V posledních týdnech se v Česku objevily dvě výrazné inspirace pro debatu o generacích a politice. Tou první inspirací bylo, že do Čech začaly proudit informace o bouřích středoškoláků ve Francii. Napřed, jak už to tak bývá, ve formě zděšených výlevů o násilí, ohni a zkáze civilizace. Až posléze se objevily různé serióznější texty o tom, že protesty francouzských studujících mají velmi dobré důvody, jsou pozoruhodně propojené díky organizacím středoškoláků a založené na značné solidaritě – ať už solidaritě studujících z chudých předměstí i elitních škol, solidaritě studujících a učitelů nebo také politicky motivované solidaritě napříč generacemi. Díky Sáře Vidímové, Evě Bruštík Svobodě a Janu Machoninovi rozumíme francouzským protestům mimo rámec většinového českého mediálního strašení, které přerůstalo od stereotypů do morální paniky, a umíme si také plastičtěji uvědomit, co francouzské protesty znamenají, nebo by přinejmenším mohly znamenat pro nás.
Tou druhou inspirací bylo, že Leoš Kyša vydal nový román a s ním se postupně otevírá debata o „gerontokracii“.
Země, která kašle na mladé
Pochopitelně, že jsme v jiné situaci než ve Francii – ve školách ještě nepobíhají krysy (anebo o tom přinejmenším nevíme). Pokud už ale čteme o hodinách zmarněných suplováním a nedostatku učitelů, bude to leckterému středoškolákovi znít povědomě. Nejde však o to, hledat přesné spojnice. Jde o to podstatné: o to, že stát (ať už je u moci Babiš, nebo Antibabiš, ať už mu vládl agrobaron, nebo univerzitní profesor) kašle na věci, které jsou nejdůležitější pro mladé. Kašle totiž na každého, kdo nemá dost síly, aby si něco vynutil. Žít v Česku znamená žít v zemi, která je vůči své mladé generaci až nepřátelská. Jasně je to vidět hned na několika tématech.
Žijeme ve společnosti, již můžeme pojmenovat jako společnost „reálného individualismu“. Popsat jakoukoli kolektivní nespravedlnost je v ní obtížné, a dokud se o ní nemluví ve formě hlasitých protestů, jako by ani nebyla.
Na prvním místě to je vzdělávání. To je dlouhodobě podfinancované a současná vládní garnitura jím nezastřeně pohrdá: co jiného jsou úvahy o tom, kolik by se ušetřilo na zrušení devátých tříd? Zatímco sousední Polsko má vzdělávací povinnost až do osmnácti, české vládnoucí strany by rády nahnaly velkou část mladé generace co nejrychleji do montoven. Vůči učňovskému školství se šíří nezastřená a odporná sociální stigmatizace, ač v něm je řada nadaných dětí a dobrých učitelů; ti ale často nemají dobré podmínky pro svou práci. Kapacity gymnázií jsou notoricky nedostatečné a představují už pro páťáky (kterým je deset až jedenáct let) a pak znovu pro sedmáky a deváťáky zdroj ročního hororového stresu v podobě přípravných kurzů na přijímací zkoušky. Tyto zkoušky se pak vedle neúměrné zátěže a stresu pro děti stávají soutěží finančních možností a přemotivovanosti rodičů, což je nejen další zdroj stresu pro děti, ale zároveň i frustrující školení v sociálních nespravedlnostech.
Praha patří k nejbohatším regionům v Evropské unii. Můžeme spolu s Andrejem Babišem připomenout, že má na účtech stovky miliard. Když metropole nad Vltavou nedokázala navýšit kapacity středních škol tak, aby přijímačkový rok nebyl pro mnoho dětí i rodičů hororem a talenty mladých lidí nepadaly do koše, nemůže za tím být jen prostá neschopnost nebo nedostatek zdrojů. Jde také o pořadí priorit.
Selektivnost a pohrdání vzděláním pokračuje i jinde. Babiš slíbil, že školství bude prioritou a jako živou záruku přivedl na ministerstvo školství Roberta Plagu, uznávaného za patrně nejlepšího ministra školství polistopadové éry. Udělal to ale jen proto, aby si z něj on i jeho krajně pravicoví partneři udělali otloukánka. Ultrapravice dostala příležitost hojit si své mindráky na inkluzi, která zoufale potřebuje více prostředků, aby pro školy nebyla jen zátěží, ale i příležitostí. Recept podle Macinky a Okamury? Co nejvíc ořezat finance na inkluzi, aby mohli dokazovat, jak „nefunguje“. „V tom zlu nezůstane kámen na kameni,“ říká o inkluzi v póze proroka apokalypsy předseda Motoristů sobě Petr Macinka.
Když se posuneme o pár let dál a o úroveň vzdělávacího systému „výš“, jsou tu vysoké školy. Vláda, která přidávala takřka všude, ponechala jejich rozpočet na současné výši i přes varování rektorů, že na vysoké školy míří početnější populační ročníky a financování je nedostačující už pro zajištění kvalitní výuky pro současné studující. Z roku na rok tak budou mít zájemci o studium zcela jinou šanci – na vysněný obor se dostanou či nedostanou jen podle toho, v jakém roce se narodili. To pak pokračuje na doktorském studiu – už minulá vláda drasticky osekala počty doktorandů a uzavřela tím řadě nadějných zájemců cestu k vědecké práci. Místo dorovnání prostředků připravuje vláda nekvalitní reformu vysokých škol, která jim sebere část akademických svobod. Dnešním mladým tak mají být upřeny i vysoké školy, jaké dříve bývaly.
Malá cvičení v gaslightingu
Snad ještě drastičtěji se ignorance potřeb mladých lidí projevuje u psychického zdraví. Babiš menežoval pandemii covidu s typickou ignorancí všeho kromě vlastních okamžitých zájmů, a tak jsme tu kromě velkého množství mrtvých měli také jedny z nejdéle uzavřených škol v Evropě. I to přispělo k tomu, že na pandemii covidu navázala epidemie psychických chorob a problémů, byť na vině jsou i dlouhodobější faktory. Společnost, která se o mladé aspoň trochu zajímá, by pochopila psychické zdraví mladé generace jako svoji prioritu a výrazně do něj investovala. V Česku se setkáváme nejen s podceňováním problému a nedostupností potřebných služeb, ale také s neustálým výsměchem a ponižováním mladé generace ze strany starších, kteří mají potřebu vykládat o „změkčilosti“ mladé generace.
Nevědí přitom, o čem mluví. Vyrůstat v konstantně bujícím online prostoru a v kontextu války, pandemie a klimatické krize je zkušenost, která je bezprecedentní – a rozhodně neporovnatelná s vyrůstáním v optimistické době devadesátých let. Neustálé posměšky o změkčilosti mladé generace jsou kombinací gaslightingu a hlouposti, projevem neschopnosti byť i jen základní empatie a potřeby ponižovat. Starší generace si tímto přístupem vystavují to nejhorší vysvědčení ve velmi citlivé věci.
A konečně jsou tu radikálně odlišné životní šance. Velká část starší generace se stihla opevnit ve vlastnickém bydlení, nejbohatších několik desítek tisíc to doplnilo investičními byty. Na mladší naplno dopadá bytová krize. Starší generace se pohoršují nad tím, že mladší nejsou ochotní v práci „zabrat“ (což často, byť ne vždycky znamená: nechávat se bez omezení vykořisťovat) a snaží se nastavovat si jasné hranice. Starším generacím většinou uniká, že občas „zabrat“ ve stabilním zaměstnání je odlišné od toho nechat se zas a znovu vymačkat v prekérních pozicích. Zatímco stabilní místa jsou v mnoha sektorech pevně a nadlouho obsazena Husákovými dětmi, prekaritu mladých zesiluje nástup AI likvidující řadu míst, v nichž se dříve nováčci na trhu práce zaučovali.
Přitom chybí jazyk, který by radikálně odlišné šance pojmenoval. Pojmenovat třídní rozdíly, ale i další sociální nerovnosti je stále vymítáno jako „levičáctví“ a „komunismus“. Soukromý majetek, který je výsledkem nerovných podmínek, je nedotknutelný. Stále „dotknutelnější“ jsou naopak lidská práva.
Politiku dělají a komentují nejvíce stárnoucí muži a právě jejich obavy také nejvíce zrcadlí. Proto se nelze divit nástupu identitářství spojeného s touto skupinou. Ivan Krastev kdysi popsal brexit jako specifickou generační vzpouru: vzpouru stárnoucích generací vůči světu, kterému už nerozumějí, a proti mladším generacím, jež v něm žijí. Zlobná destruktivita této vzpoury je naplno vidět nejen v obsahu politik vůdců, jako je Trump nebo Babiš, ale i ve způsobu, jakým mluví s lidmi. Až nekrofilní pozornost je stále ještě věnována dnes již zcela karikaturním postavám, jako jsou bývalí prezidenti Klaus a Zeman, po jejichž každém zlém a hloupém štěku se mohou média utlouct. Smutně to kontrastuje s malým zájmem o postoje mladší generace a s relativně malou přítomností jejích generačních mluvčích ve veřejné debatě.
Mluvil tu někdo o gerontokracii?
Není divu, že se téma generací se stále častěji diskutuje. Stalo se i tématem umělecké fikce Leoše Kyši Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie. Výrazný tvůrce žánrovější literatury prokázal svůj talent přijít s neotřelým nápadem, ale bohužel i sklon k jeho oslabení stereotypem už ve své minulé knize Sudetenland, kde zpracoval příběh Československa raných devadesátek, v němž ovšem nedošlo k odsunu sudetských Němců. Představil se tu jako v zásadě laskavý, ale tvrdý realista, který ukazuje převahu temných motivů (dost možná by nás přivedly někam k bývalé Jugoslávii); sympatická, ale naivní humanistka, která se snaží zabránit násilí a přispět k dorozumění a usmíření, v jeho světě umírá a není vlastně ani jasné, kdo ji zastřelil, ze znepřátelených a zkorumpovaných táborů to mohl být kdokoli. I v Nástupcích umí Kyša napínavě vyprávět, vystavět pozoruhodný fikční svět a přijít se strhujícími nápady, třeba s protestní mládežnickou subkulturou „mofi tejgom“, v níž mladí po svém objevují starý svět. Dokáže do vyprávění zapojit i odkaz k secesi římských plebejců, ačkoli se vnucuje podezření, že to dělá hlavně proto, aby nemusel použít (nejspíš příliš levicové) slovo „stávka“. Ale i tady je trochu příliš plochý.
Schematičnost jeho nového románu, v němž jsou starší lidé (s jednou výjimkou) v zásadě jen sobecké kreatury, už popsal Petr Kamberský. Zajímavější je, jak mluví o společenském problému, který se rozhodl spisovatelsky uchopit. V rozhovoru se svou generační souputnicí Norou Fridrichovou mluví především o tvrdých faktech, jimiž ekonomové a demografové straší skoro dekádu: starší začínají přečíslovat mladé, což se projevuje také v politice, která je stále víc pro staré. Nejenže trpíme neschopností starší generace odejít, ale také sklonem většiny dělat „svět pro starší lidi“. Česku koneckonců vládne seniorská strana. Fridrichová mu přitakává: „Rodí se málo dětí a brzy my dva budeme v nejsilnější voličské skupině,“ říká mu a dodává: „Ať se děti našich dětí budou snažit sebevíc, tak nás nikdy nepřehlasujou.“ Světu budou vládnout starci a mladí je budou muset živit a pečovat o ně.
Fridrichová a Kyša mají v mnoha věcech pravdu, zároveň však ukazují meze světa „objektivních“ čísel a realistického pohledu. Skutečně můžeme předjímat svět v roce 2060 aproximací současných trendů? Jestli něco víme jistě, pak to, že klíčové nejsou pouhé poměry v počtech, ale především to, jak se k sobě už dnes chceme a dokážeme chovat. Za práva mladých se nemusejí brát pouze mladí; ve Francii za nimi stojí i jeden z nejstarších politiků, levicový Jean-Luc Mélenchon. Nejde o to, vytvářet svět „pro mladé“ nebo „pro staré“, nejde o to počítat, kdo koho kdy přečíslí. Jde o to vytvářet svět, který bude přátelský pro všechny a kde si odlišné generační perspektivy dokážou naslouchat.
Když jsem před pár lety sledoval generační rámování klimatické změny, rozuměl jsem tomu, ale byl jsem na rozpacích. Klimatická změna je přece problém bez ohledu na generace, ani většině příslušníků starších generací nemůže být jedno, v jakém stavu předají planetu mladším lidem! Tváří v tvář ideologii sobectví převládající ve starší generaci (ale silně přítomné i ve všech ostatních) jsem ale generační osten chápal.
S dalšími tématy, která se dotýkají mladé generace, to je podobné. Nikomu by nemělo být lhostejné, v jakém stavu je české školství, jak stresující situace způsobuje mladým lidem a jak jim bere šance. Nikomu by neměla být lhostejná dostupnost péče o duševní zdraví, která se navíc týká všech – ostatně právě tak, jako by nikomu neměla být lhostejná začínající krize péče o seniory. Nikomu by neměly být lhostejné sociální nerovnosti, jejich hloubka a nespravedlnost. Je to odpovědnost nás všech a právě my, kteří už nepatříme k mladé generaci, bychom měli mluvit o nespravedlnostech, jež na ni dopadají.
Nicméně pokud se o svá práva nezačnou hlásit sami mladí, nikdo jiný to za ně neudělá. Jestliže naši rodiče vyrůstali ve společnosti „reálného socialismu“ (se socialistickým ideálem neměl mnoho společného, ale zdůrazňovala se v něm oběť jedince pro byrokraticky organizovaný kolektiv), my dnes žijeme ve společnosti, již můžeme pojmenovat jako společnost „reálného individualismu“. Popsat jakoukoli kolektivní nespravedlnost je v ní obtížné, a dokud se o ní nemluví ve formě hlasitých protestů, jako by ani nebyla. Je to společnost, která vnímá i rodičovství jako osobní problém a „zodpovědnost“ jedinců, které nehodlá nijak podporovat ani ocenit. Lze se pak divit, že se chová sobecky i k dětem a mladým lidem? Měli se přece lépe – a zodpovědněji – narodit někomu bohatšímu…
Francouzští středoškoláci to pochopili velmi přesně: v takové společnosti vede cesta ke smysluplnému životu jen přes vzpouru. Ne proti abstraktně vymezené „starší generaci“, ale společně s těmi, kdo berou její problémy a situaci vážně. Nejde totiž o vzpouru proti starším lidem, ale o vzpouru za solidaritu.
Autor je politolog a publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás