Mimořádné vysílání ČT24 k výsledkům druhého kola předčasných parlamentních voleb ve Francii vejde nejspíš jednou do dějin žurnalistiky. Bohužel jako učebnicový příklad toho, jak by nemělo vypadat vysílání veřejnoprávní televize. Česká televize se podle všeho, včetně fotek politiků, které si předem nachystala, připravovala na souboj krajní pravice s Macronovou Obnovou. Velké portrétní fotky Marine Le Pen a Emmanuela Macrona, které se objevovaly celý večer na obrazovce, zcela vynechaly možnost, že by vyhrát mohla spojená levice sdružená v Novou lidovou frontu.
O to větší bylo pochopitelně zděšení, když podle prvních, tradičně přesných odhadů, dostala nejvíc mandátů Nová lidová fronta a nejúspěšnější byla strana Nepoddajná Francie. Ta zjevně nahání redaktorům České televize hrůzu. Moderátorka Barbora Kroužková okomentovala povolební projev Jeana Luca Mélenchona, ve kterém použil oslovení „camarades“, jež se do češtiny překládá jako soudruzi, slovy „Padlo i oslovení soudruzi, to víme všichni, kam nás zavádí.“ Těmito slovy vlastně jen předznamenala večer kulturních nedorozumění a nepochopení odlišné historie i současné společenské reality. A proto se také mohla Kroužková ptát na to, jak hluboko jsou zakořeněné marxistické tendence v části aliance, která vyhrává parlamentní volby ve Francii.
Jedno z hlavních témat večera pak byl levicový antisemitismus a podpora Hamásu, které redaktoři i někteří komentující konstruovali na základě toho, že levice ve Francii podporuje vznik Palestiny a kritizuje izraelský postup v Gaze.
Celý večer se pak nesl v duchu ujišťování, že vláda bude přeci jen centristická a že je jen otázka, jak toho dosáhnout a levici, zejména pak tu radikální, konkrétně Jeana Luca Mélenchona, vyšachovat. Jiné scénáře nebyly ve vysílání České televize vůbec připuštěny, tedy kromě možnosti úřednické vlády. Ve Francii se přitom diskutuje i o jiných možných variantách, včetně možnosti, že by byla menšinová levicová vláda. Zástupci Nové lidové fronty ostatně hned v pondělí začali sérii jednání, aby se domluvili, koho vyšlou jako možného premiéra příští vlády.
Zbožné přání, aby se levice, zejména ta radikální, další vlády neúčastnila, je mimo jiné založena na nepochopení dynamiky mezi francouzskými voliči a politiky. Voliči Nové lidové fronty očekávají, že bude levicová vláda, a pokud by se o to její představitelé ani nepokusili, vnímali by to jako zradu. A situace je natolik napjatá, že by tak možná levice promarnila svou poslední šanci udržet se jako relevantní síla na politické mapě. A to představitelé takzvané umírněnější levice dobře vědí, proto se Nová lidová fronta v neděli večer nerozpadla, byť samozřejmě nelze predikovat s jistotou, že se tak nakonec nestane.
Další důležitý aspekt, který redaktoři ČT pominuli, je široce rozšířené znechucení z vlády Emmanuela Macrona, který v ekonomické oblasti dělá asociální liberální reformy a v politické oblasti se přiklání k autoritářství. To se velmi jasně projevilo během covidu, kdy se jeho opatření a způsob, kterými je vymáhal, staly v mnoha částech společnosti doslova rozbuškou k vytváření různých disidentských spolků, které v mnoha případech bohužel podlehly dezinformačním kampaním. Stejně jako jeho posilování pravomocí policie se u svobodomyslných Francouzů nesetkává s pochopením. Rovněž jeho způsob využívání článku 49.3 ústavy vnímala velká část společnosti negativně. Léčit celospolečenské znechucení Macronem další podobnou vládou není každopádně dobrý nápad a do budoucna by to jen posílilo skutečné extremisty.
Komentuje fanoušek Bardelly
Ke komentování situace si redaktoři ČT do studia pozvali Jaroslava Kurfürsta, který působí jako vrchní ředitel evropské sekce ministerstva zahraničí a na podzim nastoupí na post velvyslance České republiky ve Francii, dále Filipa Nerada, vedoucího zahraniční redakce Českého rozhlasu a nakonec Ondřeje Černého, studenta práv na univerzitě v Pau a člena ODS.
Poslední jmenovaný se do role experta na francouzskou politiku kvalifikoval nejspíš tím, že se jeho X (Twitter) hemží různými výroky, které zcela jasně ukazují, že fandí právě krajní pravici. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se Republikáni, což je bývalá nejsilnější francouzská strana, dnes spíše skomírající, spojí s krajně pravicovým Národním sdružením Marine Le Pen, psal Černý nadšeně, že „tímto mají velkou šanci uspět a získat křeslo premiéra, kterým by byl Bardella.“ A pak ještě dodal „Držím palce“.
V okamžiku, kdy přichází druhé kolo voleb a francouzská politická garnitura se mobilizuje proti fašismu, Černý varuje, že se „Macron spojil s ďáblem, který chce rušit to, co on postavil…. Nepochopitelné!!!! LFI je radikální, krajně levicová strana, které šéfuje trockista Mélenchon, který chce zničit kapitalismus a vadí mu západní civilizace. Le Pen není vůbec ideál, ale je to menší extrém než LFI,“ vyznává se na svém účtu na sociální síti. Černého postoje vysvětlují jeho výlevy, kdy popisuje, jak byl v Paříži, kde přestupoval na jednom nádraží „kde máte pocit, že jste se ocitli všude, jen ne v Evropě. Včera tam byly 2 policejní dodávky a na ulicích byl najednou pořádek.“
Otázku, zda si v České televizi neprohlédli jeho účet na X, nebo ho naopak pozvali na základě toho, co píše, s jistotou zodpovědět nelze. Jak ale v případě, že by platila první varianta, vůbec přišli na to, že mají pozvat právě jeho, je záhada. Hosté v České televizi jsou dlouhodobý problém, který nemá zdaleka jen genderový aspekt, byť redaktoři ČT při vysvětlování, proč si zvou tak málo žen, nevědomě odkrývají, proč tomu tak je.
Kromě ideové spřízněnosti, kterou mohou hledat bez větší reflexe vlastních pozic a tudíž neuvědoměle, shánějí někoho, kdo je ochotný přijít a mluvit ideálně na jakékoliv téma. A ženy to často odmítají, proto je nezvou. Důležité je mít telefonní číslo a člověka ochotného přijít. Tímto sítem projdou často lidé nekompetentní, kteří se rádi vyjadřují k čemukoliv v televizi, anebo lidé prosazující nějakou agendu, pro které je to příležitost ji propagovat. V obou případech je práce redaktorů si tato omezení uvědomovat, což se zcela zjevně neděje. Něco o tom vím, protože moje telefonní číslo mají a účast musím často odmítat, protože se necítím kompetentní se vyjadřovat úplně ke všemu. Jednou se mě dokonce pokoušeli přemluvit, abych šla hovořit do televize o bezpečnostní politice Belgie na základě jedné reportáže, kterou jsem napsala o bruselské čtvrti Molenbeek.
Pravicové unisono
Kromě těchto hostů, mezi kterými chyběli zejména politologové nebo prostě lidé, kteří by dokázali nabídnout analytičtější pohled než jen opakování různých klišé, která se dovalí až k nám do České republiky, mluvili během večera lidé připojení ve vstupech na dálku. Výběr dvou politiků, Evy Decroix z ODS a Radka Vondráčka z ANO, je rovněž zcela nejasný. Šlo o to dát hlas vládní koalici a zároveň opozici? Každopádně si oba zmínění notovali spolu s redaktory ČT v tom, jak je strašné, že levice podporuje Palestinu, kterou Vondráček navíc volně zaměňoval s Hamásem.
Přesto mezi nimi byl jeden podstatný rozdíl, Eva Decroix aspoň francouzskou politiku sleduje a má nějaké povědomí o tamních reáliích, její vystoupení tak bylo mnohem méně tragické. V obou případech však zajistila televize další dva komentátory zprava. O to více vynikl následný rozhovor s publicistkou Magdalenou Rejžkovou, která už osm let žije v Marseille a která dokázala zprostředkovat nejen konkrétní zajímavé informace z místa, ale i jedinečnou atmosféru města, které má na kulturní rozmanitosti postavenou identitu. Kdyby Česká televize našla takové lidi v různých francouzských městech, mohli jsme se ten večer opravdu něco dozvědět. Mohla by jimi nahradit vstupy, při kterých jsme se dozvěděli, že v Bavorsku politici už spí a francouzské volby je zas tak nevzrušují, nebo že se investiční bankéři neradují z volebního úspěchu levice.
Zcela nekompetentně působilo mudrování o tom, co je vlastně Národní sdružení a kam ho na politické mapě zařadit. Podle komentátora Filipa Nerada je to krajní pravice s velmi silným akcentem na levicová až krajně levicová témata v programu. Filip Nerad dokonce několikrát zaslechl, že by se Národní sdružení v tom, co prosazuje, dalo označit jako „národní socialismus“. Z kontextu pak vyplynulo, že se Nerad zřejmě domnívá, že slovo socialismus ve slovním spojení národní socialismus znamená, že se jedná o levicový směr.
Legrační byly i analýzy redaktora Jana Šmída, který neskrýval své opovržení nad Nepoddajnou Francií a který naopak nepokrytě miluje dosavadního premiéra Gabriela Attala. Ten se v myšlenkovém světě Jana Šmída nejvíc zasadil o jednotný postup nefašistických stran proti Národnímu sdružení a dopomohl tak nechtěně levici k většímu úspěchu. Jan Šmíd zapomněl při svém vychvalování současného premiéra zmínit, že to byla naopak levice, která systematicky odstupovala z druhého kola, pokud její kandidáti byli na třetích místech. Kandidáti Macronovy strany to sice v některých případech udělali také, ale zdaleka ne ve všech. Takže ve skutečnosti pomohla levice Macronovcům k tomu, aby jejich porážka nebyla tak výrazná.
Antisemitská a nezodpovědná levice
Jedno z hlavních témat večera pak byl levicový antisemitismus a podpora Hamásu, které redaktoři i někteří komentující konstruovali na základě toho, že levice ve Francii podporuje vznik Palestiny a kritizuje izraelský postup v Gaze.
„Stále jsme v Paříži, vidíme Náměstí republiky. Jak moc jsou v tuto chvíli levicové síly schopny oslavovat v tom smyslu, co se prolínalo až na hranici zákona. Velmi často jsme s kolegou Jakubem Szántó sledovali i protiizraelské tendence, sledovali jsme projevy protiizraelské, bavili jsme se tu o antisemitismu, možná pro někoho překvapivě právě v levicových řadách, protože ta bariéra byla proti extrémní pravici,“ komentovala dění na náměstí Barbora Kroužková a jak večer pokračoval, ještě přitvrdila, když o něco později řekla: „V nesourodé levicové koalici se skrývají síly, které odmítají postavení Izraele v rámci mezinárodního pořádku, síly, které vyzývají k antisemitským útokům, a síly, které kývly na nezrealizovatelný ekonomický program.“ Kdo z politiků Nové lidové fronty měl vyzývat k antisemitským útokům, jsme se ale už nedozvěděli. Jakkoliv chápu, že když se tolikrát za večer zopakuje, že je francouzská krajní levice antisemitská, člověku taková slova pak automaticky přijdou na mysl, redaktorka veřejnoprávní televize by si takové výroky měla odpustit, anebo je doložit konkrétními příklady.
Stejně jako se celým večerem linula snaha o dediabolizaci Marine Le Penové, která prý stranu zbavila nálepky extremismu, provázela ji i snaha o diabolizaci levice, která je antisemitská a má podle ČT zcela nerealistický ekonomický program. Přítomní komentátoři úplně pominuli to, že po výdajové stránce má Národní sdružení program podobně sociální, akorát na něj na rozdíl od levice, nemá kde vzít, protože zcela pomíjí příjmovou stránku rozpočtu. Levice na své reformy chce vzít zejména různými způsoby zdanění bohatých, superbohatých a jejich majetku. To se mnohým nemusí líbit, ale je to plán.
Proč si nepozvali Charváta?
Politologů, právníků nebo sociologů, kteří se specializují na Francii, máme v Česku řadu, stejně jako informovaných novinářů, kteří by mohli přinést hlubší vhled. Český rozhlas si po volbách pozval do podcastu Vinohradská 12 politologa Jana Charváta, který se specializuje na extremismus. Rozhovor s ním by si měli poslechnout všichni, kdo získali z vysílání České televize dojem, že větší problém než krajní pravice je francouzská levice, která je vlastně víc nebezpečná a extrémní než očištěné Národní sdružení. A taky ti, kteří si myslí, že sociální znamená levicové. Kromě tradičního vysvětlení, co vlastně je a co není pravice, které tentokrát Charvát zvládl docela stručně, upozorňuje ještě na jeden důležitý aspekt, jenž lidem, kteří se bojí muslimů a fanaticky obhajují všechny kroky izraelské vlády, jejíž kritiku neváhají vydávat za antisemitismus, zjevně nedochází.
Jde o skutečnost, že Národní sdružení, přes veškerou snahu očistit se od nálepky extremistické strany, má program založený na třech hlavních složkách: antiislamismu, nacionalismu a populismu. „Antiislamismus je formálně snahou o zastavení extremistické islamistické ideologie, ale když se podíváte na návrh zákona, nerozlišuje mezi islamismem a islámem. Mluví se tam o islamistickém oblečení a o islamistických stavbách, což neexistuje, a jednalo by se ve skutečnosti o mešity a burky,“ vysvětluje Charvát. Celé je to podle něj nastaveno tak, že by zákon potíral svobodu náboženství. „To je ten moment, kdy by překročil hranici ústavnosti a kdybychom ho aplikovali v praxi, dal by se aplikovat i na židy,“ říká politolog.
Související článek:
Stejně tak nacionalismus, tedy boj za francouzskou identitu a navrhovaný zákon o dvojím občanství je podle Charváta klasickou variantou předválečných antisemitských předsudků, které pracovaly s tím, že Židé nikdy nebudou loajálními občany. „Je to starý antisemitský přístup, který přelakujete a řeknete: to se teď týká primárně islámu, ta nejasnost, nedotaženost je věcí, se kterou krajní pravice pracuje,“ popisuje Charvát, podle kterého by zákony Národního sdružení vytvořily velmi problematické momenty. „Zákon je zaměřený proti halal, ale ve skutečnosti i proti košer, protože tam není rozdíl.“
Izraelský ministr pro diasporu Amichai Chikli podpořil Jordana Bardellu a sní o Marine Le Pen jako o prezidentce Francie. Těžko říct, zda mu nedošlo, že důraz na francouzský původ a náboženská nesnášenlivost se v konečném důsledku dotknou i francouzských židů. Skutečnost, že projevy antisemitismu ve Francii i jinde ve světě opravdu narůstají a že se v nějaké míře antisemitismus objevuje i mezi lidmi, kteří hájí právo Palestinců na vlastní stát, neznamená, že lze udělat jednoduché rovnítko mezi kritiky Izraele a antisemity. Třeba i proto, že ve Francii existuje mnoho židovských spolků, které Izrael také kritizují a jejichž členové volí levici. To nejsou žádní blázni, kteří si neuvědomují důsledky vlastních činů, naopak vidí dál.
Jedna nenávist se nesmaže nenávistí jinou. Je tomu právě naopak, protože jednou vzbuzená nenávist má tendence se nekontrolovaně šířit na další skupiny. To bychom si tady v nelehkém období našich dějin měli uvědomovat a nenamlouvat si, že hrází proti islámu a muslimům chráníme židy. Lidem, kteří žijí v Evropě a budou se do budoucna potýkat s důsledky podněcování nenávisti k jinakosti, by to docházet mělo. A to dokonce i redaktorům České televize.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás