Jean Pierre Filiu (1961) je francouzský historik a arabista, který se vedle Palestiny a Izraele jako jeden z mála věnuje přímo Gaze. V roce 2014 vydal knihu Gaza: Dějiny a loni Jak Palestina prohrála. A proč Izrael nezvítězil. Historie jednoho konfliktu (19.–21. století). Kromě historie sleduje i současné dění – býval diplomatem, učil v USA a dnes přednáší politologii na prestižním Sciences Po v Paříži a má pravidelný sloupek v Le Monde.
Gaza je nyní vydána na milost a nemilost učedníkům čarodějnictví obchodu, dělostřelcům umělé inteligence a mrchožroutům lidského utrpení.
Na konci roku 2024 se mu podařilo dostat jako dobrovolníkovi Lékařů bez hranic do Gazy, kde strávil bezmála měsíc ve válce a pár dní v příměří. Letos v létě mu ve Francii vyšla kniha Historik v Gaze: svědectví z první ruky (Un historien à Gaza, Arènes. Un témoignage de première main). Je cenná především proto, že do Gazy nejsou vpouštěni zahraniční novináři. Je to, jak říká, jako bychom válku na Ukrajině vnímali pouze skrze Moskvou akreditované novináře. Filiu chce podat svědectví „z první ruky“. To se zde pokusím shrnout, z knihy některé pasáže ocituji a doplním je o jeho dovysvětlení v médiích.
Filiu Gazu zná velmi podrobně. Studuje ji od osmdesátých let jako specifickou palestinskou společnost a píše i její nedávnou historii. Je to specifický úkol: Gaza je jako okupovaná společnost prakticky bez archivů a to málo dokumentů, které měla, je ničeno. Proto se Filiu vydal, aby ničení Gazy alespoň takto dokumentoval. Filiu má ale i sociologické porozumění historika, jehož cílem je pochopit – a ne v první řadě tematizovat a burcovat.
Šok ze systematické destrukce
Úvodní slovo je „Nic“. „Nic,“ píše Filiu, „mě nepřipravilo na to, co jsem viděl a prožil v Gaze… I když jsem v minulosti byl v řadě válečných zón od Ukrajiny po Afghánistán, přes Sýrii, Irák a Somálsko, nikdy, ale nikdy jsem nic takového nezažil… Teď chápu, proč Izrael mezinárodnímu tisku odepírá přístup k tak otřesné realitě. Území, které jsem znal, již neexistuje,“ píše. „To, co zůstalo, se nedá slovy popsat.“
Do Gazy jezdí od osmdesátých let, ale dnes už ji vůbec nepoznává: její geografie byla smazána systematickou devastací. Místo vodnaté oázy je z Gazy pustina. Filiu se denně pohybuje mezi Chán Júnisem a Rafahem: popisuje nekonečné moře stanů, místo na jihu Gazy, kde již neexistuje žádná vyšší struktura poté, co byl Rafah srovnán se zemí. Zoufalou improvizaci v každodenním úsilí o přežití lidí, zbavených nejen obydlí, ale i základních nástrojů k dopravě vody a vaření a hygieny. Všichni, včetně dětí, jsou redukováni na bezdomovce hledající něco užitečného v troskách a odsouzené k nekončící snaze o každodenní zajištění vody, jídla, paliva. Hlad – již tehdy, dlouho před blokádou, nutí tradičně solidární společnost velkých rodin k tomu, aby se „sobecky“ starala jen o ty nejbližší. Nutnost přežít nutí lidi k nelidským volbám a nezvratně ničí společenské vazby. V táborech téměř neexistuje soukromí ani čistota zaručující důstojnost. Téměř každý má průjmy či zácpy, kožní nemoci. Přesto Gazané projevují obdivuhodnou rozhodnost.
Popisuje smrti lidí, které registroval: úmrtí bombardováním doma či uvnitř nemocnice, na podchlazení, pod vlastním domem nebo na tělech dětí, které sebeobětovaný rodič zachránil. Smrt je všudypřítomná a zcela náhodná, „nelogická“. Nelze předvídat, nelze ani truchlit, jelikož jí jsou všichni neustále vystaveni; běžné pohřby se nekonají.
Ze svědectví vyplývá jednoznačně jedno: izraelská válečná kampaň spočívala již na konci roku v systematickém ničení městského charakteru území. Izraelská armáda rozdělila pásmo Gazy do tisíců nelogicky očíslovaných „bloků“ a jeden po druhém je evakuuje a „čistí“. Oním úvodním „nic“ ale Filiu nemyslí jen šíři fyzické destrukce zástavby.
Podrobně rekonstruuje systematické a záměrné ničení národa jako životaschopné společnosti: ponížení, stres a hlad nevyhnutelně ničí solidární vazby společnosti zbavené kultury a budoucnosti. Popisuje zoufalou snahu o zachování si důstojnosti a lidskosti v nelidské situaci. Filiu vypráví řadu příběhů, například spisovatele, který musel opustit svou rozsáhlou knihovnu. I přes nucené vysídlování sleduje její osud v relativně nedotčeném skladu. Stojí však před dilematem, zda neprodat knihovnu na palivo pro pekárnu, která nemá čím topit, nebo zda stále ještě doufat v návrat původního života.
Poslední destrukce ale nezačala 8. října 2023: Filiu ji zasazuje do dlouhodobého kontextu. Gaza není jen společnost pod útokem, ale i společnost v posledních fázích dlouhotrvající okupace. Gaza, kde každý trpí žízní, byla dříve oázou bohatou na vodu, dokud tato nebyla odkloněna pro potřeby židovských kolonistů a posléze vyčerpána přelidněním obyvateli, kteří zde byli uzavřeni. Tato nová „nakba“ je mnohem ničivější než ta první. Jestliže při etnických čistkách v roce 1948 bylo zabito asi 1 procento populace a 750 tisíc lidí odsunuto, dnes je minimálně 2,3 procent zabitých a 1,9 milionů lidí vyhnaných.
Vláda Hamásu jako důsledek izraelské tvrdosti
Filu popisuje pokračující vládu Hamásu v Gaze. Nazývá ji „noční můrou v noční můře“ a představuje ji islamistická nadvláda na pozadí izraelské okupace a posléze agrese. Vláda Hamásu je podle Filiu nezlomena a může za to i samotný izraelský postup. Společenská destrukce v první řadě oslabila všechny potenciální civilní zdroje odporu. „Alternativa občanské společnosti k islamistické nadvládě jednoduše zmizela v moři stanových táborů. Každodenní boj o přežití posílil závislost domácností na jejich klanu, ale každý z těchto klanů sleduje své lokální zájmy a není schopen se spojit s jinými klany, aby vytvořil vážnou protiváhu Hamásu.“ Podle Filiu byl Hamás zasažen relativně méně než zbytek populace a ztráty doplnil novými rekruty. Zmiňuje i protestní demonstrace, ke kterým letos došlo: „Kdyby Izrael opravdu chtěl oslabit Hamás, musel by okamžitě zastavit bombardování, aby se tyto protesty mohly rozvinout. Stal se však přesný opak.“
Izraelská armáda se pak velmi konkrétně ostřelováním zaměřila na všechny složky Hamásu, včetně civilní správy a policie. To vedlo k rozpadu běžného policejního pořádku a k růstu počtu rabujících gangů, jejichž napojení na izraelskou armádu Filiu přímo dokumentuje. Popisuje případ, kdy je policejní doprovod humanitárního konvoje Hamásu ze vzduchu zničen a kdy je konvoj následně vyrabován gangy, které se pohybují v blízkosti izraelských základen. Filiu jim říká „supi“ a v Evropě se o nich bude psát až v létě 2025.
Jak píše Filiu: „Tato izraelská tvrdost paradoxně nahrává Hamásu, který se staví do role strážce zbytků pořádku tváří v tvář chamtivosti lupičů. Jedná se však o Hamás, který je výrazně oslaben eliminací svých historických vůdců a nejvýznamnějších představitelů, tedy často těch nejvíce politicky angažovaných. Likvidace takové hierarchie zanechává prázdnotu, kterou automaticky zaplnili řadoví členové hnutí, kteří dosud vykonávali podřadné práce.“
Filiu otevírá málo známý aspekt kriminalizace společnosti po jejím zhroucení: naprostý chaos při dovozu už tak nedostatečné humanitární pomoci. Za jeho pobytu byla většina kamionů ze dvou popisovaných konvojů OSN chráněných egyptskými tajnými službami vyrabována a část prodána na trzích v Gaze. Oba průjezdy konvojů, které Filiu popisuje, si vyžádaly oběti: obyvatelé se vrhali s noži na pneumatiky kamionů a byli zabíjeni ochrankou a izraelskými snipery; jiné kamiony odkláněly organizované skupiny. Konvoje však podle něj nebyly vyrabovány Hamásem, ale hladovými obyvateli a ozbrojenými gangy.
Filiu píše o dřívějších případech, kdy „izraelské drony napadly ochranu konvojů, ale ušetřily rabovače“, a to kvůli izraelské politice „nula zbraní“, kterou ale Izrael „neuplatňuje na gang Abú Šebába“: ten je podle něj chráněn Izraelem. Izrael pak viní OSN z neschopnosti pomoc doručit, ale nezmiňuje, že počet kamionů klesl už říjnu 2024 na méně než 40 a že sám potírá policii. Některé eskorty byly nuceny se ze strachu z ostřelování odzbrojit a draze si platit průjezd u organizovaného zločinu či mu část nákladu přenechat. V listopadu 2024 na gang Abú Šebába zaútočily milice Hamásu a zabily jeho bratra. Ale už 12. prosince byla ozbrojená eskorta konvoje bombardovaná ze vzduchu a konvoj následně rozebrán.
Filiu píše: „Izraelská armáda si uvědomila, že není schopna prosadit alternativu k Hamásu, a rozhodla se více či méně otevřeně vsadit na organizovaný zločin. Klíčovou postavou tohoto manévru je dosud nepříliš významný člen rodiny z Rafáhu, Jásir Abú Šebáb, kterého Hamás v minulosti uvěznil právě kvůli jeho různým nelegálním aktivitám. Díky izraelské ochraně však Abú Šebáb podstatně rozšířil své aktivity a přetáhl z jiných klanů asi 100 oddaných stoupenců, kteří jsou připraveni na cokoli, často se jedná o recidivisty. To, co lze nazvat gangem, operuje pod dohledem izraelské armády nedaleko od hraničního přechodu Kerem Šalom a je vybaveno zbrusu novými zbraněmi, což je nezvratný důkaz spolupráce s okupanty.“
Tento chaos má dva důsledky. Humanitární pomoc a pašované zboží se z velké části draze přeprodává překupníky: všeho je málo a neexistuje zde žádný pořádek. „Tento začarovaný kruh organizovaného zločinu vede k dramatickému zvýšení cen základních potřeb na trzích v Gaze, což zase podněcuje účast obyčejných civilistů na organizovaných rabování.“ Mnozí Gazané jsou tak pro své přežití z velké části závislí na podpoře za zahraničí, na podpoře lidí, kteří celosvětově organizují sbírky na to, aby si extrémně drahou a zcela nedostatkovou humanitární pomoc mohli kupovat. To, co platilo v prosinci, dnes, v situaci blokády, platí o to víc.
Druhým důsledkem je kriminalizace Gazy, kterou Filiu chápe jako důsledek neúspěšné izraelské strategie. Izraelská vláda podle Filiu marně vsadila na klany v Gaze jako na alternativu k Hamásu. Žádná z údajně velkých rodin neměla sílu Hamásu se postavit. „Izraelská hra klanů se proto rychle zvrhla na víceméně otevřenou manipulaci s bandami rabovačů.“ Hamás se tedy stále snaží etablovat jako garant určité formy pořádku tváří v tvář lupičům a hromaditelům, které obyvatelstvo nenávidí. Šokující zinscenování propuštění izraelských rukojmích během příměří potvrdilo tento návrat islamistické milice. Pokračující nadvláda Hamásu se podle Filiu projevuje tradičním způsobem, a to mrzačením oponentů Hamásu, zejména rabovačů, veřejnou střelbou do čéšek.
Nehumánní válka, jejíž dopady nezůstanou v Gaze
Jean-Pierre Filiu nepatří ke kritickým či postkoloniálním historikům, jako je Ilan Pappé či Rashid Khalidi. Ve svém přístupu není angažovaný ani politický, je opatrný ve výběru slov, až chladný. Nepoužívá slovo genocida, ale etnická čistka, i když mapuje to, co plasticky popisuje jako systematickou destrukci palestinské společnosti v Gaze. „Tento výraz,“ píše historik, „se nezdá být přehnaný k popisu metodického vyhánění obyvatelstva, stejně metodického ničení budov (87 procent domů) a cílení posledních obytných prostor, konkrétně nemocnic (35 z 36).“ Mluví ale o invazní armádě a o spoluzodpovědnosti zemí, které Izrael bezpodmínečně podporují.
Autorovi nelze vyčítat protiizraelskou předpojatost. Chápe se sám jako dlouhodobý odpůrce Hamásu a kritizuje Hamás a jeho cynické rozhodnutí vystavit obyvatelstvo Gazy izraelské odplatě a připisuje mu „drtivou zodpovědnost“ za její zkázu; sám je kritizován za proizraelská klišé. V textu se snaží udržovat si odstup.
Možná i pro tento odstup, opatrnost a politicky skeptický postoj vůči Hamásu je jeho svědectví o to více otřásající. Kniha totiž není historická, je to dokumentace jednoho okamžiku v dějinách zkoumané skutečnosti. Filiu na mnoha místech chladný popis opouští a pokouší se pojmenovat, co viděl.
Filiu konstatuje, že „jediné vítězství, jestli je tak chceme nazvat, kterého Izrael v této otřesné válce dosáhl, je vítězství mediální,“ čili prosazení své válečné verze války a umlčení hlasů a perspektivy z Gazy. Zmiňuje, že z Gazy vypadá vše jinak než zvenčí: „humanitární pomoc“ byla už loni místem války gangů a zabíjení; „vyjednávání o míru“ je v Gaze zpravidla doprovázeno zintenzivněným bombardováním. Fakt, že toto nevidíme, „prospívá hardlinerům, fanatikům, mesiášům. Na místě jsem s napětím – a někdy i se strachem – prožíval tento rozpor mezi vnímáním vnějšího světa a realitou kolem sebe.“
Válku Filiu nazývá „nehumánní válkou (guerre inhumanitaire) proti Gaze“: vedla totiž k normalizaci protiprávních a zcela nehumánních vojenských postupů a k naprosté militarizaci „humanitární“ pomoci, ale to již dlouho před totální blokádou Gazy po 2. březnu. „Gaza,“ tvrdí Filiu, je „uskutečněnou dystopií“ a „laboratoří pro svět zbavený pravidel a mezinárodních norem.“
Filiu píše: „Obyvatelé Gazy vědí, že je svět opustil. Nejprve věřili, že záběry krveprolití otřesou mezinárodním míněním a donutí ho zasáhnout, aby tomu učinilo přítrž. Uvědomění si, že tomu tak nebude, bylo bolestné a přidalo se k ranám na tělech zraněných. Proklínají pasivitu arabských režimů, ba dokonce jejich spoluvinu. Od evropských států, z nichž ani jeden zástupce nepožádal o vstup do Gazy, se neočekává mnoho.“ Gaza byla opuštěná už dříve. Tentokrát se ale „zkáza šířila metodicky a systematicky, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Změnilo se to, že náš svět tentokrát nemohl předstírat, že neví o rozsahu takové katastrofy, ale náš svět to nechal být, když tomu dokonce tleskal.“
„Gaza se nezhroutila jen na ženy, muže a děti v Gaze. Gaza se zhroutila na normy mezinárodního práva, které bylo trpělivě budováno, aby zabránilo opakování barbarství druhé světové války. Gaza je nyní vydána na milost a nemilost učedníkům čarodějnictví obchodu, dělostřelcům umělé inteligence a mrchožroutům lidského utrpení. A Gaza nám dává nahlédnout do odpornosti světa, který by byl vydán na milost Trumpům a Netanjahuům, Putinům a Hamásům, světa, jehož příchod urychluje opuštění Gazy.“
Autorka je politoložka. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás