Větrníky, nejkrásnější věc na světě 

V zemi, kde nikomu nevadí rozhledna nebo mobilní vysílač na každém kopci, billboardy kolem silnic, veřejný prostor zaplevelený vizuálním smogem, kde je problém i pár kilometrů čtverečních bezzásahových zón v národních parcích, kde všichni nadávají ekologickým sdružením, pokud si dovolí pozdržet kus dálnice, která se chystá srovnat kus krajiny se zemí, se náhle rozběhla debata, že by větrníky mohly poškodit krajinný ráz. Krajinný ráz, který povětšinou tvoří zemědělská krajina a hustá zástavba měst a vesnic na každém třetím kilometru, metastázující do podoby antracitových bungalovů volně do polí.

Místo levné elektřiny ze slunce a větru budeme mít leda hučení v hlavě a obří jaderné bloky, které budou produkovat nejdražší elektřinu v Evropě, obří díry po hnědém uhlí a to je všechno.

V hlušině pak zcela zaniká, že jsou větrníky jednou z esteticky nejkrásnějších věcí, jaké lidé postavili. Štíhlé věže s ladnými lopatkami, majáky naděje na hřebenech, rotující příslib, že kvůli dobíjení telefonů nemusíme vypálit všechno nerostné bohatství a vychrlit do vzduchu tuny olova a rtuti spolu se skleníkovými plyny, které zdevastují svět pro všechny další generace. 

Okolo větrníků v Česku koluje tolik mýtů a obav, že jsou srovnatelné snad jen s dobou, kdy se lidé báli bludiček nad bažinami, strašili se vodníky a upalovali ženy na hranicích, protože si mysleli, že jim uřkly dobytek. 

Na nedávnou veřejnou debatu ohledně větrného parku si tak odpůrci turbín přizvali slovenskou „expertku“ a dezinformátorku Katarínu Ondrušovou. Ta na místě například hrozila: „Má to vliv na hmyz, na včely. Z lopatek odpadávají kousky do půdy, která je pak nevratně poškozená. Konec, už jen mrtvá půda. V okolí až 15 kilometrů od turbíny končí život.“ Slovensko je zajímavé tím, že má ještě méně větrníků než Česko, což už prakticky nejde. V Česku jich máme pouze něco přes 200 kusů, na Slovensku mají asi tři. Nejméně v celé Evropě. 

Pokud má Ondrušová pravdu, tak už dávno muselo dojít ke genocidě v zemích, které si větrníky postavily prakticky všude. Třeba Dánsko, které z větru vyrábí více než polovinu své elektřiny, nejvíce v Evropě. Země oproti Česku svou rozlohou skoro poloviční postavila přes 7000 větrníků a přes 6000 z nich stojí na pevnině. To znamená, že v onom okruhu 15 kilometrů žijí všichni obyvatelé, přesto se kupodivu těší dobrému zdraví a žijí déle než Češi i Slováci. Možná to bude naopak a větrníky naopak život prodlužují. 

Není to ale jen ona, nesmysly šíří politici všech stran aktuální vládní koalice. Třeba poslanec Svobodných Libor Vondráček nebo na Instagramu speciální vládní zmocněnec pro destrukci klimatu, Filip Turek. Ten zde opakuje podobné bludy: větrníky vám vyrostou hned za domem, kvůli hluku se nevyspíte, pozabíjí ptáky a netopýry a podobně. 

Větrník hučí v hlavě leda Turkovi

Reálně nikdo nikomu nepostaví za chalupou větrník, to žádné předpisy neumožní. Pár set metrů od větrníku neslyšíte vůbec nic. Víc ptáků než větrníky zabijí auta, kočky nebo skleněné budovy. Možná jich více zemřelo i při srážce s Filipem Turkem. Hluk je bezpochyby problém pro zdraví, ale ne ten z větrníků. V Česku je zhruba 1,5 milionu obyvatel zasažených nadměrným hlukem, ale ne z větru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z aut. Peklo je bydlet pár set metrů od dálnice, ne od větrníku.

Možná by měl Turek chodit se skrčeným čelem spíše kolem nějaké uhelné elektrárny, třeba okolo Počerad Pavla Tykače, jejichž komíny chrlí do vzduchu nonstop arsen, olovo nebo rtuť, což jsou látky, které škodí všemu živému doopravdy a ne jen ve fantazii, jako v případě větrníků. Mohl by se projít po dně uhelného dolu nebo se jít zeptat, proč žádná obec v Česku nechce mít na svém území zahrabaný do konce věků jaderný odpad. 

Podobné dezinformace a zájmy fosilních oligarchů stojí za náhlou snahou současné vlády revidovat či rušit připravované akcelerační zóny. Ty připravila předchozí vláda, aby vyhověla Evropské unii a dostala se k financím z fondu obnovy. Jedná se o vytipované oblasti, ve kterých by bylo možné ve zrychleném režimu postavit větrné a solární elektrárny. To neznamená, že se tam postaví nebo se tam postavit musí. Jsou to jen vytipované lokality a proti vůli obcí nikdo nic nepostaví.

Akcelerační zóny jsou potřeba z toho důvodu, že povolování větrníků v Česku trvá extrémně dlouho, v průměru 7–⁠⁠⁠⁠⁠⁠12 let. To je doba, za kterou v jiných zemích postaví celé větrné parky. V Česku se hodně mluví o energetické bezpečnosti a zajištění energie, ale s tím je v přímém rozporu naprosto nevyužitý potenciál obnovitelných zdrojů. Jejich podíl na výrobě elektřiny je u nás nejnižší v Evropě a současná vláda bojuje za to, abychom v této zaostalosti zůstali uvězněni navždy.

Motoristé, SPD a celá vláda by ale měli lidem především vysvětlit, že bez masivní výstavby obnovitelných zdrojů energie budeme jednak vždycky závislí na někom jiném, ale především budou mít české domácnosti nejdražší elektřinu v Evropě. V tuto chvíli nic levnějšího než obnovitelné zdroje neexistuje. Což zcela jednoduše vysvětluje například Pavel Tykač, když vysvětluje, že se uhelné zdroje již nevyplatí, protože s výjimkou několika dnů v roce stačí obnovitelné zdroje energie. 

Dejte lidem peníze a větrníky budou stát všude

Českem se pravidelně prohání vlny referend, v nichž se občané staví proti výstavbě větrníků, což je především důsledek toho, že všechny naše vlády jsou vůči obnovitelným zdrojům nepřátelské a na jakoukoli reálnou osvětu, ale také finanční pobídky kašlou. Aktivnější je v kampani jedna paní ze Slovenska, jíž hučí turbíny v hlavě.

Nicméně kdyby nějaká vláda chtěla, mohla by se poučit. Třeba v Dánsku, kde postavili větrníky všude a stojí pár set metrů od domů. Jejich recept je jednoduchý. Dali lidem peníze. 

Co se týče výstavby, platí v Dánsku jednoduché pravidlo. Turbína musí stát od lidských obydlí minimálně ve vzdálenosti, která je čtyřnásobkem její výšky. Pokud má 250 metrů, pak musí stát minimálně kilometr daleko, výjimky nejsou. Současně platí přísné limity pro hluk. Výrobci turbín jsou tlačeni k výrobě a instalaci tichých technologií. Limity také řeší, aby se obydlí nedostávala do stínu otáčejících se lopatek, což je legálně možné jen 10 hodin za celý rok. A mnoho dalších detailů.

Každá domácnost bydlící v okruhu osminásobku výšky takové turbíny pak za to dostane peníze. Turbína vysoká 250 metrů má tedy okolo sebe dvoukilometrový okruh a domácnosti v tomto okruhu dostanou jednou za rok v přepočtu 55 tisíc českých korun. Současně musí developer nabídnout obyvatelům v okruhu 4,5 kilometru minimálně 20procentní podíl na projektu, aby mohli lidé v sousedství na výrobě elektřiny sami vydělávat. 

Příkladem může být nedávné zprovoznění největší větrné turbíny v Evropě u města Thyborøn. Má výkon 15 MW a výšku necelých 270 metrů. Turbínu spoluvlastní družstvo lidí z okolních obcí. Zapojilo se skoro 3000 občanů, kteří do turbíny investovali v přepočtu skoro 600 milionů našich korun. Očekávaný roční výnos je 15 procent. Rozhodně mnohem víc než váš spořicí účet nebo libovolné penzijní pojištění, kde vás penzijní společnosti odírají na poplatcích. Takhle se zapojují obyvatelé do energetické bezpečnosti vlastní země a do přechodu k uhlíkově neutrální ekonomice. A když stojíte pár set metrů od této největší evropské turbíny, neslyšíte nic. 

Český přístup je český. Až do loňského roku dostaly obce z větrných elektráren jen to, co si dokázaly vyjednat. Nově už je alespoň stanoveno, že budou dostávat zákonný poplatek z každé vyrobené megawatthodiny, což může rozpočtům přinést stovky tisíc korun ročně. Jenže jednotlivci či domácnosti nedostanou nic, takže lze čekat, že referenda budou stále dopadat tím stejným způsobem a největší kampaň budou dělat lidé jako Katarína Ondrušová nebo Filip Turek. Místo levné elektřiny ze slunce a větru budeme mít leda hučení v hlavě a obří jaderné bloky, které budou produkovat nejdražší elektřinu v Evropě, obří díry po hnědém uhlí a to je všechno. Lidi by se měli Okamury, Turka nebo Babiše spíše ptát, kde je jejich 50 tisíc na účtu, jako dostávají lidé v Dánsku.