Na sociálních sítích sledujeme poslední týdny hořící budovy, popelnice i auta, ale také policii, která mlátí obušky do teenagerů, používá slzný plyn a gumové střely. Pravicová média i liberální influenceři jsou pohoršeni násilím, které doprovází protesty mladých po celém světě. Nejen v českém mediálním prostoru se ozývá varování před „útoky teenagerů“, aniž by se autorky a autoři postů pokusili porozumět tomu, proč je mladá generace tak naštvaná a zoufalá, že ve velkém chodí na demonstrace, kde riskuje své bezpečí a zdraví.
Protesty, které dnes sledujeme, odstartovaly v každé zemi z trochu jiných důvodů. „Gen Z revoluce“ začaly minulý rok v Nepálu, na Madagaskaru, v Keni, Maroku nebo Togu. „Veřejné zdravotnictví se hroutí, veřejné univerzity trpí nedostatkem finančních prostředků a veřejná doprava pro chudé je katastrofální,“ popsala loni pro Guardian aktivistka Hanifa z Keni některé důvody, které trápí i dnes mladé lidi po celém světě.
Trhlina ve společnosti vznikla jako důsledek hluboké politické krize. A má jedině politické řešení.
Lokální kontext je v debatě o protestech důležitý. Každé hnutí vychází z jiné situace. Jen těžko můžeme prekarizaci lidí na Madagaskaru přirovnávat k situaci v Portugalsku nebo Španělsku. Někde násilné excesy protestujících vypukly rychle, ale třeba v Albánii rabování předcházely měsíce poklidných demonstrací, které nicméně – jak v komentáři upozorňuje Ebu Bekr Simitqiu – nic nezměnily. V každé zemi se také liší riziko, kterému se demonstrující vystavují. Například ve Francii mohou extrémně násilné postupy policie lidem způsobit zranění, někdy i s trvalými následky, nehrozí tam ale, že kvůli účasti na protestu nebudete moci vykonávat své zaměstnání, čímž v případě vyučujících vyhrožuje albánský premiér.
Hnutí vedené generací Z má v řadě zemí obrovskou sílu. V říjnu se mu podařilo porazit srbského exprezidenta Aleksandara Vučiće a udržet u moci brazilského socialistického prezidenta Lulu da Silvu. Srbské studentské hnutí bojovalo proti klientelismu, nepotismu a nespravedlnostem. Brazilské hnutí navíc také za ochranu Amazonie, původních obyvatel a za sociální spravedlnost. Stejně jako v dalších zemích i v Srbsku a Brazílii protesty přerostly v celkovou kritiku kapitalismu a neoliberalismu. Škrty, chudoba, nedostupnost bydlení, klimatická krize a dalšídopady globálního systému plného nespravedlností se rychle ocitly v centru všech „revolucí generace Z“, i když každá tato revoluce odstartovala trochu jinak.
Z lavice do ulic
Snad nejvíce pozornosti získala v českém mediálním prostoru situace ve Francii. Protesty začaly v září blokádou střední školy na předměstí Paříže. Postupně se rozšířily do celé země a do všech vrstev společnosti. Demonstrace, které vedli studující, kritizovaly nízké výdaje na vzdělávání a narůstající problémy ve školách – přeplněné učebny, nedostatek vyučujících, rozbité budovy i nespravedlivý systém přijímaček na vysoké školy. Na nedostatečné investice do školství přitom upozorňují podle sociologa Fabiena Truonga učitelé a rodiče studujících už dvacet let – aniž by se cokoliv výrazně změnilo k lepšímu. Jak jsme mohli vidět na videích, budovy škol v chudších oblastech Francie obývají švábi a krysy, nefungují tam záchody nebo třeba neteče voda. Při extrémních vedrech, která s sebou přináší klimatická krize, nebylo v řadě škol letos bezpečné pobývat. Ale ani v zimě to nebude o moc lepší.
Za studující ze zanedbaných škol se okamžitě postavili jejich učitelé, rodiče i prarodiče. A také studenti z bohatších sousedství, kteří nesouhlasí s do očí bijícími nerovnostmi. Na protesty dnes pravidelně chodí stovky tisíc lidí, a to přesto, že jsou demonstrace kvůli extrémně násilné policii a chaosu v ulicích čím dál nebezpečnější.
S rozšířením hnutí přišlo i rozšíření požadavků – kromě lepšího financování školství chtějí mladí lidé nadějnější budoucnost. Chtějí vědět, že když se budou snažit, mohou žít ve Francii důstojný život nehledě na to, jakou mají barvu kůže nebo socioekonomické zázemí. Chtějí konec politiky škrtů a spravedlivější přerozdělení bohatství. Chtějí systém, který funguje opravdu pro všechny.
Tento kontext ovšem v českých médiích skoro nezaznívá. Místní debatu do velké míry opanoval fanoušek asociálního a bigotního senátora Zdeňka Hraby a bývalý člen ODS Ondřej Černý. Ten opakovaně karikoval protestující slovy o tom, že chtějí lepší školy, a pak si je sami zapalují, nebo že chtějí zrušit přijímací zkoušky. Mluvil o „nárokové společnosti“, neudržitelném dluhu i o tom, že podle něj není možné mít kvalitní veřejné školy pro všechny zdarma. Namísto vysvětlování problémů francouzských studujících se jal Černý v mediálním prostoru obhajovat své volnotržní fantazie. Jeho jedinou kvalifikací přitom bylo, že ve Francii studuje univerzitu, nijak známou a v mezinárodních hodnoceních stojící hluboko pod Univerzitou Karlovou. Za toto mediální selhání přitom nese odpovědnost nejen DVTV, Insider a Aktuálně.cz, u kterých není výběr nekompetentního hosta asi žádným překvapením, ale také ČT, která tohoto studenta pozvala už v roce 2024, aby komentoval předčasné volby ve Francii, načež dostala ze strany veřejnosti hned několik stížností za nevyvážené a jednostranné vysílání.
Větší část debaty se v České republice – a to i mimo rozhovory s Ondřejem Černým – každopádně nevedla o požadavcích studujících nebo o sociálních problémech, které Francouze sužují. Nemluvilo se o nerovnostech a nespravedlnostech, o kritice Emanuela Macrona nebo o policejním násilí. Namísto podstaty celého problému se média zaměřila na ničení majetku, které na některých místech probíhalo souběžně s protesty. Toto rámování samozřejmě znovu přiživilo český protiislámský rasismus, kterého se neštítili komentátoři ani politici.
Masová migrace?
Kromě stovek tisíc lidí, kteří ve Francii klidně – nebo přímo radostně – protestují, se do ulic zejména 17. října vydaly také skupinky, které rabovaly výlohy nebo zapalovaly sdílená kola. Výtržníci ničili obchody s luxusní módou, z nichž si pak odnášeli předražené zboží, ke kterému by se jinak nejspíš nedostali. Cílem nepokojů se staly také samoobsluhy a menší živnostníci, kteří s velkým kapitálem nemají nic společného. A v některých případech násilí dopadlo i na budovy institucí, třeba na turistické centrum v Lyonu nebo historickou budovu radnice v Limoges.
Záběrů ničení obchodů okamžitě využila krajní pravice. Donald Trump napsal na Truth Social, že „to, co se děje ve Francii, není nic jiného než nekontrolovaná masová migrace“ a že „tady nejde o školy, jde o to, že islám chce ovládnout tuto kdysi velkolepou zemi“. Pozadu nezůstali ani evropští politici. Maďarský předseda vlády Péter Magyar začal spojovat „neoprávněné násilí“ s potřebou „co nejpřísnějšího přístupu k migraci“. Polský premiér Donald Tusk k migraci zase řekl, že Polsko nebude opakovat „chyby ostatních evropských států a nebude za ně platit“. Benjamin Netanjahu prohlásil, že Francie „podlehla invazi extremistického islámu“. A Andrej Babiš na tiskovce začal tvrdit, že je potřeba potápět prázdné lodě ve Středozemním moři a že se připravuje na variantu, kdy bude muset bránit české hranice před migranty ze západu. I mládežnická organizace ANO sdílela rasistické a manipulativní video s údajnými „nebezpečnými uprchlíky“.
Neexistuje přitom žádný důkaz, že by násilí páchali uprchlíci. Jak upozorňuje novinářka Nejma Brahim v textu na webu Mediapart, právě migrantky a migranti jsou dnes ve Francii v tak zranitelném postavení, že na protesty často ani nechodí. Uprchlíci se naopak bojí, že budou mít problémy kvůli absenci ve škole či v práci, bojí se, že je zastaví policie a zjistí, že nemají doklady. Rozhodně se nejedná o lidi, kteří by se dobrovolně vystavili kontaktu s policejními složkami.
Stejně jako je nepodložené tvrzení, že by násilí páchali migranti, je nepodložená také často opakovaná teze, že rabování plánují organizované levicové skupiny nebo že je přímo spojené s konkrétní politickou stranou. V Deníku N to vysvětluje sociolog Fabien Truong. „Nemyslím si (…) že by většina lidí, kteří rabovali, měla nějaké politické poselství,“ říká Truong. „Většina těchto lidí prostě využila daného okamžiku. Byli frustrovaní, měli toho dost, a tak to udělali.“ Podle sociologa se to ukazuje také v rozhovorech s výtržníky. Neplánovali to předem – podobně jako třeba Češka, která v návalu emocí hodila na parlament dlažební kostku, když probíhalo první čtení kontroverzního zákona o zrušení koncesionářských poplatků.
V systému je trhlina
Typ pouličního násilí, které sledujeme ve Francii i v dalších „gen Z revolucích“, lze chápat jako projev trhliny v systému, díry v každodennosti. Jako vyhřeznutí obrovské frustrace, agrese a bezvýchodnosti. Je to součást otřesu společnosti, kterého někteří lidé zkrátka využili. Při velkých společenských změnách k tomu dochází docela běžně. Lidé, kteří vysklívají obchody a dělají nepořádek, přitom rozhodně nejsou homogenní skupina. S největší pravděpodobností jde o kombinaci jednotlivců s úplně odlišnými motivacemi.
V ulicích najdeme výtržníky, kterým nezáleží na politice a chtějí si jednoduše do něčeho praštit, stejně jako protestující, kteří mají pocit, že jejich poklidné protesty nikdo neslyší a že jediný způsob, jak se postavit bytostně nespravedlivému systému, je cílit na jeho symboly. Tedy na luxusní obchody, banky nebo radnice. Zničení výlohy firem Dior, Chanel nebo Louis Vuitton, ničení symbolů přepychu a nespravedlností, může mít zcela jiné motivace a morální opodstatnění než útok na malé podnikatele. Ale může mít i negativní dopady – na studentské hnutí, na zaměstnance obchodů i na veřejnou debatu, která se pak točí jen kolem vysklených vitrín a nikoli kolem reálných problémů lidí.
Proti ničení obchodů a institucionálních budov se jasně vymezili jak levicoví politici, tak samotní demonstrující. Ti se dnes aktivně snaží dopady destrukce minimalizovat. Když se některé útoky dotkly malých živnostníků, vznikaly na internetu sbírky, které pomáhaly kompenzovat škody. Zboží z velkých řetězců a luxusních značek se na ulicích v některých případech přímo přerozdělovalo. Můžeme sledovat videa, kde lidé rozdávají produkty z obchodů lidem bez domova. Trhlina v systému, kterou dnes sledujeme, sice dává prostor pro násilí, je ale důležité sledovat i to, co se děje po něm.
Qui nous protège de la police?
Vysklených výloh politicky využili kromě krajní pravice také francouzský prezident Emanuel Macron a předseda vlády Sébastien Lecornu. Liberál Lecornu začal tvrdit, že násilnosti a rabování podněcuje levicová strana Nepoddajná Francie prezidentského kandidáta Jean-Luca Mélenchona. Řada politiků z této strany, včetně samotného Mélenchona, se totiž protestů zúčastnila a vyjádřila studujícím podporu. Nikdy však nevyzývali k násilí. Starosta Bally Bagayoko z Nepoddajné Francie naopak při protestech chránil demonstranty vlastním tělem před policií.
Macron i vláda se snaží obrovskou politickou krizi přerámovat jako bezpečnostní riziko. Namísto reflexe vlastního vládnutí a nespokojenosti stovek tisíc lidí mluví liberální politické elity o ohrožení Francie ze strany levice a výtržníků. Volají po ještě tvrdších zásazích policie, zakazují některé demonstrace a nově se také snaží prosadit kontroverzní zákon „ať výtržníci platí“, který by finančně ohrozil všechny účastníky protestů. Kdo by neuposlechl dvě výzvy policie, mohl by platit pokutu až deset tisíc euro. Chudým lidem by se částka strhávala z dávek. Média přitom na bezpečností rámování přistupují, a to nejen v Česku, ale po celém světě.
Macron mluví o tom, že je potřeba posílit policii. Jenže právě francouzská policie v celé situaci figuruje jako rozbuška. Místo aby chránila obchody a umožňovala klidné demonstrace, aktivně se snaží potlačovat jakékoliv shromažďování, a to pomocí násilí, které v České republice vůbec neznáme a které rozhodně neodpovídá pár rozbitým výlohám. Zatímco se česká média, světová krajní pravice i francouzští liberálové pohoršují nad rozbitými výlohami luxusních obchodů, patnáctiletý Evan přišel po zásahu policejním granátem o levou ruku a několik prstů na pravé ruce. Šestnáctiletý Maël přišel o oko. Čtrnáctiletý Eden má roztříštěný obličej a jeho rodina se s francouzskou policií soudí za pokus o vraždu. Tato zranění, která teenagerům způsobila policie, přirovnávají francouzští právníci i lidskoprávní organizace ke zraněním z války.
Extrémně násilné chování policie vidíme i u klidných a zcela neproblematických demonstrací. Například když studenti v Grenoblu zpívali francouzskou hymnu, policie do davu pustila slzný plyn. Na francouzskou policejní brutalitu upozorňují lidskoprávní organizace i aktivisté dlouhodobě. Zásahy policie ostatně mohou být i smrtelné. Například v roce 2023 francouzská policie zabila sedmnáctiletého chlapce Nahela.
Pomáhat mocným
Jak upozorňuje novinář Jon Henley ve své analýze, brutální chování francouzské policie se odvíjí od samotné podstaty její existence. Zatímco v jiných zemích, včetně České republiky, by měly policejní složky (alespoň teoreticky) primárně chránit civilní obyvatelstvo, úkolem francouzské policie je už od doby Napoleona primárně chránit stát a jeho autoritu. Moc je ve Francii silně centralizovaná a právě protesty jsou jedním z mála způsobů, jak mohou lidé ovlivňovat dění v zemi.
Politici se tak snaží demonstrace potlačit skrze kontroverzní zákony nebo zákazy vycházení, policie zase přímo v ulicích. A stejně jako Macron přitom policie používá diskutabilní (mnohdy jinde zakázané) prostředky. Gumové projektily, zábleskové granáty či „kettling“, tedy obkličování a uzavírání protestujících v ulicích či na mostech po dobu i několika hodin. Cílem francouzské policie není zabránit materiálním škodám. Její primární zájem je chránit moc a Francouzskou pátou republiku před politickou změnou.
Ačkoli je policejní násilí přímým útokem na demokratické svobody, média se mu věnují minimálně. A to jak ta česká, tak francouzská. Mediální observatoř Acrimed analyzovala mediální pokrytí protestů na veřejnoprávní televizi France 2 mezi 28. srpnem a 1. říjnem. Zatímco 75 % obsahu se věnovalo rabování obchodů, pouhých 8 % času věnovali novináři požadavkům hnutí a jen 3 % policejnímu násilí.
Dialog mezi nerovnými
„Na moji milovanou čtvrť, ve které žijeme, útočí tisíce teenagerů s maskami na obličeji, v černém oblečení. Zapalujou auta, motorky, sprejujou na zeď a křičí ‚ať žije násilí‘. Včera večer svlékli do spodního prádla na ulici dva staré lidi (…) Zničili naši milovanou pekárnu, rozbrečela jsem se. Tohle není dialog, tohle je čisté násilí,“ napsala na instagramový profil women_publishing nakladatelka Barbora Baronová. Asi o týden později profil smazala, do té doby však příspěvek získal několik tisíc reakcí. Informace o dvou svlečených seniorech se mezitím ukázala jako AI hoax.
Baronová, která zčásti žije v centru Paříže, tvrdí, že za eskalující situaci mohou všichni, kdo polarizují společnost: „Kdo se radikalizují. Kdo nečtou. Kdo přestali kriticky myslet a své názory si tvoří na sociálních sítích…“ Namísto politiků, kteří mladým lidem vzali budoucnost, viní nakladatelka samotné protestující. Nesklouzává přitom k primitivnímu rasismu typickému pro pravicové komentátory nebo politiky, bagatelizuje ale reálné příčiny společenského otřesu. A ignoruje chování policie, která místo toho, aby chránila její oblíbenou pekárnu, střílí do teenagerů gumové projektily, pouští na ně slzný plyn a hází na ně zábleskové granáty.
Strach, který Barbora Baronová cítí, je jistě reálný a zlehčovat ho by bylo neohleduplné a hloupé. Jenže absence kontextu, kterou přiživila také média a jejich rámování událostí, vede k zásadnímu nepochopení celé situace. Zatímco někoho děsí rozbité vitríny, stovky tisíc lidí ve Francii děsí, že si nebudou moci dovolit koupit jídlo, zaplatit nájem a že jim škola nezajistí důstojnou budoucnost. Tito lidé dost možná nikdy ani nezažili pocit bezpečí, o který teď Baronová přichází. Status quo, který (možná nevědomky) nakladatelka brání a který reprezentuje Emmanuel Macron, má reálné oběti na životech. Lidi, kteří předčasně umírají na ulicích či v důsledku pracovních zranění, kteří padají do závislostí. Politika škrtů, segregace ve školství a vykořisťující práce jsou pro stovky tisíc lidí daleko nebezpečnější než nepokoje v ulicích.
Když se o nerovnostech a nespravedlnostech snaží tito lidé mluvit klidně, nikdo je neposlouchá. Když se snaží pokojně demonstrovat, útočí na ně policie. Rámovat události posledních týdnů jako výtržnosti „radikalizovaných“ negramotných hlupáků je absurdní. Ničení obchodů a pekáren je důsledek obrovské frustrace lidí. Je to důsledek reálných materiálních problémů, ne pár videí na TikToku.
Dokud budou liberálové vytrhávat rozbité vitríny z kontextu, ignorovat policejní násilí a přistupovat na bezpečnostní diskurz, situace ve Francii se nezlepší. Bezpečnostním rámováním událostí navíc jen posilují ultrapravici, která slibuje tvrdší opatření proti migrantům i demonstrujícím. Trhlina ve společnosti vznikla jako důsledek hluboké politické krize. A má jedině politické řešení.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás