Rozlehlé a nesmyslně uspořádané místnosti, zelené tapety, ostré světlo a nekonečné bludiště uniformních chodeb. Právě tyto obrazové motivy se na konci minulé dekády začaly objevovat na online diskusních fórech, kde jednotliví uživatelé sdíleli znepokojivé fotografie prázdných prostorů. Podobné záběry následně začaly rezonovat v souvislosti se zájmem o takzvané liminální prostory, tedy přechodová, neobývaná místa, například dlouhé chodby či haly, kde se zdánlivá normalita rychle proměňuje v dojem čehosi znepokojivého.
Největší popularity se tento fenomén dočkal díky sérii krátkých videí Backrooms, která pomocí 3D softwaru vymodeloval středoškolák Kane Parsons. Pracoval v nich s estetikou zrnitých videozáznamů a perspektivou protagonisty, s nímž se diváci procházeli sterilními chodbami skrývajících obtížně rozpoznatelné nebezpečí. Určitá abstraktnost i masová popularita vedly k různým čtením těchto videí. Jedná se o povrchní virální trend, který jen recykluje žánrové tropy „found footage“ hororů – například navození napětí a dojmu autenticity syrovým obrazem videokamery? Nebo se za fascinací anonymními korporátními prostory, jejich uniformitou i bezcílným blouděním skrývá hlubší výpověď o naší současnosti?
Sázka na virální online fenomén totiž v posledku není ničím jiným než využitím osvědčené značky.
Díky popularitě přitáhly Backrooms pozornost studia A24, jehož úspěch je v poslední dekádě spojován především s intelektuálně laděnými horory a podporou originálních autorských projektů. Namísto angažování zkušenějších filmařů dostal nabídku na režii celovečerního snímku sám jednadvacetiletý Parsons. Přechod tvůrců z Youtube k celovečerní tvorbě je v posledních letech stále častějším jevem.
Jak dokazují snímky bratrů Philippouových Mluv se mnou a Vrať mi ji nebo aktuální novinka Posedlost od Curryho Barkera, angažování mladých autorů může být pro žánr hororu zajímavým oživením. A filmu Backrooms se v řadě scén daří fungovat jako obstojná žánrová podívaná. Častěji však připomíná projekt, kterým chce populární nezávislé studio kapitalizovat oblíbený koncept, aniž by si promyslelo, zda obstojí v celovečerní podobě.
Svět za zdí
Je rok 1990 a Clark (Chiwetel Ejiofor) zrovna prožívá životní krizi. Vede nepříliš úspěšný obchod s nábytkem a kvůli jeho propagaci účinkuje v trapných televizních reklamách. Sám by přitom raději šel za svým snem a stal se architektem. Jeho životní frustrace a rostoucí problémy s alkoholem nakonec vyústí v to, že ho jeho manželka vyhodí z domu. Dochází tedy za terapeutkou Mary (Renate Reinsve), aby pochopil, proč se jeho život rozpadá. Při jednom setkání mu Mary navrhne, aby s ní sehrál konfrontaci, kterou měl s manželkou poté, co dorazil domů opilý. Zprvu běžná konverzace ale nabere nečekaný směr, když Clark začne být agresivní a sebelítostivý a za svá životní selhání obviňuje všechny kolem sebe. Scénář v této scéně naznačuje skrytá místa protagonistovy duše, která se před ostatními a možná i sama před sebou raději uzavírá. Tento motiv však film nerozvíjí přesvědčivě.
Když v obchodě s nábytkem začne docházet ke stále častějším výpadkům elektřiny, narazí Clark v suterénu na nevysvětlitelnou anomálii. Skrze zeď projde do tajemného prostoru na druhé straně a vstoupí do labyrintu zelených chodeb, které evokují sterilní kancelářské místnosti. Většina z nich je prázdná, jen místy se objevuje nábytek, který je poskládaný zcela iracionálním způsobem nebo jen částečně vyčnívá z jednotlivých stěn.
Backrooms se v těchto momentech daří evokovat atmosféru původních videí. Kamera střídá hlediskové záběry a frontální snímání stále zmatenějšího Clarka, který prochází neznámým místem. Zneklidňující dojem umocňuje ambientní soundtrack, na kterém spolupracoval i režisér. Stále hlubší ponor do neznámých míst a hrozící konfrontace s neznámým nebezpečím, postupně graduje. Hutná atmosféra však brzy začíná narážet na omezený rámec původního konceptu. Zatímco monotónnost prostorů lépe funguje na krátké ploše, snaha zasadit výchozí premisu Backrooms do funkčního fikčního světa a rozmáchlejšího vyprávění zůstává na půl cesty.
Fikční svět jako prázdná kulisa
Většina filmu je natáčena moderní digitální kamerou, Parsons však do Backrooms průběžně vkládá momenty natočené videokamerou. Scény, v nichž protagonisté natáčejí uvnitř skrytých chodeb záznam jako důkazní materiál, navazují na tradici hororů jako Záhada Blair Witch nebo REC. Díky bezprostřední blízkosti dění se daří navodit intenzivní napětí. Hororovou atmosféru přitom odlehčují televizní spoty odkazující na estetiku raných devadesátých let, ať už se jedná o reklamu na Clarkův obchod, či na motivační knihu terapeutky Mary. Přesto se zdá, že evokace doby končí právě u této povrchní a navíc jen občas využívané estetiky.
Zájem o predigitální analogovou éru je s fenoménem Backrooms i dalšími liminálními prostory spjat od začátku. Zasazení do devadesátých let však film s výjimkou zapojení dobových videozáznamů nedokáže využít, ani jej nijak neopodstatňuje. Dobový kontext tak zůstává spíše prázdnou kulisou, zatímco většina filmu se odehrává v jakémsi vzduchoprázdnu.
Civilní scény jsou často nezvykle vylidněné, oba protagonisty sledujeme převážně o samotě v pracovním prostředí, a filmu se tak nedaří vytvořit dojem obývaného fikčního světa. Obchod s nábytkem sice chvílemi působí jako místo snadno zaměnitelné s odcizenými skrytými prostory, ani to však film nijak nerozvíjí. Co by v konvenčním hororu bylo snadno opominutelným detailem, v Backrooms představuje vážnější problém. Film založený na strachu z prostorů na hranici normality postrádá funkční protipól, s nímž by tato znepokojivá místa mohla kontrastovat nebo se nějak zajímavě propojit.
Backrooms se snaží interpretační otevřenost a abstrakci původní videosérie vyvážit úkrokem k větší psychologizaci skrytých prostorů. Zatímco u Clarka je patrná nespokojenost s osobním životem i neschopnost se změnit, v případě Mary skrze útržkovité flashbacky odhalujeme její trauma z dětství, kdy vyrůstala spolu s psychicky nemocnou matkou, která ji držela v ústraní. Backrooms se skrze tuto psychologickou linii proměňují v jakési zhmotnění naší tendence izolovat se od ostatních a uzavřít se do sebe. Scénář zde osciluje mezi doslovností a vágností, aniž by z některé polohy dokázal vytěžit silnější význam. Význam liminálních prostorů je tak urputně vysvětlován, motivy traumatu a izolace však zůstávají pouze fádními náčrty.
Tato rozklíženost se propisuje i do budování fikčního světa. Vyprávění se rozšiřuje o postavu vědce, který podivná místa dříve zkoumal, jeho zapojení ale film nijak neobohacuje. Vystavění děje kolem záhady, která zůstane neuchopitelná, je legitimním tvůrčím krokem. Backrooms však spíše zdůrazňují vlastní enigmatičnost, než aby o povahu podivných míst dokázaly vyvolat skutečný zájem. V závěrečném aktu tak toto rozšiřování vnitřní mytologie střídá jen další útěk před nebezpečím, které v Backrooms číhá. To je ale navzdory dynamičtější kameře už spíše jen mechanické připojení další akční scény, z nichž se postupně vytrácí klaustrofobní tenze.
Alternativa jako značka
Působivá filmová architektura a několik imerzivních scén dokáže utáhnout spíše sérii krátkých videí na Youtube než celý snímek. Ten – i díky tajemné propagaci – donedávna působil jako další z nezvyklých a vybočujících projektů studia A24. Nabízí se však otázka, zda se neblíží velkým hollywoodským produkcím, od nichž se studio původně snažilo odlišit podporou originálních autorských projektů.
V posledních letech se tato pečlivě budovaná image studia začala setkávat se stále častější skepsí. Problém ale nespočívá ani tak v obratu k dražším produkcím, jako spíše v poněkud křečovité stylizaci do podoby přitažlivé alternativy k mainstreamové tvorbě. A24 se přitom začíná blížit zavedeným studiím, neboť cinefilství využívá jako marketingovou strategii a přeměňuje je v identitu uvědomělých spotřebitelů. Cílí na odlišné publikum, v posledku ale končí u snahy prodat produkt, který prezentuje jako alternativní.
Přestože studio v posledních letech stálo za řadou pozoruhodných snímků (Velký Marty, Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, Zóna zájmu, Drama), film Backrooms může působit jako další příznak ztráty image alternativy k vyčpělému hollywoodskému systému. Sázka na virální online fenomén totiž v posledku není ničím jiným než využitím osvědčené značky, pro jejíž přenesení na velké plátno studio nenašlo dostačující opodstatnění. Backrooms tak v řadě momentů fungují jako žánrový snímek s obstojnými herci a působivou výpravou. Celkově však působí spíše jako vykalkulovaný produkt, který staví na pověsti dalšího vybočujícího díla, než jako film, který by dokázal původní premisu rozvinout skutečně provokativním a podnětným směrem.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás