Na začátku září začal soud v jihofrancouzském Avignonu projednávat případ Dominiqua Pélicota. Evropská média zcela právem píšou o děsivém, šokujícím nebo skandálním případu a o hlavním pachateli jako o „bestii z Mazanu“, monstru, ale i jako o Jekyllu a Hydovi – to vzhledem k tomu, že šlo o na venek spořádanou středostavovskou rodinu. Okolnosti případu každopádně v mnoha ohledech překonávají většinu znásilnění v promyšlenosti, důslednosti a dehumanizaci oběti, v tomto případě manželky, přičemž manželi byli Pélicotovi přibližně padesát let (znali se od osmnácti, ve dvaceti se vzali, v nultých letech byli krátce rozvedeni kvůli manželovým dluhům).
Předmětem soudního přelíčení jsou pak události, které se odehrávaly během let 2011 až 2020. Dnes jedenasedmdesátiletý Dominique Pélicot omamoval manželku pomocí mixu léků, které jí bez jejího vědomí dával například do jídla – a to včetně temesty. Temesta je u nás známější jako lorazepam a jde o farmakum se silným hypnotickým, anxiolytickým, sedativním a amnestickým účinkem, který zároveň uvolňuje svalové křeče. Z toho vyplývá i medicínské užití, které sahá od krátkodobé léčby nespavosti a úzkostí, ale podáván je například i při agresivních záchvatech hospitalizovaných pacientů.
Když v šedesátých letech naplno propuká sexuální revoluce, neznamená to, že by se mezitím libertinský machismus někam vypařil.
Zdravá Gisèle Pélicot po něm upadala do stavu blízkého kómatu. Během jejího nevědomí k ní manžel vodil muže, které vyhledával pomocí sítě coco.fr, kde existovala chatovací skupina „bez jejího vědomí“, a nechával je manželku znásilňovat. Sám se do znásilnění také zapojoval a zároveň si pořizoval fotografie a videozáznamy jednotlivých činů. Paní Pélicot takto organizovaným způsobem znásilnilo více než sedm desítek mužů – padesát z nich nyní postupně přichází před soud.
Najdeme mezi nimi muže všech věkových kategorií a profesních skupin či úrovně dosaženého vzdělání, opakovaně se znásilňování dokonce účastnil i muž s virem HIV. Na vše se přišlo – jako ostatně často v těchto případech – náhodou, když byl Dominique Pélicot prošetřován v souvislosti s jiným sexuálním obtěžováním a policisté našli v jeho počítači rozsáhlou dokumentaci událostí (cca 20 000 snímků) – a mimo jiné například také sexuálně explicitní fotografie dcery obdobně pořízené bez jejího vědomí.
Nic netušící Gisèle Pélicot byla mezitím sužována psychickými i fyzickými problémy, vypadávaly jí vlasy, hubla, opakovaně se léčila ze sexuálně přenosných chorob, trpěla dezorientací a výpadky paměti, domnívala se například, že se u ní rozvíjí Alzheimerova nebo jiná vážná choroba.
Probíhající soudní líčení je ojedinělé nejen celou povahou a rozsahem případu, ale také postojem přeživší, kdy se Gisèle Pélicot s podporou rodiny rozhodla nechat soud projednávat věc veřejně – ona není tím, kdo by měl pociťovat stud, jakkoliv by si právě to viníci přáli ze všeho nejvíc. Někdejší manažerka také dodala: „Mluvím za všechny ženy, které byly omámeny a nevědí o tom, dělám to jménem všech žen, které se to možná nikdy nedozvědí.“
Zároveň se v mediasféře probírají mnohé až bizarní detaily letitého sexuálního týrání, kdy muži například nesměli kouřit nebo používat parfémy kvůli prozrazení, a mezi všelidovými reakcemi nechybí ani zpochybňování věrohodnosti Gisèle Pélicot a hledání různých vysvětlení či omluv pro predátory – Pélicot své jednání vysvětloval například tím, že se s ním manželka nechtěla účastnit swingers párty, dalším mužům k souloži s bezvládnou cizí ženou stačilo svolení jejího manžela.
Celý případ pak otevírá i otázky dalších kulturně společenských souvislostí – včetně těch, které doléhají i k nám a v nichž se Francii v ledačems podobáme, přestože z jiných historických důvodů.
Libertinský sadismus i petice za pedofily
Francií v poslední době hýbou ale i další sexuální skandály – především tedy ty z uměleckého světa. Vlnu MeToo znovu rozproudila svou zpovědí například herečka a režisérka Judith Godrèche, která byla jako nezletilá v osmdesátých a devadesátých letech zneužívaná dvojicí režisérů. Analogický je příběh Adèle Haenel anebo mnohé další, přičemž dlouhý stín padá tak trochu na celý filmový průmysl. Kultura znásilnění se tu střetává s hnutím MeToo, jehož původ je americký. A právě narativ „bigotní“ Ameriky proti svobodomyslné Francii – jindy Evropě nebo dokonce východní Evropě, která si jako poučená komunismem uchovává zdravý rozum a nenechá se zblbnout nějakými feministickými novotami z USA, je rámec, jímž se obhajuje kultura mlčení a společenská akceptace nerovných sexuálních vztahů (nejen u nezletilých, ale i v případě vztahů pedagog-studentka apod.)
Na tom samozřejmě něco je. V případě Francie s jejím „hlavním městem lásky“ bychom mohli normy sexuálního chování stopovat přinejmenším do 18. století k Donatienu Alphonsovi François aka markýzi de Sade. Jakkoliv byl za své násilné sexuální chování stíhán už během svého života, 20. století uhranuté dekadencí, psychoanalýzou a surrealismem znovuobjevilo jeho literární dílo, jež se stává libertinským poslem ve věcech sexu.
Kulturní a intelektuální Evropa tak měla jistý předobraz možného – přestože Sadeho texty často podléhaly cenzuře nebo vycházely jen jako soukromé tisky, dráždivá představa „tajného vědění“ ohledně uplatnění moci v sexu i ve smyslu typu násilného a kulturně elitářského chování, se v uměleckých a intelektuálních kruzích zabydlela bez ohledu na skutečnou míru praktikovaného sadismu. Když v šedesátých letech naplno propuká sexuální revoluce, neznamená to, že by se mezitím libertinský machismus někam vypařil.
Právě rok 1968 a pařížské jaro jsou příznačné mj. i sexuálními provokacemi vysílanými směrem ke konzervativně pokrytecké společnosti, přičemž v některých případech své mladistvé hlasatele poněkud překvapivě doběhly až po letech už v tolik proměněném kontextu. Známé jsou pak petice francouzských intelektuálů ze sedmdesátých let, které požadovaly snížení věkové hranice legálního sexu a zároveň se zastávaly pachatelů pedofilních útoků. Zatímco někdy bylo smyslem zrovnoprávnění věkové hranice pro sex lidí stejného pohlaví, v tomto se výrazně angažoval např. Michel Foucault (gay a lesbický sex byl nejprve legální až od 21 let, v roce 1974 se snížil na 18, zatímco heterosexuální styk byl legální od 15), jindy tlačily posunutí hranice legálního sexu směrem dolů – například petice z deníku Libération se zastávala muže zatčeného za zneužití až šestiletých dívek. Jakýmsi vyvrcholením těchto snah byl otevřený dopis Gabriela Matzneffa z roku 1977 otištěný v Le Monde, který podepsalo 69 lidí a který v obhajobě pachatelů sexu s nezletilými argumentuje tím, že zákon dětem upírá právo na souhlas. Mezi signatáři druhé petice najdeme jména jako Sartre, De Beauvoir, Roland Barthes, Jacques Derrida, Alain Robbe-Grillet nebo Louis Aragon.
K tomu se po letech vyjádřila i jedna z Matzneffem zneužívaných dívek – Vanessa Springora v knize Svolení, která vyšla i česky. Dospělá žena ve zpovědi zpětně reflektuje dobovou kulturu, která výjimečným mužům z uměleckých a bohémských kruhů tolerovala řekněme extravagantní sexuální chování, ale i to, jak jí to ublížilo, kdy jako dítě nedokázala čelit mnoha interakcím s dospělým společensky protřelým mužem, jak jí tato zkušenost zdeformovala vztah k sobě, vlastnímu tělu, a nakonec i mužům.
Případů rozsáhlého sexuálního zneužívání z pozice moci najdeme mnoho. Nobelovu cenu a Švédskou akademii paralyzoval před lety případ, který popsala novinářka Matilda Voss Gustavsson v knižní reportáži Klub – pachatel byl také Francouz se svou příslovečnou pověstí bohémského bouřliváka. Nejsou to ale zdaleka jen umělecké kruhy, jak ukazuje případ někdejšího šéfa MMF Dominique Strauss-Kahna, nebo jen Francouzi – ať už se vrátíme k hollywoodským spouštěčům hnutí (Harvey Weistein, Bill Cosby) nebo americkému finančníkovi Jeffremu Epsteinovi jako sexuálnímu predátorovi a dodavateli „lolitek“ americké smetánce.
Ve zmíněném narativu sexuální svobodomyslnosti v případě někdejšího východního bloku se pak mísil onen umělecko-bohémský ideál, po revoluci 1989 obohacený o antikomunistický antifeminismus, explozi sexismu v reakci na vnější pruderii socialistické společnosti a v současnosti posílený antizápadním obratem, kdy se na MeToo rádo nahlíží jako na nějaký zápaďácký (americký) mentální import, české povaze bytostně cizí. Příznačné je, že kdybychom hledali výrazného zástupce tohoto libertinského pojetí sexu jako mocenského nástroje, našli bychom ho třeba v Čechofrancouzovi Milanu Kunderovi.
Zajímavou dynamiku nabírá hájení sexuálního násilí, manipulace a rape culture (či libertinství) v kombinaci s pohybem na politické pravo-levé škále. V šedesátých a sedmdesátých letech to byla právě francouzská levice (případně východní reformní levice šedesátých let a její kulturní elity, kam by patřil právě i Kundera), kdo dráždil konzervativní měšťáky svými extrémně svobodomyslnými požadavky.
Dnes je to naopak právě levice, která, jak by se mohlo na první pohled zdát, šlape na brzdu sexuální revoluce. Tedy že právě mileniálové a hlavně generace Z stojí za konsentem, redefinicí znásilnění, kampaněmi jako MeToo nebo Nemusíš to vydržet, zatímco pravice a nový konzervativismus hájí „bezohlednou“ podobu sexuální revoluce šedesátých až devadesátých let. Ta je ale výrazně maskulinně-centrická a formuluje především potřeby mužů, což právě další generace levice podrobila kritice a do debaty vtahuje ženy nebo LGBTQ lidi, tedy skupiny, které dříve stály na jejím okraji.
Vzorce ze žluté tapety
Reálné poměry se ale posouvají pomalu, o čemž svědčí i způsob, jímž sice menší, ale přeci jen část veřejnosti hájí Dominiqua Pélicota a další pachatele. Když se o hlavním organizátorovi píše jako Jekyllu a Hydeovi, podsouvá to představu, že muži, kteří páchají sexuální násilí, jsou frustrovaní společenští vyvrhelové typu intelektově podprůměrného sadisty Ladislava Hojera – a není-li tomu tak, je to jakási skoro literární zvláštnost rozpolcené osobnosti.
To ale popírá statistiku – sexuální násilí páchají muži napříč jakýmikoliv sociálními kategoriemi, nejčastějí příbuzní a známí a právě mocní muži se sexuálního násilí dopouštějí v rozsahu, který jim jejich společenské postavení umožňuje. Tedy ve velkém. Zároveň jsou kryti společenským uznáním, uměleckým, odborným nebo prostě jen příznakem mediální slávy.
Součástí kultury znásilnění je ale i upřednostňování rozdílného chování u mužů a žen. Co u mužů například vnímáme jako dominanci a průbojnost, u žen hodnotíme jako aroganci nebo přehnané ambice vyvěrající z kdovíjakých frustrací. Naopak přeceňujeme jejich submisivitu ve vztahu k mužům. Opovržení a posměch může být naopak směřován k empatičtějším mužům. Psychologický popis Pélicotovy osobnosti, která vlastně nebudila podezření, odpovídá na společenské stereotypy: byl to jen další ze sebestředných mužů, realizujících svou nadřazenost manipulací s druhými, přísný otec a člověk lpící na naplnění svých sexuálních potřeb.
Jestli mají všechny případy nekonsensuálního styku něco společného, tak je to právě onen nesouhlas – respektive souhlas více než sporný, „souhlas“ manipulovaný, získaný z pozice moci, oblouzněním nezralého dítěte, ale třeba i studentky, podřízené, výrazně mladší partnerky, zapojení svého společenského renomé, slávy (jakkoliv pochybné). Pevnou součástí kultury znásilnění jsou i patriarchální nastavení společnosti a vytlačování žen z veřejného prostoru, tedy upevňování jejich společenské a ekonomické závislosti na mužích. Obecněji sem patří i nakládání se ženami jako méně důvěryhodnými, jako s někým, kdo je především zmítán city, je labilní, iracionální – odsud pramení i victim blaming, tedy strategie obviňovat oběť útoku. Nejen libertinství a sexuální revoluce, ale i tyto příznaky vrcholného patriarchátu a sexismu mají svůj historický předobraz. V případě pasivního, iracionálního a infantilizovaného ženství je to kultura devatenáctého století.
Medicína „věku páry“, objektivismu, pozitivismu, a hlavně patriarchálního genderového řádu nakládala se ženami jako jakýmsi symbolickým opakem mužských ctností. Medicínsky je definovala skrze jejich reprodukční orgány, přičemž ženy, které se vymaňovaly disciplinaci viktoriánskými normami, byly internovány v psychiatrických léčebnách, diagnostikovány jako hysterické, nepříčetné apod. V menším měřítku sem patří představa ženy jako extrémně zranitelné bytosti, která musí být ušetřena před hrozbami vnějšího světa a udržena v domácí sféře, kde se mohla realizovat jako matka a hospodyně.
Sem pak spadá i typ křehké ženy sužované nejasnými potížemi, jež je převážně upoutána na lůžko, povolují se jí zřídkavé procházky a nad jejím stavem bdí autorita domácího lékaře. Pokud si vypomůžeme literaturou, je to například zkušenost Tove Ditlevsen, která v autobiografické Kodaňské trilogii popisuje i část života, kdy je svým životním druhem-lékařem manipulována medikací. Podobný případ popisuje Michel Faber v románu Kvítek karmínový a bílý, zatímco muž se intimně seberealizuje s milenkou-prostitutkou, manželka zůstává uvězněna na lůžku pod léky a usměrňována silnými obavami manžela a docházejícího lékaře o její zdraví. Literárním prototypem ženy ovládané léky a dojemnou péčí muže je pak hororová povídka Charlotte Perkins Gilman Žlutá tapeta (v českém překladu vyšla v souboru povídek Komu se to dostane do rukou nebo ve výboru Královny hrůzy).
„Pokud uznávaný lékař a navíc váš vlastní manžel ujišťuje přátele a příbuzné, že vám ve skutečnosti nic není, jenom dočasná nervová deprese – mírný sklon k hysterii –, co s tím člověk nadělá? I můj bratr je lékař, rovněž uznávaný, a říká to samé. (…) Takže užívám fosfáty či fosfity, nebo jak se to jmenuje, a tonika… mám zcela zakázáno pracovat. Osobně s jejich myšlenkami nesouhlasím,“ píše se v povídce Žlutá tapeta z roku 1892. Jak hrdinka následně, ještě ale než se úplně pomine z deprivace uzamčení v pokoji se žlutými tapetami s psychedelickým vzorem, uvažuje: „John je velmi pečlivý a láskyplný a sotva mě nechá se pohnout bez zvláštního pokynu.“
Jak je patrné, případ Dominiqua Pélicota je nejen otřesný a šokující, ale také hluboce vrostlý do starých kulturních představ, které ulpívají v mužských fantaziích o bezvládné ženě. Ženě přemožené, ovládnuté, usměrněné – především u žen nejbližších, tedy manželek. Zatímco nedospělé osoby stačí manipulovat převahou společenského respektu, dárky, výmluvností, v případě dospělé ženy se jako jistější nabízí kromě jiných nátlakových prostředků také intoxikace. Alkoholem, drogami, ale i léky. Obludně ať už v kombinaci s přehnanou péčí o ženské zdraví, nebo naopak nevědomým podáním.
Francouzský skandál ukazuje – nejen na osobě manžela, ale i na dalších sedmdesáti mužích, že ženská indispozice není vůbec překážkou k sexu, ale pro mnohé zůstává naopak lákadlem. Že mentální vzorce žlutých tapet jsou další vrstvou kulturního dědictví – spolu s libertinstvím nebo sexuální revolucí, která formuje představy společnosti o sexu.
A to není problém výhradně francouzské společnosti. Česká je prostoupena nejen všudypřítomným sexismem, jak se nedávno připomnělo diskusí kolem „protiočumovací“ kampani v MHD, ale hlavně mlčením. V současnosti jako by se společenský var kolem sexuálního násilí ztlumil a všichni tak trochu doufali, že se tato nepříjemnost pro jednou spláchla kauzou poslance Dominika Feriho a psychiatra Jana Cimického. Bylo by to spíše překvapivé.
Zároveň odborná i poučená širší veřejnost pomalu mění svůj náhled na sex jako „silovou“ disciplínu, kde zvítězí vůle toho, kdo má fyzicky, ekonomicky nebo mocensky navrch. V Česku po novém roce vejde v platnost redefinice znásilnění založená na explicitním souhlasu, nově se má ale pod tíhou událostí projednávat i ve Francii – která byla spolu s námi jedním z posledních evropských států, který ji odmítal. I to je jeden z dopadů současných sexuálních kauz včetně případu Dominiqua Pélicota.
Gisèle Pélicot se mimo jiné vyjádřila „už nemám žádnou identitu… Nevím, jestli se mi někdy podaří znovu vybudovat sebe samu.“ To stejné o nás platí jako o společnostech, které jsme postiženy hlubokou nerovností pramenící v genderových rolích. Pokud ono hledání nové sebe sama nevzdává žena, která dekádu procházela nepředstavitelnou torturou – navíc pod rouškou fungující rodiny a v iluzi hezkého vztahu, byla by ostuda, kdybychom to vzdávali my ostatní.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás