Pondělní jednání a tisková konference v Bílém domě by se skoro daly vyprávět jako stupidně morbidní vtip. Potká se premiér státu, který páchá genocidu, s prezidentem státu, který mu k tomu dodává zbraně. Jak to dopadne? Oznámí světu, že mají plán na „věčný mír“.
Přikloní se evropští politici spíš na stranu lidí, které mají reprezentovat, nebo k Donaldu Trumpovi a jeho koloniální fantazii?
Přijmout, že tohle je realita roku 2025, zatímco můžeme v přímém přenosu sledovat, jak izraelská armáda dál zabíjí, způsobuje hladomor, bombarduje a ničí Gazu na bezprecedentní škále, vyžaduje samo o sobě silný žaludek. K tomu je potřeba strávit, že tou první zemí jsou USA, za jejichž prezidentem jezdí evropští představitelé na potupně servilní návštěvy. A druhou zemí je Izrael, jehož podporu označuje Petr Fiala, ještě pár dní český premiér, za „základní konstantu zahraniční politiky České republiky.“
„Dnes je velký a krásný den, možná nejskvělejší den v dějinách civilizace,“ otevřel Trump svůj projev ve Washingtonu. Propast mezi megalomanským jazykem amerického prezidenta – slovo „skvělý“ použil během svého projevu devatenáctkrát – a realitou v Gaze bohužel představuje na celé tiskové konferenci skoro nejmenší problém.
Co přesně tedy plán o 20 bodech obnáší? Prvních osm kromě obecných deklarací víceméně opisuje již schválenou – a Izraelem porušenou – dohodu o příměří ze začátku letošního roku: zastavení bojů, výměna rukojmí, otevření hraničních přechodů pro přísun humanitární pomoci. Nové a odpudivé to začíná být v bodě devátém. Podle něj má Gazu „dočasně a přechodně“ spravovat „technokratický a apolitický palestinský výbor“. To by samo o sobě nemuselo znít špatně – pokud by třeba dostal silný mandát k tomu, ať dovede území ke svobodným volbám. Trumpův plán si celkově příliš nepotrpí na detaily, ale zrovna v tomto bodě se jich dočteme poměrně dost.
Z nich je jasné, že výbor má být přímo podřízený „kontrole a dohledu“ jiného nově ustanoveného tělesa – Rady Míru. V jejím čele nebude stát nikdo jiný než Trump sám. „Není to na moje přání, věřte mi, sám mám strašně moc práce. Ale musíme zajistit, aby to fungovalo. Lídři arabského světa a Izrael a všichni ostatní mě poprosili, ať do toho jdu,“ vysvětloval na tiskové konferenci prezident Trump se sobě vlastní narcistní verzí skromnosti. Doplnit ho mají „další hlavy států“, přičemž zatím nepadly ani názvy těchto států. Jediným konkrétním jménem je Tony Blair, bývalý britský premiér, o kterém se jako „dočasném správci Gazy“ spekulovalo již v předchozích týdnech. Tato rada pak bude de facto vládnout Gaze, dokud Palestinská samospráva (momentálně spravující zbytky území na Západním břehu) nepodstoupí „potřebné reformy“.
To vše se vyjednalo bez jakékoliv účasti Palestinců. V českém zpravodajství se Trumpův plán zatím podává v lepším případě jako neutrální nápad, v horším jako oslava mírotvorné činnosti prezidenta Trumpa. V zemi, která má ve své národní mytologii vyrytá slova „o nás bez nás“, by si tenhle detail zasloužil o něco víc pozornosti.
Kolonialismus ze zasedačky
Pokud je na celém plánu něco opravdu pozoruhodné, tak je to způsob, jakým kombinuje to nejhorší ze současnosti a minulosti. Zmíněná Rada Míru může někomu znít na první pohled nostalgicky, jako internacionalistická instituce z dob Sovětského svazu. V angličtině se ale používá slovo „board“, které lze číst také ve smyslu „představenstvo“, když se popisuje struktura korporací. A právě ty nová autorita v Gaze připomíná mnohem víc než politickou entitu s alespoň stopovými prvky demokracie.
Izraelský deník Haaretz publikoval uniklý dokument právě z Blairova okolí, který zpracovává správu Gazy v mnohem podrobnějších detailech. Z 21 stran je nejvíce vypovídající ta poslední, která vše shrnuje do přehledné infografiky: úplně nahoře je představenstvo, úplně dole palestinský výbor. Jeho jednotlivým členům, kteří mají mít na starosti oblasti jako zdravotnictví nebo školství, se v plánu neříká ministři, ale ředitelé. Hlavní postava výboru má titul „palestinský CEO“, tedy generální ředitel.
Byznysový přístup není náhoda. V posledních měsících přicházelo několik zpráv o tom, že plány pro budoucí uspořádání Gazy připravuje právě Institut Tonyho Blaira. Bývalý britský premiér patřil v devadesátých a nultých letech za průkopníka „tržního přístupu“ ve veřejné správě – ať už šlo o zdravotnictví, nebo o vzdělávání. Na plánech pro Gazu měl přitom Blairův institut spolupracovat mimo jiné s BCG – vyhlášenou konzultační firmou z korporátního světa, která radila i s rozjezdem tzv. Gaza Humanitarian Foundation. Ta měla údajně pomoct řešit hladomor v Gaze, ale v realitě tento systém distribuce potravin přinášel to, že izraelští vojáci mohli střílet do hladovějících Palestinců, kterých takto ve frontách na jídlo zabili přes 1400.
V něčem trumpovsko-blairovská správa Gazy připomíná cyberpunkovou dystopii. Ve spoustě ohledů ale také jenom kopíruje příliš dobře známé modely ze současnosti či historie. Princip, kdy vládce dosadí nikým nevoleného gubernátora do tisíce kilometrů vzdálené oblasti, znají od roku 2004 v putinovském Rusku. Palestincům zase představa vlády Tonyho Blaira připomíná začátek minulého století, kdy jim tehdy z pozice koloniální autority vládli Britové.
Jakkoliv se snažili tvářit se ve sporu mezi židovskými osadníky a původním arabským obyvatelstvem „nestranně“, nakonec jejich přístup nejvíc vyhovoval prvním jmenovaným. Stejně tak se Tony Blair rád označuje za průkopníka dvoustátního řešení, o které – vzhledem k výsledkům dost neúspěšně – usiloval jako speciální vyslanec tzv. kvartetu (OSN, USA, EU a Ruska) mezi lety 2007 a 2014. Jen těžko tím ale zakryje svoje reálné kroky a zdroje financování svého institutu. Mezi jeho největší dárce totiž patří Larry Ellison, miliardář a mimo jiné sponzor nadace Přátelé IDF (tedy izraelské armády).
Moderní imperialismus, středověké metody
O tom, že Blair na peníze slyší, toho vědí v arabském světě dost – po opuštění premiérského křesla spolupracoval se autoritářským režimem v Saudské Arábii, létal v soukromých letadlech libyjského diktátora Kaddáfího, nebo radil a lákal investory do Egypta v době, kdy místní vládnoucí diktátor Sísí stále ještě krvavě potlačoval opozici vzešlou z protestů v rámci Arabského jara. Ještě na postu britského premiéra mu přitom na liberální demokracii a lidských právech záleželo natolik, že v jejich jménu vedl hned dvě války – v bývalé Jugoslávii a Iráku, kde po svržení mimo jiné také vládl na více než rok americký správce.
Právě britský podíl na invazi, proti níž masivně protestovalo obyvatelstvo, vzbuzuje mezi Palestinci nedůvěru. Proběhla pod zcela vylhanou záminkou „zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna“, měla na svědomí statisíce životů a uvedla zemi do nestability, z níž povstal Islámský stát. Blairovu kvalifikaci pro tuto roli v celém Trumpově „Gaza projektu“ tak nejlépe vystihla britská komentátorka Ash Sarkar: „Asi zrovna nemohli sehnat Satana.“
Kromě imperialismu z 21. století a kolonialismu z 20. století se ale v trumpovsko-blairovském plánu ozývá ještě mnohem starší inspirace. Na tiskové konferenci Trump prohlásil, že jsme nejblíž míru „za 1000 let“. Dává tak vzpomenout na dobu, kdy na území Palestiny přijeli vládnout evropští rytíři v době křížových výprav. Tehdy je na místo vyslal papež, který se odvolával na Boha. Odkud čerpá Trump svoji suverenitu nad Gazou?
V uniklém dokumentu se píše o tom, že představenstvo jmenuje Rada Bezpečnosti OSN. To se evidentně nepodařilo dojednat, protože v oficálně oznámeném plánu o ní není zmínka. Trump se chlubí tím, že pro plán získal podporu některých arabských států – zejména Egypta a monarchií ze Zálivu. Jak ale vyšlo najevo hned druhý den, jejich zástupci odsouhlasili jinou podobu plánu, než Trump nakonec zveřejnil. Úpravy přišly v pondělí na přání Benjamina Netanjahua. Představitele arabských států to podle zdrojů serveru Axios naštvalo a Katar chtěl dokonce pozastavit zveřejnění plánu, dokud se nedoladí detaily. Bílý dům plán zveřejnil i navzdory katarským námitkám.
Trump se tak pasoval do role de facto vládce Gazy téměř samozvaně. Pokud bychom měli dotáhnout křižáckou paralelu do konce, tak se Trump vzhledem k četnosti zmínek o nových investicích a dříve zveřejněných fantaziích z okolí Bílého domu o mrakodrapech nebo amerických továrnách na elektromobily na pobřeží Gazy odvolává na ta nejobyčejnější božstva dneška – nadnárodní kapitál a korupci.
Zákeřně chytrá intervence
Navzdory Trumpovu blábolení, chybějících detailech a chaotickému procesu může mít tento krok reálné dopady – především jako neutralizace tlaku na Izrael. Představení plánu přišlo po Valném shromáždění OSN, kde nová várka západních států uznala palestinskou státnost. Jde sice především o symbolický krok, ale i přesto představuje zásadní zlom v tom, jak a proč západní státy podporují Palestinu.
„Dříve byla taková opatření přijímána z různých důvodů. Například z touhy uklidnit arabské vlády, z rozhořčení západních vlád nad chováním Izraele nebo z touhy sloužit tomu, co považovaly za nejlepší zájmy Izraele,“ píše výzkumník Mouin Rabbani. Dnes to ale západní státy činí z jediného důvodu – jsou pod tlakem svých vlastních obyvatel a jejich hnutí. To nahání Izraeli strach, protože jde o šikmou plochu. Jakmile se jednou lidu ustoupí, příště může chtít víc než jen symbolická gesta. V Tel Avivu dobře vědí, že dávno prohráli válku o veřejné mínění. Od jeho postupu v Gaze se od samotného Izraele odklání čím dál tím víc lidí – včetně stěžejního pilíře jeho globální koalice, tedy židů v USA. Fakt, že primárky na starostu New Yorku vyhraje člověk s pevným propalestinským postojem, by před pár lety zněl jako fantasy. „Nemyslel jsem, že to uvidím ve svém životě, možná ani v životě svých dětí,“ říká Rabbani v podcastu Behind the News.
Plán v tomhle ohledu dělá několik kroků zpět. Palestinská státnost je v něm zmíněná jako jedna z variant v jedné z potenciálních budoucností. Nejdřív musí Palestinská autorita projít reformou – na tom není nic šokujícího, nejvíc po tom volají sami Palestinci. Horší je, že není vůbec jasné, kdo bude „vhodnost reformy“ posuzovat. Tony Blair podle počtu zprivatizovaných nemocnic a zakázek pro své kamarády? Donald Trump podle počtu vystavěných luxusních hotelů? Izraelský premiér podle úrovně spolupráce s okupační armádou?
Plán tak bude nebezpečný především v tom, jak velkou podporu si získá od ostatních států. Analytik Al-Džazíry Marwan Bishara v tomhle ohledu upozorňuje na scénář, který přinesly dohody z Osla z devadesátých let. Když Izrael rozšiřoval osady a páchal zločiny na Západním břehu, tak se státníci vymlouvali na to, že nechtějí ohrozit mírový proces. Jak to dopadlo? Před podpisem dohod z Osla žilo na Západním břehu 95 tisíc ilegálních izraelských osadníků. Dnes jich je tam 750 tisíc, jejich extremistické politické strany sedí ve vládě a otevřeně volají po anexi Západního břehu. „Už jsem to viděl tolikrát po takzvaných mírových jednáních, sám jsem u některých byl. Všechno se rozdělí do fází, zatímco Izrael všechno kontroluje a Palestina je jen víc a víc okupovaná,“ říká Bishara.
Fíkový list pro genocidu?
Hnutí za osvobození Palestiny se tak na Západě ocitá v přelomové situaci. Na politicích se mu podařilo vymoci první, byť symbolické úspěchy. Namísto oslav ale přichází tvrdý protitlak. Na scénu vstupuje „nadřízený“ evropských politiků, prezident USA s pacifikačním plánem, ke kterému se teď můžou snadno přidat. Přikloní se evropští politici spíš na stranu lidí, které mají reprezentovat, nebo k Donaldu Trumpovi a jeho koloniální fantazii? I kdyby si nakonec evropští státníci nakonec vybrali správně, dost možná to bude až po dalších vlnách občanské mobilizace. Trumpův plán tak může třeba evropské sankce proti Izraeli pozdržet – a tím mu dodat čas.
Otázkou tak zůstává, na co přesně. Trump dává Hamásu pár dní na zodpovězení návrhu. Jde tedy de facto o ultimátum. Pro frakci palestinského odboje by souhlas s první fází plánu znamenal ztrátu jediné strategické výhody, tedy izraelské válečné zajatce. Kývnutí na pozdější fáze pak znamená de facto vzdání se a rozpuštění Hamásu – v současné podobě s minimálními zárukami. O variantě nesouhlasu mluvil Trump během tiskové konference jasně. V takovém případě poskytne Izraeli veškerou podporu, aby „udělal, co je třeba“ a „dokončil práci“. Dost možná je tak celý plán pouze zástěrkou pro to, aby mohla izraelská armáda přistoupit k další fázi genocidy.
Tomu nasvědčuje i vyjádření samotného Netanjahua. Krátce po tiskové konferenci nahrál na svoje sociální sítě video v hebrejštině, kde slibuje, že dostane z Gazy všechna rukojmí, ale zároveň z ní izraelská armáda neodejde. Ohledně palestinského státu se vyjádřil jasně v OSN – je to prý „stejné šílenství, jako uznat stát Al-Káidy hned vedle New Yorku po 11. září.“
V temnější variantě tedy Trumpův plán přinese zástěrku k pokračování genocidy, při které bude moct tvrdit, že si za ni mohou Palestinci sami, protože odmítli „štědrou nabídku“. V té lepší variantě přinese zastavení bojů – vzhledem k tomu, jak moc je návrh vychýlen ve prospěch Izraele, si lze ale jen těžko představit, že by přinesl trvalý mír. Dokud bude pokračovat útlak, bude pokračovat také palestinský odboj.
Vyjednávání by v takovém scénáři ale mohla zkolabovat až na detailech v pozdějších fázích. Stále tak existuje šance, že by Trumpův plán mohl přinést zastavení masakrů, destrukce a hladovění alespoň na pár týdnů či měsíců – a to v dnešní Gaze není málo.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás