Na počátku bylo temno. Obaluje mé nejistě našlapující tělo v prostoru. Jak dekódovat tmu, když povrch světlo odráží a nepouští ho dovnitř? Mytologie (technologické) temnoty rámuje aktuální výstavu Poetics of Encryption britského kurátora Nadima Sammana, která bude v Galerii Rudolfinum k vidění do 11. května. Vychází z jeho stejnojmenné publikace Poetika kódování: Umění v technocénu (2023, český překlad 2025).
Putovní skupinová výstava – poprvé uvedena v roce 2024 v KW Institute for Contemporary Art v Berlíně – završuje v Praze své turné a diváctvo konfrontuje se zastřenou povahou technologických infrastruktur prostřednictvím desítek uměleckých děl. Kromě zahraniční umělecké scény jsou zastoupeni i čeští umělci a umělkyně – Dušan Zahoranský, František Fekete, Anežka Horová, Daniel Burda a kolektiv BCAA system. Výstava ohledává způsoby, jakými digitální technologie modifikují a zprostředkovávají svět, zatímco mechanismy moci vpletené do jejich tkaniva zůstávají pečlivě ukryté a nepřístupné.
Každé kliknutí myší, každý pohyb, každé poklepání prstem na displeji je zaznamenáno, uloženo a přeměněno na data, z nichž těží jen zlomek celkové populace.
Ve světle tristní planetární situace, kdy se moc a chápání nerovnoměrně koncentruje v rukou a hlavách několika vyvolených, techno-giganti se na povel šikují za Donaldem Trumpem a lidé (spolu s mimo-lidskými aktéry) podléhají vykořisťující, korporátní těžbě dat a surovin, je zapotřebí se učit kriticky vztahovat k novým technologiím a ke skutečnosti, kterou produkují. Vzhledem ke kritické povaze jednotlivých děl vůči korporátní mašinérii působí poněkud komicky zpráva, že novým partnerem galerie se stala firma Samsung. Výstava Poetics of Encryption nám podává pomyslnou pomocnou ruku a snaží se nás navigovat spletitou, potemnělou krajinou digitálního světa s ohledem na naši pozici v něm. Je načase spustit se dolů.
Samman výstavu člení do tří částí: Černá místa, Černé skříňky a Černé díry. Každá z těchto kapitol zkoumá různé polohy člověka v útrobách technologické sítě, jež ho obklopuje a prostupuje jeho tělo stejně jako hmotu Země. V Černém místě je mé tělo pohřbené, uzamčené (locked in) v megastruktuře komputačního vnitřku, který umělci a umělkyně mapují či se ho snaží přímo rozbít. Černá skříňka naopak testuje mou (ne)schopnost ponoru, je mi zapovězeno (locked out) proniknout dovnitř, a tak se ocitám tváří v tvář limitům svého poznání. Černá díra představuje prostor, v němž lavíruji mezi vnitřkem a vnějškem, aniž bych byla schopná přesně určit, kde se nacházím, což vyvolává pocity spoutání (locked down).
Výstavní sály se noří do tmy, z níž ostře vyřazuje světlo obrazovek, které představuje primární a občas i jediný světelný zdroj. Na popisky si svítím mobilem.
Cloud vyrostl z našich těl
Digitální technologie stále obestírá (nebo spíše zastírá) mýtus „nehmotnosti“, jenž se zrcadlí v samotné metafoře cloudu jako něčeho beztížného a beztvarého. Podobnou logiku lze uplatnit i ve vztahu ke kognitivnímu kapitalismu, v němž se hlavním zdrojem stávají kognitivní schopnosti lidí (vědění, kreativita, informace) oproti tradičnějšímu modelu fyzické, materiální práce. Materialita ale neopouští hrací pole. Informace potřebují materiální substrát – tělo, z nějž mohou dolovat, a které je pohání, ať už se jedná o tělo lidské či mimo-lidské (zvířata, rostliny, nerosty, voda apod.).
Opěvované virtuální hájemství krystalizuje z asambláže různých materiálů; vyrůstá z přírody, kterou těží, likviduje a penetruje. Poli se vinou telefonní kabely, dna oceánů brázdí podmořské kabely, planetu obepínají optická vlákna a z hlubin země jsou vytaženy nerosty a minerály, které (slovy filozofa Benjamina Brattona) „nosíme po kapsách“ ve formě nablýskaných chytrých telefonů. Všechny tyto aspekty utvářejí krajinu technocénu, v níž technologie mění samotné podmínky života.
V díle Metamorfismus XIII (2016) Juliana Charrièra došlo k tavbě základních desek, pevných disků, procesorů a kamenů v peci do podoby meteoritu. „Technologické je v díle doslova zapečetěno do světa,“ konstatuje Samman. Charrière tímto objektem poukazuje na absolutní provázanost přírodního a technického, kdy technika nachází svůj původ právě v přírodě. Kromě překročení této binarity (příroda a kultura) objekt otevírá ekologickou problematiku rozkladu. Zbude po nás jednou planeta zvrásněná jenom těmito techno-relikty pohřbenými v zemi? Stanou se tyto fosilie naším jediným dědictvím?
Spolu s vytěžováním planety podstupují na denní bázi extrakci i lidé, ačkoliv si toho často ani nejsou vědomi. Každé kliknutí myší, každý pohyb, každé poklepání prstem na displeji je zaznamenáno, uloženo a přeměněno na data, z nichž těží jen zlomek celkové populace. Tedy ti, kteří vlastní a ovládají technologické platformy a infrastrukturu (Google, Meta, X, Amazon a další). Každý den tak produkujeme informace, které nám nepatří a za něž nedostáváme zaplaceno.
Informační asymetrií a těžbou se zabývá Vladan Joler ve video eseji Nový extraktivismus (2020). V díle vykresluje dystopický systém nekompromisního dolování, který člověka a vše na Zemi uzavírá v sobě a přeměňuje na pohonnou hmotu. Extrakční schéma počítá s neschopností subjektů chycených v jeskyních uvědomit si svou nesvobodu, kterou kamufluje domnělou transparencí a nespočtem možností, jež nabízí. Za nimi se však skrývá neviditelná neprostupnost systému a prefabrikovaný spektákl pseudotužeb odvádějících naši pozornost. Můžeme se jen ptát, jakou hodnotu asi Metě vytvářím svým večerním doomscrollingem?
Těžba přírodních zdrojů a extrakce dat není jedinou běžně neviditelnou prací, jež podpírá nové technologie. Jinou přehlíženou skupinu podplacených pracovníků a pracovnic vynáší na světlo Eva & Franco Mattes v díle Porušování standardů proti zneužívání 3 (2016–2021). Umělecké duo na sérii výjevů přibližuje pomyslný korporátní „manuál“ pro vyhodnocování přijatelného a nepřijatelného obsahu na sociálních sítích. Oslavovaná automatizace maskuje levnou placenou sílu působící často v nehumánních podmínkách, která nevhodný obsah analyzuje a nese tedy automatizační procesy na svých bedrech.
Podobně pak vnímám plexisklové repliky počítačů SkloBook (2013–2023) Tilmana Horniga. Hornig sice prostřednictvím transparentních aparátů (pokud fungují správně, jejich materiality si nevšímáme) v prvé řadě poukazuje na jejich neprůhlednost, já se však při pohledu na hladké, vyleštěné povrchy nemohu zbavit myšlenek na dělníky a dělnice, jež za minimální mzdu a v otřesných pracovních podmínkách leští displeje a dávají dohromady naše zařízení.
Když počítač zvrací po stěnách
V roce 2013 pronesl někdejší CEO Googlu Eric Schmidt, že „v době internetu je velmi těžké realizovat systematické zlo.“ Jako příklad zmiňuje genocidu ve Rwandě z roku 1994 a svou argumentaci staví na možnosti okamžitě šířit a sdílet svědectví z daného místa, což ještě v devadesátých letech nebylo v takové intenzitě možné. Jeho předpoklad založený na viditelnosti a dostupných informacích působí ve vztahu k současnosti (např. genocida palestinského lidu) přinejmenším velice naivně.
Jak říká umělec*kyně, spisovatel*ka a teoretik*čka James Bridle v knize Temné zítřky (2018, česky 2020), více informací nerovná se lepší pochopení a větší schopnost jednat. Bobtnající záplava různých dat se každodenně vylévá z obrazovek ve formě paralyzujících proudů. Namísto lepší orientace ve světě poté pociťujeme spíše zmatení, vyčerpání a nepřehlednost a jsme tak uvalení do pozice neúspěšných detektivů.
Kolektiv Clusterduck se v instalaci Detektivní práce (2023) pokouší zmapovat současnou memetickou kulturu. Po zdi se rozlézá chaotické schéma obrázků s investigativními nitkami a nejistými, útržkovitými komentáři. Jasnost a ucelené pochopení daného terénu se nedostavuje a místo toho se jako divačka ztrácím ve skrumáži známých i neznámých templatů, Batemanů, emotikonů a girlblog estetiky. Celý výjev vypadá jako by se můj počítač pozvracel.
Nové technologie nám realitu pouze nezprostředkovávají formou věrného otisku. Skutečnost přetvářejí, podmiňují určité podoby a způsoby vnímání, čímž náš vztah ke světu ještě více komplikují a znejasňují. Deformační linie je na výstavě zastoupena například v díle e-deologii II (Anarcho-kolektivistický islamo-minarchismus) z roku 2022 od Joshui Cittarella. Autor si v tomto cyklu vlajek pohrává s digitálními médii (především s různými blogy a fóry) a jejich schopností akumulovat a mixovat různé ideologické rámce a symboly. Na červeno-modré vlajce je ve středu umístěn stočený chřestýš známý z Gadsdenovy vlajky (v současnosti spojovaná s libertariány) se třemi hlavami reprezentující jednotu jednotlivce.
Rudě červená odkazuje ke kolektivismu a modrá k minarchismu (libertariánská politická teorie). Dnes běžně memefikovaný slogan „Don’t Thread on Me“ (Nešlap po mně) umělec přeložil do arabštiny. Cittarela tak nechává vznikat hybridní, protichůdné ideologie pramenící z internetového mišmaše, zmatení a pseudo-teoretických pozic uživatelů a uživatelek, kteří si snad, jak sarkasticky říká sám umělec: „Někdy v budoucnu přečtou nějakou knihu.“
Přes možná lehce depresivní nádech doprovázející toto přemýšlení však neshledávám jako produktivní strategii zavírat před technologiemi oči anebo snad přímo usilovat o jejich opuštění. Nemá smysl se vracet do jeskyně, obzvlášť když už jsme každý v jedné lapeni. To není cílem Poetiky kódování. Je třeba podnikat sondy do temnoty, do zákoutí technologických hrobů a jeskyní. Nevyhýbat se a propojovat zakoušené znepokojení s imaginací a sněním a učit se technologie vyvazovat z korporátní logiky nekonečné těžby a zisku. Může umění sloužit jako klíč k těmto uzamčeným kryptám digitálního světa? Spíš než jako obyčejný klíč ho vnímám jako sadu planžet, kterými se můžeme vrtat v zámku. Dveře se občas pootevřou.
Autorka je teoretička umění.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás