Normalizace vztahů s Izraelem je normalizace genocid

Abrahámovské dohody byly podepsány v roce 2020 (Súdán se připojil v 2021) v návaznosti na Trumpův Middle East Peace Plan. S Izraelem navázaly nově otevřené spolupráce Spojené arabské emiráty (SAE), Bahrajn, Súdán a Maroko. Saúdská Arábie, Omán, Indonésie nebo Kazachstán stále váhají a jednají. Dohody jsou kulminací izraelských snah o nabytí legitimity v regionu skrze nabídku ekonomických a bezpečnostních výhod. Tyto snahy jsou prezentovány pod záminkou mezináboženského dialogu. Na jednom papíře dokážeme najít spojení velkého množství aktuálně hořících konfliktů, genocid a krizí. Ukazují mimo jiné na provázání genocidy palestinského obyvatelstva, systematické vyvražďování v Súdánu a okupace Západní Sahary.

Abrahám jako otec okupací

Situace ve SWANA regionu (dekoloniální označení pro Severní Afriku a Blízký východ) často není složitá a komplexní, ale velmi transparentní a přímá. Stačí se ve skutečnosti podívat jen na oficiální mezinárodní smlouvy. Abrahámovské dohody ukazují rozsah imperiálních plánů USA, které naplňují i skrze posilování role Izraele v regionu. Jednalo se o stvrzení dlouhodobého přibližování se Izraele s SAE a Bahrajnem. Za podporu Izraele dostalo SAE exkluzivní kontrakty na vojenské vybavení, převážně na stíhačky F-35. Debata opět ožila v nedávných dnech, jelikož Trump přemýšlí nad dodáním dalších bojových letounů. Česko vyrábí a dodává komponenty právě do těchto stíhaček. Bahrajn dostal asi nejméně a v jeho případě se jedná spíše o deklaraci míru a ustanovení rebelujících skupin v zemi jako teroristických skupin.

Izraelská propaganda a americká „válka proti terorismu“ navíc umocnily využívání osočování z terorismu. Terorismus je tak často promíchán s ozbrojenými boji za nezávislost podmaněných skupin.

Dalšími zapojenými státy jsou Súdán a Maroko. Jejich motivace byly však jiné. Súdán byl držen v kleštích nejen USA, ale i EU, OSN skrze embargo, sankcemi za genocidu v Dárfúru a další státní násilí a porušování lidských práv, obviněním ze státní podpory terorismu s příslibem odpuštění dluhu. Je důležité zdůraznit, že Izrael, žádným podobným sankcím, embargu nebo obviněním z terorismu ani nadále na úrovni EU a OSN nečelí, i když se o nich jedná. Maroko pro změnu nutně potřebuje spojence, kteří mu pomohou upevnit moc nad okupovanou Západní Saharou.  A právě Abrahámovskými dohodami získalo Maroko toho nejsilnějšího spojence – USA.

Palestinské autority nebyly vůbec součástí jednání a označují dohody za zradu. Otázka svobodné Palestiny se dostává do pozadí a prim hrají nadále peníze, moc a nikdy nekončící zbrojení. Arabská liga se k dohodám nevyjádřila, i když jdou jasně proti dohodě z roku 2002 (Arab Peace Initiative), která ustanovuje, že vztahy s Izraelem se mohou normalizovat až po vzniku Palestinského státu. Nadále ale také existují státy, které normalizaci odmítají, jako je Libanon nebo Sýrie, i když i zde momentálně dochází k přibližování s USA..

Většina obyvatelstva arabských států s normalizací zásadně nesouhlasí, obzvlášť po genocidním tažení Izraele v Gaze. Dovolávají se i prohlášení z roku 1967 z Chartúmu, kde se státy zavázaly k „žádnému míru s Izraelem, žádnému uznání státu Izrael a k žádným jednáním s Izraelem“. Lidé nehodlají opustit Palestince. A například hnutí BDS (Boycott, Divest, Sanction) nabízí způsoby, jak normalizaci bojkotovat.

Proxy genocidy

Súdán se momentálně dostal do popředí zájmu po více než osmnáctiměsíčním obléhání a nakonec vyvraždění města al-Fášir 27. října tohoto roku paramilicemi Sil rychlé podpory (RSF). Krev civilistů byla tehdy vidět i ze satelitů. Zbraně, které napomáhaly tomuto krveprolití, přišly z SAE, jež je získaly převážně z USA. To vše bylo umožněno právě Abrahámovskými dohodami.

Maroko na konci října zaznamenalo velkou výhru ve svém koloniálním plánu. Nová rezoluce Rady bezpečnosti OSN podporuje plán Maroka na další okupaci Západní Sahary. Rada bezpečnosti je dalším nástrojem imperiálních ambicí USA, které mají právo veta spolu s dalšími impérii – Čínou, Ruskem, Francií a Velkou Británií. Západní Sahara svádí boj o nezávislost už od stažení koloniálních španělských vojsk v roce 1975. Africká Unie (AU) toto území i nadále považuje za sporné a rozpolcená je i v otázkách Izraele-Palestiny.

Legitimity na globálním poli nabývá skrze smlouvy i UAE, Súdán a Maroko. Lidé v Súdánu vnímají dohody jako zradu Palestiny a nesouhlasí ani se západním směřováním k neoliberálnímu kapitalismu. Dohody také upevnily tamější militantní vládu, posílily vztahy s globálními hegemony na úkor lokální spolupráce a zastavily tehdejší snahy o revoluci. K militarizaci v Súdánu dochází i kvůli těžbě zlata, které je pašováno nelegálně do UAE a na tento proces dohlíží lidové milice.

Stejné postavení vůči Izraeli mají i lidé ze Západní Sahary. Solidarizují tak s těmi, kteří jsou v podobně porobené pozici. Sahrawi lidé sice zažili i dílčí vítězství, v jejich historii ale převládají zrady ze strany mezinárodního společenství. Mezinárodní soudní dvůr v roce 1975 uznal jejich právo na osvobození a sebeurčení, přičemž situace, kdy nadále žijí v uprchlických táborech v Alžírsku nebo Mauritánii, je přímým důsledkem španělské kolonizace. Hlavní ozbrojenou složku bojující za osvobození tvoří Polisario podporované Alžírskem. V boji jsou aktivní i Sahrawi ženy, které podporují vzájemnou pomoc v revoluci a sdílí své příběhy i na půdě OSN. Symbolicky důležitou složkou osvobození je pak i hudba, jejíž významnou představitelkou je Mariem Hassan. V případě Západní Sahary není ve hře jen touha po území a moci, protože země je významným nalezištěm ropy a fosfátů využívaných pro hnojiva. Sahrawi lidé se proto zásadně vymezují vůči Abrahámovským dohodám i aktuálním vlnám uznání okupace a podnikají kroky k ochraně svého území a získání širší mezinárodní podpory.

Izrael již v minulosti uzavřel dohody s Egyptem, který momentálně vystupuje jako jeho největší spojenec. Egypt proto odmítá přijímat jak uprchlíky z Gazy, tak i ze Súdánu. Pozice Egypta tak přispívá k dalšímu krveprolití, bezvýchodnosti a destabilizaci regionu. Egypt sice přijal dosud asi 1,5 milionu lidí ze Súdánu, ale v současnosti svou politiku mění a lidé tak utíkají i z Egypta a hledají bezpečí převážně v Libyi, Čadu nebo Etiopii. A lidé v Pásmu Gazy, jsou zkrátka dále drženi a masakrováni na území menším, než je Praha.

Nepřijatelná normalizace vztahů s Izraelem

Izrael dlouhodobě a systematicky posiluje svou pozici v regionu, čímž de facto posiluje USA. Podobné smlouvy podepsal už Egypt (1978) nebo Jordánsko (1994). Izrael jakožto koloniální projekt může budovat svou legitimitu pouze skrze mezinárodní smlouvy a genocidu původního obyvatelstva.

Izrael a USA halí dohody do zlatých rouch ctnostných úmyslů. Oficiální dohoda tak říká, že se posílí mezinárodní výměny, rozvine zdravotnictví a turismus a předně bude docházet k mezináboženskému dialogu. Samotný název má evokovat spolupráci tří abrahámovských náboženství – křesťanství, judaismu a islámu. Ostatně západní média označují dohody za mírové. Izrael tak nejen těží z ekonomických a strategických výhod, ale prezentuje podepsání dohod také jako uznání svého biblického práva na návrat mezi antagonistické muslimské země. Dohody jsou tak Izraelem vnímány jako přímá podpora sionistické ideologie.

Spolupráce jsou pro země výhodné, protože Izrael opravdu nabízí spoustu záruk a technologií. V Gaze přitom po desetiletí testuje nejrůznější zbraně hromadného ničení, zatímco na Západním břehu a v Libanonu zdokonaluje své sledovací systémy. Izraelská propaganda a americká „válka proti terorismu“ navíc umocnily využívání osočování z terorismu. Terorismus je tak často promíchán s ozbrojenými boji za nezávislost podmaněných skupin. Když se i boj za nezávislost, jak je tomu u Palestiny, ztotožní s terorismem, maže se kompletně koloniální minulost. Boje za svobodu tak pak pro někoho, kdo není obeznámený s historií, působí jako neopodstatněné akty násilí, a ne jako boje za udržení vlastní země proti okupantům.

Označení skupin za teroristické může být využíváno jako nástroj politické i mediální moci. Do očí bijící příklad je Palestine Action, které Spojené království přidalo na soupis teroristických hnutí, aby ukončilo jejich aktivity. Tyto aktivity však spočívaly v zabraňování dodávek zbraní Izraeli a jejich cílem bylo životy chránit. USA dává na své soupisy domácích a zahraničních teroristů každého, kdo se mu zrovna namane. Poslední skupinou, na kterou byla uplatněna tato strategie, byla Antifa.

Tyto seznamy ale nejsou pouhými papíry. Drží v šachu spoustu různých skupin a některé státy, jako třeba Bahrajn, jsou ochotné uzavírat smlouvy, jen aby získaly tento nástroj – možnost nařčení z terorismu a legitimizaci represivních kroků. Jiné státy, jako je například Súdán, uzavírají smlouvy, aby se naopak obvinění zbavily a přestal nad nimi neustále viset Damoklův meč americké invaze, jak ji Američané provedli v Iráku a Afghánistánu nebo „pouze“ ostřelování jako v Sýrii nebo Libyi nebo v současnosti v Karibiku.

Nejen Češi, ale nikdo neměl kolonie

Mazání koloniální historie ve SWANA regionu je dalekosáhlý problém. Projevuje se především u (ne)přijímání zodpovědnosti za komplicitu v koloniálních zločinech. Například francouzský prezident v roce 2023 prohlásil, že se za kolonialismus v Alžírsku omlouvat nehodlá. Když se podíváme do Jižní Afriky, Německo se sice omluvilo za genocidu lidu Herero a Nama v dnešní Namibii, na kterých si vyzkoušelo koncentrační tábory, ale potomci přeživších tyto omluvy, reparace, a nakonec normalizace vztahů odmítají. Češi stále jakékoliv zapojení v kolonizaci vehementně popírají.

Když se hledají způsoby, jak se vztahovat ke koloniálním historiím a současným krizím, nezohledňují se samotní lidé, historicky nerovné vztahy, vykořisťování ani nároky na půdu. Region pak padá hlouběji do kolonizace právě skrze Abrahámovské dohody, Trumpovy plány na vysídlení Palestinců a přetvoření Gazy na luxusní riviéru nebo nejnovější Trump Gaza Peace Plan. Jako hlavní strašák regionu je přesto stále zobrazován Írán. Už desetiletí se skloňuje hrozba jaderného programu. Na to slyší hlavně západní státy, které naopak přehlížejí fakt, že jedinou mocností v regionu, která vlastní nejméně 90 atomovek, je Izrael.

Obraz už je tak zkreslený a Palestinci tak dehumanizovaní, že i když Izrael propustí ze svých vězení 2000 zadržených, nikdo se ani nezeptá, proč drží dalších více než 10 000 rukojmích. Místa, kde jsou drženi, jsou Izraelem označována za věznice, tudíž i propuštění jsou označováni za vězně. Tato zařízení je však mnohem vhodnější kategorizovat jako koncentrační tábory, jelikož jsou zde lidé drženi i dekády, aniž by proběhl soud. Jsou mezi nimi zároveň děti, které možná hodily kámen na tank (možná ani to ne), ale i dlouholetí bojovníci za svobodu, na jejichž boj by se nemělo zapomínat. Knesset obhajoval dokonce znásilňování vězňů, do Gazy byly v říjnu také vedle mučených Palestinců dovezeny naprosto neidentifikovatelná těla. Když Abrahámovské dohody „normalizují vztahy s Izraelem“, toto je to, co je normalizováno.

Současné důsledky a pokračování koloniálních dohod vidíme například v Trumpově plánu a Gaza Dealu, pro který hledá podporu u většiny evropských zemí i v jižní Asii. V nejnovější rezoluci Bezpečnostní rady OSN opět není brán žádný zřetel na právo na sebeurčení Palestinců a Palestinek a situace směřuje k tomu, že se Palestina opět stane mandátním územím. Dostáváme se do stavu, kdy klid zbraní znamená otevřené zabíjení a mír znamená pokračování okupace a při dovolávání se mezinárodního práva narážíme na dokumenty, jakými jsou Abrahámovské dohody. Trump dále legitimizuje Izrael na širším mezinárodním poli a Izrael tak legitimizuje svou pozici skrze genocidy.

Autorka se v doktorském studiu zabývá dekolonizací psychologie. Má vystudovanou i religionistiku a studuje krizovou komunikaci. Je členkou kolektivu Proti dehumanizaci.