Poláci se přestali zabíjet na silnicích. Čím to je?

V Česku bývá Polsko v posledních letech líčeno s nebývalým obdivem, jako bychom doháněli dekády ostentativního ignorování a přehlížení našeho severního souseda. Čelisti nám padají údivem především z rychlosti výstavby dálnic, což je v podstatě jediné měřítko pokroku, které naše země uznává. Pro pořádek dodejme, že v polských médiích zase najdeme texty, které i dnes dávají čtenářům Česko za vzor. Stále například platí, že reprodukční práva žen v Polsku mají blíže k vládě Tálibánu či amerických republikánů než k tomu, co si představujeme pod Evropou.

Polákům se povedlo uzákonit jednoznačnou přednost pěších na přechodech, zatímco v Česku jsme vymysleli legislativní hybrid.

Nicméně zůstanu u silnic. Na polských silnicích jsem řídil naposledy auto (ano, auto, omlouvám se) v roce 2021 (k Baltu a zpět) a s odstupem pak až v letošním roce. Můžu potvrdit, že v Polsku na klíčových tazích skutečně existují dálnice, které se zde objevily prakticky přes noc. Například na trase Brno–Kołobrzeg je nejotravnější částí cesty jednoznačně ta česká. Ale to jistě pokrývají jiné weby, noviny a magazíny.

Šokovala mě jiná věc. V rámci mýtů a stereotypů existuje v Česku představa o napůl šílených polských řidičích. Musím říct, že v roce 2021 jsem se klonil k tomu dát tomuto stereotypu za pravdu. Poláci předjížděli i v místech a v situacích, v jakých by si to netroufali ani čeští řidiči nadopovaní alkoholem a pervitinem. Polští řidiči si nicméně v podobných situacích navzájem uhýbali až do příkopů, nikdo na nikoho netroubil a všichni se tvářili, jako by o nic nešlo, jako by na jejich životy skutečně dohlížel Bůh a nikomu se nemohlo nic stát. Nebudu lhát: já se bál.

Letošní cesta nebyla šokující novostí asfaltových ploch, ale pocitem, že někdo vyměnil polské řidiče. Poměrně nevěřícně jsem tak projížděl jistou okresní silnicí spojující města u Baltu, kde cedule u cesty přikazovaly padesátikilometrovou rychlost, a skutečně – všechna auta jela padesátkou a nikdo nikoho nepředjížděl. Kdybych měl umístit Polsko na škále Česko až Dánsko, bude ležet blíže Dánsku (s prakticky nejnižšími počty mrtvých na silnicích v Evropě) než Česku. Zdá se, že Poláci se vydali na Západ. A nejen dopravně.

Přednost chodců na přechodech

Ještě před pár lety se Polsko nacházelo na chvostu Evropy v počtu nehod, zraněných i mrtvých. Během posledních let však zaznamenalo nejen rekordní ekonomický růst, ale i rekordní pokles počtu zraněných a mrtvých na silnicích. Z chvostu Evropy se tak loni dostali prakticky na evropský průměr, kde se loni nacházela také Česká republika. Za letošní první pololetí Poláci hlásí další rekordní pokles počtu mrtvých na silnicích (o 60 méně než loni), zatímco Česko je na tom o něco hůře než minulý rok.

Počty mrtvých na silnicích v Polsku ovšem neklesají náhodou. Poláci zavedli několik striktních pravidel, která důsledně vymáhají. Patří sem například konfiskace vozidel. K propadnutí vozidla dochází u řidičů s hladinou alkoholu více než 1,5 promile, u viníků nehod s hladinou nad jedno promile a u osob řídících v době zákazu řízení s hladinou nad 0,5 promile. Auta následně míří do dražby. Jen v roce 2025 navíc policie zabavila skoro 78 tisíc řidičských průkazů, z toho přes 24 tisíc za překročení rychlosti na území měst a obcí.

Polsko samozřejmě stále není žádným rájem a soudě dle zahlcení měst auty trpí tato země podobnou automobilovou obsesí jako my. Na rozdíl od nás si toho však Poláci jsou vědomi a pouštějí se do projektů, které se nacházejí mimo možnosti naší imaginace. Především vás ohromí množství vybudovaných cyklostezek. Tím myslím těch skutečných, bezpečně oddělených od automobilové dopravy, často s vlastními semafory.

Jinou šokující věcí je, že se Polákům povedlo uzákonit jednoznačnou přednost pěších na přechodech, zatímco v Česku jsme vymysleli legislativní hybrid o přednosti-nepřednosti, který si česká policie vykládá jako absolutní přednost aut, a situací pěších se proto vůbec nezabývá. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy městům navrhuje rušení přechodů, které příliš zdržují automobilovou dopravu.

Co si počít s Polskem?

Jedna věc je legislativa, druhá situace v terénu. V Polsku si ovšem brzy všimnete, že i ten poslední stereotypní řidič obřího černého SUV s masitým zátylkem a zlatým řetězem na krku zvládne zastavit v bezpečné vzdálenosti od přechodu již ve chvíli, kdy se k němu blíží lidská postava. I ten posledních z posledních se chová na silnici lépe a zodpovědněji než FilipTurek. Ale to i vítr v křoví.

Šermovat Dánskem se může zdát ošemetné a pro leckoho iritující: jiná kultura, bohatství, historie a tak dále. Ale co si počít s Polskem? Když se můžou na silnicích vzájemně přestat vyvražďovat Poláci, kteří na tom ještě před pár lety byli mnohem hůř než my, snad bychom to mohli zkusit i my. Můžeme se přece rozhodnout, že na lidských životech skutečně záleží. Počty mrtvých a zraněných na silnicích nejsou přírodní zákon, je to politické rozhodnutí, a proto za mrtvé na silnicích nesou také politici odpovědnost.

Za pár dnů začíná další školní rok – další rok, kdy budou děti stepovat na okrajích přechodů a čekat, až se nad nimi nějaký řidič smiluje, a modlit se, aby si toho všiml ten, kdo pojede v dalším pruhu. Poláci mají Boha a dopravní předpisy, Češi mají jen bolest, utrpení a zbytečnou smrt.