Kolik matek drží svět pohromadě? Privatizace péče ve filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu

Teprve druhý celovečerní film americké režisérky a herečky Mary Bronstein se tváří jako psychologický portrét jedné ženy. Linda (Rose Byrne) je matka na pokraji zhroucení. Pracuje jako psychoterapeutka, stará se o vážně nemocnou dceru, její byt se doslova rozpadá a manžel (Christian Slater) – lodní kapitán – je dlouhodobě pryč. Vše nasvědčuje tomu, že sledujeme příběh mateřského vyhoření. Postupně se ale ukazuje, že Linda nepředstavuje problém, ale řešení. Její tělo a čas jsou poslední instance, díky kterým se svět ještě nerozpadl.

Film začíná velkým detailem Lindiny tváře, který se stále zvětšuje, až skoro celé plátno zabírá hrdinčino unavené levé oko. Tohle přiblížení, zdánlivá snaha dostat se protagonistce do hlavy, ale nevyjadřuje empatii a nevede k odhalení vnitřního světa. Kamera zpřítomňuje vnější tlak – nachází se tak blízko, že už není kam ustoupit. Zvoleného estetického principu se drží celý film. Vynikající Rose Byrne v hlavní roli je skoro neustále v záběru, zatímco okolní svět zůstává rozostřenou změtí barevných šmouh a nepříjemných zvuků.

Moderní společnost pojímá péči jako něco samozřejmého, ale zároveň neviditelného, co je systematicky odsouváno do soukromí.

Neviditelnou po většinu filmu paradoxně zůstává i Lindina dcera, kolem níž se všechno točí. Je pořád přítomná, je slyšet, ale prakticky ji nevidíme. Jako kdyby ani mateřství nebylo možné plně zobrazit, uchopit a „uzavřít“, protože jde o stále trvající nárok, strukturující každou minutu vašeho života. Neviditelnost dítěte tak vedle hrdinčiny narůstající odtrženosti od vnější reality zvýrazňuje i nepolevující nutnost pečovat.

S tím souvisí i dezorientující práce s temporalitou. Náhlé skoky znejasňují, kolik času uplynulo. Odpočinkové pauzy v Lindině životě neexistují. Kvůli sondě, kterou má její dcera zavedenou do žaludku, musí být stále bdělá. Její dny a noci se slévají do nekonečného seznamu úkolů, které zbývá splnit.

Proč mě nemáte rád?

Jednostranná perspektiva navozuje pocit sevření a úzkosti člověka, který nese zodpovědnost za problémy, jež ostatní systémy nedokážou vyřešit. Linda je obklíčena požadavky, ale nenachází žádnou oporu. Její život připomíná křižovatku různých režimů péče (zdravotnického, terapeutického, rodinného), mezi nimiž ale neexistuje žádná souhra. Instituce vždy jen krátce zasáhnou a zmizí. Lékařka ji nejdřív poučí, že by neměla zapomínat na péči o sebe, ale následně ji příkře zaúkoluje tím, kolik její dcera v následujícím týdnu musí přibrat. Terapeut (Conan O’Brien) si udržuje tak profesionální odstup, že jej zoufalá hrdinka v jednu chvíli konfrontuje otázkou: „Proč mě nemáte rád?“

Péče je zde jasně formalizovanou, opatrně dávkovanou službou, která spíše vytváří další nárok, než aby lidem reálně ulevovala. Feministická teorie na tento paradox upozorňuje dlouhodobě: péče je systematicky podceňována a přehlížena ve chvíli, kdy je považována za přirozenou vlastnost žen, ne za práci. Hrdinka musí sama suplovat infrastrukturu a udržovat kontinuitu. Systém si ponechá pouze autoritu a odpovědnost přesouvá na jednotlivce.

Bronstein přitom z dílčích krizí nedělá dramatické zlomy a vrcholy. Podobně jako její přátelé z newyorské indie scény, bratři Josh a Benny Safdieové, v ději hromadí stresující situace. Nejde primárně o to, co se stane, ale kolik toho ještě přijde. Každá scéna přidává novou vrstvu problémů a nároků: noční vstávání k dceřině sondě, hroutící se pacienti, shánění alkoholu i silnějších substancí. Samy o sobě tyto situace nejsou fatální. Ale jejich opakování bez vyhlídky konce vytváří přetížení, které se nedá snést.

Bezmoc má ve filmu i konkrétní podobu rozšiřující se díry v Lindině ložnici. Pro hlavní hrdinku je tato metafora propadu do temnoty především praktickou překážkou. Voda zatéká, strop se bortí, byt není obyvatelný. A nikdo to neřeší. Linda je nucena přestěhovat se s dcerou do levného motelu. Do původního bytu se ale opakovaně vrací, dívá se ke stropu, jako kdyby čekala nějakou odpověď, ale díra – připomínající portál do jiné dimenze – jen dál roste.

Zahlcenost všednodenností

Film se obratně pohybuje mezi černou komedií a groteskním lynchovským hororem. Běžné situace, jako je transport koupeného křečka nebo kupování vína na motelové recepci, jsou snímány a zahrány s takovou mírou neklidu, že hrozí přerůst v katastrofu. Odpovídá tomu i zvuková stopa s neutichající invazí pípajících přístrojů, křičících dětí a telefonátů od netrpělivých pacientů nebo necitlivého manžela, který je kvůli práci dostupný jen po telefonu. Horor nevzniká z mimořádných událostí, ale ze zahlcení těmi všedními.

Zásadní roli hraje ironický fakt, že Linda pracuje jako terapeutka. Celé dny naslouchá lidem, kteří nezvládají své životy. Měla by jim poskytovat stabilitu a oporu. Jenomže sama neví, co si se sebou počít, a čím dál hůř to dokáže maskovat. Pacienti se tak stávají odrazem její vlastní neurózy. Film tím zároveň narušuje normativní obraz matky jako nekonečně trpělivé, obětavé a pečující osoby. Linda je stále víc podrážděná, impulzivní, cynická. Její péče ji vyčerpává, ale nevrací se jí – nejde o neomezený zdroj, kterým každá matka zkrátka „disponuje“.

Přestože ale Linda nemá kde brát, dál pomáhá, jak může – vlastní dceři, pacientům, odloženému cizímu miminu. Protože se to od ní očekává. A není, kdo by to za ni udělal. Na školení pro rodiče nemocných dětí je sice omílána uklidňující fráze „není to vaše vina“, jenže všechno ostatní ve filmu říká pravý opak. Není to vaše vina – ale stejně to musíte zvládnout.

Kromě toho, že Mary Bronstein narušuje stereotypní představy o mateřství, odmítá i neoliberální fantazii, že utrpení a zdolávání bolesti má smysl. Že péče, jakkoli náročná, vede k růstu a očistě. Pokud se člověk dost snaží a je psychicky dost odolný, vše se přece dá zvládnout. K ničemu takovému tady nedochází. I kdybychom v posledních scénách chtěli vidět náznak naděje a katarze, základní nastavení zůstává. Konstantní péče nezušlechťuje, ale vysiluje. A některé požadavky kvůli špatné organizaci jednoduše splnitelné nejsou.

Ač toho Linda musí vydržet extrémně hodně, její situace není výjimečná. Představuje logický důsledek běžného uspořádání. Moderní společnost pojímá péči jako něco samozřejmého, ale zároveň neviditelného, co je systematicky odsouváno do soukromí. Očekává se, že ji někdo zajistí, obvykle ženy, ale už se neřeší, kdo konkrétně a za jakou cenu. Intenzivní napětí, které film až do posledních vteřin nepřestává generovat, tak nesouvisí pouze s tím, zda Linda obstojí, ale taky s otázkou, jak rychle se systém zhroutí, až obětavé matky dojdou.

Autor je filmový publicista.