Motorističtí ministři jsou podivuhodnou přehlídkou osobních patologií, ale všechny je spojuje chronická ulhanost. Nějakou dobu se zdálo, že Oto Klempíř na ministerstvu kultury nebude až takovou pohromou. Ne snad pro nějaké své osobní kvality, ale pro neschopnost něco udělat. Tato naděje vzala za své. Klempíř rozjel na několika frontách destrukci české kultury, v rámci níž proběhlo i předání-nepředání Státní ceny za literaturu a Státní ceny za překladatelské dílo. Cena se udělovala téměř tajně, bez účasti médií, veřejnosti i ministra kultury, v nejmenším možném sále – div že se ceny nepředávaly jen na chodbě či toaletách. Ale jaký stát, takové ceremonie.
Klempíř by chtěl, aby literární časopisy mlčely o politice, ale den za dnem nám ukazuje, proč je nutné o politice mluvit více než kdy jindy.
„Od počátku jsme tuto akci koncipovali jako komorní poděkování lidem, kteří se zasloužili o českou kulturu. V situaci, kdy ministerstvo kultury hledá úspory a maximální objem prostředků směřuje přímo do podpory kulturního sektoru, jsme nepovažovali za vhodné pořádat rozsáhlou a nákladnou společenskou událost. Smyslem bylo ocenit osobnosti kultury, nikoli investovat do okázalé produkce,“ vysvětlovala mluvčí ministra Barbora Šťastná, bývalá dlouholetá tisková mluvčí Okamurovy SPD.
Ať už je Státní cena za literaturu jakákoliv, určitě to není komorní poděkování. Komorně můžete oslavit narozeniny babičky a ne cenu, která je zřízena a definována zákonem. Kdyby chtělo ministerstvo kultury ušetřit, mohlo zrušit třeba trafiku pro paní Šťastnou. Jenže ministerstvo kultury v tomto roce především hledá cesty a způsoby, jak kulturní sektor destabilizovat a ožebračit. V rámci grantových výzev vymýšlí pravidla, která podmiňují státní dotace cenzurou, když chce Klempíř zakázat literárním časopisům vyjadřovat se k politice, takže se budou moci věnovat leda lyrickým popisům zvlněné krajiny a kráse a moudrosti ministrova čela.
To je ostatně jen součást širšího projektu úspor, v rámci něhož Klempíř vyhodil dlouhodobě připravovanou státní kulturní politiku pro léta 2026 až 2030, aby ji nahradil svou vlastní „homemade“ verzí. Zatímco na přípravě původního dokumentu se v různé míře podílel celý kulturní sektor, novou kulturní politiku si Klempíř vycucal z prstu a v rámci úspor se o ní odmítá s kýmkoli bavit. Není divu, jejím předmětem je především vymezení toho, kdo co nedostane, a pokud někdo něco chce, tak jak se má chovat, tvářit a komu líbat nohy.
Ale k vyjádření mluvčí Šťastné. Smyslem těchto ocenění je, aby byla veřejná, a byla tak skutečnou událostí – proto se tyto ceny dosud udělovaly v přímém přenosu za přítomnosti veřejnosti a médií, stejně jako když uděluje či předává státní vyznamenání prezident republiky. Byť by jistě mohl v rámci úspor rozeslat medaile tajně třeba přes Zásilkovnu a Alzaboxy. Vyznamenaní by si je pak doma v tichosti pověsili na zeď a nikomu o tom nikdy neřekli.
Nevím, co si Šťastná představuje pod „rozsáhlou a nákladnou společenskou událostí“, ale najmout si větší sál a pustit do něj veřejnost, to zvládnou zrealizovat i dobrovolní hasiči či myslivci v Horní Dolní. Obvykle se takové události zúčastní i starosta, program je veřejný a celá vesnice se výsledkem pochlubí minimálně na svých sociálních sítích včetně jmen těch, kdo daný rok vyhráli hlavní cenu v tombole.
Je samozřejmě jasné, proč Klempíř doopravdy nechtěl živý televizní přenos a proč odmítl sám vystoupit před publikum. Je to nejhorší ministr kultury od revoluce, možná i od roku 1969, kdy ministerstvo kultury vzniklo. Ohání se sice státní kulturou, ale má na mysli především svou vlastní kulturu. Jenže Klempíř ani žádný jiný člen vlády nemůže určovat, co je a co není kulturou této země. Kulturu tvoří konkrétní umělkyně, umělci a kolektivy. Ne politici. To, že má tento stát či společnost vůbec nějakou identitu, tvář a jazyk, který se vyvíjí a ohledává svět okolo, je jejich zásluha, všem Klempířům navzdory. Jsou státy, které chápou naprosto klíčovou roli kultury pro svou existenci. A pak jsou státy, které si dosadí na ministerstvo kultury někoho, jako je Klempíř, který nechápe vůbec nic. Ale kultura je živá a dlouhodobá věc. Nezdolná jako kopřivy či bodláčí na hrobech ministrů, jejichž jména si už nikdo nepamatuje.
Klempíř by chtěl, aby literární časopisy mlčely o politice, ale den za dnem nám ukazuje, proč je nutné o politice mluvit více než kdy jindy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás