Češi už zase „nikdy neměli kolonie“

Češi nikdy neměli kolonie, opakuje se neustále. Z lítosti, tolikrát spojované s tématem „české moře“, se stal dojem morální převahy: nám špinavou minulost vyčítat nemůžete.

Ondřej Slačálek
Ilustrace z anglického překladu knihy Emila Holuba Seven Years in South Africa, Wikimedia Commons, CC0 1.0

Poznámka ředitelky Národní galerie o tom, že významným tématem současnosti je vyrovnávání se s koloniální minulostí, vyvolala v novém roce doslova přehlídku pocitu skandalizovanosti mnoha moudrých českých mužů. Vedle obvyklých podezřelých jako Jiří David nebo Jan Zahradil se ozval také komik Luděk Staněk. Ten se nejprve vyznal z toho, že „když se začátkem devadesátých let pohyboval v ultralevicových kruzích v západní Evropě“, tak jej právě důraz na koloniální minulost ze strany tamní levice odcizil trockismu a anarchismu, aby pak jeho kolega natočil další díl Událostí Luďka Staňka ironizující poznatky historičky Markéty Křížové o roli českých výrobků v západním obchodu s otroky. V dojemně převyprávěném obrozeneckém příběhu jsou Češi opět, už tradičně, vylíčeni jako oběti: rekatolizace, habsburské nadvlády, potlačování poddanských bouří… a pak samozřejmě nové koloniální nadvlády, tentokrát sovětské. Autoři také celkem výstižně připomenou, že přebírání západních modelů „dekolonizace“ působí poněkud koloniálně. Jeden skoro zalituje, že necitlivost západních levičáků Staňka levici odcizila: byl by z něj roztomilý trockista.

Debata však vyvolala i kvalifikovanější reakce, jako byla ta od historika a novináře Petra Zídka v Právu. I on nicméně zdůraznil, že naše část Evropy mohla jazyk kolonizace použít pro své postavení mezi různými impérii, jak nám ukazuje zejména případ Ukrajiny, která dnes používá jazyk dekolonizace pro osvobození se z dříve sovětského, dnes ruského podmanění. Podle Zídka by tak skvělým příspěvkem Národní galerie k debatě o dekolonizaci byla výstava ukrajinského umění…

Neschopnost neznamená nevinu

Problémem celé debaty je až bizarní doslovné čtení a úvahy v rovině „má dáti – dal“. Češi nevztyčili československou vlajku nad Togem (ač velmi chtěli), jsou tedy nevinní, mohli bychom to shrnout. Jsme vlastně oběti, protože nám bylo koloniální panství upřeno, chtělo by se říct. Nanejvýš se můžeme bavit o tom, jak moc koloniální byl český přístup ke Slovensku a Podkarpatské Rusi (a že tu je o čem diskutovat!).

Máme dojem, že pochopení vůči globálnímu Jihu mohou cítit bývalé koloniální mocnosti, které jednak mají historicky černé svědomí, jednak si to mohou dovolit.

Česká veřejná debata je zase jednou až dojemná tím, jak se jí daří obcházet jádro věci. To je přitom jednoduché: česká společnost se mnohokrát a jasně přihlásila k tomu, že je součástí Západu. Bylo při tom mnoho identitárního pokřiku v duchu „Jsme Západ!“, ale jen těžko šlo nepostřehnout hlavní myšlenku: chceme být součástí klubu těch nejbohatších, chceme se podílet na západním dědictví. A koloniální minulost je součástí tohoto dědictví, součástí bolestnou a klíčovou. Nejpodstatnější není, jakou přesně roli měli v koloniálních projektech naši konkrétní předci. Podstatné je, že chceme podíl na západních privilegiích – a ta jsou z velké části produktem koloniálních nespravedlností. Nemůžeme pokřikovat „Jsme Západ!“ a nepřipomínat si všechny části západního dědictví, ty velké i ty hrůzné.

Neschopnost vyrovnat se s dědictvím kolonialismu, snaha vytěsňovat ho a zdůrazňovat, že nás se netýká, má přitom jasné důsledky. Tím nejpodstatnějším je výběrovost v ochotě porozumět. Dokážeme cítit solidaritu s americkými oběťmi 11. září 2001 nebo izraelskými oběťmi 7. října 2023, a to je dobře. Jenže ani zlomek srovnatelné empatie nedokážeme věnovat Afgháncům, Iráčanům či Palestincům. Válečné zločince ze současné izraelské vlády vnímáme jako významné spojence a mediální obránci jejich politiky, zahrnující válečné zločiny a směřující patrně k etnické čistce, mají zcela volný prostor. Nikoho ani nenapadne, že by je obrana strany, která páchá válečné zločiny, mohla znemožnit. Oproti tomu, když česká média udělají rozhovor s česko-palestinskou umělkyní Yarou Abu Aatayou a ona – jaké překvapení – mluví jako Palestinka (tedy jako příslušnice národa, který čelí brutálnímu násilí), je rozhovor v řádu hodin smazán a jeho autorka vyhozena.

Dvě Evropy?

Maďarský historik Jenö Szücz to v osmdesátých letech vyjádřil lapidárně: pro „šťastnější“ část Evropy začal novověk „objevením Ameriky“ roku 1492, pro tu „méně šťastnou“ bitvou u Moháče roku 1526. Jistě podstatný rozdíl; ale ani obyvatelé oné „méně šťastné“ Evropy patrně nedojmou tímto svým příběhem obyvatele bývalých kolonií.

Rozdíl mezi dvěma „historickými regiony Evropy“, které popsal Szücs, je reálný – a v jistém smyslu trvá. Ani více než tři dekády po pádu železné opony a „konvergence“ nepřestala být středovýchodní Evropa druhořadým zdrojem levnější práce. Jsme středovýchodní semiperiferií a svým způsobem druhořadou Evropou. Právě to také podbarvuje nevelkorysost a některé projevy rasismu v našem regionu: máme dojem, že pochopení vůči globálnímu Jihu mohou cítit bývalé koloniální mocnosti, které jednak mají historicky černé svědomí, jednak si to mohou dovolit.

Můžeme takovému přístupu rozumět, je ale nepřijatelný. Poukazuje k tomu, co popsal kanadský antropolog Ivan Kalmar ve své knize White, but not quite: problém Středoevropanů spočívá v tom, že nemají „plné bělošské privilegium“, ale jen částečné. Logika boje proti znevýhodnění obyvatel globálního Jihu směřuje ke zpochybnění globálních nespravedlností: pokud ji domyslíme do důsledků, říká, že nikdo nemá mít taková privilegia, jaká historicky měl a jaká stále má Západ. Logika boje proti znevýhodnění východního okraje Západu tak směřuje spíše k potvrzení globálních nespravedlností.

Proč? Protože „jsme Západ“, protože jsme součástí západní kultury (jejíž odvrácenou stranu nechceme znát a štítivě se odtahujeme, že se nás přece netýká: „nikdy jsme neměli kolonie“), protože jsme včas vstoupili do západních klubů bohatých, a také – což se většinou otevřeně neříká, ale často to probleskuje napovrch – protože máme „správnou“ barvu kůže. Aby bylo jasno: je zcela na místě bojovat proti statusu Evropanů druhé kategorie. Jen je třeba to dělat s vědomím o situaci těch, kdo jsou na tom i kvůli koloniální minulosti mnohem hůře. Jak připomíná polský filozof Jan Sowa, potřebujeme dialog s globálním Jihem. Středoevropské reakce na řeckou krizi eura ale svého času ukázaly, že zpravidla nejsme schopni ani dialogu s jihem Evropy. S globálním Jihem i jižní Evropou spíš soupeříme. Mluví z nás pocit, že co jim bude přiznáno, bude nám upřeno.

Svou snahu podílet se na nespravedlivých privilegiích obvykle zakrýváme dvěma strategiemi: buď představujeme Západ jako čistý a jeho úspěch nikoli jako výsledek imperiální a koloniální nadvlády, ale jako důsledek převahy západních idejí či „evropských hodnot“; anebo dáme najevo, že o špinavé stránce dějin Západu moc dobře víme – ale my s ní přece nemáme nic společného, ze západní převahy chceme jen to hezké. Někdy nabízíme západní imperiální politice alibi a nevinnost: jestliže jinde byla zločinná, u nás se může snadno vykázat osvobozeneckými zásluhami v boji proti různým verzím ruského a německého impéria. Jindy žárlivě střežíme především nevinu vlastní: Vy jste měli kolonie, kajte se! Nás se to netýká…

Příliš nám v pochopení naší role nepomáhá ani historiografie, v níž ve světě patří globální dějiny nebo dějiny zdola k důležitým přístupům. Zatímco v Maďarsku už rezonují globální dějiny Maďarska v posledním století a půl a v Polsku se vede důležitá diskuse o „lidových dějinách Polska“, česká debata je v tomto ohledu nepoměrně chudší. Navzdory důležitým vstupům např. Markéty Křížové či Stanislava Holubce si na české globální dějiny nebo dějiny zdola budeme muset počkat. Převládající vstupy historiků do veřejného diskurzu zatím spíš legitimizují západostředný pohled nebo pro něj mobilizují, čehož nejvýraznějším příkladem jsou vyprávění Martina Kováře, Miroslava Bárty a dalších o hrozícím úpadku a kolapsu západní civilizace.

Pokušení melodramatu, pokušení nacionalismu

Jistěže, diskurz o „dekolonizaci“ má svá úskalí. Až příliš často nabízí jednoduchá rozdělení na dobro a zlo, utlačované a utlačovatele, černou a bílou, a opomíjí různé stupně šedé. Může vést k neproduktivnímu sebemrskačství, které je jen další podobou západní sebestřednosti a neochoty vidět nová impéria, jako třeba to čínské, a formy nové kolonizace. Melodrama spojené s koloniální perspektivou se může stát vězením pro ty, které chtěla „dekolonizace“ osvobodit.

Může se také stát – a často se stává – příležitostí k obhajobě nacionalismu. Kontext cizí nadvlády a koloniálního útlaku je v dnešním duchovním klimatu patrně jediný, který může ospravedlnit nacionalismus: co by se za jiných okolností jevilo jako projev úzkoprsosti, může být ospravedlněno útlakem. Ve střední Evropě to dobře známe: polsko-americká literární vědkyně Ewa Thompson dokázala například využít klasiky postkoloniální teorie Frantze Fanona a Homiho Bhabhu k obhajobě polského národního konzervativce Kaczyńského. Podobně dnes funguje užití „dekolonizační“ rétoriky na současné Ukrajině: velmi často prostě jako vymítání sovětské a ruské minulosti, jako nástroj pro jakousi podivnou „očistu“ země a její kultury. Volodymyr Iščenko výstižně ukazuje posun ohledně dekolonizace: zatímco v poválečném světě šlo o politické osvobození spojené často s ekonomickým kolektivismem, dnes je především o kultuře, symbolech a identitě. Ukrajinský protiruský nacionalismus má mnoho dobrých důvodů, snadnost, s níž si přisvojil rétoriku dekolonizace, je ale přesto varovná. I z českých dějin, pozoruhodných především tím, jak moc v nich může Luděk Staněk hledat obraz neviny a obětí, víme, jak snadno se „dekolonizující“ a emancipační nacionalismus stává nacionalismem páchajícím etnické čistky (právě ve jménu „očisty“ od německých „kolonistů“). Z českých dějin také víme, že i emancipační nacionalismus snadno zapřahá různá umělecká vyjádření do svých služeb a tím je pokřivuje.

Abychom se vrátili k Zídkovu návrhu: výstava ukrajinského umění v Česku určitě dává smysl, ale rámovat ji dekolonizací může znamenat spíš jeho zploštění – Sabina v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí právem chápala ostnatý drát namalovaný na plakát k výstavě obrazů jako popření své umělecké osobitosti jednoduchou politizací. K naší debatě o českém vztahu k západnímu kolonialismu by ale přispěla spíš výstava o umění Afghánistánu (tedy země, na jejíž okupaci jsme se dvacet let podíleli, aniž bychom se o ní namáhali něco dozvědět) nebo Palestiny (země, v níž v současné době podporujeme válečné zločiny a patrně též snahu o etnickou čistku).

Autor je politolog a novinář.

Čtěte dále