Jedním z důsledků války Ruska proti Ukrajině, kterou Putin rozpoutal v roce 2022, byla následná energetická krize v Evropě. Extrémně na ní zbohatli fosilní oligarchové, jako jsou Křetínský nebo Tykač, kteří vydělali na chudnutí českých domácností. Od té doby se staly dvě věci: Evropa diverzifikovala své energetické zdroje a posílila podíl obnovitelných zdrojů z tehdejší třetiny na dnešní polovinu.
Podle analýzy Bloombergu jsou to právě obnovitelné zdroje, které dnes zachraňují Evropu před dalším energetickým šokem. Dopady vojenské agrese Spojených států a Izraele proti Íránu na ceny energií v Evropě jsou tak mnohem mírnější, než by byly ještě před pár lety.
Čeští politici reálně raději napřou svou energii na vynalézání způsobů, jak se střelit do kolena, jen aby ukázali, že jim nikdo nebude říkat, jak mají po světě chodit.
Evropa je samozřejmě stále závislá na fosilních palivech, která musí dovážet převážně z nepřátelských či nestabilních regionů. Přičemž do kategorie nestabilní či hostilní se přesouvají také Spojené státy. Jsou to zvláště americké fosilní korporace, které na válce proti Íránu díky růstu ceny ropy a LNG vydělají nejvíce – a spolu s nimi samozřejmě Putinovo Rusko. A připomeňme si, že součástí loňského vydírání Donalda Trumpa v jeho tragické celní válce proti všem byl požadavek, aby Evropa dovážela mnohem více zkapalněného plynu ze Spojených států.
Evropa je tak nejen závislá, ale současně svou závislostí dotuje fosilní korporace a nepřátelské režimy. Jediný způsob, jak nebýt závislý na dovozu fosilních paliv, je tato paliva prostě nepotřebovat. To znamená dotáhnout do konce energetickou transformaci Evropy a přechod na obnovitelné zdroje energie, které Evropa na rozdíl od plynu či ropy dokáže sama generovat. Tato změna by způsobila, že jakýkoliv další konflikt postihující producenty fosilních paliv či jiný otřes na trzích či v mysli aktuálního či jiného amerického prezidenta by již na Evropu neměly prakticky žádné dopady.
Pomalu už čte
Není to složitá ani objevná úvaha, méně chápaví mohou její názorné vyobrazení sledovat v přímém přenosu během aktuální války proti Íránu, která zasahuje nejen přilehlý region, ale s jejímž ukončením si pomatený americký prezident v tuto chvíli neví rady.
Nicméně žádná úvaha není dost jednoduchá na to, aby ji pochopili i čeští politici. Ostatně i proto patří podíl obnovitelných zdrojů na produkci elektřiny v Česku k těm vůbec nejnižším v Evropě, podpora elektromobility je v Česku neznámým pojmem, projekt Zelená úsporám, který podporoval také pořízení fotovoltaiky na střechy rodinných domů, posílá aktuální vláda k ledu a paralelně potí krev při snaze zastavit nebo osekat vytvoření akceleračních zón pro stavbu solárních a větrných elektráren, kvůli čemuž by přišlo Česko až o 25 miliard korun od Evropské unie.
Čeští politici reálně raději napřou svou energii na vynalézání způsobů, jak se střelit do kolena, jen aby ukázali, že jim nikdo nebude říkat, jak mají po světě chodit. Bohužel tím střílí do kolena také energetickou bezpečnost Česka stejně jako naději na levnou a dostupnou elektřinu pro domácnosti. Místo aby politici přemýšleli, jak podíl obnovitelných zdrojů radikálně zvýšit, nechají veřejnou debatu válcovat dezinformačním narativem o smrtících větrnících, který nakonec sdílí a šíří i vládní politici, jako jsou Libor Vondráček nebo Filip Turek. Ostatně na boj proti obnovitelným zdrojům (nebo národním parkům) vláda Turka přímo nasadila, člověka, který má problém přečíst nahlas pár slov.
Raději snad pes
Ale ani s jinými to není lepší, klíčovou pozici v odporu proti obnovitelným zdrojům má samozřejmě nejsilnější hnutí ANO, jehož místopředseda a ministr průmyslu Karel Havlíček chodí do médií blábolit například takto: „jsem racionální člověk. Nejsem ten, který by šmahem odsoudil všechny větrníky. Vím, že u nás nikdy nebudou dělat žádný mimořádný podíl na energetickém mixu. Dneska to je pouze jedno procento vyrobené elektřiny, tak to bude v budoucnu třeba jedno a půl, možná dvě procenta. Pokud bude nějaký region a tamní lidi, kteří s tím nebudou mít problém, tak ať si tam větrníky postaví.“
Energetická politika státu postavená na tezi, jestli to tam někde někomu nevadí, tak ať si to tam postaví. Možná by bylo lepší, kdyby do médií chodil mluvit raději Havlíčkův pes. Ten by si možná byl schopný dohledat, že potenciál větrných zdrojů energie v Česku není jedno a půl procento, jak tvrdí Havlíček, ale leží někde mezi deseti (pesimistická varianta) až necelými 30 procenty. Je nefér napadat konkrétní občany v referendech, kdy se vyjádřili proti stavbě větrníků na území svých obcí, když oficiální vládní komunikace k tématu je buď mlčení (minulá vláda) nebo šíření z prstu vycucaných nesmyslů jako v případě Havlíčka, nebo dokonce absurdních bludů jako v případě vládního zmocněnce pro závislost na fosilních palivech Filipa Turka.
Ještě jednou na jiném příkladu
Často se v Česku zmiňují úspěchy sousedního Polska, tak v kontextu právě probíhající další fosilní energetické krize připomeňme, že v Polsku podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny překonal 30 procent, zatímco Česko zamrzlo pod 18 procenty – a pod námi se v evropském srovnání krčí už jen Malta. Samotný polský premiér Donald Tusk k situaci prohlásil: „Rád bych vám všem, skeptikům, připomněl, že obnovitelné zdroje energie jsou především nejsuverénnějším zdrojem energie pro Polsko. Ropu z polských ložisek nevytěžíme. Ropa bude vždy buď ruská, nebo arabská, a válka v Íránu velmi jasně ukazuje, jak nebezpečná může být závislost na vnějších dodávkách energie.“ Dočkáme se někdy toho, že to pochopí i nějaký český premiér?
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás