Jak moc ve skutečnosti známe lidi, se kterými se cítíme v bezpečí? Nová černá komedie Drama norského režiséra a scenáristy Kristoffera Borgliho se pokouší nahlédnout pod povrch představ a příběhů, které si vytváříme o ostatních lidech i o sobě. V zákulisí vztahového dramatu se ale opět nachází morální rozprava o jednosměrnosti cancel culture. Borgli tentokrát pracuje s problematikou masových střeleb, kterou ale není schopen vytěžit nad rámec romantické zápletky.
Snaha o senzaci
Když před čtyřmi lety tehdy šestatřicetiletý norský režisér hudebních videoklipů Kristoffer Borgli přišel s černou komedií Je mi ze sebe špatně, na okamžik se zdálo, že evropský film získal čerstvý autorský hlas s poměrně nekompromisní sociálněkritickou hranou. Snímek o tom, jak je trauma využívané k monetizaci a získání pozornosti v elitních sociálních kruzích, ale i o formování sebehodnocení skrze úsudek ostatních, dokázalo přesně a s břitkým vtipem pojmenovat symptomy hyperbdělé společnosti.
Točit hollywoodské romantické komedie o potencionálních pachatelích střeleb, nad kterými visí motto „Všichni máme minulost, takže nás nesuďte“, rozhodně nikomu nepomáhá.
O rok později se Borgliho už ujala populární arthouseová filmová společnost A24. Snímek To se mi snad zdá v hlavní roli s Nicolasem Cagem působil jako eklektický mix popkulturních referencí se stopami autorského rukopisu francouzského tvůrce Michela Gondryho (Věčný svit neposkvrněné mysli) nebo amerického scenáristy Charlieho Kaufmana (V kůži Johna Malkoviche). Režisér se smyslem pro pojmenovávání současných společenských trendů a pohybů se pokusil nahlédnout do toho, jakým způsobem se bezvýznamný člověk ze dne na den může stát globální celebritou a bez vlastního přispění i veřejným nepřítelem.
S každým dalším Borgliho filmem je ale těžké se vyhnout dojmu, že co autorova významově ambivalentní krasojízda postupně sklouzává k morální reakčnosti. Působí to jako snaha vyvolávat diskusi i za cenu, že se břitký humor rázem mění v necitlivou snahu vyvolávat senzaci a jít proti proudu za každou cenu. Řeč je o novém snímku Drama, což je další výsledek Borgliho spolupráce se studiem A24.
Kritika od obětí masových střeleb
Film provázely zprávy v médiích, že se proti němu ozývají rodiny obětí masových střeleb a aktivisté proti volnému držení střelných zbraní v USA, zejména ti, kteří přišli o příbuzné při masakru na coloradské Columbine High School v roce 1999. Hlavní hrdinka snímku, zaměstnankyně literárního nakladatelství Emma (Zendaya) totiž v pubertě plánovala masovou střelbu na své střední škole, ale na poslední chvíli změnila plány. Musí se tak popasovat s důsledky svého přiznání a reakcemi nejbližších, zejména svého snoubence, muzejního kurátora Charlieho (Robert Pattinson), kterého si má brzy vzít.
Borgli si rozhodně nevybral nové téma. Střelba na Columbine byla již několikrát zpracována v hraných filmech (Slon), dokumentech (Bowling for Columbine) nebo videohrách (Super Columbine Massacre RPG!). Masovým střelbám se dostává mnoho pozornosti ze strany senzacechtivých true crime produkcí nebo seriálů pro mladistvé (Glee). Všudypřítomnost masových střeleb v popkultuře ostatně okrajově tematizuje i Borgliho film, který poukazuje na to, že Emma je obětí „systémové nemoci“.
V tom, že masové střelby jsou jedním z nejpalčivějších problémů americké společnosti, se Drama neplete. Od roku 2018 došlo k 250 střelbám, během kterých zemřela nebo byla zraněna alespoň jedna osoba. Jen od začátku letošního roku zaznamenali v USA už deset školních střeleb s oběťmi a zraněnými. Navzdory silnému hnutí proti volnému držení střelných zbraní existuje ve Spojených státech silná zbrojařská lobby, která má léta v debatách o regulaci zbraní dominantní hlas. Zákony týkající se zbraní jsou tak nadále upravovány na úrovni jednotlivých států. Místo dlouhodobých řešení, mezi něž patří zajišťování sociálních pracovníků a psychologických poradců pro rizikové studenty, státy většinou sází na zavádění bezpečnostních opatření a cvičení na školách.
Věci, o kterých nemluvíme
Snímek Drama si tento kontext bere jako berličku pro rozehrání psychologické bitvy mezi Emmou a Charliem, nebo lépe řečeno Charliem, který svou snoubenku skutečně hluboce miluje, a Charliem, který na Emmu nahlíží z perspektivy vnějšího sociálního odsouzení a skrze otázku: Co si o mě pomyslí lidé, když si vezmu potenciální pachatelku masové střelby? Na to ostatně poukazuje i jeho neustálá snaha ospravedlňovat Emmu před ostatními prostřednictvím smyšlených psychologizujících příběhů.
„Musela jsi to říkat takhle před ostatními?“ ptá se Charlie své snoubenky v jedné ze scén, jako by to měl být největší problém jejího doznání. Charlieho fixaci zprostředkovávají i introspektivní sekvence, ve kterých se ukazuje na veřejnosti s pubertální Emmou (Jordyn Curet). Svůdnému mísení reality, vzpomínek a fantazií pomáhá i dynamická práce běloruského kameramana Arsenije Chačaturjana (Do morku kostí)aprudký střih vycházející z chaotického tiktokového rytmu, s nímž Borglimu pomohl Joshua Raymond Lee (Divoké srdce).
Charlie je i díky mistrnému provedení Roberta Pattinsona důvěryhodně vyobrazený jako zbabělý „cíťa“, který o sobě není schopen říct jedinou špatnou věc, ale když se ocitne v nesnázích, zachová se stejně nemorálně jako kdokoliv jiný. Společenské ponížení a seznámení se s temnou stránkou vlastního charakteru představuje moment, kdy konečně Emmu pochopí. Drama tak obratně manévruje na rovině egocentrické potřeby vidět ostatní tak, jak je vidět chceme, přičemž je naše chování podmíněné představami, které si projektujeme do ostatních. Je tak obrazem internalizovaných společenských představ, které jsou však odtržené od reality.
Snímek je členěn tak, aby tonální skoky byly co nejdrastičtější. Expozice filmu představuje bezmála kýčovitý obraz šťastného intelektuálního páru, který chystá svatbu. Po titulkové scéně přichází zlom, jenž mění tempo a náladu filmu. Následuje kaskáda stále se zhoršujících situací, typická pro Borgliho předešlé snímky, jež ústí ve vyhrocené rozuzlení. Vnější kontext střeleb je však upozaděn a prioritu má postupné pronikání do psychiky postav až k jejich nejtemnějším inklinacím. V dialozích tu a tam zazní zmínka o Freudovi a potlačených emocích, které z postav doslova prýští.
Masové střelby jsou v americké společnosti tématem tak aktuálním, že jeho použití nelze degradovat pouze na roli pomocného narativního prostředku – obří překážky, kterou dokáže překonat pouze pravá láska a odmítnutí společenských konvencí. Koho zajímají oběti a neustálá hrozba, kterou zažívají děti a mladiství na školní půdě, dokud můžu ostatní soudit a říkat, že moje vzdálená sestřenice skončila kvůli tomu na vozíku… Je to podobná argumentace jako ve filmu Je mi ze sebe špatně, ale tentokrát otočená naruby a aplikovaná až příliš fatálně.
Předpokládá totiž, že cancel culture stojí na tom, že lidé jsou už tak moc znecitlivělí vůči hrůzám, že musí své pohoršení nebo odsouzení morálně neospravedlnitelných činů předstírat. A působí to tak, že film je tu podle Borgliho od toho, aby tuto davovou přetvářku odkrýval. Snímek se však v jednom okamžiku neúnosně zafixuje na performativních projevech pohoršení nad Emmou. A to do té míry, že zapomene, co taková morálně závažná lež dělá se vztahem dvou zamilovaných lidí.
Pro ilustraci autorova postoje k roli jedince ve společnosti se nabízí nyní hodně skloňovaný Borgliho esej, který v roce 2012 vyšel ve víkendové příloze D2 norského deníku Dagens Naeringsliv. V něm tehdy sedmadvacetiletý autor poměrně oplzle popisuje svůj vztah s šestnáctiletou středoškolačkou, která podle autorových slov „neměla stále právo volit“, na svůj věk vykazovala mnohem větší zralost, erudovanost a intelekt, než by Borgli čekal, a se kterou se stýkal v rezidenci jejích rodičů, kde on a dívka „na sobě málokdy měli nějaké oblečení“.
Režisér v eseji dále převypravuje svou dlouhodobou fascinaci velkými věkovými rozdíly mezi partnery ve filmech jako Ztraceno v překladu od Sofii Coppoly, Ghost World od Terryho Zwigoffa nebo snímku Manhattan od Woodyho Allena, ve kterém je vztah dvaačtyřicetiletého Isaaca se sedmnáctiletou Mary vykreslený jako krásná, nekontroverzní romance. „Rozhodl jsem se poslouchat Woodyho a ne názory svých přátel,“ napsal Borgli v eseji o režisérovi, který v poslední dekádě čelil (nepotvrzenému) obvinění z toho, že sexuálně zneužíval svou dceru a měl poměr s adoptivní dcerou své bývalé manželky Mii Farrow v době, kdy mu bylo 56 let a jí 21 let. Borgli se nicméně od fascinace Allenem nikdy nedistancoval a naopak jej často zmiňuje jako svůj tvůrčí vzor.
Člověk jako pasivní oběť systému?
Způsob, jakým se Borgli vykresluje v eseji, která kolovala internetem už v době uvedení To se mi snad zdá, je příznačný pro to, jak jeho nový film rámuje postavu Emmy. Dívka je poučená životem, ví, že svět není černobílý a že existují jemné morální nuance. Stává se ale obětí pokryteckého okolí, které ji chce „cancelnout“. Drama pracuje s argumentem systémového pochybení, tematizuje všudypřítomnost násilí a střelecké estetiky v popkultuře a umění jako něco, co má na nás značný vliv a na filmovou Emmu pochopitelně také. Zendaya svým komediálním talentem, na kterém stojí její herecký šarm, postavu téměř-vražedkyně polidšťuje a dodává jí auru sympatické potrhlosti. Podobně je tomu u hereckého výkonu Jordyn Curet jako mladé Emmy, která svou nešikovností a neohrabaným koketováním s internetovou estetikou masových střelců připomíná spíše jednu z outsiderek z Ghost World než dítě postrádající podporu svého okolí a trpící duševní nemocí.
Statisticky střelby na školách páchají z 95 % muži a z 65 % příslušníci bílé rasy, kteří jsou různými způsoby sociálně marginalizovaní. Emma je ale žena smíšené rasy (film navíc implikuje, že její otec afroamerického původu nechával doma nezabezpečené zbraně). Ve filmu zazní stručná zmínka, že Emma zažívala deprese. Veškeré další pokusy o diagnostikování psychického stavu hrdinky jsou však filmem rámované jako marginální nebo dokonce líbivé lži pro uspokojení okolí. Postavy kritizující Emmu či Charlieho nerozhodnost jsou téměř bez výjimky stavěny do role pokryteckých záporáků.
Borgli dokáže vykreslit poměrně komplikované morální dilema. To ale ve finále sklouzává k tomu, že láska znamená postavit se pokrytecké společnosti a přijmout, že v hloubi jsme všichni stejně zlí a nemorální, nebo jsme alespoň někdy měli podobné myšlenky. Bylo ale nutné k tomu využívat kontext masových střeleb? Vždyť ještě na začátku dubna letošního roku bývalý student oklahomské střední školy, inspirovaný masakrem na Columbine, přišel na pozemek své školy se dvěma poloautomaty?
Točit hollywoodské romantické komedie o potencionálních pachatelích střeleb, nad kterými visí motto „Všichni máme minulost, takže nás nesuďte“, rozhodně nikomu nepomáhá. Občas totiž rozporování oprávněnosti některých činů reálně pomáhá tomu, abychom vedli konverzaci o původu některých společenských problémů a jejich možných řešení. To se ale dělá těžce, pokud je kritika chování druhého je automaticky škatulkována jako projev cancel culture.
Autorka je filmová a hudební publicistka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás