Tomáš Glanc (rusista, sémiotik)
Benjamin Nathans je nejenom znalec předmětu, jehož studiu se věnuje desítky let, ale umí navíc historiografii propojit s naléhavými otázkami současnosti. Jeho kniha To the Success of Our Hopeless Cause: The Many Lives of the Soviet Dissident Movement sumarizuje pečlivý a poctivý výzkum, který není prováděný podle nějakých morálních nebo politických apriorních klišé ohledně hrdinného odporu proti totalitnímu režimu. Nathans ví, že hodnoty jako právní stát, svoboda projevu a lidská práva nebo práva nejrůznějších menšin a společenství nejsou ničím nesporným, ani předem definovaným. Nedisponuje žádnou sentimentální pravdou o boji proti komunismu. Disidentské hnutí naopak líčí jako mnohovrstevný a extrémně názorově pestrý soubor stanovisek, cílů, idejí a způsobů vyjednávání či odboje. Dobře si přitom uvědomuje, že vzhledem k režimům, které teď vládnou přinejmenším na části území někdejšího SSSR, například v Rusku, není jeho výklad v žádném případě jen příběhem z minulosti. I proto získal za svoje dílo zcela zaslouženě Pulitzerovu cenu, Pushkin House Russian Book Prize a na další ceny byl nominován.
Milena Bartlová (historička umění)
K nové knize Ley Ypi Indignity: A Life Reimagined jsem přistupovala nedůvěřivě a skoro do dvou třetin jsem si říkala, že autorka je hlavně vědkyně a své literární schopnosti trochu přecenila. Knihu o „nedostatku důstojnosti“ věnuje opět své balkánské rodině a líčí život babičky Leman, kterou známe už z knihy Svobodná: jak jsem dospívala na konci dějin (2021, česky 2023). Více než tam používá Ypi beletristické postupy, jimž říká reimaginace. Jenže kniha končí šokujícím zvratem. Když čtenář znovu chytí dech, tak zjistí, že autorka od samého počátku mistrovsky konstruovala výpověď o nevyhnutelné nejednoznačnosti historického poznávání a o problematičnosti vztahu mezi dokumenty a pamětí i mezi vyprávěním a odborným zjištěním. Motto z Kanta náhle není zbytečnou ozdobou, mapy a genealogické tabulky přestávají být objektivní oporou. Vřele doporučuji nejen těm, kdo texty o historii, zejména nedávné, píší, ale i jejich obecenstvu.
Ondřej Slačálek (politolog)
V tomto roce by stály za vyzdvihnutí především tři překlady knih, které nám dávají podstatné průhledy do toho, v jakém světě žijeme: Dvojnice Naomi Klein, Technofeudalismus Janise Varufakise a Oligarchie Jeffreyho A. Winterse. Událostí je také vydání knihy esejů Zaslepená společnost od Václava Bělohradského. Rád bych teď ale mluvil o jiné knize, která je pro mě knihou roku.
Memoár Radka Wollmana Krev Kruh Černá je silným popisem toho, co znamenalo být v devadesátých a nultých letech součástí alternativní scény, je vtahujícím osobním návratem ke světě squatů, demonstrací a militantního antifašismu. Je to osobní pohled (budu také mluvit osobně: v těch letech jsem prožíval hodně se překrývající realitu a prožíval jsem ji hodně jinak). A právě osobním přístupem, důrazem na emotivně silné okamžiky, ale také osobní reflexí (třeba toho, jak člověka může proměnit násilí a jak snadno se demonstrace za sdílené cíle může stát děsivou lynčující smečkou), nebo zcela osobními příběhy také získává svou přesvědčivost. Někomu může chybět víc obsahů radikální politiky (která v těch letech ovšem často padala do nesnesitelných frází a/nebo fanatismu), takže tam Antifašistická akce chvílemi působí až trochu jako přerostlejší Rychlé šípy – ale ostatně, i tohle morální nasazení k antifašismu patřilo a patří. Kniha končí Palestinou, protože „Never again je teď. Ale to Never se nám někam ztratilo. For anyone jsme nikdy ani vážně nemysleli.“ Je silná ale také popisem momentů, kdy tváří v tvář všeobecně sdílené protiromské hysterii už najednou tradiční antifašistické taktiky nestačily. Dnes je obzvlášť aktuální číst o antifašismu, patrně i jako připomínku, že dnešní fašizující hrozby budou potřebovat nové přemýšlení o taktikách a strategiích, jak jim čelit, ale i nové morální nasazení.
Karolína Ježková (socioložka, moderátorka podcastu Hysterie)
Ash Sarkar v knize Minority Rule pojmenovává důvody, které dnes komplikují jakoukoliv levicovou politickou akci. Naše společné zájmy se totiž snadno ztrácejí v záplavě neshod, které nás rozptylují a vyčerpávají. Třídní konflikt ustupuje do pozadí a elity jej nahrazují kulturními válkami, které pohlcují naši pozornost. Na řešení reálných problémů, jako je nárůst konzervatismu, nedostupnost bydlení nebo klimatická krize, nám pak nezbývají síly ani čas. Když jsem knihu začátkem roku četla, nadchla mě svou drzostí a upřímnou marxistickou kritikou současné neoliberální společnosti. Sarkar přesvědčivě ukazuje, jak se všichni až příliš soustředíme na důvody, proč jsme odlišní a proč spolu nemůžeme spolupracovat. Kniha tak dobře připomíná, že jeden z nejčastěji skloňovaných levicových pojmů – péče – by měl znamenat především toleranci, odpuštění a snahu hledat společnou řeč, třeba o systémových problémech, neudržitelnosti ekonomiky nebo o zkvalitnění pracovních podmínek.
Jakub Eberle (politolog)
Jako čtenář jsem si mimořádně užil pozapomenutou historii českého shoegazu ve skvěle napsané knížce Šeptej nahlas Miloše Hrocha – a to nejen proto, že mám raná kytarová alba Ecstasy of Saint Theresa nebo Naked Souls moc rád. Hroch dokáže poutavě vyprávět z dnešního pohledu neuvěřitelné příběhy mladých kapel, které se během pár let dostaly z porevolučního Česka až do kultovních Peel Sessions na BBC, aby se pak velmi rychle zase rozpadly nebo jinak zmizely z radaru. Jednotlivé osudy jsou zároveň zarámovány do širších kontextů a přesvědčivých interpretací dobových jevů. Za zmínku stojí třeba analýza britské i české mediální krajiny, kde Hroch ukazuje obrovský vliv tehdejší hudební žurnalistiky a médií typu Melody Maker nebo NME, které za boomem (a následným úpadkem) shoegaze do velké míry stály. Šeptej nahlas proto není jenom knížkou o hudbě, ale také svébytným portrétem transformující se české společnosti a originální perspektivou na v dnešní popkultuře všudypřítomná devadesátá léta.
Zuzana Dalibor (moderátorka podcastu Vyhonit ďábla)
Vztahy jsou práce. Říkáme to pořád dokola, ale nakonec potřebujeme Deana Spadea, aby nám připomněl, co to znamená a jak to může vypadat. Jeho kniha Love in a F*cked-Up World: How to Build Relationships, Hook Up, and Raise Hell Together totiž nabízí konkrétní nástroje na sebe- i kolektivní reflexi vztahovosti a je to jediná self-help kniha, kterou s čistým svědomím doporučuju.
Dominik Želinský (sociolog, novinář)
Zásadnou publikáciou tohto roka boli pre mňa Hayek’s Bastards kanadského historika Quinna Slobodiana. Autor v tejto výborne napísanej, útlej knihe analyzuje ideologické prepojenia medzi konzervatívnou kultúrnou politikou (napríklad dôrazom na rodinu či odmietaním migrácie) a ekonomickým liberalizmom až libertarianizmom, nadväzujúce na myslenie Friedricha Hayeka a Ludwiga von Misesa. Pozornosť pritom venuje najmä tomu, ako neoliberálna ideológia vytvára zdanie samozrejmého poriadku prostredníctvom predstáv o „prirodzenosti“ sociálnych štruktúr, meny aj samotného človeka. Slobodian napísal text, ktorý je kľúčovým zdrojom pre porozumenie súčasnej politika – nielen v globálnom priestore, ale aj v Česku a na Slovensku.
Eva Svatoňová (politoložka)
Letos vyšla skvělá kniha Quinna Slobodiana Hayek’s Bastards, v níž autor popisuje, jak se někteří významní ideologové neoliberalismu posunuli od idejí svobody a volné ruky trhu k otevřenému propagování idejí rasismu, misogynie a konzervativního nacionalismu. Autorova analýza tak zpochybňuje omílanou tezi interpretující nárůst popularity krajní pravice v podobě postav jako Donald Trump, Viktor Orbán nebo Javier Milei jako spontánní, zdola vyrůstající revoltu mas, tzv. lůzrů globalizace, vyjadřující nespokojenost s nezřízeným neoliberalismem, bujícím individualismem a erozí sociálního státu. Slobodian ukazuje, že politika těchto lídrů, byla ve skutečnosti formulována nikoliv odpůrci neoliberalismu, ale přímo jeho představiteli. Nejedná se tak o zdola artikulovaný backlash, ale dlouhodobý, elitami vedený „frontlash“. Další texty, které mě letos zaujaly, se věnují bolestně aktuálnímu tématu: genocidě probíhající v Gaze. Na otázky, co se za těchto okolností stane s demokracií, lidskými právy a morální odpovědností, odpovídá kniha Pankaje Mishry The World After Gaza a text historika genocidy Dirka A. Mossese Education after Gaza after Education after Auschwitz. Mishrova kniha zasazuje izraelské genocidní tažení do širší kontinuity západního imperialismu, zakořeněného rasismu a koloniálních dědictví. Moses se zaměřuje na politiku současného Německa, která potlačuje jakoukoliv kritiku politiky státu Izrael ve jménu boje proti antisemitismu. Ve svém brilantně napsaném textu se ptá, jak by německý filozof Theodor Adorno, autor textu Výchova po Osvětimi, reagoval na současnou politiku Německa? Jak by posoudil reakce státu a německých univerzit na propalestinské studentské protesty, které probíhají od konce roku 2023? Co by řekl o izraelském ničení Gazy a o německé Staatsräson, tedy o jejím prakticky bezpodmínečném podporování Izraele?
Josef Patočka (Re-set)
Problém kapitalismu není jen v nerovnoměrné distribuci bohatství, ale už v tom, co vyrábí. Na jedné straně nadbytek často záměrně nekvalitního a ekologicky ničivého spotřebního zboží. Na druhé straně umělý nedostatek potřeb, jako je bydlení, péče, nebo volný čas. Jak to změnit? Na to odpovídá v knize Radical Abundance: How to Win a Green Democratic Future trojice ekonomů a sociologů Kai Heron, Keir Millburn a Bertie Russel. Kniha mezi podobnými pracemi z posledních let vyniká tím, že nezůstává jen u kritiky současného stavu nebo vize lepší budoucnosti. Většinu prostoru věnuje poctivě „otázce tranzice“ a tomu, jak přesně v praxi ekonomický systém redesignovat. Autoři nejsou jen teoretici, ale hlavně praktici: vycházejí z vlastních zkušeností s nekapitalistickými formami podnikání, založenými na spolupráci veřejného a občanského sektoru – takzvanými „public-common partnerships“. Unikátní kombinace teorie a praxe a pro mne rozhodně ekonomická kniha roku.
Klára Votavová (komentátorka)
Nástup bezostyšné oligarchie patří k nejvýraznějším trendům posledních let. V Česku znovu povládne oligarcha Babiš, tentokrát ve spolupráci s Motoristy prosazujícími zájmy uhelné lobby. Nástup Donalda Trumpa k moci pak lemovaly miliardy dolarů od amerických technologických oligarchů, kteří se tak moc bojí daní a regulace, že aktivně demontují svobodnou diskusi, kapacity států i mezinárodní pořádek založený na pravidlech. Kniha Oligarchie od amerického politologa Jeffreyho A. Winterse je tak pro tuto dobu velmi příhodným čtením. V češtině vyšla poprvé letos, ač originál pochází již z roku 2011. Autor zde definuje oligarchy jakožto skupinu s velkým materiálním bohatstvím, jejímž hlavním zájmem je toto bohatství chránit. Napříč historií k této obraně přistupovali různými způsoby, v moderních společnostech tento úkol delegovali na stát. Cítí-li, že je jejich bohatství ze strany státu či jiných aktérů ohroženo, začnou být v prosazování svých zájmů asertivnější – jako se zřejmě děje právě teď. Mají přitom k dispozici celý „průmysl obrany bohatství“, který jejich zájmy prosazuje soustavněji, než to dokážou občanské mobilizace.
Arnošt Novák (antropolog)
Za rok 2025 bych zmínil knihu Dvojnice od Naomi Klein, kterou považuji za zásadní pro porozumění tomu, proč si s některými lidmi stále méně rozumíme. Ale předpokládám, že o té knize budou v anketě více mluvit či psát i jiní. Na samém konci roku 2025 však vychází kniha, u které by bylo škoda, kdyby zapadla jen proto, že vychází pro letošní anketu příliš pozdě a pro tu příští zase brzy. Vrchol je dno s podtitulem Politika pro vyčerpanou planetu a lidi vydává NaZemi a je dílem kolektivu českých autorek a autorů. Kniha přináší nerůstovou perspektivu a představuje koncepty jako zelený populismus, alternativní hédonismus, univerzální základní služby nebo neziskové podniky jako konkrétní a udržitelné cesty ven z krize. Není však abstraktním teoretizováním, ale vychází z praxe a zkušeností autorek a autorů z konkrétních sociálních bojů a organizování.
Noemi Purkrábková (teoretička umění)
Jednomu z mých nejoblíbenějších žijících filozofů letos vyšla kniha The Philosophy of Virginia Woolf: Moments of Becoming. Věnuje se Virginii Woolf, a to nikoli jako spisovatelce, ale s předpokladem, že její tvorba formuluje svébytnou filozofii. Thomas Nail se dlouhodobě zabývá filozofií pohybu – od chaotických transformací hmoty přes antické myslitele až po kritiku migrační politiky. Myšlení Woolf, které často boří antropocentrická rozdělení i stabilní kategorie a dává průchod proměnlivosti, splétání a prolínání, nás tak v Nailově knize provádí po otázkách procesuální filozofie a (nového) materialismu, ale také feminismu a politické teorie. V tomto kontextu bych ráda zmínila i několik letošních překladů významných autorek: Donny Haraway (Zůstat u nesnází), Rosy Luxemburg (Reforma, nebo revoluce?) a Silvie Federici (Kaliban a čarodějnice). Zvláštní zmínku si zaslouží rychlý překlad knihy Morální panika a represe: Zneužívání boje proti antisemitismu v Německu od Donatelly della Porta, která věcně rozkrývá problematická zkreslení ohledně Palestiny a Izraele, jež od bohatších sousedů importujeme stejně ochotně jako drogistické zboží.
Vítězslav Sommer (historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR)
V letošní anketě doporučuji knihu, kterou jsem zatím pouze prolistoval. Přesto jsem přesvědčený, že je mimořádným počinem, který posune debatu o původu a povaze kapitalismu. Na konci listopadu vyšla rozsáhlá práce Capitalism: A Global History od historika a harvardského profesora Svena Beckerta. Jeho starší kniha Empire of Cotton (2014) vyprávěla příběh kapitalismu prostřednictvím dějin pěstování a obchodu s bavlnou. Nová kniha završuje Beckertovo dosavadní bádání. Kapitalismus je podle něj od samého počátku globální fenomén. V úvodu knihy píše, že lokální projevy kapitalismu lze pochopit pouze v jejich globálním kontextu, že je marné hledat kořeny kapitalismu v jednom konkrétním místě: „Kapitalismus se zrodil jako globální – byl vždy světovou ekonomikou.“ Odmítnutí eurocentrického pohledu na kapitalismus je východiskem této knihy. Kapitalismus je globální proces, který se neustále vyvíjí. Jeho hranice se proměňují podle toho, jak postupuje (nebo naopak vázne) akumulace soukromého kapitálu, která stojí a padá s principem komodifikace lidské práce a přírodních zdrojů. V Empire of Cotton Beckert ukázal, že expanze průmyslu v Evropě a Severní Americe spojená se vznikem moderních společností stála na bezohledném vytěžení otrocké práce a materiálních toků propojujících tak rozdílná místa jako Liverpool, indické vnitrozemí, pobřeží západní Afriky nebo plantáže Karibiku a jihu Spojených států. V letošní knize se snaží pomocí podobné perspektivy objasnit skoro 1000 let dějin kapitalismu, který expandoval díky tomu, že se vždy opíral o vazby mezi velmi vzdálenými místy a regiony.
Lucie Jarkovská (socioložka)
Čtenářským zážitkem pro mě letos byla kniha polské novinářky a spisovatelky Joanny Kuciel-Frydryszak. Jmenuje se Sedliačky a pojednává o těžkém životě dětí, především dívek, a žen na východoevrospké vsi v první polovině 20. století. Vychována četbou Babičky Boženy Němcové je mi vlastní romantický obdiv k historickému venkovu. Kniha Sedliačky je těžkou ranou této perspektivě a pomáhá pochopit i ledasco z vlastní rodinné historie, která skrze mou babičku sahá na slovensko-ukrajinské pomezí. Nabízí možné vysvětlení, kde se vzala tvrdost a nesrozumitelnost. Hlad, chudoba, těžká práce, nemožnost vzdělání, nízká hodnota dětí ženského pohlaví – to je realita zažívaná ještě vlastně docela nedávno.
Jan Bierhanzl (filozof)
„Chceme-li vědět, musíme si představovat.“ Tak zní první věta knihy Obrazy navzdory všemu francouzského filozofa a historika umění Georgese Didi-Hubermana, která letos vyšla česky v nakladatelství Karolinum v překladu Marka Kettnera. Tuto zásadní studii na téma reprezentace a svědectví tvoří jednak fenomenologie obrazů – čtyř fotografií pořízených samotnými vězni v exterminačním táboře Osvětim v srpnu 1944 – jednak filosofická kritika myšlenky nepředstavitelnosti hrůzného násilí šoa. Didi-Huberman ukazuje nesmírné riziko, jaké tajní fotografové nesli, a předkládá argumenty, proč bychom měli odmítnout tezi o nereprezentovatelnosti. Odmítneme-li jakoukoli možnost znázornění, neocitáme se v paradoxní komplicitě s ideologií, která kromě vyhlazování lidí také usilovala o vyhlazení veškerých – i obrazových – stop této exterminace? Onen nárok „musíme si představovat“ se totiž nevztahuje jen k povinnosti mít v paměti peklo Osvětimi, ale podle Didi-Hubermana vyjadřuje také etický a politický nárok pro současnost: upřeme-li události šoa jakoukoli možnost reprezentace, neupřeme jí možnost rezonance s jinými událostmi, jejichž podstatou je stejná nenávist k jinému člověku, a nezavřeme si tak cestu k možnému ponaučení a k tomu, abychom takovým událostem pokud možno zabránili? Etický nárok „musíme si představovat“ tak podle Didi-Hubermana platí i pro genocidu v Gaze. Jak píše v článku v deníku Le Monde z června 2025: „Když sledujeme dění v Gaze a snažíme se v rámci možností pochopit děsivou historickou logiku, co se nám vybaví v paměti? Najednou máme před očima Aleppo bombardované Asadovými silami a Putinovým letectvem a hned poté vidíme nekonečné ruiny Mariupolu. A zmocní se nás závrať a nevolnost a najednou vidíme varšavské ghetto v dubnu a květnu 1943, systematicky ničené nacisty, vypalované dům po domu i s posledními zbytky obyvatel.“
Pavla Horáková (spisovatelka)
Za srdce mě chytila kniha Miloše Hrocha Šeptej nahlas mapující zlatý věk nezávislé české klubové scény. Doplnila jsem si mezery o kultovních devadesátkových kapelách a legendárních klubech, které zanikly dřív, než mi doma prodloužili večerku. Za tolik informací na jednom místě bych tehdy byla ochotná platit zlatem a nevěřila bych, že si veškerou nedostupnou hudbu budu jednou moct jen tak přehrát z telefonu. Při čtení se ve mně prala radost z těchhle vymožeností se vzpomínkou na dobu nevinnosti, kdy jsme se po informacích museli pídit, ale věřili jsme na konec dějin a vítězství svobody nad pakárnou.
Jiří Sirůček (výtvarný kritik a kurátor)
I když to neříkám úplně rád, nejzajímavější letošní knihou pro mě byla Exocapitalism: Economies with Absolutely No Limits od Marka Polikse a Roberta Alonsa Trilla. Nerad proto, že s řadou premis (ani stylistických gest) autorů nesouhlasím; přesto jde o důležitý pokus představit zároveň univerzální a přitom aktuální koncepci kapitalismu, jehož hybným principem už není výhradně produkce a práce, ale matematické, externalizované, abstraktní a člověkem nepostižitelně operující procesy. V méně akcelerované podobě lze podobné principy podle autorů vystopovat i v předkapitalistických společnostech, a kapitalismus je tak pro ně „mnohem hlubší problém, než jsme si mysleli.“ To neznamená, že by byl bezvýchodným, ale že jeho analýza musí být mnohem přesnější (zahrnout často nejasné algoritmy, infrastruktury, software, data) a časově rozsáhlejší, než tomu bylo doposud. Navzdory občasnému instagramově-provokativnímu vymezování se vůči dalším politickým teoriím přináší kniha řadu podnětů k novému promýšlení světa a systémů, v nichž žijeme a nabízí tak nový – trochu vypočítavě „cool“ – nádech pro většinově bezradnou společenskou kritiku.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Za uplynulý rok jednoznačně doporučuji knihu Zerstörungslust. Elemente des demokratischen Faschismus od sociologického dua Oliver Nachtwey a Carolin Amlinger, která patří k nejvlivnějším německy mluvícím knihám roku a mluví se o ní doslova všude. Amlinger a zejména pak Nachtwey se již delší dobu v tradici kritické teorie věnují systémovým vlivům a jejich osobnostními charakteristikami podmíněnému prožívání a politickým důsledkům. V nejnovější knize diagnostikují západním společnostem vzestup titulního „demokratického fašismu“ – co na první dobrou zní jako nesmyslný protimluv, to přesvědčivě rozvíjejí jak teoreticky, tak kvantitativním i kvalitativním šetřením mezi podporovateli německé pravicově extremistické AfD. Zejména v četných doprovodných rozhovorech s autorstvem obvykle nechybí apel na rozvinutí adekvátní antifašistické odpovědi – takové, která bude na základě jejich analýzy odpovídat na slepá místa, paradoxy a rozpory propojení současné podoby kapitalismu a liberální demokracie. Právě ty totiž vedou k tomu, že mají čím dál rozsáhlejší části společnosti onu titulní chuť to už zničit úplně všechno.
Petr Kupka (antropolog)
Tomáš Hoření Samec a Lucie Trlifajová vydali na začátku roku knihu Jak v české společnosti osobní dluhy formují životy zadlužených a společenské hierarchie. V ní nabídli hluboký vhled do každodennosti života lidí v předlužení včetně zvnitřnění reputace občanů druhé kategorie, do níž jsou ve veřejné debatě čeští dlužníci situováni. Autoři v této souvislosti tvrdí, že chápání předlužení jako bytostně individuálního selhání zcela opomíjí společenskou povahu dluhu od důvodů pro zadlužení až po společenské dopady. Jak ukázala Naomi Klein v knize Dvojnice, lpění na individualizaci životních těžkostí vede mnoho lidí, kteří je prožívají, k osvojení si konspirací prosyceného světonázoru a/nebo do náruče krajní pravice. Ta přitom ve věku globálních krizí nenabízí nic jiného než falešný návrat do zlatých věků. Tento globální proces popíračství a vize bez budoucnosti na příkladu evropských zemí zachytil už před časem Georgi Gospodinov v neobyčejně prozíravé fikci Časokryt, která vyšla v českém překladu už loni.
Zora Hesová (politoložka)
Dvojnice od Naomi Klein je pro mne kritická esej roku z více důvodů. Vyšla už v roce 2023, v českém překladu letos. Při mé první četbě se téma Dvojnice ještě jevilo jako abstraktní. S druhou četbou Dvojnice v češtině už rezonovala řada konkrétních zkušeností: od ztráty přátelství a porozumění kolem interpretace válek a hodnot, po silné pochyby nad základy českého liberalismu či politického středu. Dvojnice není jen úvahou nad politickými migracemi bývalých feministek a progresivců do fašismu po Covidu. Naomi Klein se noří za zrcadlo, do světa alternativních faktů, hodnot postavených na hlavu a šílených konspirací, aby objevila jak manipulativní mocenské strategie elit, tak pokroucený obraz svého vlastního já a přesvědčení našeho liberálního světa. Za úspěchem fašismu stojí naše vlastních lži, slepé skvrny a reality, od kterých tak ochotně odvracíme zraky. Naomi Klein je citlivě, mnohovrstevnatě, téměř terapeuticky odhaluje.
David Laufer (Artyčok.tv)
Někdy je těžké najít slova. Slova o slovech prý jdou snáz, horší jsou o tvarech či zvucích, zvlášť když píšete o umění. Něco takového aspoň tvrdil kunsthistorik Michael Baxandall. Kdo prý nenajde správná slova, „jen na sebe upozorňuje hlukem.“ Miloš Hroch správná slova našel – dokonce slovy o tvarech (výtvarném umění) nahlas šeptá o zvucích (hudbě), když mě na prvních stránkách opájí pozměněnými stavy vědomí svaté Terezy z Ávily na Berniniho sousoší. Extází, která svým barokně mystickým oparem splývá se zvukem první kapely z Hrochovy knihy, The Ecstasy of Saint Theresa. Hroch ale zároveň i upozorňuje hlukem. Hlukem tuzemského porevolučního shoegazu. Vtáhnul mě. Podobně jako baroko vykouzlil iluzi kontinuity prostoru mezi mnou a knihou, přenesl mě do jiné doby a na jiná místa. Obojí hustý jak mlha. Český shoegaze vystupuje i ze stránek ven. Nejen na debatách s Janem P. Muchowem ze znovuzrozeného Ecstasy; Hroch s knihou taky „koncertuje“ za doprovodu hazeru, distorze, Jana Kašpara, Tomáše Kopáčka nebo Olivera Torra. Sedí v kouři, čte, zahleděn do země, jeho slovům není moc rozumět. Je sám takovou shoegaze hvězdou. Šeptej nahlas mu ostatně prý pomohlo najít cestu k žánru, který nechápal. Mně taky.
Hana Janečková (teoretička umění)
„Kde bychom byli bez Sophie Lewis?,“ ptá se Judith Butler, když recenzuje novou knihu britské autorky Enemy Feminisms, a odpovídá si: v definitivně nudnějším a politicky méně imaginativním světě. Sophie Lewis u nás není úplně neznámé jméno – její předchozí kniha Zrušte rodinu v překladu nakladatelství Tranzit vyvolala mediální bouři. V nové knize Enemy Feminisms se Lewis obrací k jádru samotných dějin západního feminismu a sleduje, proč a jak hnutí za práva žen padaly do sítí autoritářského uvažování a koalic s krajní pravicí. Eugenika provázela snahy bílých feministek „civilizovat“ druhé. Příkladem může být paternalismus vůči muslimským ženám, feministky bojující proti trans lidem či historická spojení s Ku-klux-klanem. Kritický pohled je o to cennější, že se k němu u nás zatím nikdo v této hloubce neodhodlal. Můžeme namítnout, že v českém kontextu je feministická identifikace pro mnohé stále velmi problematická – můžeme si tedy dovolit střílet do vlastních řad? Nedáváme tím nástroje manosféře, kapitalismu a patriarchátu? Naopak, odpovídá Lewis: schopnost odhalovat vlastní privilegia zviditelňuje skutečnosti, na které je pohodlné i dnes zapomínat – a totiž že feminismus musí být proletářský, odmítající kolonialismus a přijímající trans lidi, má-li si udržet kredibilitu jako ideologie, která se pokouší o tvorbu lepšího světa.
Jakub Raška (historik)
Z české produkce by letos rozhodně neměla zapadnout kniha Bratři s kufry: Osm kapitol o rakousko-uherské civilizační misi v Bosně a Hercegovině (1878–1918), kterou vydali editorky z Akademie výtvarných umění Vjera Borozan a Anna Remešová. Na empirickém materiálu dějin okupované (1878–1908) a následné anektované (1908–1918) Bosny a Hercegoviny ze strany Rakouska-Uherska řeší kniha paletu témat od vztahu exploatace/civilizace v dějinách koloniální expanze po podíl aktérů pocházejících ze „semi-periferních“ českých zemí na koloniálním panství habsburského soustátí. Knihu tvoří osm esejů. Kromě editorek do knihy přispěli z české strany dva významní zástupci české historiografie (Jakub Rákosník a Markéta Křížová) a čtyři zahraniční odborníci a odbornice. Knížka se dá číst jako pronikavá čítanka současných přístupů sociálních a humanitních věd na konkrétním materiálu nebo v širším pojetí i jako určitá pobídka k promýšlení koloniálního dědictví, které se netýká jen impérií, ale náš všech.
Daniel Šitera (politický ekonom)
Končící rok byl rokem otevřeného politického coming-outu Silicon Valley. Čím více je zřejmější moc a chuť technologického velkokapitálu kontrolovat náš život, tím naléhavější je pochopit jejich dopad v našich konkrétních podmínkách. Ve své nové knize Bóg techy to dělá novinářka Sylwia Czubkowska, když popisuje všudypřítomné působení těchto „božských“ big tech firem ve střední Evropě. Umně tak přetáčí naši pozornost ze zpravodajství o tirádách Elona Muska v americké politice ke konkrétnímu vlivu jejich činnosti na reálné životy lidí v sousedním Polsku. Dozvídáme se o utajovaných lokalitách pro výstavbu datových center Microsoftu, které (zřejmě) leží poblíž chráněných vodních rezervoárů na periferii Varšavy. Sledujeme boj zaměstnanců o zlepšení bídných pracovních podmínek ve skladech Amazonu, které do Polska firma právě kvůli nim přesunula z Německa. Pochopíme brain drain nového stupně, když sponzoring středoškolských olympiád slouží firmám k přístupu k nejlepším polským mozkům budoucnosti už v útlém mládí. Vše propojují malí polští Muskové, takzvaní „fajnolobbisté“, kteří sedí v poradních orgánech vlády, organizují politicko-byznysové konference a v médiích vysvětlují, proč to vše prospívá celému Polsku. Pesimismus ze čtení přebíjí jen radost z pochopení fungování těchto firem v naší části Evropy.
Mikuláš Pešta (historik)
Chtěl bych upozornit na knihu Globalizing Europe. A History od kolektivu autorů a autorek vedeného německým historikem Davidem Motadelem. Dílo je odpovědí na tradici syntéz evropských dějin zaměřujících se na Evropu jako poměrně kompaktní a izolovaný geografický celek a zároveň i na postkoloniální „provincializaci“ Evropy a na tendenci v globálních dějinách zdůrazňovat koloniální ideový, kulturní, materiální i lidský „export“ Evropy. Motadelův tým naopak předkládá sérii studií, které na různých úrovních (intelektuální historie, sociální historie, náboženství, environmentální historie, migrace…) ukazují Evropu jako prostor inherentně provázaný s okolním světem a těmito vazbami konstruovaný. Určitým limitem knihy je zaměření většiny kapitol na „jádro“ v severozápadní Evropě a opomíjení periferií včetně východní Evropy. Z toho důvodu si dovoluji připojit doporučení ještě na jeden titul s podobným názvem – Globalizing Eastern Europe, Politics, Culture and Economics from the 18th to the 21st Century, který tematizuje soustavné propojování a utváření regionu východní Evropy nejen ve vztahu k Západu, ale především k neevropskému světu.
Martin Šorm (historik)
Rád bych využil příležitost k připomenutí knihy Un Historien à Gaza, kterou zde už na podzim představila Zora Hesová. Text Jeana-Pierra Filiua je silný nejen kvůli skutečnostem, které v sérii krátkých detailních obrazů popisuje a vysvětluje, ale také díky chytře využitému autorskému gestu „historika-pozorovatele na místě činu“. Stylisticky uměřené podání očitého svědectví z prosince 2024 a ledna 2025 v Gaze je ve svém věcném líčení naprosto otřesné. Bez jakékoli pochyby zcela vědomá likvidace palestinského civilního života je zjevně ještě mnohem brutálnější a komplexnější, než si i empatické a informující se čtenářstvo dokáže představit. Filiuova kniha je dobrá pro pochopení proporcí cílevědomé krutosti, cynismu a svévole, pro něž se náš svět podporou izraelského počínání rozhodl. Neméně důležitý druhý pól „reality checku“ – týkající se propagandy a perverzní instrumentalizace historické paměti – nabízí český překlad studie Donatelly della Porty Morální panika a represe: Zneužívání boje proti antisemitismu v Německu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás