Ať už jsme si to v tehdejší době uvědomovali, nebo ne, globální pandemie covidu-19 znamenala pro náš svět zásadní obrat, který převrátil řadu věcí naruby. Ze zpětného pohledu to vypadá, že především definitivně potopil ideje globálního kapitalismu s představou férové tržní soutěže, otevřenými trhy a globální konkurencí. Je otázka, jestli tato myšlenka někdy vůbec reálně fungovala, a ještě skeptičtější můžeme být ohledně toho, jestli někdy přinesla užitek, který si s ní řada ekonomů a politiků spojovala. Výhodný byl jistě pro jádrové země světového systému, pro periferní a semiperiferní státy už mnohem méně.
Po pandemii se ale už otázkou férovosti globálního kapitalismu nemusíme trápit. Svět se zásadně proměnil a stále častěji a s různou intenzitou v něm dnes hrají hlavní roli úplně jiné ideje. Kromě naší bezpečnosti a křehkosti globálního zdraví nám pandemie přinesla také krizi dopravních a zásobovacích řetězců a jasně ukázala, jak zranitelný je globalizovaný systém evropské i americké ekonomiky. V evropském případě odhalila závislost místních ekonomik na dodávkách fosilních paliv, což ještě brutálněji zvýraznila ruská agrese na Ukrajinu, respektive zavedení sankcí, kterými chtěla Evropská unie Putinův režim oslabit. Energetická krize ještě akcelerovala už tak velmi inflační situaci.
S posilováním moci technologických gigantů sílí i vliv jejich myšlenek volajících po celospolečenské změně a zavedení nových forem vládnutí, které připomínají návrat k monarchii a předmoderním formám společenského zřízení.
Inflaci totiž spustila krize dopravních a zásobovacích řetězců a v důsledku možná způsobila ještě větší revoluci. Ukázalo se, jak důležité jsou logistika, dopravní uzly, průplavy a průlivy všeho druhu, což získalo speciální důležitost v letošní krizi kolem Hormuzského průlivu. Empiricky se také prokázala závislost západních ekonomik na dodávkách zboží a komponentů z Asie a konkrétně z Číny. Stejně tak se zviditelnila závislost vyspělých ekonomik na vzácných nerostech a přírodních zdrojích a ukázalo se, jak strategicky a neúnavně v tomto ohledu postupuje Čínská lidová republika.
Speciálně s nástupem Donalda Trumpa k moci v roce 2024 bylo jasné, že svět je na pokraji nové války o zdroje a uvidíme novou vlnu geopolitického soupeření. Tohle všechno je důležité jak pro nástup administrativy Donalda Trumpa k moci, tak i pro pochopení hlubší proměny globálního systému, kterou právě teď zažíváme na vlastní kůži.
Vidíme nástup technofeudalismu?
V souvislosti s těmito změnami a otřesy se i v ekonomické debatě stále častěji objevuje přesvědčení, že se západní ekonomiky odvracejí od klasického kapitalismu směrem k technofeudalismu. Tyto teorie se nejčastěji objevují v kontextu nástupu obřích technologických firem, a to především ve Spojených státech. Podle teoretiků technofeudalismu to totiž nejsou klasické kapitalistické firmy, které bohatnou především na inovacích, výrobě a prodeji zboží, ale jejich bohatství plyne primárně z toho, že kontrolují digitální infrastruktury, na nichž jsou naše společnosti stále závislejší.
Vliv technologických firem na růst amerického hrubého domácího produktu je v posledních letech enormní a řada ekonomů upozorňuje na to, že rozvoj průmyslu kolem umělé inteligence se v roce 2025 podílel na růstu amerického HDP z jedné až dvou pětin. Právě boom kolem AI táhne americkou ekonomiku nahoru, přestože v poslední době sílí také hlasy varující před splasknutím AI bubliny. Richard Waters ve svém textu upozorňuje na nadměrné investice tohoto sektoru do datových center a také na skutečnost, že tady existuje velký nepoměr mezi obrovskými investicemi a budoucími výnosy, které by musely být extrémní, aby se investice vyplatily.
Ať už to dopadne jakkoliv, myslitelé jako Janis Varoufakis, Nancy Fraser a další upozorňují na širší změny globálního kapitalismu, které podle nich celý systém táhnou směrem k něčemu, co označují za technofeudalismus. Podle Varoufakise spočívá hlavní změna v tom, že technologické firmy dnes vlastní samotné prostředí, v němž se hospodářský život odehrává. Pokud chce někdo v tomto prostředí podnikat, musí technologickým gigantům odvádět rentu či poplatky za to, aby vůbec podnikat mohl. Právě z této úvahy pak Varoufakis odvozuje svou myšlenku, že se současný kapitalismus stále více blíží feudálnímu zřízení.
Je nutné dodat, že se nejedná o obecně přijímanou teorii a objevuje se i kritika, která naopak tvrdí, že stále vidíme jen jinou formu stejného kapitalismu, v němž vyniká vyšší koncentrace tržní moci, vytváření monopolů a slábnoucí schopnost státu tuto moc jakkoliv regulovat. Podle sociologa Nicholase Ganea ale není nutné dávat tomuto procesu nové označení. A ostatně není také pravda, že by třeba nejbohatší člověk na světě Elon Musk žádné klasické zboží nevyráběl a neprodával. Přece jen je to také obchodník s elektroautomobily a obrovské množství peněz nyní investuje nejen do umělé inteligence, ale také do vesmírného průmyslu. Tyto investice se mu mohou v dlouhodobém horizontu bohatě vrátit.
Vládce jako geniální CEO
S posilováním moci technologických gigantů sílí i vliv jejich myšlenek volajících po celospolečenské změně a zavedení nových forem vládnutí, které připomínají návrat k monarchii a předmoderním formám společenského zřízení. Právě to nejspíš posiluje dojem, že máme co do činění s technofeudalismem. Tedy systémem, který se sice opírá o nejpokročilejší technologie, ale zároveň směřuje ke starým formám vládnutí a správy společnosti. Směs ultramodernosti a konzervatismu je skutečně něčím, co aktuálně vídáme mnohem častěji než dřív.
V tomto kontextu si můžeme připomenout třeba neslavně slavnou práci Dark Enlightenment (česky Temné osvícenství) britského filozofa Nicka Landa. Ten se ve své vizi technologicky akcelerovaného světa kapitalismu pokusil zároveň obhajovat předosvícenské hodnoty jako něco, k čemu je potřeba se vrátit. Středověk podle něj nebyl „érou temna“, ale skutečné temno přineslo až osvícenství se svobodou jednotlivců a posilováním demokratických principů a práv.
Není náhoda, že Nick Land v tomto ohledu navazoval na práci blogera a ultrapravicového intelektuála s vazbami na Trumpova viceprezidenta J. D. Vanceho. Mám na mysli Curtise Yarvina – v digitálním prostoru občas vystupuje pod přezdívkou Mencius Moldbug, který si vysloužil přízeň a finanční podporu vlivného miliardáře Petera Thiela. Curtis Yarvin se domnívá, že současná podoba parlamentní demokracie je vyčerpaná a neakceschopná. Místo ní navrhuje technomonarchismus, v němž by se do čela jednotlivých amerických států měl dostat ambiciózní a geniální CEO, jehož vláda by rozhodovala o veškerém chodu společnosti. Demokratické svobody jednotlivců by se měly dostat pod kontrolu geniálního výkonného ředitele, jenž by určoval další vývoj ekonomiky i společnosti.
Za ideální model takové společnosti oba intelektuálové označují třeba současný režim v Singapuru, který je světoznámý svým všudypřítomným dohledem nad běžnými občany a drakonickými tresty i za vyloženě banální přečiny. Delší dobu se toto myšlení potloukalo na okrajích amerického pravicového internetu. Jenomže v posledních letech stále více proniká do srdce politického života, a to nejen skrze americkou alt-right scénu, MAGA hnutí, ale v posledních letech také prostřednictvím špiček republikánské strany pod vedením Donalda Trumpa.
Nejen, že byl v lednu 2025 Curtis Yarvin čestným hostem Trumpovy inaugurace, ale jeho plán na propuštění všech státních zaměstnanců, který je známý pod akronymem RAGE, do velké míry zkopíroval Elon Musk se svým pseudoúřadem DOGE krátce po zahájení Trumpova úřadování. Jak si za chvíli ukážeme ještě blíže, tyto skutečnosti nejsou prapodivné náhody, ale naopak doklady toho, že podobné uvažování je u části americké oligarchie ve veliké oblibě.
Radikalizace špiček Silicon Valley
Americký miliardář Peter Thiel Yarvinovo myšlení podporuje dlouhodobě, a to i finančně. Americký viceprezident a Thielův chráněnec J. D. Vance zase o Yarvinových myšlenkách mluvil v některých nedávných rozhovorech. A mezi vlivné čtenáře Curtise Yarvina musíme počítat i důležitého investora ze Silicon Valley Marca Andreessena, který v celém příběhu ideologické proměny Silicon Valley hraje nemalou roli.
Překvapivý zlom v americkém technologickém byznysu znamenala vláda Joe Bidena. Přestože máme tendenci o jeho prezidentování mluvit jako o pokračování zavedené praxe v jiném hávu, za jeho vlády se proměnila řada věcí. Joe Biden podporoval odborové organizování, a především pak do úřadu Federální obchodní komise nominoval razantní právničku Linu Khan. Právě ta byla největším trnem v oku vlivným lidem ze Silicon Valley, kteří dříve částečně podporovali liberální establishment Demokratické strany. Za jednu ze svých absolutních priorit Lina Khan vytyčila omezení monopolní moci amerických technologických gigantů. A nezůstala jen u prázdných proklamací.
Federální obchodní komise za jejího úřadování například žalovala Amazon kvůli udržování monopolního postavení a společnost Meta zase za potlačování konkurence. Vycházela z přesvědčení, že právě to je úlohou jejího úřadu a měla v tom Bidenovu podporu. Monopoly totiž pokřivují trh, zabíjejí konkurenci a mají také negativní dopad na koncové ceny pro spotřebitele. Právě sílení monopolů a společností v monopolním postavení transformuje americkou, ale i světovou ekonomiku směrem, který Varoufakis a Fraser označují za „technofeudalismus“.
Aktivita úřadu pod vedením Liny Khan představovala esenci toho, co proti podobnému společensko-ekonomickému pohybu může stát ze své pozice vůbec udělat. Právě ten má totiž hlídat tržní prostředí, vymezovat hřiště největším hráčům a regulovat jejich podnikání. Pro lidi jako Andreessen, Zuckerberg nebo Thiel představovala Lina Khan nepřítele číslo jedna. Andreessen v rozhovorou s novinářem New York Times Rossem Douthatem popsal ovšem ještě jeden moment, kdy se z něj jako z údajně dlouhodobého podporovatele demokratů stal sympatizant Donalda Trumpa a americké krajní pravice.
Jednalo se o snahu Bidenovy administrativy více regulovat sektor umělé inteligence a nastavit jasná pravidla pro tento typ podnikání. To byl prý pro Andreessena, který do tohoto sektoru nainvestoval velké množství peněz, moment, v němž se rozhodl začít proti těmto proudům v Demokratické straně bojovat. Podobně jako Elon Musk nebo Peter Thiel začal i Andreessen podporovat kandidaturu Donalda Trumpa na prezidenta. A jeho hlavní motivací byla ochrana vlastních investic a pokus udržet si silné postavení na americkém a světovém technologickém trhu bez toho, aniž by se komukoli zodpovídal. V jistém ohledu ovládla americký technologický byznys poučka, kterou novinářka Karen Hao přisuzuje ve své knize Empire of AI miliardáři Peteru Thielovi.
Konkurence je pro lúzry
Když totiž Hao v knize popisuje kariéru šéfa Open AI Sama Altmana, zmiňuje také to, jaký vliv měl na jeho uvažování právě zmiňovaný Peter Thiel. Svým chráněncům a žákům prý vždy vštěpoval motto „konkurence je pro lúzry“. Zásadní poučkou jeho přemýšlení bylo a stále je vytváření monopolů a infrastruktury, kterou ostatní nemohou obejít nebo nahradit. Právě zde vzniká podle Thiela moc a bohatství. Pokud se objeví firma či startup, které by mohly vaše monopolní postavení ohrozit, musíte je buď zlikvidovat nebo koupit. A při pohledu na aktivity lidí ze Silicon Valley se zdá, že Thiel tímto svým mottem nakazil celou řadu lidí.
Je jasné, že pro podnikatele s tímto mindsetem představuje Lina Khan a její přesvědčení, že vznik monopolů dusí americkou ekonomiku a poškozuje spotřebitele, obrovského nepřítele. Jenomže uvažování miliardářů ze Silicon Valley jde daleko za hranice pouhého vytváření monopolů. Zohledňují totiž i uvažování o kolapsu dopravních a zásobovacích řetězců zmíněných na začátku textu a širší proměnu globální ekonomiky po pandemii. Lidé jako Thiel, Musk, Andreessen totiž převzali uvažování, které historik Quinn Slobodian a publicista Ben Tarnoff ve své knize Muskism označují jako „fortress futurism“, tedy přemýšlení o budoucnosti jako formě budování neprostupného opevnění.
Na pojem „pevnost Evropa“ jsme si kvůli krajně pravicovým influencerům zvykli už během takzvané migrační krize. Jednalo se o představu, že Evropa musí uzavřít své hranice před lidmi z jiných koutů světa, protože pro ni představují existenční hrozbu. Na místo toho se má Evropa zaměřit na budování vlastní soběstačnosti. Není náhoda, že z tohoto uvažování v posledních letech vycházejí i nejbohatší Američané ve svých představách o podobě světa budoucnosti. Minimálně Musk i Thiel problematiku migrace sledují velmi podrobně a Musk na své platformě X krajně pravicové narativy šíří takřka na denní bázi.
Zároveň skrze síť X rétoricky, ale občas i finančně napomáhá krajně pravicovým stranám převážně zpoza Atlantiku (Restore Britain, AfD, řeckému Zlatému úsvitu nebo španělskému Voxu) v jejich politickém boji. Ve svém přemýšlení o budoucnosti vsadil Elon Musk na úspěch krajně pravicových uskupení v Evropě, které mu mají pomoci v realizaci jeho byznysových plánů, k nimž jsou současné vládnoucí evropské elity minimálně skeptické, případně aktivně usilují o jejich regulaci. Fortress futurism tedy tvoří jakousi síť politických hnutí a stran, které vycházejí z odporu k migraci a zároveň, pokud politicky uspějí, mohou být Muskovi prospěšné v jeho dalším byznysu.
Ideologie fortifikace
Ale toto uvažování jde ještě dál a vysvětluje obnovený zájem lidí, jako jsou Musk nebo Thiel, o nerostné bohatství, zdroje, fosilní paliva a další strategické suroviny, včetně zájmu o nerostné bohatství v hlubinách moří nebo vesmíru. Tito američtí oligarchové chtějí své podnikání ochránit před vnějšími vlivy a spoléhají na to, že se svět bude vyvíjet takovým způsobem, že zdrojů bude ubývat a klimatická krize bude postupně devastovat území planety Země. Nevěří, že se postup klimatické krize podaří zastavit. Potřebují proto sobě a svým firmám vytvořit takové zázemí, aby mohli z těchto změn co nejvíce profitovat a chránit jim blízké části lidské populace. Ideologie krajní pravice tak ideálně zapadá do jejich byznysových plánů.
Právě pandemie, která otřásla celou globální ekonomikou, vyslala Muska a spol. na tuto ideologickou trajektorii. Není náhoda, že mezi Muskovy oblíbené země patří jeho domovská Jihoafrická republika a také Izrael. Tedy státy, v nichž se podobný model fortifikace či opevňování části populace před zbytkem společnosti za pomoci technologií skutečně realizoval nebo stále realizuje, jak to vidíme v případě současného Izraele. A v souvislosti se společností Palantir Technologies, která patří právě Peteru Thielovi, se mluví o přímém zapojení do vývoje AI technologií využívaných v izraelském vojenském průmyslu. Pokud si pod tímto označením nedokážete představit nic konkrétního, doporučuji zhlédnutí nového dokumentárního snímku NAZA.
Právě kvůli extrémnímu rozdělení populace, ale také úzké provázanosti s americkou administrativou, je Izrael ideálním trenažérem dohledových a dnes už i útočných technologií, které masivně využívají umělou inteligenci. Neměli bychom ale zapomínat, že tyto technologie určitě nezůstanou jen za izraelskými hranicemi, a nejbohatší americké firmy s nimi jistě budou chtít obchodovat i jinde po světě. Záleží i hodně na nás, jestli připustíme masivní využívání těchto nástrojů.
Konec světa jako utopie?
A jistě není náhoda, že právě po pandemii si Elon Musk koupil jednu z největších sociálních sítí na světě. Pochopil totiž, že se jedná o ideální nástroj pro formování a ovlivňování globálního veřejného mínění v jeho prospěch. Když všechny tyto věci vyložíme na stůl, už nezní tak přehnaně, když o aktuálních trendech v americké společnosti a ekonomice přemýšlíme ve vyhrocených pojmech, které ve své nově vydané knize End Times Fascism přinášejí kanadská spisovatelka Naomi Klein a Astra Taylor. Nejmocnější hráči dnešní krajní pravice jako Elon Musk nebo Peter Thiel podle nich už ani nepředstírají, že by chtěli náš svět zachránit, a místo toho nabízejí „fašismus konce časů“.
Podle obou autorek je kupředu žene představa, že kolapsu dnešní civilizace už není možné zabránit. „Fašisté konce časů“ tak dělají vše proto, aby se na konec tohoto světa pořádně připravili. Tato nová podoba fašismu nejen nemá představu zářné budoucnosti národa jako v případě Hitlera nebo Mussoliniho, ani nenabízí ráj na zemi pro etnicky vyvolenou skupinu lidí. Jejich vizí je naopak absolutní kolaps civilizace, v němž se specifická část populace pouze „zachrání“. V tomto kontextu je potřeba vnímat také slova amerického ministra zahraničí Marca Rubia, který opakovaně vyzývá své evropské partnery, aby se přidali k civilizačnímu boji západních mocností proti zbytku světa. Konečným cílem je planeta, která se neohlíží na lidská práva každého jednotlivého člověka, ale svět rozdělený na my a oni, a to často podle etnického klíče.
Přestože to zní šíleně, máme momentálně už dost indicií k tomu, abychom si uvědomili, že přesně o takový světě usiluje část špiček amerického technologického byznysu i vysoce postavení zástupci republikánské strany. Fašismus konce časů není dystopické varování, ale jasně čitelná vize budoucnosti světa, v níž se sbíhá politické uvažování dnešní americké i evropské krajní pravice. A této vizi odpovídá i nová geopolitická situace, která stále častěji nabízí souboj všech proti všem o zdroje, paliva, území a vliv. Konečným cílem je monopol na život vyvolených jedinců.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás