu o „start-up nation“. Zatímco předchozí snímek tvůrců, oscarový dokument Žádná jiná země, sledoval násilí izraelských osadníků na Západním břehu, NAZA kriticky nasvěcuje působení Izraelců, kteří Netanjahuovou politikou spíše pohrdají.
Jak to podává jeden z protagonistů filmu – nejsou typickými „hatery Arabů“ („sonej aravim“). Ostatně již v roce 2014 se skupina bývalých členů této jednotky důrazně ohradila proti masovému monitorování palestinského obyvatelstva na Západním břehu. NAZA je tak důležitým svědectvím i kvůli tomu, že poukazuje na to, co mnozí liberální Izraelci vidět nechtějí. Zatímco osadnický teror na Západním břehu mohou snadno svést na nenávistnou politiku Becal’ela Smotriče či Itamara Ben-Gvira, odpovědnost za způsob masového zabíjení, za kterým stojí „telavivské“ elity, lze jen těžko připsat politice izraelské krajní pravice.
Kolaps představivosti
Síla snímku spočívá především v tom, že přináší svědectví z první ruky o mechanizovaném způsobu moderního zabíjení „z odstupu“. To se ostatně zrcadlí také ve vizuální rovině filmu. Jednotlivé rozhovory jsou snímány na střechách výškových telavivských budov a symbolizují tak již zmíněnou bohorovnost izraelského režimu dohledu nad Palestinci. Mimo to tyto záběry připomínají, že „ptačí perspektiva“ umožňuje určitou míru znecitlivění, která při zabíjení „zblízka“ možná není. Tato propast mezi „pachateli“ a „obětmi“ rovněž napomáhá protagonistům snadněji racionalizovat svou roli v systému.
Na dotazy Abrahama, jak se zpovídaní vyrovnávají s tím, že napomáhali něčemu, s čím vnitřně nesouhlasili, reagují někteří automaticky, že to prostě byla jejich „role“. „Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný,“ odpovídá jeden z respondentů. Odpověď, jež nápadně připomíná Eichmannovu obhajobu před izraelským soudem v roce 1961.
Hannah Arendt tehdy přičítala neschopnost Eichmanna připustit si, čeho byl součástí, jeho „nedostatku představivosti“. Omer Bartov totéž s odkazem na Arendt připomíná ve své poslední knize Israel: What Went Wrong; moderní genocida je v posledku umožněna selháním jak individuální, tak společenské imaginace. Pro jednotlivce je obtížné si představit rozsah a míru utrpení, jež stojí na konci mnoha oddělených či zdánlivě nesouvisejících procesů a událostí.
Pro svědky z dokumentu byla v tomto ohledu určující byrokratizace a rozčlenění celého procesu zabíjení. Pro širší izraelskou společnost byl tento „kolaps představivosti“, jak zdůrazňuje Bartov, podnícen zejména způsobem informování izraelských médií o dění v Gaze. Film tuto perspektivu opakovaně předkládá prostřednictvím záběrů izraelského kanálu 12, populárního mezi liberálními Izraelci. Na jedné straně jsou diváci nonstop zásobováni tragickými příběhy zavražděných 7. října či rozhovory s rodinami rukojmích, na straně druhé sledují diskuse v televizních studiích, kde je válka probírána v silně technicistním vojenském jazyce, v němž se snadno ztrácí katastrofický dopad izraelského jednání.
V tomto ohledu NAZA doplňuje další dva filmy, jež vyšly po 7. říjnu a které se dotýkají toho, jaké je to žít „na dosah“ válečné mašinerie. Jedním z nich je Zóna zájmu britského režiséra židovského původu Jonathana Glazera, který je rovněž výkonným producentem NAZY, a druhým je Ano! (Ken!) izraelského režiséra Nadava Lapida, jenž pojednává o izraelské společnosti po 7. říjnu.
Zatímco Zóna zájmu dramatizuje život rodiny Rudolfa Hösse žijící v bezprostřední blízkosti Osvětimi a ukazuje tak poměrně přímočaré potlačení reality masového vraždění jednou rodinou, hlavním tématem jak Lapidova filmu, tak dokumentární NAZY je mnohem komplexnější způsob vytěsňování reality, ve kterém hrají zásadní roli digitální i vojenské technologie, které ovlivňují naše vnímání fyzické i mentální blízkosti k válečným konfliktům.
V dokumentárním snímku to ilustrují záběry Izraelců sledujících zprávy o válce v pohodlí svého domova, ale samozřejmě především práce zpravodajců, kteří válku „řídí“ z pohodlí své kanceláře a mohou si po sebehroznějším útoku kdykoliv skočit na oběd nebo ven s kamarády. Eskapismus, který NAZA pouze naznačuje, skvěle zpracovává právě Lapidovo Ano!, jelikož působivým vizuálním jazykem zdůrazňuje všudypřítomný chaos, absurditu, zrychlenost a hédonismus společnosti, která se ze všeho nejvíc snaží uniknout sama sobě všemi možnými způsoby, jež jí moderní život nabízí.
Limity moderní utopie
NAZA se ale nezaměřuje pouze na události po 7. říjnu. Pomocí sekvencí z archivních materiálů zaměřených na budování Tel Avivu nabízí širší historickou perspektivu, která nutí k zamyšlení jak nad dějinami sionismu, tak nad odvrácenou stranou jeho snu o moderní utopii. Sledujeme tak založení města uprostřed prázdných písečných dun, jeho rapidní růst včetně výstavby moderních funkcionalistických domů nebo práci zpravodajských jednotek ještě před nástupem zásadních technologických inovací.
Modernizaci města však doprovází také obraz buldozeru, který ničí starou arabskou čtvrť, aby uvolnil prostor pro rozvoj moderní židovské metropole, nebo zavedení první telefonní sítě do Gazy, která předznamenává pozdější masový režim dohledu.
Tvůrci tak připomínají, že sionistický sen o budování moderní utopie měl vždy určité slepé skvrny, zejména ve vztahu k palestinskému obyvatelstvu. S jejich přítomností se neuměli adekvátně konfrontovat ani sionističtí vůdci v britské mandátní Palestině, ani mnoho pozdějších izraelských politiků. Izrael se tak dlouhou dobu soustředil spíše na „management“ konfliktu než na jeho opravdové řešení.
Limity této sionistické utopie přitom nemusely být v každodenním životě vždy bezprostředně patrné, jak ukazuje i samotný film: válka do něj vstupuje vždy jen krátce a neohlášeně, jako například když je jeden z rozhovorů narušen sirénou. Poměrně brzy ale město zase žije svým životem, demonstrace či billboardy na podporu války se stávají letmou připomínkou „problému“, který se vzdušnou čarou nachází jen 60 kilometrů od telavivské promenády.
NAZA tak mimo jiné poukazuje na to, jak jednoduché je pod „rouškou tmy“ postupně „vymazávat dějiny“ Gazy a jejího života, aniž by tyto horory ve větší míře pronikly do „pevnosti Izrael“. Právě možnost lokalizace válek, kterou usnadňuje technologický režim kontroly, dronové útoky a „chirurgická preciznost“ cílených útoků, dovolovala Izraeli vyhýbat se konfrontaci se situací v Gaze. NAZA, která bude podle tvůrců dostupná během listopadu všem ke zhlédnutí online, by mohla tuto bariéru aspoň zčásti překonat. Pokud ani tento snímek v Izraeli nedokáže vyvolat opravdu kritickou debatu, mohl by ji vyvolat aspoň v zemích, jež Izrael nadále neochvějně podporují, včetně Česka.
Tato kritická diskuse je potřebná nejen s ohledem na zdokumentované válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané Izraelem v Gaze, ale také na způsob, jakým jich bylo dosaženo. Gaza ostatně dlouhodobě slouží Tel Avivu jako testovací laboratoř zbraní a technologií, které následně vyváží do celého světa. Izrael samozřejmě není jediný, kdo se podílí na inovaci a výrobě podobných technologií. Ty jsou v současnosti předmětem závodů ve zbrojení, ve kterých dominují především USA a Čína.
Nicméně izraelský postup v Gaze je alarmující předzvěstí toho, jak může umělou inteligencí poháněná válka vypadat. Nejvíce znepokojivá je právě skutečnost, že Izrael ukazuje jiným režimům předobraz toho, jak lze bez výraznějších postihů a pod zástěrkou technologické neutrality systematicky ničit celá města i celé společnosti s rychlostí a efektivitou, která byly ještě donedávna jen obtížně představitelné.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás