Sezónu číslo 36 odstartoval minulý týden americký animovaný seriál Simpsonovi hodně netradičně – závěrečnou epizodou celého seriálu. V The Simpsons Series Finale (jak zní oficiální podnázev epizody Bartovy narozeniny) postupně sledujeme, jak zemře nenáviděný pan Burns, barman Očko zavře hospodu a odejde do důchodu a Milhouse jde na operaci zraku, po níž už nebude muset nosit brýle a dokonce možná úplně opustí Springfield. Uslyšíme také první slova Maggie, zatímco Homer s Marge začnou chodit na párovou terapii. A hlavně Bart Simpson se chystá oslavit jedenácté narozeniny, které z něj udělají teenagera.
Jenže Bart idylické časy dětství jen tak opustit nechce a epizoda, která se tváří jako završení všech linek a zároveň charakteristik hrdinů ze Springieldu, má ve finále úplně jiný konec. „Možná je to nakonec jen začátek sezóny,“ musí v závěru konstatovat moderátor Conan O’Brien, který epizodu uvádí na večírku plném celebrit. Pokud jste fanoušci seriálu a sledujete ho už od konce osmdesátých let, možná si v ten okamžik ještě pomyslíte „bohužel“. Milovaný seriál o žluté rodince je poslední dekády v těžkém kvalitativním sešupu a definitivně ho ukončit se rozhodně jeví jako nejlepší řešení.
Simpsonovi na přelomu osmé a deváté dekády uspěli právě proto, že přinesli na televizní obrazovky dosud nevídanou míru realističnosti.
Simpsonovi se dávno vytratili z žebříčků nejsledovanějších televizních programů – poslední dokončená série (číslo 35) se v USA nepřehoupla ani přes průměr dvou milionů diváků na epizodu, přičemž ve zlaté éře deváté dekády byla divácká základna až sedminásobně vyšší. Příliš lichotivě nevyznívají ani recenze a na divácké databázi IMDB průměrné hodnocení epizody často klesá i pod šest hvězdiček z deseti. Simpsonovi měli skončit už dávno a nad vodou je udržuje už jen značka kultovního seriálu, která ale s každou zapomenutelnou sezónou dostává další a další ránu.
Všechno už se stalo
Simpsonovy jsem jako teenager hltal v devadesátých letech v televizi. Díly jsem si dokonce natáčel na videokazety, abych se na ně mohl dívat opakovaně a chytat popkulturní reference, se kterými mi už tehdy pomáhaly fanouškovské stránky na tehdy poprvé dostupném internetu. Hledání anotovaných scénářů Simpsonů byla dost možná první věc, kterou jsem na něm hledal. Pak jsem si Simpsonovy dal znovu se svými dětmi v desáté dekádě, kdy už jsem staré díly stahoval z pirátských úložišť. Moji synové je milovali jako já, byť se samozřejmě smáli trochu jiným věcem.
I když už pak děti zajímalo něco úplně jiného, stejně jsem se snažil držet se seriálem krok a trochu z nostalgie jsem sledoval nově vysílané díly. Časem se z toho stala už jen otravná povinnost, s každou další sérií naráželi Simpsonovi na hlubší a hlubší dno a u dílů jako Lisa jako Gaga (2012) nebo Šáša na odpis (2014) jsem se vyloženě ošíval trapností. Tehdy mi došlo, že jestli se budu na seriál koukat dál, úplně si zkazím vzpomínky na jeho někdejší vrcholy. I pak jsem občas neodolal a ve slabé chvíli si pustil nějaký nový díl na streamovací službě, kde je seriál teď dostupný, ale stejně se mi vždy potvrdilo, že Simpsonovi jsou už dávno za zenitem a připomínají vrávorající zombie, která čeká na definitivní ránu z milosti.
Humor a gagy jsou předvídatelné, podkuřuje se celebritám, které mají zachránit sledovanost, a Homer je pořád hloupější a hloupější. Když si v roce 2003 dělali Trey Parker a Matt Stone v jedné epizodě seriálu Městečko South Park srandu z toho, že „všechno už bylo v Simpsonech“, o dvě dekády později se skutečně dá říct, že v dosavadních 770 dílech bylo opravdu nejspíš všechno, a proto není divu, že scenáristi jsou ve vymýšlení dalších zápletek poměrně bezradní.
Je jasné, že po tolika letech se v rámci stávající konstelace postav musel vyčerpat potenciál na zábavné nápady. Když Bart v úvodní epizodě nové série umanutě odmítá zestárnout o rok, je to nezáměrný komentář trpkého osudu scenáristů seriálu, kteří podle pravidel sitkomového žánru nemůžou s postavami hnout ani o píď. Za třicet pět let nikdo skutečně nezestárl, pár postav sice zemřelo (Maude Flandersová, Homerova matka Mona, několik koček a také Tlustý Tony), ale moc nových potenciálních zápletek to neotevřelo.
Skutečné žluté problémy
Nedalo mi to a po odvysílání Bartových narozenin jsem několik večerů strávil systematickým doháněním poslední dekády Simpsonů. Vycházel jsem hlavně z fanouškovského hodnocení na portálu IMDB a záměrně jsem nejprve sledoval nejlépe hodnocené epizody, abych se postupně prokousával i k dalším. A ano, objevil jsem pár perel, u kterých by mi bylo líto, že bych je jako starý fanoušek neviděl. V drtivé většině to ale byly epizody, v nichž tvůrci směli opustit víceméně realistickou premisu života v Springfieldu.
Za vyloženě povedený bych označil dvoudíl Seriózní Flanders z 33. série, který skládá poctu tvorbě bratří Coenů, obzvláště jejich Fargu (a částečně i jimi produkovanému seriálu stejného jména). Tady si ale Simpsonovi pomáhají okopírováním atmosféry i stylu vyprávění cizího díla, což je trik, který už použili nesčetněkrát. Zopakovali ho v o rok mladší epizodě Ne tak zcela To, která pro změnu vykrádá knihovničku novodobého horrorového klasika Stephena Kinga. V obou případech jsou epizody dotažené do posledního detailu a dovedu si u nich představit, že bych si je pustil znovu a s chutí luštil reference tak jako kdysi. Jenže zatímco tyto pocty byly v minulosti příležitostnými bonusovými chuťovkami pro fanoušky, v poslední dekádě seriál zachraňují od pádu do propasti.
Skvělé jsou i hororové epizody Speciálních čarodějnických dílů, kde se může stát úplně cokoliv a fantazii se meze rozhodně nekladou. V jednom z vrcholných příkladů ze zatím předposlední 34. sezóny třeba Simpsonovi zjistí, že jsou jen postavičky v zábavním parku a musí se vypořádat se svými alternativními „já“. Samozřejmě pořádně krvavě. I tady jako kdyby scenáristi (ne)záměrně odkazovali na past, v níž se seriál ocitl, když odmítl lineární narativ.
Občas si jako diváci říkáte, co by se stalo, kdyby si pořád primárně humoristický seriál dovolil otevřít některá temnější témata, kterými životy obyvatel Springfieldu také nutně musí disponovat. V minulosti se jich párkrát dotkli – třeba když se Milhousovi rozvedli rodiče a jeho otec Kirk Van Houten začal žít trpký a ponižující život postaršího single muže, který musí začít zase od nuly. Památný je i osud Margiiných sester, které se vyrovnávají s marným hledáním partnerů nebo samotou. A boj Barneyho Gumbla s alkoholismem je také nezapomenutelný. Byl to vždy závan realističnosti, který byl samozřejmě obalen zlehčujícími vtipy, ale dodával příběhům hrdinů ze Springfieldu lidskost.
Z posledních let si takový úkrok tvůrci dovolili třeba v epizodě Hoši v horách z 33. sezóny, v níž se Bart ocitne na pochodovém výletě s dvojicí školních tyranů a šprtem Martinem Princem. Ten v jeden kritický okamžik prodělá nervové zhroucení, při němž na sebe prozradí, že žije pod nesnesitelným tlakem svých příliš náročných rodičů, který zvládá jen díky lékům. A dokonce kvůli tomu i vykrade lékárnu. Epizoda sice pak sklouzne k tradičním klišé – slabý je paralelní příběh o Lise, která si užívá víkendu jedináčka, ale na chvíli máte pocit, že ve Springfieldu žijí skuteční lidé se skutečnými problémy. I když jsou žlutí a mají na rukách jen čtyři prsty.
Konec dějin
Simpsonovi na přelomu osmé a deváté dekády uspěli právě proto, že přinesli na televizní obrazovky dosud nevídanou míru realističnosti. Spolu se seriály Ženatý se závazky a Show Jerryho Seinfelda ohlásili roztržku s tradicí přívětivých, neškodných televizních sitcomů a s pomocí satiry se začali strefovat do klišé amerického snu, v jehož středu jsou šťastné rodiny v „horizontálních panelácích“ anonymních předměstí. Matt Groening napsal Simpsonovy jako dysfunkční rodinu, kde hlavou rodiny je obtloustlý (byť dobrosrdečný) náfuka, kterému jeho manželka Marge toleruje zcela idiotské chování. Bart je nevychovaný spratek a Lisa outsiderka, která umí své nezapadání do prostředí buranského maloměsta reflektovat až příliš dobře. Samozřejmě, že si všechny postavy nakonec zamilujeme, že má každá své chyby nevadí, protože ani my diváci nejsme dokonalí.
„Amerika by měla být víc jako Waltonovi a méně jako Simpsonovi,“ kritizoval v roce 1992 seriál tehdejší americký prezident George Bush, kdy žluté hrdiny ze Springfieldu srovnával s rodinou zakladatelů hypermarketového řetězce Walmart, kteří se z chudých poměrů vypracovali mezi nejbohatší Američany. Jenže lidé už nechtěli v televizi sledovat dokonalé hrdiny a morální vzory, zajímaly je poklesky a selhání, díky kterým se s nimi mohli identifikovat. Konzervativní republikáni měli smůlu, v Simpsonových se většina Ameriky viděla snáze než v hrdinech aspirativních snů fanoušků neregulovaného trhu. Stejně jako oni totiž nikdy nezbohatli a také museli někdy řešit, že nemají peníze na vánoční dárky a stromeček, jako to dělá Homer hned v prvním díle.
Americký sen ale neumřel kvůli satirickému televiznímu seriálu, na něco takového je animovaná tvorba krátká, ale Simpsonovi mohli jeho úpadek sledovat a reflektovat. Největší problém seriálu nastal v okamžiku, kdy svou základní premisou přestal odrážet realitu amerického života a stal se tím pádem nevěrohodným. Například už samotný základ příběhu – pětičlenná rodina si může dovolit obrovský dům na předměstí i přesto, že třicátník Homer je jediným chlebodárcem, nemá vysokoškolské vzdělání a pracuje jako bezpečnostní technik v jaderné elektrárně. Pro lidi v jeho situaci by to dnes byla naprostá sci-fi, Homerové dneška by nejspíš spláceli hypotéku každý měsíc s potem ve tváři a dřív nebo později by skončili ve spirále půjček a dluhů, přičemž Marge by si určitě musela najít taky práci, což by znamenalo konec idylického života.
Na konci osmdesátek to tak nemožné nebylo, byla to ostatně poslední éra, v níž modré límečky mohly ještě těžit ze silné pozice odborů, v nichž ostatně Homer také je. Jenže pak už „reaganomika“ definitivně zvítězila a oddělila bohaté od chudých, přičemž šermovala teorií o prokapávání bohatství, což ale byla jen fantazie neoliberálů. S ještě další troškou fantazie se dá předpokládat, že dnešní Springfield by byl nejspíš baštou Trumpa a Homer by si se svým vzděláním a rozhledem rochnil v bahýnku konspiračních teorií a vedl by kulturní války, čímž by se ještě víc odcizil Líze.
Simpsonovi ani v současnosti nežijí v úplném vzduchoprázdnu, v seriálu se odráží technologické i kulturní novinky a pořád se komentuje svět celebrit. Co se týče politiky a společenského kontextu, jsou ale zaseknutí ve věčných raných devadesátkách, kdy se zdálo, že se dějiny naplnily a zastavily. Ve skutečnosti pak pokračovaly dál, aniž by si toho ale tvůrci seriálu všimli. Simpsonovi odmítají – stejně jako Bart – vstoupit do složitých časů puberty, a to už jim v prosinci bude 35. Třeba se ale ti diváci, kteří seriálu ještě zbyli, dívají na Simpsonovy právě proto, aby si u nich připomínali idylické bezčasí, kde ještě všechno bylo tak, jak má být. Žlutá rodinka se stala součástí nostalgické kultury, s níž se kdysi pustila do křížku.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás