„Jsou tady jenom mrtví,“ popisuje pětiletá Hind Radžab interiér rozstříleného auta stojícího v jižní části Gazy, kde zůstala uvězněná. Kromě několika fotografií ji za celý film nespatříme. Budeme pouze slyšet její zoufalé telefonické volání o pomoc. Jde o autentické zvukové nahrávky z 29. ledna 2024, kdy se Hind spojila se zaměstnanci humanitární organizace Palestinský červený půlměsíc. Ti byli několik hodin její jedinou nadějí, že se z místa obklíčeného izraelskými tanky dostane živá. Na rozdíl od své tety, strýce a tří sestřenic.
Film je současně nekompromisním procedurálním záznamem dobrovolnické práce i protestem proti narativu nejvlivnějších médií, která palestinské civilisty prezentují jako statistická čísla bez vlastního hlasu a tváře.
Film je zčásti hranou, zčásti dokumentární rekonstrukcí snahy o dívčinu záchranu. Odehrává se výhradně v klaustrofobním prostoru pohotovostního centra Červeného půlměsíce na Západním břehu Jordánu. Hodinu a půl sledujeme úsilí dobrovolníků snažících se na dálku zajistit bezpečný průjezd palestinské sanitky. Ta je od Hind vzdálená pouhých osm minut. Bez povolení izraelské armády by ale průjezd městem znamenal smrt pro všechny. A vedoucí centra Mahdi nechce přijít o další záchranáře a pak přidávat jejich fotky na nástěnku, která je už teď zaplněná tvářemi mužů a žen zastřelených při zachraňování cizích životů.
Vyjednávání s vrahy
Mezi naléhavostí Hindina volání a bezpečnostními protokoly vynucenými izraelskou okupací vězí také Omar a jeho kolegyně Rana. Snaží se dívce dodávat víru ve zlepšení situace, ačkoli sami jsou bezradní. Film jedním konkrétním, dobře zdokumentovaným incidentem postihuje realitu života v zemi, kde musíte dodržet řadu pravidel jen kvůli tomu, abyste mohli poslat sanitku pro dítě krčící se mezi mrtvolami svých příbuzných. Život, který mohl být zachráněn během minut, naráží na systém navržený tak, aby tyto minuty protáhl do nekonečna.
Než se rozběhne chaotický boj za záchranu Hind, vyprávění nás úsporně uvádí do kontextu. V úvodu filmu slyší Omar přes sluchátka, jak je zastřelena žena. Neví, jak vypadala. Jeho supervizorka Nisreen mu namísto fotografie podává alespoň ženskou siluetu, kterou si má vystavit k počítači jako připomínku zesnulé. Evidentně to není poprvé, co někoho ztratili a mají zavedené postupy, jak se s tím vypořádat. Protagonista je přesto otřesen a když se dozví, že pětiletá neteř této ženy je stále v autě, nedokáže jednat s rozvahou. Požaduje okamžitou akci.
Vypjatou dynamiku mezi zaměstnanci centra umocňuje uzavřený prostor se skleněnými stěnami. Ty vytvářejí paradoxní dojem, že je vše vidět, a přitom nikam nelze uniknout. Nikdo v místnosti nepochybuje o naléhavosti situace. Z předchozích zkušeností ale vědí, že samotná naléhavost nemá vzhledem k lhostejnosti okupantů velkou váhu. Co vnějším pozorovatelům může připadat absurdní, představuje v Gaze každodenní realitu. Palestinci jsou nuceni vyjednávat o své bezpečnosti s týmiž lidmi, kteří jsou zodpovědní za jejich masakrování.
Přímé svědectví
Film je současně nekompromisním procedurálním záznamem dobrovolnické práce i protestem proti narativu nejvlivnějších médií, která palestinské civilisty prezentují jako statistická čísla bez vlastního hlasu a tváře. Když se v závěru dozvíme, že auto, v němž se Hind schovávala, zasáhlo 335 izraelských kulek, jde pouze o potvrzení skutečnosti. Emoční zásah filmu je dán něčím jiným – možností vytvořit si k postavám v průběhu času citové pouto a prožít všechen strach a beznaděj, které uvedeným číslům předcházely.
Kaouther Ben Hania si stejně jako ve svém předchozím filmu Čtyři sestry, nominovaném na Oscara, nedrží neutrální odstup, nesnaží se o vyváženost. Spoléhá na sílu svědectví, jehož přímost bude možná pro někoho hraničit s nátlakem. Formální intenzita snímku je ale spíš projevem jasného morálního postoje. Režisérka odmítá ředit neúnosnou realitu metaforami, náznaky a diplomatickým politickým slovníkem. Diváka zavírá do stísněného call centra a nechává promlouvat fakta.
Postavy ani nemají čas vést hluboké debaty o morálce. Jen dávají průchod tomu, co zrovna zažívají, nuceni vyčkávat, zatímco je Hind naléhavě prosí, ať už pro ni přijedou. Přestože se film vyhýbá politickému rámování a symbolům, morální krize uvnitř místnosti v něčem odráží celospolečenské dilema: jak jednat, když je každá cesta k záchraně odsouzena k neúspěchu; jak se vyznat v pravidlech, která jsou neustále samovolně upravována; jak chránit dítě, když je samotná ochrana považována za provokaci…
Smutek a bezmoc
K přesvědčivosti vyprávění přispívá jeho hybridní forma. Herci sice znali scénář, ale nahrávky Hindina hlasu, použité se svolením její matky, poprvé slyšeli až při natáčení. Jejich reakce jsou natolik syrové, že nemusí být podtrhovány žádnou hudbou. Film si většinu času vystačí s dialogy a autentickými zvuky. Když Hind mluví, vidíme někdy jen obrazovku se zvukovou vlnou na černém pozadí. Je přitom slyšet každý nádech, vzlyk a pauza, každý pokus o uklidnění ze strany dospělých, kteří jí nemohou nabídnout víc než slova.
Absence vizuálních podnětů nás nutí představovat si, co Hind vidí, a empatizovat s ní možná víc, než kdybychom byli zaplaveni obrazy. Odráží to způsob, jakým se svět dozvěděl o jejím utrpení: z útržků zvukových záznamů, z online map a nesouvislých obrazových fragmentů. Dnešní genocidy jsou konzumovány na dálku, skrz monitory a displeje. Film tuto nehmotnou zkušenost předává formou souvislého vyprávění, které nám nedovoluje zůstat netečnými.
Dramatizace událostí nicméně chvílemi hraničí s thrillerem. Napětí a hrůznost situace filmařka pomocí stále neklidnější kamery a deadlinů zesiluje možná víc, než nahrávky vyžadují. Také křik a slzy dobrovolníků mohou místy působit přehnaně. Otázky ohledně smyslu a etiky jsou ale součástí dramatu. Omar sám zvažuje, zda na internet zveřejnit nahrávky Hind a doufat, že tak zmobilizuje veřejnost. Film navíc oproti hollywoodským thrillerům nenabízí katarzi. Jen bezmoc a smutek. Protože genocida v Gaze stále probíhá.
Hlas Hind Radžab, který do českých kin uvede lidskoprávní festival Jeden svět ve spolupráci s distribuční společností Artcam, promyšleně využívá prostředky filmového média ke zmenšení odstupu, z něhož jinak sledujeme konflikty ve vzdálených zemích. Hlavní prostor dává hlasu, který by jinak mohl zaniknout v záplavě zpráv, úvah a analýz. Hlasu, který žádal jen to, co bychom měli být schopni zajistit každému dítěti kdekoli na světě.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás