V červnu rezignovalo několik desítek expertů a expertek z Rady vlády pro lidská práva z důvodu přesunu agend z Úřadu vlády pod ministerstva. Nedávné jmenování právníka Hnutí pro život Jakuba Kříže a transfobního aktivisty Daniela Blacka jako expertů pak dále rozvířilo debatu o tom, zda současná vláda vůbec chce lidská práva chránit. Vznikla také petice za odvolání těchto dvou osob pevně spojených s antigender hnutím. Je na místě mluvit o tom, že vláda Andreje Babiše vede kulturní války? A jak se vůbec stalo, že se do pozic moci dostávají ultrakonzervativní aktivisté?
Rok 1989 ve střední a východní Evropě symbolizoval vítězství globalizace a univerzálních lidských práv. Konec dějin. Přijetí České republiky do Evropské unie mělo být vrcholem snu o tom, že patříme na Západ. Politika EU a zemí západní Evropy ale začíná mít v roce 2015 za takzvané migrační krize trhliny, které artikulovalo nejen konzervativní, ale i liberální křídlo politického spektra.
Podle autorů knihy Central European Culture Wars proto nelze porevoluční vývoj popisovat jako nacionalistickou a konzervativní reakci na liberální porevoluční vlnu. Liberální i konzervativní elity totiž v průběhu devadesátých let budovaly společný konsenzus, který v nultých a na začátku desátých let pokračoval. S konstrukcí migrační vlny jako nového nebezpečí se ale část politiků začíná od liberálního Západu odklánět a formulovat vlastní politickou dekolonizační tezi.
Pro národně konzervativní představitele postkomunistických elit rok 2015 symbolizoval příležitost přestat poslouchat Západ a začít Evropě ukazovat, jak se dělá politika. Viktor Orbán už v roce 2017 tvrdil, že zachrání Evropu před jejím sebevražedným liberalismem, a dnes u nás podobně mluví i Michal Půr a Tomáš Jirsa v podcastu Insider.
Politické spory se rychle přestaly vést o konkrétní politiky a přesunuly se k identitárním a hodnotovým otázkám – k tomu, jak vykládáme historii, kdo jsme a co považujeme za morální. Pro konzervativní křídlo „liberální Evropa“ nezpochybňuje jenom jejich program, ale vlastní existenci a základy identity.
Emancipační potenciál, který slibovala politika identit, převzali pravicoví aktivisté a politici. Daniel Black využívá pro svůj transfobní lobbing vlastní trauma a generalizuje svoji zkušenost s detranzicí, aby útočil na celou trans komunitu. Jazykem, kterým mluví, přitom někdy i vulgárně napadá své názorové oponenty. A současně konstruuje „genderovou ideologii“ jako nepřítele, který prorostl českým zdravotnictvím. Z osobní zkušenosti transfobního aktivisty se tak stal argument pro rozhodování o právech druhých. K čemu se můžeme obrátit, když se z traumatu stává nástroj konzervativní kulturní války?
Podle autorek Hysterie je odpovědí práce, která povede k větší třídní solidaritě. Místo performování politiky na sociálních sítích je i podle sociologa Antona Jägera důležité se vrátit k reálné politické práci. Ve své knize Hyperpolitics kritizuje Jäger politizaci bez reálné snahy změnit legislativu a ovládnout instituce moci. Se ztrátou masového politického zapojení a s vylidňováním odborů, které by dokázaly frustraci přetvářet v reálnou změnu, dnes nastupuje touha po rychlé gratifikaci, polarizace a doomerství.
V kulturních válkách se tak všichni ocitáme v nekonečném bahně, ze kterého se ne a ne vyhrabat. Je ale dnes vůbec co zachraňovat? Závěrem se Karolína s Magdalenou shodují, že spíš než si pokládat existenční otázky, které nelze odpovědět bez upadnutí do deprese, je praktičtější si říct, že jediná cesta ven z krize vede skrze ni.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás