Před čtyřmi lety vyšla kniha pro děti od Jana Žáčka Fotbalový král. Bylo to tehdy v Mladé frontě, která se v roce 2020 ale dostala do úpadku. Její knižní divizi začátkem roku 2021 koupila společnost Albatros Media, pod níž se postupně ocitá množství původně samostatných menších nakladatelství. Albatros Media s více než tisícovkou vydaných knih ročně patří mezi největší nakladatelství na českém trhu. To vysvětluje situaci, že nakladatel, který dbá o svůj veřejný obraz a naslouchá čtenářské komunitě, vydal knihu pro děti, která sotva dostojí aktuálním představám o výchově, jež je mimo jiné založená na respektu i k dívkám. Kolos navíc nejen skupuje konkurenci i s chlupama, ale jeho pozornosti občas unikne i autor zbloudilé mysli z vlastní produkce, jako tomu bylo vloni s transfobní knihou Abigail Shrier, od níž se také nakladatel distancoval poté, co se ozvali čtenáři. Debata, která se kolem toho tehdy rozvířila nebyla nepodobná té dnešní, padaly v ní stejné argumenty i osočení mířená na lidi, čtenáře, komunity, kteří si něco nechtějí nechat líbit.
Bohužel jste žena
Začněme popořádku. Autor Jan Žáček pro Seznam Zprávy popsal, jak k té jeho knize došlo. Byl prý požádán původním nakladatelem, aby napsal „něco ve stylu Deníku malého poseroutky“. Tento originální nápad samozřejmě havaroval a zdaleka nejen proto, že zhruba šedesátník do textu otiskl především svoje vlastní představy a vzpomínky z dob, kdy byl sám dítě a dospívající, tedy ze šedesátých a sedmdesátých let. A přestože mnohé z té doby jsme revidovali a za normální dnes nepovažujeme nejen vládu jedné strany, jízdu v autě bez pásů, kouření všude a pořád nebo používání DDT, se společenskou hodnotou žen, už to tak žhavé není. Tady mnozí stále považují za normu poměry, v nichž kdysi vyrostli bez ohledu na to, jak pokřivené to bylo, přičemž zvláště nejhlasitěji se k této „normálnosti“ a „běžné praxi“ hlásí muži, kteří z ní profitují. Jak ostatně praví Žáček redaktorce Seznamu: „Vy máte smůlu, že jste dívka, protože kdybyste byla muž, věděla byste, že je to mezi chlapci naprosto běžné.“
Ano – s Peňásem lze souhlasit, že i děti mají nekorigované sexuální představy – problém je, když se jim jako norma podsouvají nekorigované sexuální představy šedesátníka, který ženy vnímá jako podřadné lidi.
Tuto normálnost pak dotčení pánové mnohdy neváhají doložit příkladem něžné osobní vzpomínky, přičemž tak činí i Žáček s odkazem na reálný základ zápletky, kdy se jeden chlapec pokouší za hamburger zprostředkovat jinému, aby mohl tajně pozorovat jeho nahou sestru. Bez zajímavosti nejsou ani další detaily vyprávění určeného malým fotbalistům, kde je chlapcům objasněno, že dívky s nehezkým obličejem (wtf) se u nich holt musí snažit „bodovat jinak“, protože jestli byl někdo doteď tak mimo, že nevěděl, proč jsou dívky na světě, tak právě proto. Ostatně nic jiného jim nezbývá, když jsou jen ženami. Autor pak dostane krásnou literární příležitost k popisu toho, jak rafinovaně ona „žádná krasavice“ exponuje své hedvábné kalhotky, čemuž je věnována pečlivá pozornost: zvláště pak vykukujícím „kousíčkům půlek“.
To je holt tak, když autor tu vymrskne krimi, tu romanťárnu, jindy něco o „Džordžínovi“ a příště rozhovor do Parlamentních listů, kdo na to má pořád myslet, že zrovna tohle je knížka pro děcka. Do setu genderových představ autora pak patří „feministicky založené dámy“ a na druhé straně ženy, které se tomu „zasmějí“ a kdyby „na to přišlo, dají takovému chlapci pár facek a je vyřízeno.“ Za svůj život jsem o těch fackujících normálních ženách vlastně jen slyšela, zato ty usmívající se znám dobře. Ten úsměv je většinou rozpačitý a snaží se zakrýt pocit ponížení a trapnosti, který se člověka zmocní, když někdo sexisticky narušuje jeho intimní zónu. Je to totiž gesto nadřazenosti, erotika je tu jen nástrojem – nakonec tento typ obtěžování se děje právě ve veřejném prostoru, kde má zároveň často i vděčné diváky, což skutečnou intimitu vylučuje.
V čem je kniha zvláště pro děti prvního stupně nevhodná, velmi přístupně vysvětlil lektor sebeobrany Pavel Houdek ve videu na sociálních sítích. V kontextu nepříliš povedených příkladů jazykových cvičení z dětských učebnic na ni pak upozornila Tereza Engelová na Hlídacím psu. Kromě četných reakcí na Databázi knih právě oni spustili pozdvižení, které vedlo nakladatele k rozhodnutí se od knihy distancovat. A taky pozdvižení z druhého tábora mezi – řekněme pro tuto chvíli zjednodušeně – žáčkovci. Na feministicko-cenzurní téma se chytili nejen lidé píšící o literatuře, ale taky halasní zastánci svobody slova, v diskuzích pak padala obvinění o prudérnosti, cenzuře a mávalo se také dystopickými literárními díly, jako je Orwellovo 1984 a Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Tak jednoduché, jako se to jeví lidem na internetech, to ale s fotbalovou šmírovačkou samozřejmě není.
Potrefená paleohusa
Na argumentech žáčkovců lze názorně vidět, jak funguje liberalismus čili ono dědictví devadesátých let založené na postmoderním relativismu a představě ničím neregulované a nedotčené svobody slova. Ideálním ztělesněním tohoto postoje může být Jiří Peňás, aktuálně redaktor Echa24, kam k našemu tématu přispěl komentářem, a zároveň se k témuž vyjádřil jako host pořadu Pro a proti na Českém rozhlase.
Jiří Peňás je vrstevník Jana Žáčka, máme tady hned druhý exemplář generačního uvažování o svobodě a sexu, respektive ženách. Nepřekvapivě si neodporují. Svou mentální ukotvenost v normalizaci i snahách o její antitetické popření v devadesátých letech Peňás prokazuje už jazykem, jímž kauzu hodnotově strukturuje. Na rozdíl od internetového vox populi odmítá, že by šlo o institucionální cenzuru. Jako „pamětník komunismu“ ale kritiku Žáčkova textu navzdory tomu vnímá jako vyvolávání „atmosféry hlídačství a dozoru“, mluví o „znejistění svobodného prostoru“. Lidi, kteří se vůči Fotbalovému králi ohrazují, popisuje jako „hlídkovací čety, (které) chtějí společenský potlesk a pocit dobře vykonané policejní práce,“ zároveň jsou jako „stíhačky“, které „na takové snadno identifikovatelné cíle sveřepě zaútočí“. Literární kritik Peňás si kupodivu neuvědomuje, že tyto represivní a militaristické metafory používá k popisu toho, co se v jiných kontextech běžně označuje jako kritika, kritické čtení a myšlení, občanská společnost nebo aktivismus.
Proti kritickému myšlení, které se dnes dokonce projevuje nahlas a ve veřejném prostoru, což za autorových mladých let taky nebylo normální, staví pozitivní příklad Žáčkův: „Pravděpodobně zcela na své triko, bez grantů, nadací a stipendií, zcela mimo pozornost jakýchkoli grémií, porot i médií. Prostě se psaním v rámci možností poctivě živí, zkouší to, jak se dá, seká to jak Baťa cvičky…“ Zkrátka když se před liberála položí „cokoliv“ nebo „zisk“, vždycky si vybere zisk. Volný trh je totiž něco jako přírodní zákon, před nímž je třeba pokleknout. I kdybychom měli na planetě shořet nebo tu z kluků vychovávat vůči holkám nadřazené násilníky.
Představa, že se všechno v lidské společnosti udá správně samo od sebe snad podle nějakých ekonomických zákonitostí, jde ruku v ruce s tím, jak Peňás ignoruje formativní sílu literatury. Tak totiž funguje u dětí i dospělých, a to navzdory tomu, že je tzv. jenom fiktivní – to totiž náš mozek často zajímá ze všeho vůbec nejmíň. Peňás tedy přímo o potenciálních čtenářích Žáčkovy knihy uvažuje v intencích toho, že „nikdo není takový debil, aby si myslel, že když tam něco dělají nějaké postavy, tak to má dělat taky.“
Z tohoto alibismu jej usvědčuje nejen autor, který knihu obhajuje odkazem na vlastní zážitky. Nakonec totiž i sám Peňás, který se ve zmíněném rozhlasovém pořadu zasní, když popisuje „hloubky a tajemno“ v souvislosti se svou chlapeckou touhou tajně pozorovat ženy v převlékacích kabinkách na plovárně, zatímco dnes by byl osočen z objektivizace. Nejen že se tu ukazuje prostupnost fikce a lidských představ o tom, co je normální, přijatelné nebo žádoucí, ale jedno se zacykleně utvrzuje druhým. Jak literatura pro změnu „hluboce a temně“ může prosakovat do reálného světa, kde se muži kupodivu jako debilové občas chovají, naznačuje i případ Gisèle Pélicot.
Jiří Peňás v tom rozhodně není sám, ale je příkladem toho, jak si velká část populace – a bohužel to není generační, pomalu nedovede představit sexuální chování bez špetky toho násilí a nadřazenosti. Zde třeba i v onom narušení intimního prostoru, ale silně pak v tom, jak Žáčkova kniha genderově stratifikuje dětský kolektiv, jako by šlo o scénář porna. V něm se dívky rády producírují nahé, nastavují se, aby jim byly vidět kalhotky, zatímco chlapci bodují, útočí a sbírají trofeje.
Tento typ vztahů, dle Peňáse jde o „paleosexuální heteronormativitu“, dokonce chápe jako ohroženou menšinami, když se domnívá, že kdyby šlo o šmírování trenýrek spolužáka, nikomu by to nevadilo. Tedy ještě jednou pro ty, pro které je „woke úderka“ prudérní, když chce postihovat násilí na ženách, ale zároveň zvrácená, když podporuje queer lidi. Ano – s Peňásem lze souhlasit, že i děti mají nekorigované sexuální představy – problém je, když se jim jako norma podsouvají nekorigované sexuální představy šedesátníka, který ženy vnímá jako podřadné lidi s omezeným repertoárem toho, jak mohou vypadat nebo se chovat. Schválně – kolik holek v té knížce hraje fotbal? V případě, že by šlo o šmírovaného chlapce, opravdu by údajně pokrytečtí aktivisti jásali? Nešlo by náhodou o stejně nepřijatelné chování s cílem někoho ponížit?
Lidé z telestěny horují pro literaturu
Není pak náhoda, že stejné argumenty jako Peňás v zásadě používají současní bojovníci za „svobodu slova“, jako je třeba pravicová influencerka Gabriela Sedláčková, která působí ve Společnosti pro obranu svobody projevu (zakladatelů Daniela Vávry a Vlastimila Veselého). Paradoxně tyto bojovníky nejvíce dráždí především veřejná diskuse a všechny nástroje, které vedou k její kultivaci a funkčnosti – například moderování diskusí na sociálních sítích s odkazem na hate speech, potírání dezinformací, fact checking, silná veřejnoprávní média apod. Ideálem jejich představy o svobodě slova je naopak naprostá deregulace mediálního a digitálního prostoru – ten je totiž dnes spíše vlivovým nástrojem než knihy.
Právě Sedláčková, která se kauzy se Žáčkem účelově chytila, navazuje, kde Peňás přestal, respektive o něco vulgárněji formuluje shodná stanoviska, která opepří barvitějším popisem úpadku evropské či západní civilizace. Může tak hrnout svoje: „U Albatrosu to není poprvé, je na místě aby rozumní rodiče začali veřejně tuhle bandu woke zmrdů bojkotovat – a hodně nahlas o tom mluvit i psát.“ Je zřejmé, že když se ohradíte vůči tradičnímu sexistickému útlaku, tihle bojovníci za svobodu slova vám ještě naloží pár „woke zmrdů“, abyste měli proč bulet. Protože takový svět je normální, svět tradic, moci a hierarchií – včetně genderových.
Neúspěšná kandidátka na politické funkce za hned několik pravicových stran včetně bizarní Koruny české – monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska, na své antifeministické misi argumentuje také kvalitní literaturou pro dospělé. Pitvorně srovnává, v domnění vlastní sečtělosti, dětskou knížku s tvorbou pro dospělé, u níž jí najednou nevadí jistá míra západní dekadence: „P.S. Četl někdo z nich Mládí v hajzlu? Nebo A bude hůř? Nebo Snídaně u Tiffanyho? Hlavně doufám, že takové zlé a příšerné autory nevydává Albatros!“
„451 stupňů Fahrenheita od Ray Bradburyho. Tam se to jasně píše, jak došlo k tomu, že se pálí všechny knihy. Protože, ať se napíše, co se napíše, vždycky se najde někdo, komu to vadí a jemu je třeba vyhovět,“ čílí se také jakýsi člověk na sítích v diskusi pod textem o Fotbalovém králi.
Ray Bradbury napsal 451 stupňů Fahrenheita v padesátých letech a sci-fi románem se vymezoval proti dobovému mccarthismu, rudé panice a paranoidnímu pronásledování čehokoliv levicového a hlavně intelektuálů, dnes bychom řekli woke zmrdů. Kromě toho právě dobový antikomunismus je tu součástí propagandy šířené prostoduchou masmediální zábavou prostřednictvím telestěn, díky nimž mohou být diváci dokonce součástí banálních příběhů. Současný čtenář se může jen podivovat Bradburyho vnímavosti dobových trendů a schopnosti domýšlet jejich možnosti do budoucnosti – telestěna vlastně představuje podobný typ média vyvolávajícího závislost na banálním obsahu, jako je tomu u sociálních sítí. A tak kdybychom chtěli Bradburyho a 451 stupňů Fahrenheita v této debatě použít, spíš než pálení knih, k němuž nijak nedochází, hodí se prorocký nápad s telestěnou jako vizuálním protikladem ke kultuře čtení (knih).
Dnes se ocitáme v telestěně povrchní digisféry neregulovaného a needitovaného obsahu, v postfaktické době, kde placené dezinformace a nenávist válcují skutečnou veřejnou diskusi a svobodu slova. To, že se někdo zaklíná literárností a literárními díly, by nás nemělo zmást, nakonec nezapomeňme na literárně poučeného velitele hasičů z Bradburyho románu, který s knihami nakládá podobně jako influencerka Sedláčková.
Varovnými signály podobných kauz pak zůstává orwellovská záměna pojmů, kdy sex je násilí, svoboda slova je beztrestnost lhaní, kritika je cenzura. Vypadá to, že nám tu liberální mantry – včetně relativizace významu literární fikce, umetly cestičku k fašizující se postfaktické společnosti.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás